Sv. Augustin
Augustin se narodil v roce 354 v Thagaste v tehdejší Numidii (dnešní Alžírsko). Jeho rodiště bylo součástí Římské
říše. Nedaleké Kartágo bylo po zničení , 500 let před Augustinovo narozením, přebudováno na hlavní město Římské afriky.
Augustin se narodil jako syn pohanského otce Patricia a křesťanské matky Moniky. Byl to venkovský hoch. Jeho otec vlastnil několik
akrů půdy, jednu či dvě otrokyně, zdaleka však nebyl bohatý. Výuka v místní škole v Thagaste byla v rukou jediného učitele. Augustin
shledal, že jeho učitel byl mnohem působivější s rákoskou něž při podněcování zájmu svých žáků o studium. Proto odešel na studium
do nedaleké Mandaury.
První kapitolu jeho života bych načrtl do jeho šestnáctého roku života. Na škole v Madauře studoval
Latinu a Řečtinu, kterou od srdce nenáviděl. Svou velmi zbožnou a poctivou matkou byl vychováván v křesťanském duchu, což však, jak sám
píše ve Vyznání, nedokázal ocenit a místo toho, aby se věnoval studiu, raději hrál hry nebo jinak „vyváděl“. To, že si
místo studia raději hrál, považoval později jako hřích a velmi toho litoval.
Z Mandauri se vrátil v šestnácti letech
v roce 370. Šestnáctý rok prožil ve smyslné náruživosti. Také se, spolu s pochybnými přáteli, zúčastnil krádeže. Nekradl však proto,
že by měl něčeho nedostatek. Právě naopak, kradl jen pro krádež samotnou. A nejvíce na krádeži miloval spoluúčast svých přátel.
Později však toho velmi litoval a prosil Boha o odpuštění, že byl tak lehkovážný.
Už v roce 371 odešel, podporován
bohatým sousedem Romanianem, do Kartága studovat řečnictví. V Kartágu pokračoval v rozpustilém životu, zejména co týká žen. Také
si velmi zamiloval divadlo, zejména tragédie. Nacházel uspokojení z bolesti, která se odehrávala na jevišti. Údajně nikdy nebyl žrout ani
pijan, ale ženy střídal velice často. Někdy kolem osmnáctého roku jeho života začal žít s ženou z nižší společnosti, která mu
brzy porodila syna, kterému dali jméno Adeodatus (Boží dar). Hoch byl velmi nadaný, ale bohužel ve věku sedmnácti let zemřel.
Nejsilnější počáteční podnět, který mladého Augustina v Kartágu ovlivnil, byla četba Ciceronových dialogů. Největší vliv
z Ciceronových spisů měl na Augustina dialog Hortensius, který ospravedlňoval nutnost filozofického myšlení pro každé kritické
posouzení, dokonce pro toho, kdo se angažuje ve veřejném a politickém životě.1 Obsahoval také varování, že honba za všemožnými
tělesnými rozkošemi rozptyluje mysl při sledování vyšších záležitostí. Toho se však mladý Augustinus příliš nedržel. Tato četba ho
však přiměla, aby se zamyslel nad etickými a náboženskými problémy. Závažnost otázek Ciceronových dialogů ho přiměla k tomu, aby si
pořídil Bibli. Ke křesťanství měl rodinné předpoklady, protože jeho matka Monika byla silně oddána křesťanské víře. Na její popud
v dětství příležitostně navštěvoval bohoslužby, i když jim nikdy nevěnoval velkou pozornost. Bohužel si však pořídil starou
latinskou Bibli, kde ho odpudila nejasnost jejího obsahu a primitivní styl, kterým byla napsána. Považoval ji za naivní mýtus o Adamovi a Evě
a o pochybné mravnosti izraelských praotců. Konečná věc, která ho prozatím úplně odvrátila od Bible, byla neslučitelnost dvou rodopisů
Krista u Matouše a Lukáše. Augustin hledal pomoc jinde. Byl přitahován astroologií, která nabízela vodítko jak žít, aniž by příliš
připomínala náboženství, a také okultní sektou, kterou před více než jedním stoletím hlásal Mání.
