Spartakovo povstání

Během jedné generace musel Řím absolvovat války trojího druhu - s vnějšími nepřáteli na okrajích říše, vnitřní válku se svými spojenci na italské půdě a válku občanskou. Z rozporů uvnitř města se zrodila ještě válka jiná - válka s otroky. Otroky se stávali většinou váleční zajatci a zajatci pirátů. Otrocké pracovní síly byly reprodukovány také „narozením“(vernae-jarní-doma nar.), které byly velmi  ceněné, protože byly přivyklé otroctví. Otroky se také stávali tzv. poručenci (alumni)-nalezenci, bezprizorní a uloupené děti. Původně otroci pracovali zejména jako pastevci, služebníci v pánově domě, ženy tkaly látky, později, s rozvojem měst a hospodářství, dělali na stavbách, v řemeslnických dílnách, ale také v dolech a lomech. Většinou byli otroci kupováni na trhu, někteří se však již narodili v pánově domě. Pán mohl otroka trestat, např. bitím nebo přeložením na zvláště těžké práce ve mlýně nebo v dolech, ve vyspělejších společnostech jej však nemohl zabít.Postavení městské domácí čeledi bohatých Římanů se značně lišilo od postavení otroků zaměstnaných ve výrobě.

Ze základního předpokladu římského práva vyplýval závěr o „neomezeném právu“ pána na otroka,  který byl přirovnán k věci nebo dobytku (výroky římských právníků:-otrok není osoba,-otroci,zvířata a jiné věci,-a otrok nebo jiný dobytek). Pán má právo nad životem a smrtí otroka. Tím římské právo otrokáři umožňovalo libovolnými prostředky a do krajního vypětí otroka využívat. Dalším závěrem bylo,že byla otroku odepřena nejzákladnější občanská práva. I jeho dřívější jméno mizelo zároveň s jeho svobodou a bylo nahrazeno přezdívkou (podobná jm. zvířat rostlin atd.). Římské právo nepřiznávalo otroku právo na manželství a rodinu, ani na majetek.

Z důvodu těžkého života otroků docházelo k otrockým vzpourám. Aktivnější formy nabyly až po válkách ve středomoří, kdy značně vzrostl počet otroků. K první známé organizované vzpouře, k jejímuž potlačení musel Řím použít vojska, došlo roku 199 př. n. l. v Setii u Říma. Roku 194 př. n. l. se vzbouřili otroci v Etrurii, kolem roku 180 př. n. l. propuklo povstání v Apulii. První velké povstání otroků propuklo roku 136 př. n. l. na Sicílii.Vůdcem povstání byl Syřan Eun, který se prohlásil za krále a přijal jméno Antiochos. Podařilo se mu několikrát porazit římské vojsko. Teprve roku 132 př. n. l. je porazil konzul Publius Rupilius. Roku 104 př. n. l. povstali znovu sicilští otroci. Znovu si zvolili krále, ale opět byli poraženi. Největším starověkým povstáním otroků však bylo Spartakovo povstání. Vzplálo mezi gladiátory v Kapui.

Gladiátory (jejich jméno je odvozeno od latinského gladius-meč ) byli většinou otroci, pečlivě vybraní a vycvičení v gladiátorských školách. Několikaposchoďové školy připomínaly spíše kasárna. Gladiátoři bydleli v malých komůrkách, o jejich výcvik pečoval učitel šermu, cvičitel a lékař, který zároveň dbal o přísnou životosprávu. V budově byla dílna zbrojmistra, skladiště zbraní, kuchyně, jídelna, ale i věznice a márnice.Tvrdý výcvik trval léta. Někteří gladiátoři byli speciálně cvičeni pro boj s dravými šelmami které byly sváženy z celého tehdejšího světa. Vyhladovělé a rozdrážděné šelmy bojovaly proti sobě, gladiátorům anebo vysíleným odsouzencům, štvané pro pobavení obecenstva. Málo Římanů odsuzovalo tuto krvavou podívanou. Velmi oblíbenou zábavou byly i souboje dvou různě vyzbrojených soupeřů. Nejznámější jsou např. souboje murmillona, vybaveného přilbicí, štítem a mečem či kopím, s retiariem, jenž měl pouze na levé ruce lehké ochranné brnění a v rukách síť a trojzubec. Život a smrt gladiátorů nebyly lehké. Když vstupovali do arény, kde byl přítomen císař, zdravili jej výstižně: „Ave, Imperator, morituri te salutant!!“(Zdráv buď, císaři, ti, kteří jdou na smrt, tě zdraví!). Když muž padl k zemi, zvedlo publikum palec k nebi, nebo dolů. Vyjadřovalo tak své přání aby gladiátor dostal milost nebo byl dobit. Přísná disciplína při výcviku, vidina smrti při každém vystoupení, takový byl úděl gladiátora. A tak není divu, že se někdy vzbouřili, jako nejslavnější z gladiátorů,thrácký otrok Spartakus.

Než se Spartakus stal otrokem byl vojákem pomocných římských jednotek. Po dezerci byl zajat a místo trestu smrti prodán do školy gladiátorů v Kapui.
Spartakova povstání se zúčastnilo asi 150000 lidí. Propuklo roku 73 př. n. l. Spartakus chtěl své muže vyvést z Itálie a vrátit se do svých domovů. Proti Spartakovu vojsku bylo po počátečních porážkách posláno řádné vojsko pod vedením obou konzulů. Při srážce došlo k tomu, že se římské vojsko dalo na útěk a tak Spartakus měl cestu z Itálie volnou. Byl však svými druhy donucen zůstat v Itálii a tak se rozhodl zaútočit na Řím. Tam bylo vedení vojska svěřeno Marcu Liciniu Crassovi, jednomu z úspěšných velitelů Sullovy armády. Byl to nesmírný boháč (jeho majetek se odhadoval na 200 miliónů sesterciů), a tak si z vlastních prostředků postavil šest legií. Aby obnovil bojového ducha ve starých legií, dal je zdecimovat, tj. každého desátého muže z kohorty jeho spolubojovníci museli popravit. Docílil tak toho, že jeho vojáci se ho báli víc než nepřítele. Spartakus se však před branami Říma neobjevil. Postupoval na jih. K rozhodující bitvě došlo na jaře roku 71 př. n. l. V bitvě bylo zabito přes šedesát tisíc otroků spolu se Spartakem. Zajaté a raněné dal Crassus ukřižovat podél Via Appia z Kapui do Říma.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta
https://www.zones.sk/studentske-prace/dejepis/2710-spartakovo-povstani/