Odboj a persekuce v 50. letech na jižní Moravě

Úvod
V úvodu bych se chtěl vyjádřit k tomu, proč jsem zvolil uvedené téma. Žiji v Kunovicích u Uherského Hradiště. Každý týden, když se vracím ze školy, procházím kolem budovy bývalé věznice v Uh. Hradišti. Dnes je tam umístněna Střední uměleckoprůmyslová škola, ale objekt věznici, zejména z pohledu od autobusového nádraží, nezapře. Malá zamřížovaná okna, vysoké zdi, obloukovitý přístavek vězeňské kaple. Ba i místo, kde se popravovalo, malé zákoutí sevřené ze dvou stran budovou a ze třetí zdí, je dosud místními ukazováno. Uvažoval jsem často nad tím, kolik utrpení zažily tyto vězeňské zdi. A když byl v roce 1993 odhalen před bývalou věznicí pomníček na památku nevinně odsouzeným a popraveným občanům, zachtělo se mi se dozvědět se o historii věznice více. Moje první cesta vedla do Okresního archívu v Uh. Hradišti, kde mi byly poskytnuty prameny k dějinám hradišťského soudnictví a věznice. Pak má cesta vedla na Konfederaci politických vězňů v Uh. Hradišti. Tam jsem se dozvěděl adresy některých dosud žijících vězňů a řekli mi také o potřebné literatuře. V okresní knihovně se mi podařilo získat nejen tuto literaturu, ale i různé články z tisku. Navštívil jsem jednoho z pamětníků, hradišťského občana pana Skálu, který byl v Hradišti v 50. letech vězněn. Tak se mně před očima začal odvíjet obraz doby, kterou jsem nezažil, ale která přinesla tisícům našich spoluobčanů velké utrpení a mnohdy i smrt.

Věznice a kriminály se nestávají často předmětem studia historiků, neboť jejich existence je spojena s lidským utrpením. Přesto jsou však součástí každé společnosti, poněvadž slouží k oddělení těch jedinců, kteří se provinili proti zákonům a mohou být okolí nebezpeční. V totalitních režimech však mají věznice ještě jednu neblahou funkci - jsou nástrojem k likvidaci těch osob, jež s tímto politickým systémem nesouhlasí. V padesátých letech sloužila takovémuto účelu i věznice v Uherském Hradišti. Pomníček, odhalený v roce 1993, vedle bývalé věznice na Palackého náměstí, současníkům připomíná oběti tehdejšího režimu. Zde byli vyslýcháni, mučeni a v inscenovaných procesech souzeni nevinní lidé, z nichž mnozí skončili na popravišti. Šlo především o účastníky protikomunistického odboje na jižní Moravě, zejména členy odbojových skupin Hory Hostýnské a Světlana, ale také lidi zcela nevinné, jejich rodinné příslušníky, kteří byli persekvováni jen proto, že se s obviněnými odbojáři dostali do styku, anebo s nimi sympatizovali.
Touto prací bych chtěl připomenout aspoň zlomek utrpení, jímž byla hradišťská věznice v oněch časech naplněna, a současně by měla být i varováním a výzvou. Výzvou k tomu, aby již nikdy nebyl dopuštěn návrat totalitní vlády jedné strany, v jejímž jádru se skrývá zlo, utrpení a násilí páchané na tisících bezbranných lidech.

Historie hradišťské věznice
Hradiště, stejně jako většina měst, mělo svou městskou šatlavu již v dobách středověku. Toto vězení, uváděné jako „šerhovina“ bylo umístněno v zadní části radnice. Později, když bylo město středem rozsáhlého kraje a kriminální případy byly rozhodovány jeho soudem, míval na počátku 18.století městský soud „stanné právo“. V těchto dobách, bývalo i jeho vězení plné.

V roce 1717 však došlo k rozsáhlému požáru, který zničil celou střechu.Tehdy bylo ve věznici asi 40 vězňů. O poměrech ve věznici se dovídáme z trestného případu roku 1720, kdy byla konána exekuce nad Marianou Buchtíkovou ze St. Města, jež se dopustila smilstva a zabila své vlastní dítě. V šerhovně se však hříchu dopustila znovu a zplodila dítě. Šetření tohoto případu vyneslo na světlo mnoho nedostatků ve vězeňském systému.

