Nezávislá India

Tasso di cambio rupia indiana (INR) - India
 
1. HINDUISMUS
Dalo by se očekávat, že po tak dlouhé cizí nadvládě spousta náboženských, ale i folklórních tradic zanikne, a nebo bude částečně zapomenuta. Opak byl však pravdou, díky všem výše uvedeným důležitým změnám, došlo k opravdické explozi indického folklóru ve všech jeho formách a ve všech krajích.

Ačkoli se hinduismus řadí počtem svých vyznavačů k největším náboženstvím na světě, podstatně se odlišuje od křesťanství, islámu nebo budhismu. Příslušnost k tomuto vyznání je totiž určena rodovým původem člověka. Plnoprávným hinduistou může být totiž jedině ten, kdo se narodil z indických rodičů nebo rodiče. Tím totiž získal zařazení do hinduistického kastovního systému. Proto si myslím, že hinduismus nemůžeme nazývat náboženstvím světovým, ale pouze indickým.

V průběhu svého tisíciletého vývoje si hinduismus vytvořil velmi širokou škálu náboženských představ a názorů, ze kterých si každý jeho vyznavač může vybrat ty, které nejvíce odpovídají jeho založení. Je tu ovšem i společný základ, a tím je víra v reinkarnaci, existenci nesmrtelné duše, jež po smrti fyzického těla přechází nepřetržitým koloběhem životů do jiné tělesné schránky (tento koloběh se nazývá sansára). Přechod do jiného těla není čistě náhodný, podmiňuje a určuje jej totiž chování člověka v předchozí existenci. Je to souhrn dobrých a špatných skutků (karmanů), kterých se člověk za celý svůj život dopustil. Správný hinduista by měl žít řádným životem, vyvarovat se všeho zla a dobrými skutky shromažďovat duchovní zásluhy.

Hinduistické obřady konající kněží můžeme v jádře dělit na tři skupiny, a to: domácí (rodinní) kněží, kněží chrámoví a nebrahmánští obětníci. Kněží rodinní (Puróthiové) obvykle po celé generace slouží určitým rodům a rodinám, provádí obřady provázející jedince od narození do pohřbu. Navíc sestavují horoskopy a vykládají astrologické údaje. Chrámoví kněží (Brahmáni) se dělí na několik skupin a tříd: vlastní obětníky, zpěváky hymnů, „jáhny“ vařící v chrámové kuchyni a obstarávající vodu a ovoce pro oběti atp. Za třetí tu jsou obětníci (Púdžariové), do jejichž chrámků Brahmán nevkročí. Tam se totiž stále dochovává jedna z těch horších tradic a tou jsou krvavé oběti kohoutů, koz, ovcí a bohužel i dětí (zřídka) – to je ale samozřejmě popíráno.

Den hinduisty by měl začínat tak, že si ihned po probuzení opláchne obličej, posadí se tváří k severu (tam sídlí bohové), nanese si na čelo posvátný popel (popel z trusu mladé krávy pasoucí se na travnaté louce), vezme hůl, šaty na převlečení, nádobku na vodu, zrnko rýže a vydá se ven k posvátnému omývání. Hinduismus je náboženství velmi hygienické, už jenom ranní koupel je velmi složitá, musí se provádět úlitby bohům, dále rituální srkání vody, při němž je nutno odříkávat různé formule, při čištění zubů si musí Indové sedmkrát vypláchnout ústa atp. Život v chrámě začíná asi v 6:30, to jsou bohové probouzeni zpěvem a hudbou kněží, toto celé trvá zhruba do 7:30. Potom následuje čtení védských hymnů. Od 9:00 do 9:30 se provádí ranní oběť, což je obětování různých produktů bohů, jimiž se živí lidé – tedy nekrvavá oběť. Mezi 11:00 a 12:00 se celý obřad ve zjednodušené formě opakuje. Od půl jedné do čtyř hodin se chrám zavírá, aby si bohové mohli odpočinout, zároveň odpočívají i kněží – je totiž doba největšího vedra. Od 18:00 do 19:00 se opět celý obřad opakuje, potom od osmi do půl deváté následuje uctívání strážců světových stran. Od 21:30 do 22:00 se odbývá „půlnoční“ oběť, při níž jsou bohové ukládáni do ložnice. Takto podobně probíhá jakýkoli nesváteční den v chrámě.

Myslím si, že pro pochopení indického způsobu života je třeba poznat jako první indické náboženství, a proto jsem ho v mé práci zařadil na první místo.
 
