Vestfálský mír
Mírová jednání ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku začala již roku 1644. Mír nebyl uzavřen
také proto, že Švédové se do poslední chvíle pokoušeli o rozhodující vítězství. 24.10.1648 byl podepsán systém mírových smluv právě
v oněch vestfálských městech, které ukončili 30-ti letou válku. V Münsteru jednala delegace Francie, v čele s J Mazarinem a v Osnabrücku
švédská delegace, v čele s A.G. Oxenstierem se zástupci Ferdinanda III. a jeho spojenců v římskoněmecké říši. Vestfálský mír byl
kompromisním vyústěním dosažené rovnováhy sil se zajištěním velmocenského postavení rakouských Habsburků, Francie a Švédska takže
nastalo mnoho teritoriálních změn: Švédsko získalo Západní Pomořany a posílilo pozice v Baltském a Severním moři; Francie získala část
Alsaska, část území Lotrinska a pevnosti Mety, Toulouise a Verdun; Braniborsko získalo Východní Pomořany; Bavorsko získalo Horní Falc, a
Sasko získalo Lužici. Rýnská (Dolní) Falc byla obnovena v rozsahu z roku 1621 a předána do rukou syna Fridricha Falckého.
Švýcarsko a Nizozemí přestaly být pokládány za součást římskoněmecké říše. Císařská moc se stala zcela závislou na říšském
sněmu. Říšští stavové získali potvrzení svrchovanosti (nesměli se pouze spolčovat proti zájmům císaře a říše). Restituční edikt
(rozhodnutí císaře Ferdinanda II. z roku 1629 o navrácení veškerých území, která byla v Německu odňata katolické církvi po roce 1552)
byl odvoláv a náboženské poměry vráceny do roku 1624 do stavu, který vycházel ze smyslu zásad Augsburského náboženského míru (dohoda
německých stavů s císařem Karlem V. o náboženském vyznání v Německu, uzavřen 25.9. 1555. Země rozdělena na katolickou a protestantskou
část podle zásady "cuius regio, eius religio" = čí území, toho víra) rozšířeného i na Kalvínisty. Katolické i evangelické
náboženství bylo zrovnoprávněno. Bohužel se habsburské diplomacii podařilo potlačit politický vliv českých pobělohorských emigrantů
což znamenalo, že Morava a Slezsko zůstaly součástí habsburského soustátí a náboženské svobody byly zaručeny jen v Čechách.
Habsburkové posílili svou moc v rakouských i uherských zemích. Provedení mírových podmínek na území římskoněmecké říše kontroloval v
letech 1649 - 1651 norimberský exekuční sněm.
NÁSLEDKY 30-ti LETÉ VÁLKY
Celá římskoněmecká
říše se rozpadla na mnoho politicky bezvýznamných státečků. Ve válkou zasažených krajích existovala města, kde v průběhu 30-ti leté
války zpustla nejméně 1/5 domů. Také zanikly celé stovky vesnic. Hodně lidí se stalo obětmi hladomoru, moru, úplavice a dalších chorob.
Tento konflikt ale také přinesl poslední rozmach a následný pád vojenského průmyslu. Zjistilo se také, že žoldnéři jsou spíše více
nebezpeční civilnímu obyvatelstvu než nepřátelským armádám a tak se postupně začaly formovat první stálé armády. Válka také
prohloubila ekonomickou zaostalost střední Evropy za Evropou západní.
Vojska a zbraně třicetileté války
Vojska :
Vojska byla většinou žoldnéřská, tedy profesionální. Oproti dřívějším vojskům zde
byly hlavní útočnou silou palné zbraně. Moderní vojsko třicetileté války se skládalo ze tří základních složek, a to z pěchoty,
jezdectva a dělostřelectva. V bitvě byl nutný soulad všech tří složek. Nejčastěji se používala klasická taktika s pěchotou ve středu a
jízdou na křídlech. Děla byla většinou rozmístěna před pěchotou nebo na nějakém strategickém pahorku nad bitevním polem.
Pěchota :
Pěchota byla tvořena dvěma typy vojáků. Byli to píkovníci (pikenýři) a mušketýři. Píkovník byl
vyzbrojen 5-6 metrů dlouhou píkou a kordem. Chráněn byl přilbou (marion nebo šišák) a kyrysem. Píkovníci vytvářeli těsné čtvercové
nebo obdélníkové šiky, které velmi připomínaly Makedonské falangy. Hlavní úloha píkovníků byla chránit mušketýry, ale mohli i pozvolna
útočit.
Mušketýr byl vyzbrojen mušketou a kordem. Mušketa byla až 7 kg těžká puška s doutnákovým zámkem, která se
nabíjela zepředu a musela se podepírat. Měla účinný dostřel asi 140 metrů a byla na tehdejší poměry docela přesná. Mušketýři
operovali spolu s píkovníky, kteří je kryli při nabíjení.
Jezdectvo :
Jezdectvo se skládalo ze tří
složek : z těžké jízdy (kyrysníků), lehké jízdy (arkebuzířů) a dragounů. Kyrysník byl vyzbrojen dvěmi až čtyřmi pistolemi a mečem.
Kryt byl brněním až ke kolenům a na hlavě měl stále ještě rytířskou helmu s hledím, která byla později vystřídána lehčím typem
helmy. Těžká jízda operovala přímo v bitvě v kompaniích po 100 až 300 koních.
Příslušník lehké jízdy bojoval arkebuzou,
což je lehká puška, pistolí a mečem. Lehké jezdectvo se většinou nepoužívalo přímo v bitvě, ale sloužilo k průzkumu, přepadům a
zásobování. Dragouni byl nový typ vojáků, který využíval výhod jezdectva i pěchoty. Dragouni jezdili na koních, takže byli velmi
mobilní, ale na bitevním poli sesedli a bojovali jako pěchota. Tak mohli využívat momentu překvapení a rychle posilovat a doplňovat vlastní
řady.
Dělostřelectvo :
Děla nebyla příliš přesná a bylo jich ve vojsku poměrně málo (9,4 děl na 1000
vojáků), přesto se stali důležitou součástí vojska, především proti velkým pěším jednotkách, zakopaným mušketýrům a při
dobývání měst.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta