Benešovici
Benešovici byli český šlechtický rod. Původ odvozovali od Beneše, jednoho z českých válečníků bojujících roku
1158 o Miláno .Ve 13. století se rozdělili na pány z Bechyně, z Benešova, z Kravař, z Dubé a z Dědic. V příbuzenském stavu k Benešovicům
jsou také Tvorkovští z Kravař (větev pánů z Kravař), dále Mračtí z Dubé (větev pánů z Dubé), Sedlničtí z Choltic a Osovští z
Doubravice.
V erbu měli Benešovici zavinutou střelu na červeném podkladě. Jde o tzv. odřivous. Toto znamené patří mezi
nejstarší erbovní znamení v české, moravské, slezské a dokonce i polské heraldice. Výklad tohoto znamení je různý, počínaje pověstí,
která praví, že se jednalo o šíp s kusem látky namočený do smoly a používaný k zapalování střech. K tomuto znamení se váže také
pověst o zapasníkovi, který svému obrovitému sokovi vytrhl knír, nabodl ho na střelu a podal jako důkaz vítězství. Na pečeti Beneše ze
Štítiny se vyskytuje jméno hradu Štrálek. Velice úzce je také s rodem Benešoviců spjat zámek Štítina.
Štítina
Tento zámek leží asi 8km jihovýchodně od Opavy. Jako první se po Štítině psali r.1282 bratři Vok a Jaroslav,
synové Drslava ze Štítiny. Název Štítina náležel původně tvrzi, která se poprvé výslovně uvádí v listině o rozdělení opavského
knížectví z r.1377, kdy zdejší zboží Hynka ze Štítiny připadalo k dílu knížat Přemka a Václava, kdežto podhradní osada se jmenovala
Troubky. Teprve později se přenesl název Štítina i na vesnici. V r.1432 prodal Havel Tunkl tvrz štítinu panu Čěňkovi z Tvorkova. Větvi
Benešoviců, která se jmenovala po Štítině, patřil štítinský statek až do r.1370, kdy Janem ze Štítiny vymřela. Štítinský statek
zahrnoval již od 14.století kromě Štítiny Nové Sedlice a Staré Mokré Lazce, později k němu byly připojeny nebo na jeho pozemcích založeny
vsi Dvořisko, Nové Mokré Lazce a Přerovec. V 15-17.století štítinský statek měnil poměrně rychle majitele; vedle opavských knížat to
byli páni z Tvorkova, z Bítova, nejdéle pak Stošové z Kounic a Šípové z Branic.
O stavebním vývoji štítinské tvrze do počátku
17.století bohužel nejsou zmínky. Lze jen usuzovat, že byla někdy na přelomu 16. a 17.století, pravděpodobně za Mikuláše z Tvorkovského z
Kravař (odnož Benešoviců), rozšířena a upravena v renesančním stylu.
Štrálek
Hrad
Štrálek stával na dlouhém úzkém skalním výběžku prudce spadajícím do údolí říčky Oslavy v katastru obce Ondřejova jižně od
Rýmařova. Místo se dodnes nazývá Pustá zámek. K hradu se vztahuje i řada místních názvů jako Štrálecký potok, Štrálecká myslivna,
Štrálecká myslivna, Štrálecký grunt a Štrálecké údolí. Kopec samotný byl nazván Zímecký kopec. Jak je možno soudit ze zachovaných
stop mohutných valů, hlubokých příkopů a zdí, šlo o poměrně velký a výborně opevněný hrad.
Jméno hradu- Štrálek- se
poprvé vyskytuje na pečeti Beneše ze Štítiny ze starobylého moravského rodu Benešoviců z r. 1282. Po hradu se psali i jeho potomci v první
polovině 14.století Zbyněk a dobeš a Zbyňkovi synové kněz Zbyněk, Beneš, Dobeš a Drslav. V r.1373 se již Drslav ze Štrálku zakoupil jako
leník olomouckého biskupa na Hané, kde držel Všechovice, Hradčany a Šišmu. I když si páni ze Štrálku ponechali nadále přídomek po
hradu, majiteli štráleckého panství, jehož ekonomickým střediskem se od první poloviny 14.století stalo město Rýmařov, již dávno nebyli.
Někdy po r. 1348 prodali totiž hrad i panství markraběti Janovi, který je spojil s panstvím rabštejnským. V listině z r.1398, jíž získal
rabštejnské zboží jako zástavu od markraběte Jošta Proček z Bouzova, není už štrálecké panství zmiňováno. To byl zřejmě počátek
konce tohoto hradního sídla a války v 15.století jeho změnu ve zříceniny jen dokončily.
