Mnichov - Z dramatického podzimu roku 1938
Mnichov
Vstupujeme do roku, kdy se Československo ocitlo mezi mlýnskými kameny velmocenské politiky a stalo se
obětí politiky appaesementu (= politika, kdy jedna skupina států ustupovala před agresívností druhé skupiny států na účet třetí
skupiny). Rok 1938 uzavíral život prvního československého státu.
Předehrou tomuto roku bylo rozhodnutí Hitlera zaměřit výboj proti
Rakousku a Československu. 5. listopadu 1937 oznámil svým spolupracovníkům, že hodlá vyřešit „českou otázku“ po
získání Rakouska. Edward Halifax, který se měl zanedlouho stát britským ministrem zahraničí, tehdy Hitlerovi řekl, že jeho
požadavky nacházejí v britských kruzích pochopení a že jde jen o to, aby se prováděly „pokojnými způsoby“.
Hitler již
své záměry neskrýval. V Říšském sněmu prohlásil, že je na čase zlikvidovat zbytky versailleského systému a že v sousedních zemích
žije 10 miliónů Němců, kterým je bráněno spojit se se svou vlastí. 11. března 1938 vstoupila německá armáda na území
Rakouska a tím se stalo součástí německé říše. Západoevropské mocnosti se omezily na formální protest. Berlín sice chlácholil veřejné
mínění ostatních zemí včetně Československa, že nemá žádné další výbojné úmysly, ale vzápětí instruoval Henleina, aby
československé vládě kladl nesplnitelné požadavky. Na sjezdu Sudetoněmecké strany v dubnu 1938 žádala tato strana autonomii pro německá
území v ČSR a svobodu pro nacistické hnutí.
Československá veřejnost neměla tušení o Hitlerových záměrech, nebyla
informována ani o skutečném postoji západoevropských mocností
Hodžova vláda zahájila opatrnické přípravy k jednání s Henleinem.
Fakticky už představovala pouze českou koalici, protože německé aktivistické strany – s výjimkou sociálních demokratů – se připojily
k Henleinovi. Sudetoněmecká strana společně s luďáky, maďarskými stranami, Poláky a s Ústřední radou podkrapatoruskou utvořily tzv.
autonomistický blok. Dne 20. května 1938 vyhlásila československá vláda mobilizaci jednoho ročníku na dobu čtyř týdnů.
Byla to reakce na zprávu, že se k československým hranicím přesunují německá vojska. Zpráva neodpovídala skutečnosti a dodnes není
jasné, zda byla pouhým omylem nebo záměrnou dezinformací.
V Berlíně britská vláda přednesla protest, ale svou nevůli dala
najevo i Československu. Označila ho za zdroj neklidu v Evropě. Nacistické Německo využilo této příležitosti k bouřlivé
protičeskoslovenské kampani. Rostl tlak na československou vládu, aby Henleinovým požadavkům vyhověla. Francouzská vláda začátkem
června oznámila Praze, že by v případě, kdyby na jednání s Henleinem nepřistoupila, revidovala své vztahy k ČSR.
V britských kruzích se objevil plán na neutralizaci Československa. Koncem června byla ČSR vnucena britskou vládou mise lorda
Runcimana, který měl zprostředkovat jednání mezi československou vládou a Henleinem. Československé vládní kruhy hrály na čas,
neboť doufaly, že politika britské a francouzské vlády narazí v jejich zemích na odpor. Nadešlo září, měsíc osudového rozhodnutí.
Československá vláda předložila tzv. čtvrtý plán menšinového statutu, který v podstatě přijal Henleinovy požadavky.
To Němce zaskočilo, neboť nyní bylo jasné, že v případě nezdařeného jednání budou všichni dávat vinu německé straně. Hitler proto
12. září obvinil Prahu z toho, že vytváří nesnesitelnou atmosféru útiskem sudetských Němců a zostřováním mezinárodní situace.
Současně projednával se svou generalitou vojenský útok proti Československu.
Vzápětí po Hitlerově projevu zahájili henleinovci
vzpouru. Vláda rázně zakročila. 14. září byla vzpoura potlačena a henleinovští předáci uprchli do Německa. Ale nacistické Německo
vyhrálo svou při propagandisticky. Západoevropské mocnosti propadly panice, že válka je přede dveřmi.
Dne 15. září
navštívil britský premiér Neville Chamberlain Hitlera v Berchtesgadenu. Nešlo tam jen o československou otázku. Chamberlain při
jednání zároveň nadhodil sjednání britsko-německé dohody o vymezení zájmových sfér. Hitler však žádal, aby se nejdříve vyřešil
československý problém. Chamberlain na to přistoupil a po poradě s francouzskou vládou předložil Československu požadavek, aby Německu
vydalo okresy, v nichž bylo více než 50% německého obyvatelstva. Když československá vláda tento požadavek odmítla, předali zástupci
západních mocností v Praze demarši, v níž jejich vlády odmítly odpovědnost za osud Československa, jestliže doporučení nebude
přijato.
Nakonec se vláda ČSR po dramatických jednání rozhodla ultimátum přijmout. Když však tuto skutečnost
Chamberlain v Godesbergu oznámil Hitlerovi, ten předložil ještě dalekosáhlejší požadavky. Kromě dříve dohodnutého měly být
k německým požadavkům připojeny i nároky Maďarska a Polska vůči Československu. Dokonce i Chamberlainovi se zdály být nové Hitlerovy
požadavky přemrštěné. Jeho vláda s vládou francouzskou proto Československu oznámily, že nemají námitky, aby mobilizovalo svou armádu.
Částečnou mobilizaci provedla také Francie a rovněž britská vláda provedla dílčí opatření. Sovětská vláda oznámila Francii, že
vydala příkaz k přesunu 30 divizí k hranicím a že své letecké a tankové jednotky uvedla do stavu pohotovosti.
Hitler začal
manévrovat. Na jedné straně vystupňoval propagandistickou kampaň proti Československu, na druhé straně tvrdil, že jeho nové požadavky se
vlastně neliší od toho, co žádal v Berchtesgadenu. Na britsko-francouzských poradách 26. září Chamberlain Hitlerovy požadavky podpořil a
přesvědčil i francouzské politiky, aby ponechali Československo svému osudu. 27. září pak vzkázal do Prahy, že československá vláda
musí německé požadavky přijmout. 28. září nabídl Chamberlain Hitlerovi, že přijede do Německa k jednání o
československé otázce, a zároveň požádal Mussoliniho o zprostředkování. Hned následujícího dne pozval Hitler do Mnichova
zástupce Velké Británie (v čele Neville Chamberlain) a Francie (Daladier). Nebyli tam ale pozváni zástupci Československa.
Jednali tedy „o nás bez nás“. Do Mnichova sice přijeli dva českoslovenští diplomaté Mastný a Masařík, ale ti byli gestapem
ubytováni v hotelu Regina, podobně jako Britové, a dál nic. Dokonce před jejich pokoji seděli policisté.
A tak se 29.
září konala mnichovská konference. Mussolini tam předložil návrh, který mu připravili nacisté, podle něhož sudetské území
mělo být obsazeno do 10. října. Zástupci Velké Británie a Francie návrh přijali. Poté Chamberlain a Daladier odjeli do hotelu Regina, kde se
setkali s našimi zástupci. Ti si to už ovšem mohli jen přečíst, nikoliv něco namítat, prodiskutovávat nebo chtít znovu projednávat. Bylo
pozdě. 30. září bylo rozhodnutí konference oznámeno československé vládě. Téhož dne Praha odpověděla, že mnichovský diktát
přijímá. To byl konec dramatu, který byl uzavřen britkso-německou dohodou o neútočení a o vzájemných konzultacích. Československo bylo
obětováno. Padla tím překážka k dohodě Velké Británie s nacistickým Německem. Chamberlain se domníval, že obětováním Československa
přispěje k zachování světového míru. TO BYL TRAGICKÝ OMYL.
Závěr
Prezidentu Benešovi bylo často předhazováno, že v září ignoroval odhodlanost národa bránit svou zem a že kapituloval.
Tyto výtky přecházejí některá důležitá fakta. Československo se totiž ocitlo v nezáviděníhodné situaci. Nemohlo se spolehnout ani na
západoevropské mocnosti, které ho naopak ke kapitulaci nutily, ani na své malodohodové spojence. Nemohlo se spolehnout ani na sovětskou
vojenskou pomoc.
Těžká byla situace i z vnitrostátního hlediska. V německých krajích působila pátá kolona henleinovců.
Slovenští luďáci se od jara 1938 paktovali se Sudetoněmeckou stranou. Ve vládní koalici byly skupiny, které byly dohodě s Hitlerem a
Henleinem nakloněny. Všechny tyto okolnosti musel prezident Beneš brát v úvahu. Rozhodl se tedy kapitulovat pro zachování národa.
Četní historikové se ale přiklánějí k názoru, že se tehdy bojovat mělo. Jenom zpřístupnění sovětských archivů by mohlo vrhnout
světlo na otázku, zda byl Sovětský svaz skutečně ochoten a schopen přijít Československu na pomoc. Konečná a jednoznačná odpověď na
klíčovou otázku československých novodobých dějin tedy neexistuje.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta