Integrační procesy v Evropě

Evropská unie
- mezinárodní společenství
- tvoří ji 25 zemí (455 milionů obyvatel), posledního rozšíření v roce 2004
- vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století
- vznik 1.1.1993, podepsáno v Maastrichtu
- princip EU: přenášení pravomocí národních států na mezinárodní evropské instituce
- cíl EU:  Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí
- u zrodu ideje evropského sjednocení nestáli pouze současní politici, nýbrž se jedná o myšlenku daleko starší -> viz. myšlenka "sjednocené" Evropy českého krále Jiřího z Poděbrad z šedesátých let 15. století
Historie EU
 
Po 2.světové válce se evropské státy museli vypořádat s řadou problémů:
-  Zabezpečení míru a bezpečnosti na Evropském kontinentě (názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa)
-  Zajištění základních životních potřeb pro obyvatelstvo
-  Vliv Sovětského svazu (sjednocená západní Evropa by měla větší šanci ustát konflikt se státy východního bloku)
-  Snaha o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur (snížení cla)
-  Umožnění společného trhu (prostředek ke zvyšování hospodářského blahobytu)
 
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)
Jean Monnet (představitel francouzského komisariátu pro plán) - nápad, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo), ale nová mezinárodní instituce.
- 1951 vznik Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) - sektor přestal být v rukách jednotlivých národních států, ale dostal se do spravování nadnárodní instituce
- zakládající státy: Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko
 
Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)
- Velká Británie se tohoto uskupení nechtěla zúčastnit, neboť by ztratila část suverenity, ale myšlenka volného trhu jí však nebyla proti mysli
- Velká Británie, Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko založily Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)
- cíl: volný trh, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960)
 
Římské smlouvy, EHS a Euratom
- 1957 podepsány tzv. Římské smlouvy (platnost od 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom)
úkol EHS: vytvořit společný trh
úkol Euratomu: spolupráce na poli mírového využití jaderné energie
- organizační struktura EHS a Euratomu je stejná jako u ESUO, tj. Komise s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr.
 
- 1967 smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích.
 
- 1968 na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím.
 
Sedmdesátá a osmdesátá léta
Evropské společenství se rozrostlo o 6 zemí:
- Velká Británie, Dánsko, Irsko – 1973
- Řecko – 1981
- Španělsko, Portugalsko – 1986
- Německá demokratická republika – 1990
Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko (1985)
 
Sedmdesátá léta:
– surovinová a energetické krize (zapříčiněná drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu)
- proces evropské integrace stagnoval
- docházelo ke zvýšení cen energie a pohonných hmot; to se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků, které byly navíc oslabeny zvyšující se konkurencí východoasijských výrobců
- začala se objevovat nezaměstnanost
- tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi (zejména hutní a textilní průmysl)
- měnová krize (po rozpadu Brettonwoodského měnového systému). Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů).
- 1979 zavedení Evropského měnového systému (EMS) a košové měnové jednotky ECU (European currency unit)
 
Osmdesátá léta:
– postupně docházelo ke zlepšení
 
Jednotný evropský akt (JEA)
1987 - Zasedání Evropské rady v Lucemburku, podepsali Jednotný evropský akt (JEA) - zvýšil pravomoci Evropského parlamentu – jeho souhlas se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení, JEA byl nejvýznamnější zásah do Římských smluv 
Cíl: dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992, identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:
- fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál
- technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu
- daňové – jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé
 
Schengenská dohoda
- 1985 podepsána Schengenská dohoda
- cíl: odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších
 
Devadesátá léta
Maastrichtská smlouva
 
1992 - podepsána Maastrichtská smlouva, jejím podpisem vznikla Evropská unie
- cíl: vytvoření Evropské měnové unie, zavedení společné evropské měny
- nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí
- název "Evropského hospodářského společenství" se změnil na "Evropské společenství" (integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry)
Evropská unie "stojí na Třech pilířích":

1. pilíř – Evropské společenství
-  Společná zemědělská politika
-  Hospodářská a měnová unie
-  Celní unie a Společný trh
-  Společná obchodní politika
-  Regionální a strukturální politika
-  Dopravní politika
-  Vědecko-výzkumná politika
-  Ekologická politika
-  Vzdělání a Kultura

2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika 
-  Spolupráce v zahraniční politice
-  Dodržování míru
-  Volební pozorovatelé
-  Lidská práva
-  Demokracie
-  Rozvojová pomoc
-  Evropská bezpečnostní politika
-  Evropské síly rychlé reakce
-  Odzbrojování

3. pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost
-  Pašování drog a obchod se zbraněmi
-  Obchod s lidmi
-  Terorismus
-  Zločiny proti dětem
-  Organizovaný zločin
-  Korupce

V průběhu devadesátých let byly uzavřeny ještě dvě smlouvy významně ovlivňující fungování EU:
- Amsterdamská smlouva - definovala základní práva občanů EU
- Smlouva z Nice - omezila národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států
 
Rozšíření 1995
- 1995 EU se rozšířila o tři vyspělé země: Finsko, Rakousko a Švédsko
 
Východní rozšíření
- 1997 Evropská rada se rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem.
 