Páni z Dubé
Jde o
starý český rod, jenž je odnoží Benešoviců. Jako všichni Benešovici nosili ve znaku zavinutou střelu. Z této větve pocházel Matouš.
Vlastnil statky při dolním toku Sázavy a jeho potomek Ondřej postavil ke konci třináctého století hrad Rubá. Z jeho tří synů byl
nejznámější Ondřej, jenž zastával významné zemské funkce, např. zemského sudího, mistra královské komory a v letech 1384-1394 úřad
nejvyššího zemského sudího. Doprovázel Karla IV: na cestě do Itálie, byl rádcem Václava IV., proslul také jako znalec práva, o kterém
podává přehled v knize Výklad na právo země české.
Od Ondřejových bratrů, Václava a Beneše, pocházejí dvě větve pánů z
Dubé. Vaněk z Dubé držel Dubou a Humpolec a jeho vnuk Kuneš válčil se stoupenci Jiřího z Poděbrad až o všechno přišel. Ještě v tomto
století však větev vymírá. Beneš z Dubé postavil hrad Leštno (Líšno) u Benešova. Z jeho synů Beneš sídlil na Libouni, Ondřej byl otcem
Jana Roháče z Dubé a Václav, jenž doprovázel Jana Husa do Kostnice, ale pak stál při Zikmundovi, byl královským podkomořím, hejtmanem
bechyňského a prácheňského kraje a krátký čas i velitelem královského vojska. I tato větev vymírá koncem patnáctého století. Jiná
větev rodu pánů z Dubé však sídlí dále na Mrači a nazývá se Mračtí z Dubé.
Jan Roháč z Dubé.
Jan
Roháč se zprvu živil jako voják a na počátku husitské revoluce se přidal k Žižkovi a jeho polním vojskům. Žižkovu dceru. Byl s ním asi
spřízněn sňatkem svého bratra Ondřeje s Žižkovou dcerou. Jako protagonista husitské revoluce stál Jan Roháč vždy na jeho levém křídle.
Roku 1420 se stává táborským hejtmanem na Lomnici. R.1421 se stává jedním ze čtyř vojenských správců města Tábor. Od r. 1427 byl Roháč
hejtmanem v Čáslavi. Tehdy si zřejmě začal stavět svůj hrad Sion (pojmenovaný podle vrchu v Jeruzalémě, na němž stál Šalamounův
chrám). Zprávy o něm nadlouho umlkají. Objevuje se až v bitvě u Lipan, kde byl zajat, ovšem díky úmluvě projednané na svatojánském sněmu
získává opět svobodu. Roháč byl nesmiřitelným odpůrcem smíru s církví a se Zikmundem. Z hradu Sion tedy po propuštění vede svůj
soukromý boj se Zikmundem. Po čtyřech měsících obléhání byl Sion v září 1437 dobyt a Jan Roháč z Dubé byl na Staroměstském náměstí
v Praze pověšen.
Líšno
Původně Léštno, okr. Benešov. Hrad vystavěl Beneš z Dubé po roce 1367.
Poprvé se o něm psalo roku 1378. V roce 1420 ho neúspěšně obléhali husité a až do roku 1424 zůstal v rukách pánů z Dubé. V r. 1443 hrad
držel Jan ze Smilkova a později přešel na Šternberky. Roku 1467 bylo Líšno jako majetek Zdeňka Konopišťského ze Šternberka dva měsíce
obléháno a dobyto vojsky krále Jiřího z Poděbrad. Po epizodické držbě synem krále Jiřího Hynkem Minsterberským byl po roce 1478 hrad
Šternberky pozdně goticky přestavěn, rozsáhlá renesanční přestavba pak následovala v roce 1536. Od počátku 17. století nebyl zámek
obýván a hospodářsky využívány byly pouze stavby v jeho vnějším ohrazení. Vlastní hrad chátral a měnil se v zříceninu. V letech
1873-1884 se tyto ruiny staly základem pseudoslohové styvby továrníka Vincenta Daňka.
Zajímavému hradu nebyla doposud věnována
potřebná pozornost. I za současného stavu vědomostí však není pochyb o tom, že Líšno náleželo mezi dvoupalácové dispozice, které v
době vzniku hradu představovaly módní hradní typ. Jeho podoba se nápadně shoduje se starším nedaleko ležícím hradem Kožlí. Užití
sedlového portálu pro hlavní bránu při pozdně gotické přestavbě je v Čechách zcela výjmečné.