Více informací máme v souvislosti s úpravami státní správy v době josefínské. Tehdy bylo zavedeno zřízení regulovaných magistrátů (1. 6. 1786), čímž došlo k definitivnímu zániku samosprávy ve městě. Byl složen z placených zkoušených úředníků, a od r. 1809 je v jejich sestavě jmenován i žalářník a tři hlídači vězňů. Magistrát plnil i funkci kriminálního soudu nejen pro město, ale od r. 1788 téměř pro celý hradišťský kraj. Náležela mu tedy i věznice.

Byla to patrová budova. V přízemí měla tři cely a byt pro strážce, v průjezdu byla otevřená kuchyň. V prvním poschodí byly také tři cely a kaple. Podzemní sklepy byly značně vlhké a k nepotřebě, ale přesto tu bývali vězni odsouzeni k městské práci, nebylo-li jinde jiné práce. Ve druhém sklepě byla mučírna, v níž bylo neustále pod kolena vody. Třetí sklep sloužil k různým potřebám. Věznice měla dvě brány, které však musely být stále otevřené, neboť se jimi procházelo a vězni se tak mohli s lidmi domlouvat. Stav věznice, když ji městský rychtář předával magistrátu, byl velmi špatný a záhy na to byla vystavěna věznice nová na místě starého hřbitova u Františkánů.
Politické a ekonomické změny v r. 1848 si vyžádaly i reformu soudnictví. V r. 1849 schválil císař návrh nového jednotného a ústředně organizovaného státního soudnictví.

Nově zřízené soudy zahájily svou činnost od 1. července 1850. Základní jednotkou byly okresní soudy, jejichž obvodem působnosti byl soudní okres. Soudní okres Uh. Hradiště čítal 35 obcí. Již v r. 1855 došlo k další reorganizaci politické správy i soudnictví - krajský soud v Uh. Hradišti se stal vyšetřovacím soudem zločinů a přečinů pro soudní okresy Uh.Hradiště, Napajedla, Uh.Ostroh a Strážnice. Je pochopitelné, že za takových okolností přestala původní vězeňská budova ve Františkánské ulici vyhovovat jak z kapacitních, tak i humanitárních důvodů a vynořuje se myšlenka vybudovat novou věznici mimo vlastní střed města. Jednání o stavbě nového krajského soudu s věznicí jsou zahájena od r. 1880. Město Kroměříž nabízelo zdarma pozemky a jiné výhody, jen aby soud získalo, a proto se 29. července 1880 hradišťský obecní výbor usnesl dát na stavbu pozemky a přispět k jejich úpravě 40 000 zlatými. Budova měla stát na místě staré zbrojnice, pošty a přilehlých pozemcích. Roku 1884 se vyhledávací komise dohodla s městem o jiném pozemku, na němž stojí věznice dnes. K dohodě však z různých příčin došlo až na počátku 90. let. Teprve v letech 1892 až 1897 byl firmou Nekvasil vybudován nový justiční palác s věznicí nákladem 3 milionů korun a to v dnešních místech. Byl do něj přestěhován krajský i okresní soud a k budově přiléhala i nová rozsáhlá věznice. Byli v ní např. vězněni účastníci tzv. hodonínské prosincové stávky r. 1921. Po osvobození pak lidé odsouzení mimořádnými lidovými soudy, zřízenými dekretem prezidenta republiky k trestnímu stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů.

Věznice pro potřeby okresního i krajského soudu fungovala i v době komunistické totalitní moci. Zanikla při reorganizaci státní správy v r. 1960, kdy byl krajský soud přenesen z Uh. Hradiště do Brna a okresní soud přestěhován do budovy ONV. V následujícím období až do současnosti sloužila potřebám okresní správy SNB a Střední uměleckoprůmyslové školy. Dnes se znovu uvažuje o obnovení věznice v tomto objektu.

Hradišťská věznice v padesátých letech
V padesátých letech, v době procesů inscenovaných komunistickou mocí po únorovém převratu v r. 1948 se stala hradišťská věznice místem utrpení stovek lidí z řad politické opozice i lidí zcela nevinných. Do věznice, přináležející budově krajského soudu, byli přiváženi zatčení, zde byli trýzněni a vyslýcháni způsobem, který si v ničem nezadal s vyšetřovacími metodami gestapa. Dosvědčují to řady těch, kteří touto hrůzou prošly.

Hierarchii „vládců“ věznice tvořili velitelé, jimž podléhal útvar SVS (Státní vězeňská stráž), který hlídal celý prostor vězení a nejednou ze svých stanovišť střelbou likvidoval mnohdy zinscenované útěky vězňů. Na stejnokrojích nosili příslušníci SVS fialové výložky, pohybovali se na chodbách a nepřetržitě kontrolovali dění na celách. Své místo v prostorách věznice však měly i složky SNB, které zajišťovaly eskorty vězňů k různým výslechům a další činnost.

