Egypt
KOUZELNÁ ZEMĚ NA NILU
Egypt – dar Nilu. Egypt se nachází v severovýchodní části Afriky. Jeho přirozenou hranicí je
na severu Středozemní moře a na východě Rudé moře. Ve starověku se za jižní hranici země považovaly první nilské peřeje u dnešního
Asuánu a za západní hranici řetěz oáz v Západní poušti.Území, kde vznikla a po celá tisíciletí se rozvíjela staroegyptská civilizace,
však tvořilo pouze úzké úrodné nilské údolí, sevřené na východě horami Východní pouště a na západě rozlehlými písečnými
pláněmi Západní pouště, a široká bažinatá nilská delta ležící mezi dnešní Káhirou s Středozemním mořem. Egypt jako součást
východní Sahary patří k nejteplejším a nejsušším místům na zemi. Obraz egyptské krajiny však nebyl v minulosti vždy stejný.
V dávných dešťových dobách, které odpovídají evropským ledovým dobám, krajina oplývala bohatým rostlinstvem i živočišstvem. Tehdy
byli v Egyptě běžní sloni, žirafy, lvi, antilopy, gazely, hyeny, krokodýli, hroši i nosorožci. Když ale doznělo na Sahaře v polovině 3.
tisíciletí př. n. l. poslední vlhké období, vystřídalo ho suché a teplé podnebí, které trvá dodnes. Tyto závažné podnební změny
zasáhly samozřejmě nepříznivě do života tehdejší zemědělské a lovecké společnosti. Krajina začala postupně vysychat a ze stepí a
polostepí se stala poušť.
V době asi před 25 000 lety, kyd došlo k dlouhodobým podnebným změnám v oblasti severovýchodní
Afriky, se Egypt napojil na srážkoodtokový systém mohutné sopečné Etiopské vysočiny. A právě díky zdejšímu jarnímu tání sněhu a
prudkým dešťům se veletok Nil začal pravidelně vylévat ze svých břehů a po dobu čtyř měsíců v roce zaplavovat celé své údolí
v Egyptě až po oblast delty. Navíc obrovské přívaly vod s sebou co rok přinášely tmavé úrodné bláto a hlínu se zbytky organických
látek představujícími velmi kvalitní přírodní hnojivo, což vedlo k zavlažování a zúrodňování nilských břehů. Vody Nilu začaly
každoročně stoupat na jihu země v oblasti Asuánu na přelomu května a června a svého vrcholu zde záplava dosáhla v první polovině
září. V oblasti nilské delty byla výška záplavy až 3,5 metru. Výše nilské záplavy byla ve středověku vždy pečlivě sledována a
zaznamenávána, neboť na ní závisela úroda.
Každoroční nilské záplavy zasáhly zcela přirozeně do života a myšlení obyvatel
Egypta a dá se říci, že také určily jejich životní rytmus. Obyvatelé země byli totiž především zemědělci, a byli tedy závislí na
úrodě dané výškou záplavy. Po opadnutí záplavy byla země obdělána a oseta, přičemž sklizeň byla ukončena ještě před příchodem
následující záplavy. Zpočátku byla v Egyptě obdělávána pouze ta půda, která byla během záplavy zatopena. V tom případě mluvíme o
přirozeném zavlažování. Teprve z konce 3. tisíciletí př. n. l. pocházejí písemné zprávy o budování zavlažovacích zařízení,
kanálů a stavidel, takže do tohoto období klademe počátky umělého zavodňování v Egyptě.
NÁBOŽENSTVÍ
Prohlídka reliéfů v egyptských chrámech nebo reliéfů a malované výzdoby skalních hrobů v západních Thébách můžou budit zmateným
dojmem. Stěny, sloupy i pilíře jsou přeplněny takovým množstvím postav bohů i různých symbolů, že to v nás probudí pocit jestli se
v nich vůbec vyznali sami Egypťané. Bohové a bohyně v podobě lidí s nejrůznějšími korunami a ozdobami na hlavách a žezly v rukou,
bohové v podobě mumií, bohové i bohyně s lidskými těly a hlavami všech možných zvířat a nakonec různá zvířata, skutečná i
vymyšlená.