Sion
Kdo chce najít ukrytý poklad Jana Roháče z Dubé, musí přijít na hrad Sion na Květnou neděli, a spatří-li tři postavy, může přijít na
Zelený čtvrtek, kde se mu musí ukázat dva duchové a na Velký pátek jeden duch. Ten mu pak naznačí, kde má začít kopat. Tak praví pověst
o hradu Sion. Zřícenina hradu Sion se nachází v okrese Kutná Hora. rozkládá se na skalnaté ostrožně obtékané Vrchlicí u Chlístovic. Hrad
sipostavil Jan Roháč z Dubé jako svou sokromou rezidenci. Zanikl Sion byl malý hrad dokonce bze vlastního vodního zdroje, mohl tedy sotva
vzdorovat po čtyři měsíce trvajícímu obléhání, jak se píše v dobových kronikách. Je tedy spíše reálnější možnost, že Hynce
Ptáček z Pirkštějna, příbuzný Jana Roháče, před hradem po několik týdnů pouze vyčkával, nikterak nebránil v zásobování a až
těsně před příchodem posil uherského krále zahájil střelbu. I přestože byl příbuzným Jana Roháče, nechtěl riskovat roztržku s
císařem. Uherské vojsko potom hrad za tři dny bez problémů dobylo.
Sion byl tedy nepochybně zakládán jako pohodlné sídlo.
Svěčí o tom také z obranného hlediska nevýhodná poloha umožňující dělostřelecké osřelování hradu. Teprve před vyhrocením politické
situace Roháč narychlo přistoupil k zlepšování obrany schopnosti svého hradu. Avšak i přes vynikající kvalitu prováděných prací,
nemohly hradu výrazně tato opatření pomoci. Obezděna, zřejmě nekrytá zemní bašta, je nejstarším objektem svého druhu a zajišťuje Sionu
pevné místo ve vývoji evropské fortifikační architektury. Náleží mezi přední výdobytky husitského fortifikačního stavitelství,
stojící na počátku vývoje evropských novověkých opevnění.
Stará Dubá
Původní název; Dubá,
okr.Benešov- zříceniny hradu a zaniklý sídlištní komplex na levém břehu Sázavy mezi Hvězdonicemi a Zlenicemi. Po hradu, založeném na
ostrožně souběžné s řekou, se poprvé psal roku 1283 Ondřej z Dubé. Okolo roku 1350 zde byla zřejmě vystavěna kaple svatého Klimenta. Na
počátku 15. století, kdy přešel epizodicky z rukou pánů z Dubé do držby Jana Zúla z Ostředka a byl zřejmě následně v roce 1404 dobyt,
se hrad nacházel ve špatném stavu. Posléze se dostal do rukou Bohuše Kostky z Postupic a jako jeho majetek byl roku 1466 obležen a rozbořen
vojsky Jiřího z Poděbrad. Jménem Stará Dubá byla zřícenina poprvé označena k roku 1648.
Stará Dubá zaujímá mezi českými
šlechtickými hrady druhé poloviny 13. století zcela výjimečné postavení. V době striktní typové diferenciace mezi královskými a
šlechtickými hrady představuje spolu s Příběnicemi jediné šlechtické stavební podniky řádově srovnatelné s královskými hrady typu s
obvodovou zástavbou a tvoří tak jeden z absolutních vrcholů výjimečných možností nejvýznamnějších českých šlechticů doby posledních
Přemyslovců. Náleží též mezi naše nejvýznamnější a nejkvalitnější zaniklé sídlištní komplexy a výjimečné je i patrně úplné
dochování ženijní části obléhacích prací.
Mračtí z Dubé
Mračtí z Dubé jsou větví pánů z Dubé,
měli ve znaku erbovní znamení zavinuté střely, lze tedy předpokládat, že jejimi předky byli stejně jako u pánů z Dubé Benešovici.
Mračtí z Dubé vlastnili v první polovině patnáctého století tvrz Mrač u Benešova. Koncem tohoto století se však rod rozdělil do dvou
větví. Jedna z těchto větví, vlastnící Mrač a polovinu Prčice, však brzy zanikla. Druhá větev s postupem času získávala další statky.