Největšími pány nad životem a smrtí ve vyšetřovací vazbě byli příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti Gottwaldov, kteří v 50.letech měli dočasně svou „expozituru“ v budově krajského soudu v Uherském Hradišti.
Hlavním měřítkem pro přijetí do služeb těchto mocných ochránců rudé moci po únoru 1948 byla politická uvědomělost a věrnost ideálům KSČ. Kádry této složky se rekrutovaly z Lidových milicí, stranického aparátu a kádrováci nepohrdli ani příslušníky SNB, kteří sloužili za 1. republiky, „Protektorátu“ a včas se „převrátili“ v poválečném čase. Uplatnění zde našli i ti, kteří byli předválečně vyškoleni v Sovětském svazu u NKVD, a stovky dalších hochštaplerů. Byli „hrdi“, že je strana učila vést třídní boj, a své poslání spatřovali v likvidaci čestných a statečných vlastenců, kteří nesouhlasili s poúnorovým vývojem. Drtivá většina jich byla nekvalifikovaná, bez životních zkušeností ve věku mezi 20 - 30 lety, podléhající různým „přesvědčením“ a nekritickému fanatismu. Před zařazením do funkcí prošli mnohdy sotva měsíčním školením, které nemohlo zvýšit jejich vzdělanost, neboť převážná většina nastávajících vyšetřovatelů měla v mnoha případech základní vzdělání.

Kdo byli ti, kteří v Uherském Hradišti prováděli výslechy a nelidsky týrali vězně? I když lidská paměť může mít své mezery, přesto stovky žijících, zde vyšetřovaných, potvrzují že do jejich vzpomínek jako sadisté mající radost nad utrpením vězňů se nejvíce zapsali : Antonín Višinka, Alois Grebeníček, Václav Dostál, Miroslav Holub, Václav Vrága, Rostislav Říha, Alois Šimčák, Miroslav Obdržálek, Otakar Hučín, Jaroslav Kovář, Karel Bláha, Jakub Beňa, Ondra, Kryštof, Čejka, Hanáček, Němeček, Kašile, Trubač, Vrána, Vranka, Gajdošík, Fridrich, Panáček, Veselý, Cagášek, Šerý, Růžička, Knot, Cyprys, Karásek, Olič, Řezníček, Radůněk, Žák a řada jiných. Většina z jmenovaných pocházela z Uherskohradišťska a okolí.

Výpovědi stovek politických vězňů potvrzují, že prošli doslova peklem hradišťské vyšetřovací vazby. Výslechy vězňů byly estébáky s oblibou prováděny v nočních hodinách. K dosažení přiznání byly používány dlouhotrvající výslechy „na směny“ při minimálním oddechu vyšetřovaného, v kombinaci s bitím, trýzněním hladem a žízní, vyvoláváním strachu o rodinné příslušníky. Nechyběly rafinovaně režírované konfrontace s jinými osobami. Ti, kteří se zdáli být tvrdším oříškem pro vyšetřovatele, byli předáni do „samotky“, která se nacházela dole v přízemí (místnost pro jednoho člověka s nejnutnějším vybavením). Vězně zde dovedli často zbitého a duševně vyčerpaného, mnohdy mu dali konfidenta, který měl za úkol vyzvědět to, co neřekl při výslechu. Byl zde ostřejší režim. Vězeň byl v poutech, mnohdy bos na betonu, po kterém musel neustále chodit.

Pro ty, kteří byli nejtvrdšími odpůrci vyšetřovatelů, byla „korekce“, která se nacházela vedle vyšetřoven StB. Nebylo zde ani světlo, vězni zde umístnění byli „zakováni“ (na nohách jim byly připevněny kovové manžety uzavřené nýtem a propojené řetězem, z boku byly připevněny asi 20kilogramové koule).Vězeň zde mnoho dní nedostával jídlo. Nejtěžší „případy“ umístnili estébáci na tzv. třicítkách. Bylo to vlastně celé křídlo cel, kde bylo s vězni zacházeno nejtvrdším způsobem. K výslechu z třicítek chodili vězňové v doprovodu StB nebo SVS se zavázanýma očima o poschodí výš do tzv.vyšetřoven StB. Cely byly mnohdy mnohonásobně přeplněné, o hygieně se zde takřka nedalo hovořit. Koupání bylo prováděno po mnoha měsících, výměna prádla se prakticky neprováděla a vězeň zůstával ve vazbě v tom obleku, ve kterém byl zatčen. Vězeňské lékařství „muklům“ prakticky nic neposkytovalo - nebyl zájem nemocné vězně léčit. Strava se zde podávala nekvalitní a nepomáhaly ani stížnosti a žádosti o nápravu. Ze zbytků stravy si SVS živila prasata, která se pak na přilepšenou mocipánům zabíjela. Na dvoře vězení se nacházela kaple vybavená k náboženským službám, sloužila však spíše ke zneužívání náboženského cítění. Ve zpovědnicích se snažili o zpovídání muži StB, proradnost byla brzy odhalena a vězni neměli více o tento druh „povznesení“ zájem. Zatčení zde byli v rukách vyšetřovatelů automaticky považováni za vinné a záleželo již jen na libovůli těch, kterým byla věc svěřena, aby z ní udělali případ. A vyšetřovatelé StB se opravdu „snažili“.
Bolestný a smutný byl ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti také úděl žen, z nichž nemálo bylo těch, které musely nechat děti po zatčení v péči mnohdy vzdálené rodiny, anebo malí caparti putovali na výchovu do domovů. Ženy, které byly zatčeny, neměly v mnoha případech nic společného s tzv. „protistátní činností“.

Ženské oddělení se nacházelo v přízemí pod pověstnými mužskými třicítkami. Vždy se smutkem přijímaly vězeňkyně zprávy o popravách, které se prováděly poblíž vrat na ženském vycházkovém dvoře. V této souvislosti nechyběly mnohdy ani osobní tragedie... Mezi popravenými byl např. i Rudolf Lendhard, kterého estébáci před popravou surově týrali. Při výslechu používali elektrického proudu, kdy elektrody byly nebohému Lenhardovi střídavě přikládány na nohy, spodní část páteře a genitálie. Později musel být k soudu přinesen a i odnesen na nosítkách. Nakonec ho museli v nosítkách přinést i pod šibenici a doslova vysadit do oprátky. V té době se nacházela ve vazbě jeho snoubenka Marie Vajdová.

Výpovědi pamětníků
Smutnou vzpomínkou na pobyt v hradišťském vězení jsou výpovědi pamětníků:

Antonín Kohout – „Výslechy vězňů byly vyšetřovateli StB ve vyšetřovací vazbě nejčastěji prováděny v nočních hodinách. Sotva se vězeň vrátil z takového několikahodinového nočního výslechu, přirozeně okamžitě usnul vyčerpáním. Následovalo probuzení a další maratón denních výslechů. Za špatnou „spolupráci“ vyšetřovaného s vyšetřujícím nedostal vězeň i 3 dny jídlo. Běžná metoda vyšetřovatelů na zlomení vyšetřovaných byla neustále nutit do dřepů se zavázanýma očima, držet u zdi cigaretový papírek - v případě jeho spadnutí následovalo udeření do týla. Nejsurovější vyšetřovatelé, které jsem zde poznal, byli Holub, Višinka a Grebeníček.“