V předdynastické době měl patrně každý kmen nebo dokonce i každé větší sídliště svého vlastního boha.
Místní božstvo bylo nejvyšší autoritou, všemi uznávaným „pánem“. Během doby se počet místních božstev zmenšil, některá byla
úplně zapomenuta, jiná splynula s bohy kmenů politicky i ekonomicky významnějších. Tito bohové měli často podobu zvířat, kterých se
lidé báli nebo která jim přinášela užitek, vysoko létajících ptáků, jimž se obdivovali, anebo i zvířat, jejichž život a zejména
rozmnožování pro ně bylo nevysvětlitelným tajemstvím. Uctívali však také některé stromy a rostliny i různé předměty, jejichž povahu
někdy nelze ani přesně určit. Lze tedy říci, že egyptské náboženství bylo v raném stádiu svého vývoje fetišistické. Je
pravděpodobné, že později neplatilo uctívání přímo předmětu, nýbrž božstva, jehož byl symbolem.
Existují však i božstva,
která měla od prvopočátku lidskou podobu. Jsou to především bůh plodnosti Min a mennoferský Ptah (jsou tak starobylí, že je Egypťané
znali jenom v podobě primitivních soch a tak je také zobrazovali). Projevilo se to tak, že každému bohu přiřadili nějaký poznávací znak
– atribut, a nebo byla prostě na lidské tělo nasazena zvířecí hlava.
Po spojení obou egyptských království se začalo postavení
jednotlivých bohů měnit kvůli politickým důvodům. Významu nabývala božstva hlavních měst říše.
Chrámové kněžstvo se
však nezabývalo pouze určováním bohů. V chrámech probíhal také všední den s ustáleným řádem, vyplněný bohoslužebnými obřady,
které byly třikrát denně (ráno, v poledne, večer). Každý úkon při obřadu byl doprovázen recitováním obřadních formulí. Tyto obřady
byly vlastně symbolickým přepisem vstávání, ranní toalety a snídaně egyptského krále. lid se každodenních bohoslužeb neúčastnil. Do
bližšího styku s bohy přicházel jen o velkých svátcích, kdy byla socha boha na posvátné bárce, kterou kněží nesli na ramenou,
vynášena v průvodu ven z chrámu.
Kněžstvo egyptských chrámů bylo četné a specializované. Oficiálně byl nejvyšším knězem
vůbec egyptský král. V praxi zastávali v době Staré říše tuto funkci vysocí hodnostáři. Později se však kněžský úřad osamostatnil
a v mnoha případech se stal úřadem dědičným. Stranou velkých chrámů a kněžských sborů žilo v Egyptě lidové náboženství
existující již odpradávna. Vyvíjelo se v okolí drobných místních svatyněk, v nichž egyptský rolník uctíval bohy a bůžky, od nichž
očekával pomoc.
KULTURA A ŘEMESLO
Většina egyptských písemných památek pochází z hrobů a chrámů a
týká se v prvé řadě posmrtného života a náboženství. Doklady o správě státu a její organizaci, o společenských vztazích i denním
životě jsou naproti tomu velice vzácné. Byly uloženy v úředních budovách egyptských měst a tyto budovy, postavené jenom ze sušených
cihel, se dávno rozpadly v prach.