2. ZEMĚ A STÁT
V řízení tak rozmanité země, jakou Indie bezesporu je, byla vždy úspěšná vláda, která se dokázala zbavit náboženských předsudků. Taková vláda se musela snažit stát nad všemi náboženskými systémy a neupřednostňovat žádné z mnoha indických etnik a z mnoha indických náboženství. Proto se jednou z nejvýznamnějších zásad Indické republiky po dosažení nezávislosti stala zásada sekularismu, což znamená vyloučení všech náboženských postojů z politiky země. Tato zásada zajišťuje svobodu myšlení, vyznání a bohoslužby v celé Indii, to znamená, že se podle ní řídí všechny indické státy a všechna svazová území, které indická vláda spravuje.

Vnitřní uspořádání Indické republiky prošlo od roku 1947 některými změnami. Když došlo k vyhlášení nezávislosti byly svazové státy a území rozděleny do tří skupin s různými politickými orgány a s různou mírou samosprávy. Rozdělení bylo nutné, protože většina tehdejších správních celků byla různého charakteru – například: velká indická knížectví, provincie dřívější Britské Indie, malá knížectví nebo jejich skupiny nebo tzv. provincie hlavního komisaře. V 50. letech docházelo k různým změnám a přesunům a 1. listopadu 1956 vstoupilo v platnost nové administrativní dělení Indické republiky, Indie byla dělena převážně podle hlavních jazykových oblastí. V současnosti (1997) má Indická republika 26 států a 7 svazových území.
Když se podíváme na mapu Indie zjistíme, že všechny její velké hospodářsko – zeměpisné oblasti se v poměrně velké míře překrývají s historickým členěním. Nejdůleležitější polohu na indickém území zaujímala Árjavarta (též Madhajadéša), Země středu. Rozkládala se  uprostřed Indogaňžské nížiny od předhoří Himaláje k pohoří Vindhja a od řeky Sarasvatí k soutoku Gangy s Jamunou. Druhým velkým celkem byla Dakšinápatha – poloostrovní část jižně od pohoří Vindhja. Na východ od Árjavarty se rozkládala Púrvadéša (též Práčja), západně pak Aparánta (Pratíčja) – Západní oblast, a směrem k horám ležela Uttarápatha (Udíčja) – Severní oblast. V současnosti tvoří velké západní a východní části těchto území Pákistán a Bangladéš. Na indickém území je největší severozápadní oblast, zaujímá téměř čtvrtinu indického území, patří do ní svazové státy Džammú a Kašmír, Himáčalpradéš, Paňdžáb, Harijána, Rádžasthán a Dillí. Díky celkem značné hornatosti oblasti je zde řídké osídlení, na velké ploše žije asi jen 11% obyvatelstva Indie. Centrální oblast na jih od ní zahrnuje Uttarpradéš a Madhjapradéš a je hustě osídlena zhruba čtvrtinou obyvatelstva. Další čtvrtina žije v severovýchodní části, jež je rozdrobena na mnoho svazových států: Bihár, Urísu, Západní Bengálsko, Sikkim, Ásám, Arunačalpradéš, Nágsko, Mizórám, Méghalaj, Manípur a Tripuru. Západní oblast (asi jedna pětina území): Gudžarát, Maháráštru, Góu, Daman a Diú, Dádru a Nagar Havélí, je osídlena asi14% obyvatelstva. Plošně nejmenší, ale s velkou hustotou osídlení (24% obyvatelstva) je jižní oblast: Ándhrapradéš, Kérala, Karnátaka, Tamilnádu a území Puttuččéri. Malá rozlohou a hustotou zalidnění jsou souostroví v Indickém oceánu: Andamány, Nikóbary a Lakšadvíp.

 

Kurssi indian rupia (INR) - India

Úředními jazyky ve většině těchto států jsou hindština a angličtina, indická ústava dále uznává dalších osmnáct jazyků. V tom je zahrnut i sanskrt, předchůdce moderních indoárijských jazyků. Většina z těchto osmnácti jazyků se pak dále tříští na spousty dialektů, kterými mluví hlavně venkovské obyvatelstvo. A proto se tu vyskytují údaje o stovkách různých jazyků.
 