Podle
svého vůdce se tato sekta nazývala manicheismus. Byla to smíšenina gnostiků a staroperského pohanství. Rozdělovala boha na boha
dobrého a boha zlého, kteří obývají říši světla a říši temnoty. Říše světla má v čele pět dobrých živlů, oheň, vítr, vodu,
zemi a vzduch. Naopak říše temnot má tmu, zlý vítr, zlou vodu, zlou zemi a kouř. V lidech jsou smíšeny obě říše a plozením dětí
dochází ještě k většímu míšení. Proto také dokonalí manichejci (zvaní perfecti, electi) měli žít asketickým životem. To Augustinovi
moc nesedělo, a proto se řadil mezi tzv. posluchače (auditores). Manichejci byli pro své učení pronásledováni jako nepřátelé lidstva.
V roce 375 odchází načas do rodného Tagastu a vyučuje zde řečnictví. Po smrti jednoho svého přítele se vrací do Kartága.
Nevyučoval pouze řečnictví, ale ve svých přednáškách se také zabýval filozofickými a logickými problémy.
U
manichejských zůstal více jak deset let, avšak stále se pídil po různých alternativách. Pokoušel se spojovat manichejské představy o
rovnováze mezi dobrem a zlem s novopýthagorejeskými idejemi o poměru jakožto prvku v kráse celku a o dobré monádě (jedno je jedno a celé
samo a vždy tomu tak bude) v kontrastu ke zlu nekonečné plurality2. O tomto tématu napsal také svou první knihu, kterou
však později pohrdal, protože mu přišla velice nedokonalá. Kniha se však nedochovala. Je však jisté, že v tomto období začal velice
pochybovat.
V tomto rozpoložení se v roce 384 vydal do Milána jako městský učitel rétoriky, ale s nadějí dosáhnout
vyššího postavení. Byl také následován svou milující matkou. Byl však chudým obyvatelem provincie bez jakéhokoliv bohatství a stále
s ním žila jeho družka (Adeodatova matka), která přestože Augustina velmi milovala byla překážkou pro plánovaný Augustinův vzestup. Byla
poslána zpátky do Kartága, což Augustin nesl velmi bolestně. Poté se zasnoubil s mladou dědičkou, která měla vysoké věno, které mu mělo
pomoci. Jeho city však byly otupěny a ona pro něj neměla žádný význam.
V Miláně také došlo k osudovému setkání
Augustina s tamním biskupem Ambrožem. Ambrož byl velice vzdělaný a ve svých kázáních, kterým Augustin přihlížel využíval nejen
myšlenky křesťanských teologů, ale i novoplatoniků např. Plotina. To Augustina přimělo k jejich studiu a brzy došel k přesvědčení,
že učení církve má mnoho společného s Platónem resp. novoplatoniky. Přestože novoplatonici církev doslova nenáviděli ( např.
Porfyrios), rozhodl se Augustin pro vstup do církve prostřednictvím křtu, který provedl v roce 387 již zmiňovaný biskup Ambrož v Miláně.
Před tím však strávil několik měsíců spolu s matkou a přáteli na statku Cassiaciak, kde napsal několik ze svých spisů a dialogů, ve
kterých již věří v existenci Božího řádu, který však lidé nedokážou vždy rozeznat. Právě na statku Cassiaciak pravděpodobně došlo
ke konečnému obrácení na křesťanskou víru a přijmutí jejich zásad. Začal také znovu studovat Bibli, ve které nacházel velkou morální
autoritu křesťanské víry. V tomto roce začal též s velkou polemikou s manichejci, která trvala až do roku 400. (Velké dílo „o původu
zla a svobodné vůli“ (De libero arbitrio)).
Taktéž v roce 387 se rozhodl odcestovat spolu s matkou zpět do afriky. Krátce
na to však jeho matka v přímořské Ostii umírá. Po zádušní mši už definitivně odjel zpět do afriky a usadil se ve svém rodné městě
Thagastě. Tady učinil pokus spolu s přáteli žít v asketickém ústraní. Denně se scházeli ke společným modlidbám a diskusím. Augustin
byl považován za duchovního vůdce. Bylo to také velmi plodné spisovatelské období. Napsal zde např. 6 knih o hudbě. Také zde napsal velmi
působivá díla O učiteli a O pravém náboženství. Prvně jmenovaný je psáno jako pamětní spis pro svého náhle zesnulého
syna Adeodata (zemřel ve věku pouhých 17 let v roce 390). O pravém náboženství je složen pro již zmíněného Romaniana, který
kdysi financoval jeho vzdělání.
V této společnosti nebyl Augustin zcela zpokojený, přemýšlel dokonce, že se uchýlí do
samoty v poušti. Nikdy to však neučinil, ale vydal se do nedalekého Hippa, kde přijal kněžské svěcení z rukou hipponského biskupa
Valeria. Ten dal v zahradě u kostela postavit klášter, do kterého se uchýlil Augustin, aby zde spolu s několika staršími duchovními
přísně asketicky žil. Protože ale umožnil vstup do kláštera i úplným laikům často pochybného původu, brzy zjistil, že tito si
s sebou přinesli i staré problémy jako pití, lakotu apod. Vypracoval proto zvláštní klášterní řád, který vehementně prosazoval. Řád
byl velice stručný. Jeho ideálem byl klid se skromností a sebekázní, ale nikoli nenávist, potlačování všech přirozených citů a nikdy ne
ohrožení zdraví. Řád byl rozdělen na dvě části. Pro řádové sestry v ženských klášterech a pro mnichy mužských klášterech. Od 11.
st. se druhý jmenovaný stal základem pro společnost augustiánů, která existuje dodnes. Sám Augustin samozřejmě žil přísným asketickým
životem. Po „obyčejných“ křesťanech požadoval, aby žili ukázněným a skromným životem poznamenaným přísným odříkáním.
V roce 395 byl vysvěcen na pomocného biskupa v Hippu a rok po té, po smrti Valeria se stal hlavním biskupem. Nebyl však příliš
oblíben, protože řada lidí neuvěřila, že jeho obrácení v Miláně (r.387) bylo upřímné. Během prvních tří let biskupského působení
napsal své mistrovské dílo – Vyznání. Je to básnická próza o třinácti knihách. Prvních 9 knih je napsáno jako sugestivní
autobiografie až do doby matčiny smrti. Popisuje sebe jako rozumnou bytost, která se odvrátila od Boha a dala přednost vnějším věcem a iluzi,
že blaženost spočívá v uspokojování těla. Poslední čtyři knihy popisují přítomné problémy týkající se jeho myšlenek jakožto
biskupa. Obsahují rozsáhlou analýzu pamětí, času, stvoření a exegezi první knihy Geneze jako alegorii o povaze Církve, Bible a svátostí.
Jeho analýzy dodnes budí velký, podle mne zasloužený, zájem a údiv.
Někdy v roce 397 začala jeho polemika s donatisti.
Donatisté odmítli uznávat platnost všech katolických svátostí, takže podle jejich názoru byl Augustin rozkolnický a bludařský
laik. Donatisté prohlašovali, že pouze oni zabezpečují autentickou posvátnost a rituální čistotu Církve. Nenávist byla skutečně
veliká, prohlašovali například, že Kartáginský katolický biskub je zmocněncem Antikrista. Také katolickou bohuslužbu považovali za
nečistý obřad plný rouhání. Donatističtí obchodníci dokonce neobchodovali s katolickými. Augustin viděl, že obě společenství
(katolické a donatisté) jsou již více jak 80 let ve velkém nesmiřitelném nepřátelství. Nehodlal se s tím ale smířit, protože si byl jist
, že i mezi Donatisti je mnoho čistých lidí, které by Bůh pokládal za vyvolené. Procesu smíření věnoval Augustin řadu let mnoho energie.
Opětovné smíření urychlila v roce 411 konference v Kartágu, kde proti sobě stáli donastičtí a katoličtí biskupové v čele
s Augustinem. Sice zde došlo k formálnímu smíření, avšak stále přetrvávala vzájemná zarytá nenávist a rozdílnost názorů na
některé zásadní problémy.
Římská říše byla tu dobu pod nájezdy barbarských kmenů. V roce 410 vyplenili Gotové pod
vedením Alaricha Řím. Pád města vyvolal diskusi o Boží prozřetelnosti.v dějinách a o tom, zda snad křesťanství nezpůsobilo zhroucení
římského impéria. Proti tomuto ostře vystupoval Augustin, a začal psát dílo O obci Boží. Zde pojímá celé dějiny od stvoření
po současnost a až do konce všech věků jako jedinečný dějinný proces, který probíhá podle vůle Boží a podle plánu spásy. Za
základní téma celých světových dějin pokládá boj mezi vírou a nevírou. Za stěžejní událost je považováno sestoupení Boha v osobě
Syna na zem. Tady se začalo oddělování vyvolených od zatracených. Církev považuje za zatím nedokonalou, avšak jedinou možno obec Boží.
Církev zde zaujímá jedinečné postavení jako shromažďovatel všech vyvolených, mimo ni není žádné spásy3 . Díky tomuto lze
Augustina považovat za pravého otce Církve.
Kolem roku 412 žil v Římě asketa britského původu Pelagius,
známý jako duchovní rádce vysoké společnosti. Pelagius a jeho stoupenci se sice s Augustinem hodně shodovali, rozcházeli se však v názor
na dědičný hřích. Oba se domývali, že lidstvo je zavřeno v tělesně hříšné sociální tradici. Pelagius však na rozdíl od Augustina
trval na tom, že hřích není tělesně dědičný a že mu lze proto uniknout svobodným rozhodováním. To bylo v rozporu s Augustinovým
učením, ve kterém říkal, že člověk je v podstatě nesvobodný a je předurčen (predestinace). Bůh podle Augustina některé vyvolí, a
jiné zavrhne a to „podle moudrého a skrytého zalíbení své vůle“. Tímto sporem, který zůstal nedořešen až do jeho smrti se Augustin
dostal do pozice, kterou jeho kritici současní i pozdější kritici označili za politováníhodnou. Do nejostřejšího sporu se dostal
s biskupem Juliánem, který Augustina označil jako „zatvrzelého manichejce.“
Augustin zemřel 28. srpna roku 430
při plenění Numidie Vandaly v obleženém Hippu. Jeho odkaz však žije dodnes. Položil základy celé křesťanské církve a jeho
kniha Vyznání je po Bibli jednou z nejčtenějších a nejúžasnějších knih jaké kdy byly napsány. Na závěr si dovolím jednu
větu která mě zaujala nejvíce - z kapitoly X. jeho Vyznání: Jest to něco tak úžasného, můj Bože, tak hluboká a nekonečná
rozmanitost! A to jest můj duch, to jsem já sám!
Poznámky: 1) Zakladatelé myšlení – H Chadwick – Augustinus nakl.
Svoboda 1994
2) Zakladatelé myšlení – H Chadwick – Augustinus nakl. Svoboda 1994
3) H. J. Storig –
Malé dějiny filozofie – Praha 1992
LITERATURA:
· AUGUSTIN –
Vyznání - Kalich Praha 1999
· Zakladatelé myšlení – H Chadwick – Augustinus nakl. Svoboda 1994
· H. J. Storig – Malé
dějiny filozofie – Praha 1992
· Filozofický slovník – Praha 1994
· Josef Samsour – Církevní dějiny obecné - Praha
1907
Zones.sk – Zóny pre každého študenta