Josef Jukl - „Dobře si na ten den pamatuji. Bylo to 27. října 1949, několik dní po mém zatčení. Přišel za mnou na samotku příslušník StB Holub a řekl mi s úšklebkem, že se podrobím morovému výslechu. Když mně nejhrubší vyšetřovatel dovedl v poutech do vyšetřovací místnosti, u stolu bylo 6 osob a v čele seděl uniformovaný příslušník. V místnosti byla postel, stůl, rádio, psací stroj, a u rozpálených kamen železná a dřevěná tyč. Při zahájení výslechu chtěli, abych se přiznal, jak jsem se stal členem protistátní skupiny. Vyšetřovatelé mi tvrdili, že když se dva sejdou a není tam třetího, který by je kontroloval, jde o ilegální protistátní skupinu. Když jsem se s jejich výkladem neztotožnil, poručili mi, abych si lehl na postel a dlaněmi si zakryl oči. Za hlavu mě držel ten uniformovaný. Kdo mě držel za nohy, nevím. A začalo bití po zadní části těla. Když se na mě vyřádili, pokračoval výslech. Chtěli vědět, co bylo v pytli, který jsem převzal od Pajdla. Já jsem jim řekl, že jsem se do něj při převzetí nedíval, a proto jsem nemohl vědět, co tam bylo. To se příslušníkům nelíbilo a šel jsem na postel podruhé. Následovalo zase bití. Když skončili, řekli mi, abych jim ukázal zadek. Jeden estébák se podíval a říkal - má to dobré. Pak výslech pokračoval o událostech v Kelči. Když i tady jsem je nemohl uspokojit, šel jsem na postel potřetí. Při pokračování výslechu jsem poznal, že bych další bití asi nepřežil, a tak jsem řekl, aby si to napsali jak chtějí. Dále si vzpomínám na konfrontaci se Šmorou, který byl dotázán, zda jsem věděl o událostech v Kelči. Šmora odpověděl : „To nemohu vědět.“ Když mi byl dán protokol k podpisu, četl jsem, že tam bylo uvedeno „to musel vědět“. Jelikož jsem toto odmítl podepsat, byl Šmora znovu předveden, při čtení si „nevšiml“ záměny slov, dostal od „hodných“ estébáků cigaretu a odešel. A já raději po zkušenostech podepsal. Prodělal jsem ještě mnoho surových výslechů, při kterých se mi Holub s Višinkou pěstí trefovali do obličeje, než byl protokol takový, jaký si jej StB přála mít. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl s dalšími spoluvězni 20 měsíců. Z toho 18 měsíců jsem nebyl na vycházce. Jednou, když jsem byl vzat na vyšetřování, zahleděl jsem se do paprsků slunce. Zahleděl jsem se tak, až to vyšetřujícím orgánům bylo nápadné. Zeptali se mne, co se stalo. Když jsem jim řekl, že jsem tak dlouho neviděl slunce,vyšetřovatelé StB se cynicky rozesmáli.“

Jaroslav Rajnoch - „Mne krátce po zatčení zakovali do želez. Na nohy mi dali železné manžety a stáhli nýty. Manžety propojili řetězem a za sebou jsem táhl velkou kouli. Takto jsem chodil k výslechu a spával jsem navíc spoutaný. Taková bolest se dá překonat. Nejvíce mně bolelo, že všechno utrpení a týrání dělali naši lidé, kteří se při všech mučeních usmívali, byli to prostě sadisté. Byli jsme zatčeni 4 bratři. Samé výslechy, hlavně v nočních hodinách. Bití při vyšetřování do genitálií, bandážování hlavy mokrým ručníkem, který pomalu schne a působí bolest, mučení elektrickým proudem, zákaz sedět po celé dny, týdny, drcení prstů v lisu, mučení horkem a chladem, a tak by se dalo pokračovat, co já jsem spolu s dalšími svými přáteli musel zde vytrpět.“

Alois Kovář - „Zatkli mne příslušníci StB 10. 12. 1949. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl 14 měsíců, pak nás StB na nějaký čas propustila spolu s dalšími vězni, měli jsme asi sloužit jako volavky. Po nějakém čase následovalo další zatčení - znovu vazba. Nejhorší zacházení jsem jako vězeň poznal ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. Byl jsem kopán do různých částí těla, mořen hladem, spával jsem s řetízky nad hlavou, jestli jsem v spánku stáhl ruce pod deku, tak mě hned bachaři vedli pod studenou sprchu. Mám ještě dnes na pravé straně čela jizvu po úderu boxerem od estébáka Holuba.“

Josef Sobek - „Ihned po zatčení mě StB vyslýchala 2 dny a 2 noci. Vyšetřovatelé se střídali po hodině. Když jsem vysílením omdlel, polévali mi hlavu vodou. Surovost estébáků jsem poznal až až. Bili mě při výsleších pendrekem po různých částech těla. Velmi často mě v zuboženém stavu dovedli na celu. Při jednom z výslechů mě zavedli do sklepa, kde byl bazén, který byl až ke stropu ohrazen drátěným pletivem. V bazénu bylo asi nad kolena vody a pobíhal tam nahý vězeň. Vyšetřovatel mi vyhrožoval, pokud se nepřiznám, že mě čeká jeho osud. Při výslechu byly běžné rány do obličeje plochou rukou anebo bití klacky.“

Svatopluk Krumpholc - „Po vstupních výsleších v Olomouci, které jsem absolvoval s panem Navrátilem a dalšími, jsme byli eskortováni do věznice v Uherském Hradišti. Jestliže jsme poznali surovosti vyšetřovatelů v olomoucké věznici a říkali jsme si, že to nejhorší máme za sebou, pak jsme se hluboce mýlili. Surovosti Grebeníčka, Holuba a Višinky byly takového stupně, že předčily mnohdy gestapácké metody. Měl jsem možnost při vyšetřování vidět na smrt zbitého Rudolfa Sachra a desítky dalších utrpení, která se nedají vylíčit. Aby vyšetřovatelé StB nezjistili vše, k tomu sloužila ve vězení Morseova abeceda. Mnohokráte jsem děkoval, že jsem se jí v minulosti naučil, a to nejen já. Ve vězení byla používána, aby potěšila, povzbudila, předala zprávy a dodala naději do dalších dnů. Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že mnoho spoluvězňů předalo tímto způsobem zprávu klepáním na zeď či topné těleso o tom, co z nich bylo vytlučeno estébáky při výsleších, co „prasklo“ a co je třeba spravit, jak vypovídat, aby to stálo co nejmíň mučení a krve. Vyšetřovatelé, aby dosáhli svého, podvrhli mi dokonce i vytištěné parte o smrti Emila Navrátila, kterého jsem měl velmi rád. Takový postup estébáků měl ve mně vzbudit pocit beznaděje a odevzdanosti.“

Ladislav Pala - „ Nebylo to ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti lehké. Při každém výslechu se opakovaly výhružky vyšetřujícího, že když se nepřiznám, soudu se nedožiji. Bití pendreky po celém těle, rány pěstí do obličeje, moření hladem, noční výslechy, které se neustále opakovaly, zavírání do samotek...“

Důstojný pán P. Vašíček - „Po zatčení jsem putoval po mnohých věznicích (Pankrác, Mírov). V Uherském Hradišti jsem takřka rok strávil na cele se statečným Rudolfem Sacharem, který za války vykonal mnoho pro partyzánský odboj a byl několikrát vyznamenán našimi i zahraničními řády. Na tomto muži se estébáci ve Zlíně i v Uherském Hradišti vždy krutě vyřádili a po výslechu jsem mnohdy nevěděl, zdali je Sacher šílený nebo normální. Měl jsem nemalé zkušenosti z předcházejících výslechů, a tak vedle duchovní útěchy, kterou jsem poskytoval vězňům, radil jsem jim, jak mají přistupovat k výslechům , aby se „nezamotali“.

Ladislav Smékal - „Musel jsem hrát blázna, abych nebyl popraven. Věděl jsem, že jde o život, a tak jsem se snažil hrát. Ihned po mém zatčení zahájila StB výslechy spojené s fyzickým týráním. Koncem ledna 1950 jsem byl přeložen ve vězení na tzv. třicítky a nasadili na mne vyzvědače, kterému slíbili estébáci život, když bude dělat „bonzáka“. Pochopil jsem záměr StB, a tak jakmile otevřel na cele pusu, „uspokojil“ jsem ho nepravdivým údajem o úkrytu Miloše Pospíšila, kterého StB hledala. Asi po 17. hodině bylo slyšet na chodbě hluk. Jak se ukázalo, byl to alarm SNB a StB k vypátrání Miloše Pospíšila. Plně se to potvrdilo na druhý den. V dopoledních hodinách mne StB vyvedla na vyšetřovnu a strašně mě do krve zkopali a zbili, aniž mě vyslýchali, a hodili mě zpět na celu. Později jsem se ve vězení dozvěděl, že akce na chycení Miloše Pospíšila, kterou StB provedla, byla svým rozsahem nebývalá. Po krvavém zbití jsem si uvědomil svou situaci a začal jsem být někým „jiným“, začal jsem hrát duševně chorého. Při dalších výsleších, které následovaly, jsem na otázky vyšetřovatelů „odpovídal“ točením hlavy a doprovázel to vytřeštěnýma očima. Vyšetřovatelé Alois Grebeníček, Miloš Holub a Řezníček mě vždy za mé projevy zmlátili do krve.