3. OBYVATELSTVO
Asi největším problémem s nímž je Indie nucena se potýkat po celou dobu od dosažení nezávislosti, jsou přílišné populační přírůstky. V obou hlavních nábožensko-sociálních systémech je manželství pokládáno za naprostou nutnost, ba dokonce i za náboženskou povinnost. Hinduistické manželství je tradičně považováno za posvátný svazek, jehož hlavním cílem je zajistit pokračování rodu, to znamená zplodit co největší množství mužských potomků. Dívka by se dle tradice měla provdat ještě před pubertou, aby ani jeden rok z plodného období nepřišel vniveč. Grhjasútry, staroindické příručky domácího rituálu, předepisují jako minimum dětí šest potomků mužkého pohlaví (šest pokračovatelů rodu).

I když už dnes toto „doporučení“ není bráno zdaleka vážně, tak tradiční myšlení nepočítá s tím, že by mladá žena mohla spatřovat štěstí v něčem jiném, než je plození a následné vychovávání dětí. Islám do takovýchto detailů nezachází, ale postoj muslimů k danému problému je v podstatě stejný. Na počátku 70. let bylo statisticky vypočítáno, že rodiče musí přivést na svět alespoň pět dětí, aby měli devadesátiprocentní naději, že se dva synové dožijí dospělosti. Na venkově je dítě dodnes od velmi ranného věku považováno za pracovní sílu.

Pro Indii byla vždy charakteristická vysoká porodnost, ale přírůstky obyvatelstva byly za dob britské nadvlády brzděny vysokou úmrtností. To se však změnilo získáním nezávislosti, kdy se o značnou část zlepšila lékařská péče (za čtyřicet let svobodné republiky se počet nemocnic v Indii zvýšil téměř čtyřnásobně), dále začal vzrůstat průměrný věk a začalo se zvětšovat rozpětí mezi porodností a úmrtností. Mezi lety 1961-71 se začalo mluvit o populační explozi, přírůstek obyvatelstva v těchto letech byl téměř o čtvrtinu. Porodnost začala slabě klesat již od roku 1961, zatímco úmrtnost klesala rapidně. Díky tomuto faktu se přirozený přírůstek zastavil až v roce 1980 a potom začal velmi mírně klesat. Teprve v letech 1981-1991 se přírůstek znatelněji zmírnil a to na 23,52%. Rychlé přírůstky obyvatel mají negativní vliv na ekonomický rozvoj republiky, ale i na nezaměstnanost. Nejvíce dětí se rodí v rodinách nižších společenských vrstev, což znamená v rodinách nejchudších, ty pak dětem velmi těžko zajistí výživu a požadované vzdělání. A když se jim to povede, tak má problémy stát se zajištěním kvalitní výuky a zdravotnické péče pro tak velký počet dětí.

Díky těmto faktům byla indická vláda nucena se jako první na světě zabývat programem pro plánování rodiny (1951). Nejprve byly otevřeny poradny pro plánování rodiny a doufalo se, že do nich mladí manželé začnou pod vlivem mírné propagandy chodit. Bohužel tento přístup nepřinesl skoro žádné výsledky. Vláda si uvědomila, že je nutno lidi motivovat, a tak počátkem 60. let zapojila mnoho sociálních pracovnic do jakéhosi „Motivačního programu“ plánování rodiny, to bylo označeno červeným trojúhelníčkem, který se po chvíli začal objevovat téměř všude na plakátech, v kinech atd. Antikoncepční prostředky, které byly v Indii dostupné již po řadu let a k dostání skoro všude se začaly nemajetným přidělovat zdar-ma. Přese všechno úsilí se program dlouho rozvíjel jen v městských oblastech. Tam se také jeho výsledky začaly poměrně brzy blížit stanoveným cílům, zatímco na venkově byl jeho dopad daleko menší, zřejmě kvůli více zakořeněným zvyklostem a negramotnosti místního obyvatelstva. Díky malému rozvoji programu na venkově vláda v roce 1975 vyvinula nové úsilí, ze všech metod byla vyzdvižena jedna a to sterilizace žen, ale hlavně mužů (bylo to levnější). Vlády svazových států, které měly za úkol tato opatření provádět, se mezi sebou občas přímo předháněly. Ten, kdo sterilizaci podstoupil byl všelijak zvýhodňován, občas ale také docházelo k výstřelkům v podobě nucených sterilizací. Odpor vůči nim byl jednou z příčin neúspěchu Indického národního kongresu ve volbách roku 1977. Další vláda se poučila z chyb té předchozí a nyní už probíhá plánování rodiny bez dalších výstřelků a přehmatů.

