Italské sopky

ITALSKÉ SOPKY aneb ve střední Evropě sopečné riziko nehrozí
 
( Jana Andělová, Marie Antošíková, zpracováno v 01/1996 podle článku v časopisu Vesmír, 7/1995 )
 
- Itálie je kolébkou a klasickou zemí vulkanologie ( nauka o sopkách a sopečných jevech ).
- geologický vývoj oblasti:
- vrásnění a vyzdvihání pásem oblasti apeninského poloostrova končí před 25 - 6 milióny lety
-později vzniká Thyrhénské moře
- oblast apenin. pol. se rozkládá na hranici 2 litosférických desek : italské sopky až k Etně leží na jedné a italské sopky od Etny na jih ( včetně Etny ) leží na druhé
- příčinou vulkanismu je rozpínání litosférických desek, které umožňují cestu magmatu k zemskému povrchu
 
VESUV
- dvojitý vulkán:
Somna ( 1132 m ) - troska kráteru po výbuchu r. 79 byl 3000 m a odpovídal kaldeře
kaldera - kráterová prohlubeň vzniklá zhroucením stropu mag.krbu po zvlášť mohutné erupci
vlastní Vesuv ( 1281 m ) - vývin po r. 79
- mag.krb dost mělko, V = 50 km3
- tvořená střídáním lávových proudů a nesouvislých vyvřenin ( od jemného
popela kamínků k balvanům )
- vznik před 12 000 lety, poměrně mladá sopka, dříve se střídaly bouřlivé erupce s pozdějšími obdobími a klidem ( naposledy r.1944, skoro celý březen lávové výlevy a exploze, l. fontány. Od 1944 jen výrony a páry horkých plynů na vnitřní straně kráteru ).

- 24.srpna r. 79 ( ráno ) : katastrofický výbuch, v prvních hodinách chrlila směs horkých plynů, popela a bloků zpěněné lávy ( pemzy ) ve tvaru sloupce. Rychle se setmělo a na Pompeje ( ležící po větru ) se sypal sopečný popel a kusy pemzy. Z Misena byl dobře vidět typický stromovitý tvar mračna nad Vesuvem . Tento typ erupce byl později nazván pliniovský, protože když vědec Plinius starší pozoroval výbuch z vých. konce neapol. zálivu, tak přišel o život díky padající lávě. Tato erupce nastává u stratovulkánů po delším období klidu ( v magmatickém krbu se nahromadí těkavé látky - jejich uvolnění dodává erupci mimořádnou explozivitu. Během erupce se na Neapolský záliv občas snášely clony hustých mraků a nikdo netušil, co se za ní odehrává. Archeologové postupně odkryli Pompeje a menší část Herculanea. Z Pompejí známe dutiny po rozložených tělech lidí a zvířat. V Herculaneu do nedávna nebyly známé žádné pozůstatky, protože bylo pokryto třikrát silnějším nánosem než Pompeje ( asi 20 m proti 7 m v Pom. )

- až v r.1982 se našly v Herculaneu vykopávky lidských koster
- podle vulkanologa H.Sigurdsona se po pliniovské erupci se ve dvou dnech po ¨úbočích sopky šestkrát převalila žhavá mračna ( nejdříve jde tlaková vlna složená z horkých plynů a jemného popela o t = 300°C , pak následuje rychlostí rozjetého vlaku vlastní žhavé mračno tvořené směsí žhavých plynů, popela a žhavé lávy ), která za sebou zanechávají příkrovy hornin, které se slinou ( spečou ) - jde o tzv. ohnivý déšť.
- domníváme se, že : první příval ukončil život Herculanea. Pompeje zasáhl teprve čtvrtý příval probíhající až druhého dne erupce. Šestý příval zdvojnásobil tloušťku dosavadního spadu ( asi na 7 m ).
- uloženiny žhavých mračen v Pompejích a v Herculaneu jsou sopečné tufy z popela a úlomků starších láv. Žhavá mračna se mohou vyskytnout u každého stratovulkánu a jsou největším rizikem pro svou rychlost, velký dosah ( až desítky km ) a minimální předvídatelnost.
 
 
ETNA
- nejvyšší evr.sopka ( 3340 m ), zabírá plochu = 1570 km2
- Etna je stratovulkán, tj. sopečný kužel je složen z vrstev (střídají se vrstvy tufu a lávy). Vlastní vulk.těleso je o 1000 m nižší než jeho nadm.výška, protože leží na tektonicky vyzdvižené kře ( hrásti ). Lávy na východě tvoří povlak na třetihorních sedimentech pokleslého bloku.
- sopečná činnost začala v pleistocénu ( před 700 000 - 500 000 lety ) podmořskými výlevy do moře, hrásť se dále zvedala a začal vývoj stratovulkánu.
- magma se obohatilo o lehčí prvky - křemík a sodík
- pod Etnou jsou 2 rezervoáry ( nádrže ) v hloubce 9 - 24 km a 32 - 36 km
- na záp. a již.svahu jsou až 250 m vysoké parazitní kužely z navršených sopečných popelů a strusky. Vlastní kužel, se 4 krátery ( jícny ) uvnitř se tyčí do výše 400 m nad okrouhlou plošinou s průměrem 2,5 km.
Bocca Nuova - nejml.z jícnů, vznikl plynovou erupcí r.1968
- podle místa erupce se určují erupce vrcholové, boční ( v činnosti i vrchol ), excentrické ( vrchol v klidu )
- plynové exploze s nesouvislými vyvrženinami jsou nejčastější v centr.kráteru
- lávové proudy, které se nezadržitelně posouvají rychlostí 0,2 - 40 km/h, systematicky ničí vše, co jim stojí v cestě ( r.1669 velká erupce, vznik kuželů na J svahu, za týden se l.proudy dostaly 15 km od vrcholu a celk.objem láv asi 1,5 km3 ).
- další velké erupce: 1964, 1971, 1974, 1992

VULCANO - Liparské ostrovy
- ostrov ( 21 km2 ), na kterém leží několik stratovulkánů
- vulkanismus je na ostrově starý už 100 000 let
- složení lávy je velmi různorodé
- nejmladší a nejvíce zachovalou sopkou je Fossa ( 391 m ) :
- na severním konci ostrova v kaldeře ( 3 km )
- naposled soptila 1886 - 89 Þ na základě této erupce byl stanoven tvz. vulkanický typ = ex - plozivní vyvrhovaní sopečných pevných produktů a někdy i lávy tuhnoucí během letu vzduchem
- její činnost prokazují systematické otřesy okolo ní asi 1 až 2 km pod povrchem Þ stále činné mag. krby
- tvz. fumarolová činnost Þ na kráteru a jeho okrajích se usazují pestré fumarolové nerosty - síra, oranžový realgar; práškové povlaky se usazují také okolo puklin, ze kterých uniká pára a horké plyny ( CO2 , SO2 , ..); na mělkém dně moře u severní strany Fossy fumarolové nerosty ohřívají vodu Þ velký vybagrovaný bahenní bazén, který má léčebné účinky ( klouby, ale také jako pleťové tonikum )

STROMBOLI - Liparské ostrovy
- stratovulkán; neustálá, i když mírná sopečná činnost
- 924 m nad hladinou moře, 2000 m pod ní
- láva se vyvíjí už 40 000 let od kyselé na zásaditou
- původní vrchol Vancori se přesunul 500 m na sever, dnes je kráter asi 200 m pod mladším vrcholem na severozápadním svahu, už zdálky je vidět bělavý obláček páry, který z něho vystupuje
- na svahu pod kráterem je asi 1 km široká proláklina, jejíž název zní česky „cesta ohně“. Vznikla částečným propadnutím starého kuželu, dnes slouží jako cesta lávových proudů, které se občas vylévají z kráteru
- dnes má 5 jícnů, které střídavě v nepravidelných intervalech chrlí lávu (asi 10 sekund) do výšky až 200 m. Exploze se objevují 2x až 3x do hodiny, intervaly mezi nimi mohou být minutové nebo i hodinové
- explozi předpovídá chvění čtyř jícnů, které posléze chrlí po dvojicích, svisle chrlí do vzduchu a láva potom padá do stran nebo zpět nebo na okraj kráteru Þ kráter stále roste do výšky. Pátý jícen vrhá méně lávy a vrhá ji šikmo na proláklinu. Láva je těžká, lávové útržky jsou pórovité.
- pro pravidelnost a stejnost činnosti sopky ji lze dobře pozorovat, buď z vrcholu nebo 60 m od jižního okraje kráteru. Své zkušenosti a rizika tohoto pozorování jsou popsány v knize „ Schůzky s ďáblem “.
- typ této činnosti trvá přibližně od 300 let př. n. l. Byl na ní definován tvz. strombolský typ erupcí = vymršťování útržků a fontán žhavotekuté bazaltické (čedičové) lávy.
- občasná je i bouřlivá činnost : 1919, 1930, 1954 - způsobila tsunami ( vlny ), v roce 1954 dorazily na Sicílii za 90 minut ; 1930 byla nejsilnější erupce - 4 lidské životy, mrak popela, žhavá lavina 10 m široká.

Sopky jsou v dnešní době sledovány především pro rizika, která představují, se snahou o předpověď jejich erupcí a minimalizaci následných škod. Ve střední Evropě sopečné riziko nehrozí. Území naší republiky je dnes z vulkanického hlediska klidné, avšak i u nás můžeme pozorovat pozůstatky dávné vulkanické činnosti (České středohoří, teplé prameny, bahenní sopky). A právě italské sopky nám dávají možnost si udělat lepší představu o naší sopečné minulosti.