Z jara 1950 StB předpokládala, že mě zpracuje, já však blázna hrál dál. Estébáci na mne nasazovali jednoho udavače za druhým. Hlídali mě a pozorovali, budili v noci a dávali pozor, jak budu reagovat. Pod tímto tlakem jsem vymýšlel další „kousky“. Rozběhl jsem se a temenem hlavy jsem vrazil do dveří. Upadl na kolena, znovu povstal a znovu jsem se rozběhl hlavou proti dveřím. Rány způsobily alarm bachařů a estébáků. Vrazilo jich na celu 6 - 10 a zbili mě. Já jsem se do role fackovacího panáka zcela nevžil a nějakou tu ránu jsem rozdal. Dostal jsem po takovém vystoupení vždy na závěr injekci a po ní do 10 minut jsem se „uklidnil“. Toto cvičení jsem s StB prováděl 2krát týdně. Moje hlava to vydržela, ale záchvaty jsem přesvědčil vyšetřovatele, že jsem šílený.Následovalo mé přeložení na společnou celu, abych byl více pod dohledem. Estébáci upozornili 10 - 14 vězňů, aby na mne dávali pozor. Já jsem se kamarádům představil jako ing. holič hrabě Berthold a jmenoval jsem je všechny svými služebníky, jako sklepník, podkoní atp. Všichni na cele mě museli oslovovat celým mým titulem. Každou sobotu za „zájmu“ bachařů a StB (dívali se okénkem do cely) jsem nechal „služebníky“ na cele nastoupit do řady a ti mi museli podávat hlášení o tom, kolik máme na zámku vína, obroku atd. Při těchto příležitostech jsem vždy jednoho služebníka pasoval na rytíře. Po takovýchto výstupech jsem byl v červnu - červenci 1950 eskortou odeslán na psychiatrii do Kroměříže. Ošetřovací personál estébáci upozornili, abych byl dán na takové oddělení, ze kterého bych nemohl utéci. V Kroměříži se mě ujal primář MUDr.Kvapilík, kterému jsem se svěřil, že to hraji. Tento vzácný člověk mi porozuměl a upozornil mě, jak se mám v ústavu chovat a co mám dělat, když přijdou do ústavu soudní znalci vyšetřit můj zdravotní stav. Dále mne poučil, jak mám do budoucna duševní chorobu předstírat. Díky tomuto lékaři jsem obstál i při dalších simulacích a soudní znalci také na nic nepřišli.Po dvou měsících mne StB odvezla zpět do věznice v Uherském Hradišti, kde jsem pokračoval ve hře na duševně chorého. Ve vyšetřovací vazbě jsem měl být 2krát zastřelen. Jednou si mne vzal na mušku bachař Tonda zvaný „slepičář“, pocházející z Rusavy. Ten po mě vystřelil při jedné mé produkci v okně věznice a podruhé mne od fyzické likvidace zachránila solidárnost vězňů, kteří se bachaři postavili do cesty. V září 1950 mne StB převezla do Brna a odtud mě eskortovali do Prahy na zvláštní oddělení StB v ústavu pro duševně choré v Praze - Bohnicích.“

Bedřich Skála - „Byl jsem odsouzen v inscenovaném procesu k 20 letému žaláři v r. 1950. Trest jsem si odpykal ve 13 věznicích, z toho 26 měsíců v Uherském Hradišti. Velitelem věznice byl Horák, který byl léčen v Kroměříži, což ale výkonu jeho funkce ve vězení nebylo na překážku. Byl to sadista, který mučil a týral vězně. Bachaři byli k jeho obrazu, často negramotní lidé, kteří neuměli číst ani psát. Výslechy se konaly mimo vlastní věznici na Státní bezpečnosti, ve sklepě dnešního Okresního úřadu. Výslechy tehdy vedl estébák Dyčka z Hodonína (v r. 1951 byl zastřelen před vlastním domem). Při výslechu byli lidé svazováni a za ruce vytahováni do vzduchu, biti a všelijak mučeni. Mě vyšetřovatel udeřil kovovou deskou, takže jsem na 3 dny ohluchl a dlouhá léta jsem cítil bolesti hlavy. Takovýmito způsoby se estébáci snažili vynutit na vězních doznání k věcem, které nikdy nespáchali. Někteří vězni výslechy nepřežili, vzpomínám na nějakého hajného Štubíka a lesního radu Šindlera z Hranic, kteří byli doslova utlučeni k smrti. Ve věznicích bylo mizerné jídlo, obědy byly bezmasé po celý týden, většinou jen brambory s omáčkou, občas trochu zeleniny, k večeři suché brambory a neslazená černá káva. Pouze v neděli jsme dostali nějaké šlachy místo masa. Hodně lidí trpělo klaustrofobií, skákali ze skříněk, pokoušeli se o sebevraždu oběšením. V době, kdy jsem byl vězněn, bylo ve věznici v Uherském Hradišti 600 pol. vězňů a věznice tím pádem byla kapacitně přeplněna.“

Vedle výpovědí svědků - vězňů jsou však i jiné důkazy, které potvrzuji sadistické způsoby vyšetřování StB v Uherském Hradišti. Je to např.písemný záznam úředního,lékaře. Byl pořízen 10. 3. 1949 a dnes se nachází v archivu ministerstva vnitra. Uvádím jej v příloze.