Dalším problémem plánování rodiny je jeho svérázná kombinace s tradičním indickým způsobem myšlení, vedoucí k tomu, že se v mnoha rodinách hlavně střední vrstvy prosazuje plánování počtu dcer, někdy dokonce až na nulu. Na indických klinikách se běžně provádí zjištění pohlaví plodu, což si dost často může indická žena čekající dceru spojit s interrupcí (ta se v Indii provádí tak, že budoucí matka nemusí udat ani důvod svého rozhodnutí). Hned je o dceru méně a opět se mohou rodiče snažit o chlapce. V Indii je sice stále poměrně vysoký přirozený přírůstek obyvatel, ale zdá se, že třicetileté snažení indických vlád začalo pomalu přinášet ovoce.
 
4. VESNICE A MĚSTA
Tři čtvrtiny indického obyvatelstva žijí na venkově, a tak se není čemu divit, že je Indie označována za zemi vesnic. Indické vesnice jsou ale přesně tak rozmanité a různorodé jako celá Indie. Už jenom geografickou členitostí je dáno, že vesnice na pobřeží bude úplně jiná než ta v podhůří Himaláje.
Ve všech vesnicích bývají obydlí několika zámožných obyvatel zděná, jinak se domy stavějí z nepálených cihel, dřeva a slámy. Ve vsi bývá chrám nebo mešita, občas i obojí dohromady, a na jejím okraji je zpravidla rybník. Na venkově jsou asi největší problémy s rozvodem elektrického proudu (opět ale záleží na kraji ve kterém se vesnice nachází)a s vodním zdrojem. Ten je způsoben především tím, že většina půdy potřebuje neustálé zavlažování. Zavlažovací zařízení zpravidla udržuje v chodu dobytče, které je také jedinou výpomocnou pracovní silou indických vesničanů. Další problémy se týkají pitné vody, jenž se často musí přenášet ze značných vzdáleností. S tímto pak také souvisí otázka hygienických podmínek, protože je absurdní po obyvatelích požadovat dodržování hygienických zásad, když je nedostatek pitné a občas i užitkové vody.

V současné době je rolnictvo stále nejpočetnější složkou indické společnosti. Zemědělstvím se živí asi 70% obyvatel, asi 42% jich vlastní půdu a něco přes 26% se živí námezdní prací v zemědělství. Ale stále větší množství řemeslníků odchází nebo dojíždí z vesnic do větších měst za lepším výdělkem, to zmírňuje venkovskou nezaměstnanost a tlak na půdu. Rozdíl mezi indickou vesnicí a městem je obrovský, pokud se tedy nejedná o nějaké menší město tak s padesáti tisíci obyvatel, které spíš připomíná velkou vesnici. Ve městech se totiž šíří představa o tom, že je možno klást na život větší požadavky, než je pouze uspokojování základních životních potřeb, a poněkud slábne víra v neotřesitelnost starých zkostnatělých tradic.

Už v předkoloniálním období byla indická města centrem obchodu a rušného života. A již v těch dobách začala přitahovat obyvatele vesnic. Britská správa se soustředila především na rozvíjení svých administrativních center, z nichž největší byla i důležitými přístavními městy – Kalkata, Bombaj a Madrás. Rozvoj měst záležel jenom a pouze na důležitosti, jakou měla pro britskou vládu, mnohá z nich byla na severu, kde sloužila jako strategická sídla pro vojenské posádky.

Asi největším problémem ve městech je vysoké množství přistěhovalců z vesnic, kteří se snaží získat výhodnější pracovní podmínky. Dnes má Indie měst s více než sto tisíci obyvateli kolem tří set, a z toho má dvanáct měst přes jeden milion obyvatel. V roce 1901 žila ve městech pouze desetina Indů a v roce 1991 jich tam už žilo kolem čtvrtiny. Velká indická města stále rostou, malá v růstu stagnují a ty nejmenší se pomalu ale jistě dostávají na úroveň lepších vesnic. Obyvatelstvo některých indických velkoměst se po odchodu Britů rozrostlo téměř dvojnásobně například Dillí či Madrás. Příčinou je především nekontrolovatelná migrace z venkova bez jakékoliv možnosti regulace. Od roku 1980 vyhlásila vláda program integrovaného rozvoje malých a středních měst, jehož hlavním účelem je snížení migrace do velkých měst a zlepšení životních podmínek v malých městech tak, aby mohla mít kladný vliv i na venkov. Středně velká a malá města ležící  u velkoměst jeví však spíše zájem stát se jejich součástí, než aby jim konkuroval v migraci vesnického obyvatelstva. Život ve městě utváří myšlení a postoje obyvatel jinak než život na vesnici, obzvláště při velkém rozdílu mezi městem a venkovem. Myslím si, že městské prostředí podporuje mnohem větší svobodu myšlení a rozvoj osobnosti mladého Inda více než život na venkově.
 