Za vlády Fridricha Falckého však byl Karel, vlastnící v té době polovinu Prčice, Božešice, Svojšice a Zalešany, jmenován nejvyšším
zemským soudcem, což spolu s účastí na stavovském povstání znamenalo pro Karla ztrátu dvou třetin statků. Karel však v roce 1622
přestoupil i s dětmi na katolickou víru, a tak jeho potomci získali zpět polovinu majetku (mj. i tvrz Zalešany).
Páni z
Kravař
Páni z Kravař měli společné předky s pány z Bechyně. Jejich jméno pochází od Kravař na Opavsku. O původu jejich
jména někteří tvrdí, že pasák krav zachránil před medvědem dceru hradního pána, který mu ji dal za ženu a povýšil ho na rytíře z
Kravař. Opět i oni mají na červeném poli stříbrnou zavinutou střelu.
Od počátku se rod pánů z Kravař rozdělil na tři
větve. V první větvi se uvadí v polovině 13. století jako předek Drslav. Jeden z jeho potomků se jmenoval Vok a získal v r. 1325 od Jana
Lucemburského hrad Plumlov. Větev se dále dělila ještě na plumlovskou a strážnickou odnož. Další z Drslavových synů byl zakladatelem
větve, která postupně získala Bílovec, Fulnek a Helfštejn. Poslední větev měla za rodové sídlo slezský Tvorkov a k němu přikoupila
Přerov, Napajedla, Zábřeh, Boletice. První dvě větve vymřely v 15. století, poslední koncem 18. století. Za husitských bouří se
někteří pánové z Kravař postavili na stranu Zikmunda, jiní se k husitům přidali, Petr z Kravař pomáhal Jagelloncům v bojích proti řádu
německých rytířů a připojil svůj podpis na protestní dopis české šlechty adresovaný kostnickému kocilu po Husově upálení.
Příbuzenskými svazky byli páni z Kravař spojeni s Rožmberky, Šternberky, Kostky z Postupic, Bruntálskými z Vrbna, z Ronova, z Boskovic ad.
Kravařov
Karavařov se poprvé uvádí v r.1569, kdy byl majitelem tohoto samostatného statku Mikuláš
Tvorkovský z Kravař. Tvrz zde byla postavena patrně nedlouho před tímto datem, neboť se nazývala též Nový hrádek, respektive Nové
stavení. Tvorkovští z Kravař, po nichž dostala ves i své jméno, drželi Kravařov až do r. 1777. Na zdejší tvrzi však zřejmě již v 17.
století nesídlili; ta nejpozději za třicetileté války beze stopy zanikla a centrem vrchnostenského hospodaření ve vsi zůstal poze
hospodářský dvůr. Dnes se již ani neví, kde tvrz původně stála.
Páni z Bechyně
První zmínky o
pánech z Bechyně pocházejí již ze 12. století. Za praotce pánů z Bechyně je považován Drslav, jeden z šesti synů Beneše, zakladatele
Benešoviců. Stejně jako rod, ze kterého vzešli, mají v erbu stříbrnou zavinutou střelu na červeném podkladě, liší se však kaprem v
klenotu.
Bechyně
Bechyně, původně hrad, postupem času přestavěný na zámek. Leží ve městě Tábor na
skalnaté ostrožni obtékané říčkou Lužnicí a říčkou Smutnou. Bechyně byla již přemyslovským hradištěm, které se posléze stalo
majetkem pražského biskupství. Od něj ji roku 1268 získal Přemysl Otakar II., který zde založil královský hrad. Ten ve 14. století přešel
do šlechtických rukou. Od roku 1340 ho drželi Šternberkové, v nepokojných dobách do konce století se zde střídali majitelé. V roce 1428 se
hrad po delším obležení vzdal husitům. Šternberkové, kteří zde opět sídlili od roku 1477, hrad v druhé polovině 15. stoltí a na
počátku 16. století výrazně přestavěli a drželi ho až do roku 1530, kdy ho prodali Kryštofov ze Švamberka. V roce1569 koupil Bechyni Petr
Vok z Rožmberka a v letech 1581-1584 ji nechal přestavět na významný renesanční zámek. Za Paarů byl dvakrát upravován. U raně gotického
hradu můžeme předpokládat , že mohl nejspíše náležet mezi hrady s obvodovou zástavbou. Pozdně gotická přestavba, která z Bechyně
učinila jednu z předních rezidencí i pevností v zemi, stále ještě čeká na své plné docenění.