Nejstarší známé zpracování egyptských dějin pochází až z počátku 3. století n. l. Jeho
autorem je egyptský kněz Manehto, ale ani jeho dílo se nedochovalo v originále. Egypťané datovali události jenom podle vlády svých králů,
což způsobuje potíže a nepřesnost v chronologii. Stará říše, kterou pokládáme za jednu z vrcholných dob egyptské kulturyje doba
stavitelů pyramid – monumentálních královských hrobek, které už starověk obdivoval jako jeden ze sedmi divů světa. První pyramidu
postavil pro zakladatel III. dynastie krále Zosera jeho rádce a lékař Imhotep. Neměla ještě klasickou podobu čtyřbokého jehlanu, nýbrž
sestávala ze šesti postupně se zmenšujících teras pravoúhlého půdorysu. Proto se jí říká stupňová pyramida. V této době byl
vynalezen dřevěný pluh tažený dobytkem a tím se zdokonalilo obdělávání půdy a králové pečovali o to, aby se zlepšovalo
zavodňování.
Od počátku IV. dynastie směřovali egyptští architekti ke klasické pyramidě.Králové Chufew, Chafer a Menkaure dali
zbudovat plně rozvinuté hrobní komplexy, které byly vzorem všem pozdějším stavitelům pyramid. K vlastní pyramidě patřil „zádušní
chrám“, určený kultu zemřelého krále, a „údolní chrám“, který stál na hranici zaplavovaného území a byl spojen se zádušním
chrámem rampou. Odbývala se v něm část pohřebních obřadů a sloužil také jako přístaviště, spojené s Nilem vlastním průplavem.
V nejbližším okolí pyramid bylo založeno pohřebiště pro členy královské rodiny a vysoké hodnostáře. Nadzemním stavbám jejich hrobek
se říká mastaby(lavice).
V době V. a VI. se začaly členit mastaby, protože doposud měly plná jádra, různými prostorami, jejichž
stěny pokrývaly reliéfy a nápisy. Stavěly se taká zvláštní sluneční chrámy.
V Egyptě byl vývoj otrokářské společnosti
velmi pomalý a proto se tam dlouho udrřovaly četné přežitky prvobytně pospolného zřízení. V době V. již panovníci nesvěřují vysoké
úřady svým příbuzným jako v době III. a IV., ale vybírají si pro ně lidi nekrálovského původu, nepochybně podle schopností. Své
hodnostáře pak odměňují pozemky, a to i s lidmi, kteří na nich žijí a pracují. Další pozemky rozdávají jako fundace zádušním
chrámům, aby jejich výnos sloužil udržování kultu zemřelých králů a chrámům bohů. Úředníci pověření správou jednotlivých krajů,
kteří v mnoha případech zastávají i kněžské hodnosti, pak usilují o to, aby se z dočasného pověření stal úřad dědičný. Tak se
z nich pomalu stávají nezávislí místní vládcové, kteří se obklopují vlastními malými dvory. Egyptský rolník už přestává být
přímým poddaným svého krále a stává se poddaným a ve skutečnosti spíše majetkem jiných menších pánů. Řemeslníci také už
nepracují jen v královských dílnách, ale i ve službách místních vládců. Z konce V. a počátku VI. dynastie pocházejí také první
doklady o skutečném soukromém vlastnění lidí - otroků. Otrokářství se v Egyptě udržovalo dlouho na stupni, který nazýváme
otrokářství patriarchátní – otroci nezaujímali ještě zvláštní místo ve výrobě a pracovali společně se svobodnými členy domácnosti
jako jejich pomocníci.
Postupné oslabování ústřední moci ve prospěch místních vládců a stále zřejmější diferenciace mezi
poddanými a jejich pány na sklonku Staré říše se projevily sociálním neklidem, který vyústil až ve velkou sociální bouři a úplný
rozpad dosavadního zřízení. Nejenže byly tehdy zničeny vládní budovy a pobiti úředníci, ale dokonce byl rozbořen i královský palác a
král, do té doby považován za nedotknutelného, byl svržen z trůnu. Boháči přišli o svůj majetek, jehož se zmocnila chudina – „otroci
se stali pány a páni otroky“.
Tímto skončila Stará říše …
Zones.sk – Zóny pre každého študenta