Evropa v pol. 19.století – sjednocení Itálie a Německa

Evropa v pol. 19.století – sjednocení Itálie a Německa

důsledky revolučního roku 1848:

– v celé Evropě (krom Ruska) byla odstraněna feudální privilegia – mezník mezi feudalismem a kapitalismem – otevřená cesta k hospodářskému rozvoji, růst industrializace

– národní hnutí – požadavky nejen kulturně-jazykových, ale také politických

v druhé polovině 19.století byla největší mocností Británie – vláda královny Viktorie

Sjednocení Itálie

– ve 20. a 30.letech – neúspěšný boj za svobodu a sjednocení

– 1848 – nezdařená revoluce

– trvá politická nejednotnost:

– severní Itálie pod nadvládou Rakouska; papežský stát ve středu

– ale stále myšlenky na sjednocení, nespokojenost s návratem ke starým pořádkům

rozdíly mezi vyspělým průmyslovým severem a zaostalým agrárním jihem – nerovnoměrný vývoj

v čele sjednocení stálo Sardinské království (jediný italský stát, hospodářský nejvyspělejší)

– od roku 1849 v čele král Viktor Emanuel II.

– pro úspěch sjednocení bylo potřeba najít zahraničního spojence à tím, se stal francouzský císař Napoleon III. (zásluha především sardinského ministerského předsedy Cavoura za slib Nizzi a Savojska)

1859 – krátká vítězná válka proti Rakousku

– k sardinskému království připojena Lombardie, Milán

– Rakousko si ponechává pouze Benátsko (důsledek příměří mezi Rakouskem a Napoleonem, který se zalekl italského úspěchu a obával se o papežský stát (byl jeho ochráncem))

národní revoluce ve střední Itálii

– svrženi prorakouští vládci, připojeni k Sardinii

1860 – národní hnutí „zdola“ (zdola Itálie)

– povstání rolníků na Sicílii (vláda španělských Burbonů)

– pomoc legendárního hrdiny boje za svobodu Giuseppe Garibaldiho (pochod „tisícovky“ dobrovolníků)

– obsazení Palerma a Neapole à připojeno k Sardinii
1861 – vyhlášeno Italské království (v čele Viktor Emanuel II.)

sjednocení dokončeno:

– 1866 připojením Benátska (po prusko-rakouské válce, ve které byla Itálie spojencem vítězného Pruska)

– 1870 obsazením papežského státu v Římě (francouzsko-pruská válka – porážka Napoleona III. – hlavního ochránce papežského státu)

– Řím se stal hlavním městem království

– papežovi vyhrazen Vatikán (status samostatného státu)

Sjednocení Německa

– po porážce revoluce 1848 perzekuce liberálů a demokratů à politická pasivita

– obrat až po volbách do zemského sněmu – vítězí liberálové, jednají o otázce budoucnosti německého spolku

bylo několik návrhů na sjednocení (první dva byly navrhovány už při revoluci 1848)

– velkoněmecké řešení – zahrnuje území bývalé Svaté říše římské

– maloněmecké řešení – všechna německá území bez Rakouska, která by byla pod nadvládou Pruska

– + tzv. „třetí Německo“ – které by existovalo bez Rakouska i Pruska

1861 – nastoupil pruský král Vilém I. – konzervativní

– rozpustil liberální sněmovnu a jmenoval novou vládu konzervativců

– předsedou nové vlády se stal Otto von Bismarck („železný kancléř“) – ignoroval požadavky liberálů, byl zastáncem maloněmeckého řešení, ve kterém bude mít vedoucí roli Prusko

1846 – válka Pruska a Rakouska proti Dánsku

– spory o území, vítězství à posílení a zlepšení Bismarckovy pozice

1866 – Prusko-rakouská válka

– vyústění soupeření těchto dvou států o převahu v Německu:

– Rakousko bylo pro další existenci Německého spolku (z r.1815)

– Prusko usilovalo o sjednocení pod svým vedením

– bitva u Sadové (u Hradce Králové) à vítězství Pruska

– Rakousko bez postihů, ale muselo se zříci účasti na sjednocování, byl rozpuštěn Německý spolek à vznik Severoněmeckého spolku pod nadvládou Pruska

– to vyvolávalo obavy Francie (Napoleon III.)

– Napoleon byl vyprovokován Bismarckem k válce (zkreslenou „emžskou depeší“)

– francouzsko-pruská válka (1870) à 71 – příměří ve Versailles

– vznikla „německá (druhá) říše“- císař Vilém I.

– Německo zůstalo spolkovým státem ve kterém mělo stále vedoucí roli Prusko (císařem byl pruský král a předsedou říšské rady (říšským kancléřem) byl Bismarck) nastal hospodářský rozvoj, ale zároveň s tím začalo vznikat socialistické hnutí

– à vznik Sociálně demokratické dělnické stran Německa, kde se sjednotili německá dělnická hnutí

– Bismarck viděl největší nebezpečí pro svou politiku právě v tomto socialistickém hnutí a v katolické církvi à proto zahájil proti nim boj:

– boj proti katolické církvi – nazýval se Kulturkampf (boj o kulturu), protikatolické zákony, dozor nad školami

– boj proti sociálním demokratům – Zákon o socialistech – zákaz Soc-dem. strany (à ilegalita)

přesto jejich vliv rostl, a proti tomu začal Bismarck čelit splňováním jejich sociálních požadavků à výsledkem bylo sociální zákonodárství

zahraniční politika

– orientovala se na evropské konzervativní mocnosti (Rusko, Rakousko-Uhersko)

– pak ale v 70.letech střet zájmů s Ruskem (balkánská krize)

– Německo získalo kolonie v Africe, což znepokojilo Británii

1888 – nastoupil Vilém II

– agresivní zahraniční politika, souhlas s mimořádnými výdaji za armádu

– Bismarck odvolán

– skončilo pronásledování sociální demokracie, která vstoupila do politiky a stala se nejsilnější stranou Německa