- 1999 Evropská rada zahájila jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli "nestabilnímu politickému prostředí". Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU.

Euro
- leden 1999: 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) – dohoda o společné měně Euro
- 2001 Řecko vstoupilo do Eurozóny
- 1.ledna 2002 euromince a eurobankovky vešly do oběhu
 
Aktuální vývoj
V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá, tyto:
 
-  Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu
Po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo v národních parlamentech.
 
-  Rozšíření EU o další státy
V roce 2007 je plánováno přijetí Bulharska a Rumunska do EU. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měli přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí.
 
- 1999 summit v Helsinkách - Turecku byl přiznán oficiální status kandidátské země EU
- 2004 Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí
 
-  Revize Paktu stability a růstu
Poté, co více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.
 
-  Reforma rozpočtu EU
Na rozpočtu Evropské unie se dlouhodobě kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %). Reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím, jako je Francie, Španělsko a Polsko.
 
Členství
 
- červen 1993 Evropská rada v Kodani zavedla tzv. Kodaňská kritéria = "K přistoupení do EU dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky."
1) politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
2) ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
3) kritéria přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie
 
Kandidátské země, možní budoucí členové
 
Bulharsko a Rumunsko
Přístupová jednání s Bulharskem a Rumunskem již byla završena a 25. dubna 2005 byly s těmito státy podepsány dohody o přistoupení. Členy EU se s největší pravděpodobností stanou 1. 1. 2007. Toto datum však lze odložit o jeden rok v případě, že tyto země nebudou dostatečně plnit své závazky vyplývající z přístupových smluv a v dostatečné míře neimplementují právo EU.
 
Chorvatsko
Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.
 
Turecko
O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat "nejméně 10 let".

Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv.

Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).
 
Makedonie
Evropská unie udělila Makedonii oficiální status kandidátské země 17. prosince 2005. Vedoucí představitelé Evropské unie ocenili pokrok, který Makedonie učinila v politické i hospodářské oblasti. V období před vstupem do EU bude ale muset mimo jiné vyřešit spory s Řeckem o název státu a zmírnit etnické spory mezi Makedonci a menšinovými Albánci. Vstup do EU se předpokládá v období 2010-2015.
 
Norsko
Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.
 
Švýcarsko
V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.
 
Evropské instituce
Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. "institucionální trojúhelník" – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.
 
Rada Evropské unie
- dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze "Rada"
- rozhodující instituce EU, zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni.
- významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise
- složena z ministrů vlád jednotlivých států (schází se podle potřeby). Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku.
 
Evropská komise
- sleduje zájmy EU jako celku, komisaři nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí
- největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, právo iniciovat návrhy zákonů, dohlíží na dodržování přijatých smluv
- vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění
 - EU zastupuje při mezinárodních jednáních, má právo sjednávat s třetími státy dohody
- má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie, zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU
- na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 25 – sídlo: Brusel
 
Evropský parlament
- kontrolní a poradní orgán Evropské unie
- schvaluje složení Evropské komise, má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států – má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU
- na základě Smlouvy z Nice má dnes 732 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností.
- sídlo: Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku
 
Evropská rada
- ne Rada Evropské unie, popř. Rada Evropy!!
- schází se třikrát do roka
- skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise
- rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat
 
Další instituce:
-  Evropský soudní dvůr - významný kontrolní orgán EU, dbá nad dodržováním evropského práva.
Sídlo: Lucemburk
-  Účetní dvůr – kontroluje, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na
správné účely. Sídlo: Lucemburk
-  Evropská investiční banka - poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na
kapitálové investice. Sídlo: Lucemburk, pobočky v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě
-  Evropský investiční fond - pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky
na půjčky malým a středním podnikům. Sídlo: Lucemburk
-  Evropský ombudsman - zabývá se stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlo: Štrasburk
-  Evropská centrální banka - klíčová instituce pro činnost Evropské měnové unie. Sídlo: Frankfurt nad
Mohanem
 
Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:
-  Hospodářský a sociální výbor
-  Výbor regionů
 
Ekonomika Evropské unie
- 2004 EU měla největší HDP na světě (12,48 biliónů USD), nízkou inflaci, již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost
- mezi jednotlivými státy jsou významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích
 
Společný trh
Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:
-  je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
-  neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany
  duševního vlastnictví apod.)
-  snížení administrativy v daňové oblasti
 
Evropská měnová unie (EMU)
Dvanáct zemí EU (Francie, Německo, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna Euro. Nutnou podmínkou pro přijetí Eura je splnění Maastrichtských kritérií:
-  průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia
nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
-  dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do
závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace