Postavení řeckých obcí v bojích mezi diadochy - 322-267 př.n.l.

13. června 322 př.n.l. umírá v necelých 33 letech Alexandr Veliký. V době jeho smrti mu patřila podstatná část tehdejšího známého světa, včetně mnoha řeckých poleis. K nim patřili i po bitvě u Chairóneie (338 př.n.l) mj. Athény a Théby (ty byly později zničeny). V průběhu doby byla většina  obcí se svým údělem spokojena a tak větší nepokoje nalézáme jen u Sparty, která ovšem r. 322 Makedoňanům v bitvě u Megapole podlehla. Situace se mění se smrtí Alexandra.  V Athénách vzniká protimakedonský odboj, kterého se účastní  četné obce ve středním Řecku i na Peloponésu – kromě Sparty. I přes dílčí úspěchy – např. obležení hrdiny od Megapole Antiparta v Lamiji (často nese tato válka právě označení lamijská) se nepodařilo vzbouřencům vyhrát. Projevila se totiž tradiční řecká rozdrobenost, která plynula z jednotlivých zájmů řeckých obcí a jednotlivých skupin občanů. První ranou byla porážka athénského loďstva v létě r. 322 u ostrova Amorgu (tím ztrácejí Athéňané s konečnou platností svůj vliv v Egejském moři). Definitivní porážku pak znamenala bitva u Krannónu (Thessalie), kam přišli Antipartovi na pomoc makedonské oddíly v čele s Kraterem. A tak, v pozdím létě r. 322 je tzv. Korintský spolek (status quo po bitvě u Chairóneie) poražen.

I když se smlouva uzavřená mezi Antipartem a Athéňany nazývá „o přátelství a spojenectví“, znamená de facto podřízení Athén přímé vojenské kontrole. Athéňané – museli vydat vůdce povstání (Démosthénes a Hypereides) ; museli se smířit s makedonskou posádkou v pevnosti Múnichíe u přístavu Peiraieus; museli zaplatit válečnou náhradu. Upravena byla též Athénská ústava, která nyní uznávala občanství jen těm občanům, kteří měli majetek nad 2000 drachem. Novou ústavou bylo postiženo c. 1200 Athéňanů a ti se vesměs přestěhovali do Thrákie.

Tento boj několika řeckých poleis s makedonskou nadvládou se odehrával na pozadí složitého a dlouhého boje v Alexandrově říši. Titul nástupce Alexandra Makedonského byl svěřen jeho nevlastnímu bratru – Filipu III. Arridaiovi,  který byl ovšem duševně zaostalý. Druhým kandidátem byl syn Alexandra (narodil se po jeho smrti) Alexandr IV. Oba byli tedy neschopni vlády a oficiálním regentem celé říše byl ustaven Perdiklás. Skutečnou moc ve státě však mělo několik členů Alexandrovi nejvyšší družiny, kteří si mezi sebou rozdělili vojenské velení a správu satrapií takto – Perdiklás – asijská část, Antipartos – evropská část, Ptolemaios – Egypt, Antigonos Jednooký – Malá Asie, Lýsimachos – Thrákie a Seleukos – satrapa Babylónie. Mezi těmito diadochy vypukli urputné boje a nejvyšší místo v říši.

Boje odstartovali r. 321, kdy byl Perdiklás zavražděn na svém tažení do Egypta. Novým správcem evropských částí se stal Antipartos a jeho nástupcem Polyperchón (což vede do sporů s Perdiklovým synem Kassandrem). Antipartos o dva roky umírá.

V bojích o trůn se snažili různí vojevůdcové získat na svou stranu Řeky a hlavně Athéňany. V zimě 319/318 vystoupil Polyperchón – ten slibuje Řekům svobodu a anulaci lamijské války. Doslova obcím píše : „král jim dává demokracii“, což bylo myšleno v primární funkci jako politické gesto, mající zastavit jeho odpůrce Kassandra. Ten ovládal Múnichskou pevnost a ještě navíc r. 317 mu přispěchalo na pomoc jeho loďstvo. S touto silou zbavil moci athénské demokraty a do čela Athén postavil konzervativního politika Démetia z Faléra. Kassandros pak z Múnichské pevnosti obléhá i ostrov Salamína a diktuje Athéňanům podmínky v nové smlouvě (opět se mluví o „přátelích a spojencích“). Ve smlouvě mj. stojí – potvrzení vojenské posádky a je tu opětovná změna ústavy – po Polyperchónově uvolnění je tu opět zaveden majetkový cenzus, tentokráte na 1000 drachem. Kassandros se stává makedonským pánem r. 315, poté co nechal popravit matku Alexandra Velikého Olympias a zároveň nutí uprchnout Polyperchóna pryč. V té době se stává v Asii vládcem Antigonas.

Kassandros legalizuje své postavením sňatkem s dcerou Filipa II. Thessaloníkou (na její počest zakládá město Thessalóníké – dnešní Soluň).
V témž roce obnovuje  Kassandros Théby, které byli r. 335 zcela zničeny, a získává na svou stranu další města středního Řecka – Argos a různá poleis v Argolidě a Messénii.

Asijský vládce Antigonos měl od r. 315 své dosavadní spojence – Ptolemaia, Kassandra a Lýsimacha – jako nepřátele, na čemž má lví podíl Seleukos, který měl s Antigonem spory. A tak Antigonos, stejně jako před ním Polyperchón, využívá Athénských občanů a v létě r. 314 vydal prohlášení, kde „převzal správu nad královstvím“ a vyhlásil, že „všichni Řekové mají být svobodní, zbaveni posádek a autonomní.“ Antigonos počítal s řeckou podporou v boji proti svým soupeřům. Taktéž z jeho popudu vznikl tzv. Ostrovní spolek, který sdružoval obce na Kykladských ostrovech i  na pevnině a stal se významnou oporou Antigonova vlivu v Egejském moři.

Na Antigonovo vyhlášení svobody reagoval egyptský diadoch Ptolemaios, který taktéž vydává obdobné prohlášení ve kterém „chtěl, aby Řekové viděli, že pečuje o jejich autonomii právě tak, jako Antigonos.“

V následujících letech nastává tvrdý a úmorný boj o moc nejen v řeckých poleis. Začátek těchto bojů má na svědomí právě Antigonovo prohlášení svobody řeckých obcí, po němž začínají propukat povstání proti Kassandrovi. Antigonas se do bojů vložil prostřednictvím svého vojevůdce Aristodéma r. 313. Po tomto roce se boje opravdu rozohnili. Na Kassandrově straně byl jak Ptolemaios, tak Seleukos, který oslaboval Antigonovu moc hl. v Asii. I když Antigonos získal rozhodující vliv v oblasti Egejského moře, na západním pobřeží Malé Asie, na Peloponésu i ve středním Řecku, tak se mu nepodařilo dosáhnout rozhodující převahy nad koalicí ostatních diadochů. Na podzim r. 312 byl poražen v bitvě u Gazy Ptolemaieam a Seleukem (ten využil Antigonovy slabosti a vrátil se do Babylónu). Po prohrané bitvě se situace stala pro Antigona neudržitelná a tak podepisuje r. 311 mír s Kassandrem, Ptolemaiem a Lýsimachem.  Nové rozdělení moci vypadalo  tak, že Kassandros byl vojenským velitelem Evropy do té doby, dokud nedospěje Alexandrův syn Alexandr IV.; Lýsimachovi byla potvrzena Thrákie; Ptolemaiovi Egypt plus také Libye a Arábie; Antigonos měl Asii a Řecko mělo autonomní status, což se ovšem v praxi moc nedodržovalo.

V této době byla říše teoreticky stmelitelná osobou Alexandra IV., syna Alexandra Makedonského a Róxany. A právě Alexandra IV. nechal r. 309 Kassandros zavraždit (i s matkou), aby mohl zůstat v čele Makedonie i po dosažení zletilosti Alexandra IV.

R. 308 se snaží Ptolemaios rozšířit svůj vliv i na řecká poleis. Podařilo se mu získat na svou stranu Sikyón a Korint. Občané Peloponésu mu však odmítli poskytovat obilí a peníze, a tak se Ptolemaios dohodnul s Kassandrem o spoluvládě nad těmito městy, zanechal tam svou vojenskou posádku a odplul do Egypta. O rok později zahájilo Antigonovo vojsko, vedené jeho synem Démetriem Poliorkétésem (= Obléhatel měst), obrovskou iniciativu na západě, jejímž vyvrcholením bylo dobytí Athén. Démetrios a jeho otec byli oslavováni jako osvoboditelé města, dostalo se jim božích poct a jejich jmény byly nazvány dvě nové aténské fýly (které přibyly k dosavadní deseti fýlám Kleistenovým). Démetrios osvobozuje také Megaru a r. 306 se prohlásil, spolu s otcem Antigonem, za krále. O rok později, aby se jim vyrovnal, se prohlásil za krále taktéž Ptolemaios. Později tak učinili i Kassandros, Lýsimachos i Seleukos.

Po neúspěchu u ostrova Rhodos, kde Démetrios i přes dlouhé obléhání nezlomil odpor obránců města, se opět zaměřil na situaci v Řecku. Z Thermopyl vypudil Kassandrovo vojsko a r. 302 obnovuje Korintský spolek a tím potvrzuje hegemonii svou i svého otce v Řecku. Kassandros se obával sílícího vlivu Démetriova a po neúspěšné mírové misi s ním se dohodl s Lýsimachem, Ptolemaiem a Seleuekem (ten zatím ovládl  celou východní část říše Alexandra  Makedonského).  Tak  opět vzniká koalice proti Démetriovi a Antigonovi. Finální bitva byla svedena r. 301 u Ipsu ve Frygii. Zvítězila koalice Seleukos – Lýsimachos (Ptolemaios se po falešné zprávě o porážce této koalice při  obléhání foinockého Sidónu vrátil do Egypta). Antigonos padl, ale jeho synovi se podařilo uprchnout.

Po porážce na Ipsu ztratil sice Démetrios vliv v Athénách, zůstalo mu ale silné vojsko. Vliv v Athénách získal opět Kassandros. Záhy avšak vypukly spory mezi Seleukem na straně jedné a Lýsimachem a Ptolemaiem na straně druhé. Seleukos se rozhodl posílit svou silu tím, že využije Démetria. Oženil se s jeho dcerou a Démetriovo námořnictvo bojovalo na Seleukově straně. Po drobných potyčkách s Ptolemaiem se vše  urovnalo mírově, což stvrdil Démetrios sňatkem s Ptolemaiovou dcerou.

Situace se mění na jaře r. 297. Kassandros i jeho nejstarší syn Filip umírají, což znamená oslabení moci nejen v Makedonii, ale též v řeckých poleis a hlavně v Athénách. Démetrios této situace využívá a v r. 294 opět vstupuje do Athén jako jejich osvoboditel. Na pahorku naproti Akropoli (Múseion – pahorek múz) nechává zbudovat stálou vojenskou posádku a v tom stejném roce využívá sporů Kassandrových synů a stává se makedonským králem. Po tomto aktu se cítil Démetrios nadřazen ostatním diadochům a plánoval výpravu na dobytí východních satrapií. To se samozřejmě nemohlo líbit jeho odpůrcům a tak byl Démetrios r. 287, po mohutné ofenzívě Lýsimacha a épeirského krále Pyrrha, nucen uprchnout z Makedonie. Ta byla poté rozdělena právě mezi Pyrrha a Lýsimacha. Od Démetria se odklonili také Athéňané, kteří se mj. „usnesli volit archonty podle zvyků otců.“ Athéňané také vyhnali Démetriovu posádku z Athén za podpory Ptolemaiova loďstva (které pak získalo hegemonii v Egejském moři). Démetrios pak odbojné Athéňany obléhal (na svou stranu získal nakonec i Pyrrha). Po úspěšném znovudobytí Athén se Démetrios mohl  pět obrátit na výhod, kam chtěl expandovat. Výprava ale  úspěšná nebyla  a r. 286 padl Démetrios  do zajetí Seleukovi armády. O tři roky později, v naprosté nečinnosti, Démetrios v zajetí umírá.

V Athénách zůstal Démetriův syn Antigonos (II.) Gonátas. Loďstvo jeho otce přešlo na stranu Ptolemaia II. (Ptolemaiova syna) a na území Řecka stoupal vliv Lýsimacha, který vypudil z Makedonie Pyrrha. Athéňané si sice uchovali nezávislost na Makedonii, ta však byla velmi křehká. Křehkost ještě zvýrazňoval fakt, že neměli přístup ke svému tradičnímu přístavu Peiraieus, který měli Makedoňané pod kontrolou. Druhý dosud žijící diadoch (prvním je Lýsimachos) Seleukos, nebyl spokojen s růstem Lýsimachovi moci a jejich spor vyvrcholil r. 281 bitvou u Kúrúpedia (západně od Sard), kde Lýsimachos padl a jeho vojsko přešlo na stranu Seleuka. Ten se chtěl ujmout vlády v Makedonii, jenže, na lodi převážejícího na Helléspont, byl zavražděn. Strůjcem atentátu byl Ptolemaios Keraunos (= Blesk), syn Ptolemaia I. z prvního manželství, jenž odešel z Egypta, kde pozbyl nástupnického práva, které dostal Ptolemaios II. Filadelfos (= Milující svou sestru). Po atentátu se stal Keraunos makedonským králem. Na tento titul si činil nárok i Antigonos Gonátas, byl však r. 280 poražen v námořní bitvě.

Po jeho porážce se v Řecku vytvořila koalice peloponnéských obcí (pod vedením Sparty) proti Aitólskému spolku, jejž byl Antigonos spojencem. Aitólové útok Sparty v r. 280 odrazili. Ptolemaios Keraunos stál v čele Makedonie c. 17 měsíců. Ke konci jeho vlády se stále častěji začali objevovat nájezdy keltských kmenů. Při jednom z nich, r. 279, Keraunos zahynul a keltské oddíly v čele s Bolgiosem (či Belgiosem) začali plenit makedonské území.

Keltské nájezdy se nevyhnuli ani Řecku, kde se dostali až k Delfám. Tam jejich útok odrazili Aitólové a jejich spolek se tím stal nejmocnějším ve středním Řecku. Aitólové ovládají od r. 291 delfskou svatyni a patřili k nejmocnějším v Řecku. Od r. 278 se Keltové na vlastní území Řecka již nedostali a zaměřili se na Malou Asii a Thrákii. Tam je v r.  277  porazil  u  Lýsimachie  Antigonos II., čímž značně zvyšuje svou prestiž a r. 276 byl prohlášen novým králem Makedonie. Jeho autoritě se podrobila i Thessalie. Antigonos dostal brzy silného soupeře, kterým se stal Pyrrhos. Ten se po neúspěšné snaze o vládu nad řeckými poleis na Sicílii zaměřil na Makedonii. V r. 274 s pomocí keltských vojáků porazil Antigona a plenil zemi. Pyrrhos se chtěl pomstít Antigonovi zejména proto, že mu neposkytnul vojenskou pomoc proti Římanům na Sicílii. Pyrrhos se dále snažil využít omezených pozic Antigonových k posílení své pozice v Řecku. Na Peloponésu byl dobře přijat, Sparťané mu v poselstvu říkali, že „přišel, aby osvobodil poleis od Antigona.“ Jen co však Pyrrhos vstoupil na území Lakónie, tak „loupil a plenil.“ Což nebylo mezi Sparťany jistě oblíbené a tak Pyrrha v r. 272 porazili. Antigonos Gonátas tak může konsolidovat své pozice.

Po posílení Antigonova  vlivu se v helénistickém světě stabilizovaly tři velké státy, ale ani zdánlivá rovnováha se neobešla bez konfliktů. V době bojů mezi Pyrrhem a Antigonem Gonátem probíhala mezi Seleukovci a Ptolemaiovci 1. syrská válka. Nezávislá řecká poleis se začala obávat sílící moci makedonského krále, Athéňané byli stále nespokojeni s makedonskou okupací Peiraiea a Egypťané se zase obávali o ztrátu svého hegemonního postavení v Egejské moři. Proto vzniká dekret, navržený Chrémonidésem, o vyhlášení boje za nezávislost proti Makedonii. Na stranu Řeků se otevřeně přihlásili Ptolemaiovci. Tato válka, pojmenována právě Chrémonidova válka, byla posledním otevřeným vystoupením řeckých poleis proti makedonské monarchii. V čele řecké koalice stáli kdysi nejslavnější obránci řecké nezávislosti – Athény a Sparta. Ve 4-6 let dlouhé válce se jim už nevedlo jako dříve a na konci  šedesátých  let 3. století podlehli.  Válka (o níž máme poměrně málo zpráv)  trvala  pravděpodobně  v  letech 267-262 či 261.  Sparťané  podlehli velmi brzy a pár let po nich je následovali i Athéňané. Egyptská pomoc pak nebyla tak mocná, jak si určitě řečtí spojenci představovali.

Období od smrti Alexandra Makedonského až do Chrémonidových válek lze charakterizovat jako období velmi složité, se spoustou změn mocenských sil a postavení. Řecké poleis leželi vždy téměř v hl. bodě dění a byli velmi důležitým politickým cílem. Od 80. let 3. století lze pozorovat konsolidaci poměrů mezi diadochy a jisté ustátí svárů. V těchto letech také definitivně Athény ztratili pozici nejdůležitějšího města své doby. Jejich roli převzala Alexandrie a později hlavně Řím.

POUŽITÁ LITERATURA
-  Petr Oliva – Řecko mezi Makedonií a Římem, Academia 1995
-  Jan Burian, Petr Oliva – Civilizace starověkého středomoří, Svoboda 1984
-  Miroslav Buchvaldek, Jan Burian a Jan Pečírka – Dějiny pravěku a starověku I,II, SPN 1979
-  Encyklopedie Antiky – Academia 1973