Tvorkovští z Kravař
Jak již jméno rodu říká, Tvorkovští z Kravař měli společné předky s pány z Kravař.
Společné měli také erbovní znamení. Je sice nepochybné, že Tvorkovští z Kravař jsou stejného původu s panským rodem Kravařů, ale
přímou posloupnost se nepodařilo spolehlivě prokázat. Nabyli neznámým způsobem slezský statek Tvorkov. Zde se připomíná předek rodu
Zdeněk již v druhé polovině 14. století. Jeho synové potom založili tři větve rodu. První ze synů získal Přerov, ale jeho syny rodová
větev koncem 15. století vymírá. Obdobný vývoj měla také větev druhého syna, ten však nezískal Přerov, alébrž Napajdela. Třetí sny
byl nejúspěšnější. Zasloužil se o potomstvo, které přežilo všechny ostatní. Drželi povětšinou statky na Krnovsku a Opavsku, např.
Velké Heraltice, Malé Hoštice, Pustou, Polom u Bílovce, Zábřeh, Boletice, Hrabyni, Hošťálkovy, Kravařov, Hněvošice, Štítinu
apod.Posledním členem rodu byl Karel Tvorkovský z Kravař, který bezdětný zemřel koncem 18.století.
Sedlničtí z
Choltic
Též Sedlnitzky z Choltic. Jde o starou českou vladyckou rodinu, později panskou, která má pravděpodobně společný
původ s velkým rozrodem Benešoviců. V erbu nosili zavinutou střelu na červeném poli, která je jakýmsi důkazem příbuzenského stavu s rodem
Benešoviců. Erb je téměř totožný s erbem pánů z Kravař, avšak odlišuje se tím, že v přilbě mají Sedlničtí z Choltic tzv. paví ocas
prostřelený šípem.
Selničtí z Choltic, pobývající v Cholitcích na Chrudimsku, se museli ze své tvrze v krátké době
přesunout na Moravu, kde Mikuláš z Choltic vlastní Závěšice u Nového Jičína. Píše se rok 1401.O půl století později získal Jan
Sedlnice u Kravař, a tak se rodové jméno rozššířilo o příjmení Sedlnický. Potom se ovšem rozdělili na dvě větve.
Příbuzensky byli Sedlničtí z Choltic spojeni s Podstatskými, Haugvici, Žampachy a Bruntálskými z Vrbna. V Prusku žili potomci Petra
Sedlnického st., který musel po porážce stavovského vojska jako jeden z jeho vůdců emigrovat a odešel do Nizozemí, a psali se Perpoucher-
Sedlnitzky.
Osovští z Doubravice
Osovští z Choltic, starý moravský panský rod, byli stejného původu
jako páni z Kravař. Proto také nosili v červeném štítu erbu starobylé znamení zavinuté střely jako Benešovici, jejich předci. Své jméno
piřjali podle Doubravice u Boskovic a jako předek rodu je uváděn Zbyněk z Doubravice, jeden z rytířů válečných výprav Jana Lucemburského.
Osovští však Doubravici prodali a okolo roku 1390 koupili tvrz Osovou. Osovští vlastnili postupem času také Hrotovice, Říčany u Rosic,
Kamenici, Červenou Lhotu, Luka a Třebíčské panství. Něktří z těchto pánů jsou podepsáni pod stížným listem české šlechty do
Kostnice, jiní byli stoupenci Jiřího z Poděbrad či ochránci jednoty bratrské.
Osová
V
minulosti tvrz, dnes krásný čtyřkřídlý patrový zámek barokního vzhledu mezi rybníky. Od r. 1329 zde sídlili rod Ronovců a to až do doby,
kdy tvrz koupil Zbyněk z Doubravice. Páni z Doubravic vlastnili tuto tvrz až do r. 1529 a podle ní se také začali nazývat Osovští z
Doubravic.
Prameny:
Jan Halda- Lexikon české šlechty I.- III. díl
Petr Hora- Toulky českou minulostí
(2.díl)
Miroslav Plaček- Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku
Kolektiv autorů pod vedením dr. Františka Spurného- Hrady, zámky
a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ( II. Severní Morava)
Všeobecná encyklopedie Diderot- 1. díl; 3. díl
August
Sedláček- Hrady, zámky a tvrze království českého IV. díl
Tomáš Durdík- Ilustrovaná encyklopedie českých hradů
www
stránky
Zones.sk – Zóny pre každého študenta