Závěr
Nikdy vícekrát nesmí dojít k tomu, co se dělo za totalitní vlády. Vždyť svoboda slova, politického přesvědčení, či náboženského vyznání je jedna ze základních věcí, na kterou by měl mít každý občan právo.
Jde z toho až mráz po zádech, když se člověk dozvídá, co všechno museli někteří lidé vytrpět pouze kvůli tomu, že nesouhlasili s tehdejším politickým systémem. Ať již jsou však vězněni za cokoliv, nesmí se zapomenout, že to lidé stále jsou a zůstanou, a proto musí mít také stejná lidská práva jako všichni ostatní.

Příloha
Záznam
Dne 9. 3. 1949 odebral jsem se na ústní příkaz senátního předsedy státního soudu v Brně, dr.Jaroslava Horňanského, do věznice okresního soudu v Uherském Hradišti, abych vhodnými a diskrétními otázkami, jakož i běžným lékařským vyšetřením tělesného a psychického stavu vyšetřovanců ve věci Or. II 115/49 zjistil, nebylo-li použito při předběžném šetření nevhodných a neobvyklých způsobů při výsleších.

Zjištěno bylo:
1) Jiří MALÁŠE, nar. 20. 9. 1909 v Čebíně, škol. rada min. školství. Vyšetřován 31. 12. 1948 až 1. 1. 1949.
Udává, že při výslechu byl inzultován pěstmi do hlavy, takže krvácel značně z nosu. Byl položen obličejem dolů, bit pravděpodobně gumovými obušky, hlavně v krajině hrudní, bederní, zadnice a v průběhu obou nohou. Zmíněné krajiny po několika dnech vykazovaly jednolitý hematom barvy velmi tmavé. Zvláště byl tlučen na obou chodidlech, kde vznikly puchýřovité hematomy. Byl prý nucen dělat dřepy a při pádech byl kopán. Byl odveden do jiné místnosti, kde musel ponořovati holé nohy do studené vody. Dále bylo použito při vyšetřování elektrického proudu, a to tak, že mu byly vloženy do obou bot elektrody, pravděpodobně aluminiové a boty takto opatřené musel obouti na boso. Byl položen na postel, načež přes zvláštní aparaturu byl několikrát zapínán proud ze sítě.Cítil prý v celém těle nesnesitelnou bolest a křeče. Během vyšetřování několikrát omdléval a byl při tom poléván studenou vodou. Po výslechu byl položen na železné lůžko a každá ruka připoutána zvlášť americkými pouty ve vzpažené poloze k železné tyči hlavy postele. Následkem toho počínání zvracel prý po 17 dní veškerou potravu, a to z počátku i tekutiny. Zvracel prý několikrát i krev. Dále močil krev. Status praesens : střední postavy, kostra a výživa přiměřená, bledý. Odpovídá tiše, ustrašeně a nejistě. Nálady plačtivé. Třese se po celém těle. V obličeji má záškuby svalů.
Tento záznam byl sepsán 10. 3. 1949 z poznámek pořízených dne 9. 3. 1949.
Úřední lékař KV SNB Brno dr. Vlček.

Prameny :
Dílčí inventář, Okresní archiv Uh. Hradiště, strojopis
Skála Bedřich, 1911, záznam výpovědi, soukromý archiv autora
Úvod inventáře Okr. soudu v Uh. Hradišti, Okresní archiv Uh. Hradiště, rukopis
Literatura - monografie :
Fišer Václav, Uh. Hradiště Topografie, Uh. Hradiště, 1927
Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960 sv. I
Pospíšil Jaroslav, Nesmiřitelní - Hory Hostýnské, nakl. Lípa Vizovice 1992
Literatura - časopisy :
Procházka Zdeněk, Rozkazy k (ne)zapamatování, Mladý svět 46/1991
Radosta Petr, Protikomunistický odboj - Světlana, Hory Hostýnské, Lidová demokracie 11. 2. 1993, 18. 2. 1993, 4. 3. 1993
Špidla Josef, Misionář, který se narodil v nesprávné době - Slovácké noviny 18/1994
Tomáš Jilík
Svobodná škola managementu Austerlitz
Květen 1994
Zones.sk – Zóny pre každého študenta
https://www.zones.sk/studentske-prace/dejepis/2697-odboj-a-persekuce-v-50-letech-na-jizni-morave/