5. VZDĚLANOST INDICKÝCH OBYVATEL
V Indii přibývá gramotných a vzdělaných lidí, stejně jako přibývá i negramotných. Oproti koloniálnímu období vzdělanost nesmírně stoupla, ale také se rozpoutala populační exploze. V roce 1950 bylo v Indii 16% gramotných, v roce 1981 to bylo přes 36% a roku 1991 již přes polovinu obyvatel, čímž se gramotnost oproti počátkům nezávislosti ztrojnásobila.

Koncepce indické vzdělávací politiky prošla mnoha změnami. V 50. a 60. letech byla dávána přednost vyššímu vzdělání, a tím došlo k značnému zanedbání vzdělání základního a jeho šíření do venkovských oblastí (během let 1950-71 se také negramotnost snížila pouze o  10%). Od konce 60. let se stalo samostatným vzdělávání dospělých a začal se klást větší důraz na vzdělávání nejnižších a nejméně gramotných společenských vrstev. Dodnes je však bohužel gramotnost mužů o dost vyšší než gramotnost žen, v roce 1991 to bylo 60% gramotných mužů a necelých 40% žen. Naopak se ale zvýšil počet mladých dívek studujících základní a střední školy. Počet škol a jiných vzdělávacích institucí se od roku 1950 do konce 80. let téměř ztrojnásobil a množství žáků za tuto dobu vzrostlo skoro šestinásobně (z 25 miliónů na 148 miliónů).
Rozvoj indického vzdělání sice předběhl samotný ekonomický růst Indie, ale nemohl se rovnat s obrovským přirozeným přírůstkem obyvatel. Díky tomu nemohly všechny děti dostat základní vzdělání, čili se staly negramotnými a díky tomu se opět rodilo čím dál tím víc budoucích negramotných - jaký to začarovaný kruh. Mnoho dětí se sice naučí číst a psát, ale je nuceno odejít ze školy (nejčastěji kolem devátého roku věku), aby mohlo pracovat na polích svých rodičů.

Na státních školách, kde ne vždy jsou plně kvalifikovaní učitelé, probíhá výuka v regionálním jazyce. Na soukromích školách, tam je výuka mnohem efektivnější, ale také se za ni platí, se vyučuje zpravidla v angličtině. Od konce 50. let existuje také systém škol pro dospělé, které jsou zaměřeny nejen na pouhou alfabetizaci, ale na získání nebo dokončení základního vzdělání. Dále probíhá program neformálního vzdělávání, který poskytuje vedle alfabetizace též praktické znalosti a dovednosti potřebné v dané oblasti. Což může být zajímavé i pro vesnické rolníky, kteří jinak o normální základní vzdělání projevují pramalý zájem.

Indické vysoké školství má velmi vysokou úroveň a dobrou pověst v zahraničí. Díky tomu také jeho absolventi celkem snadno nacházejí uplatnění dříve hlavně ve Velké Británii a nyní ještě  v USA a Kanadě. Indičtí odborníci jsou pro západní země výhodnou pracovní silou, protože nemají vysoké platové požadavky. I přesto je Indie co do počtu výzkumných pracovníků na třetím místě na světě a na sedmém počtem vydávaných knih.
 
6. ZÁVĚR
Britská kolonizace měla pro Indii dalekosáhlé následky, bohužel si myslím, že většina z nich  byla a je negativního rázu. Ať už se zaměříme na budování velkých měst v době kolonizace, kdy byla budována a modernizována pouze ta města, která byla pro Brity důležitá, a ne všechna, jak se to děje nyní. Nebo na značné zanedbávání vzdělanosti indického obyvatelstva (hlavně díky němu „vypukla“ v Indii populační exploze), které je indická vláda  nucena se značným úsilím dohánět.
 
7. Použitá literatura:
· M. Krása, D. Marková, D. Zbavitel – Indie a Indové od dávnověku k dnešku, rok vydání: 1997
· Moravské Zemské Muzeum Brno -  Bohové a Lidé, rok  vydání: 1997