Vítězslav Nezval
Život
Narodil se 26. května roku 1900 v Biskoupkách u Třebíče jako syn venkovského učitele. Své dětství do roku 1903
prožil v Šamikovicích na Českomoravské vysočině. Vystudoval gymnázium v Třebíči. V březnu roku 1918 byl povolán k vojenské službě, ale
hned dva měsíce po tom byl od vojenské služby osvobozen a vrátil se do civilu. Začal studovat na právnické fakultě v Brně. Ale už po
prvním semestru (začátkem roku 1920) přešel na filozofii do Prahy. Školu ale nedokončil, protože neodevzdal disertační práci.
Rok byl
zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku. Pak už žil volně jako spisovatel s výjimkou období, kdy pracoval jako dramaturg
Osvobozeného divadla a let, ve kterých vedl na ministerstvu informací filmový odbor. Od roku 1920 bydlel v Praze. O prázdninách jezdil za
rodiči do Šamikovic, do Dalešic a Brna. Právě za těchto pobytů se nejvíce věnoval své literární tvorbě. Účastnil se také mnohých
cest do zahraničí. Navštívil mnoho evropských zemí, např.: Francii, Rakousko, Itálii, bývalý Sovětský svaz, Německo a Anglii.
Do politických a kulturně politických dějů zasahoval svým dílem, vlivem v Devětsilu a v surrealistické skupině. Tu založil roku 1934 a v
březnu 1938 se s ní rozešel. Od roku 1924 byl členem KSČ.
Publikoval v novinách Rudé právo, Sršatci a Tvorba ; v průkopnických
časopisech Host, Pásmo, Disk, ReD, Kmen, Odeon, Nová scéna, Doba a Zvěrokruh. Ten sám redigoval. Kromě toho přispíval do Lidových novin,
Divadla, Československých novin, Národnostního osvobození, Slova a slovesnosti, Nového života, Literárních novin, Kultury aj.
Po celý
svůj život psal scénické práce. Ty pak byly uváděny na půdě Osvobozeného divadla, později i Národního divadla. Od konce dvacátých let
napsal mnoho filmových scénářů. Od roku 1929 komponoval písně a psal scénickou a filmovou hudbu. Od začátku třicátých let spolupracoval s
rozhlasem a za okupace i maloval.
Pseudonymů používal jen velmi málo. Ve třicátých letech uveřejnil část své sociálně
protestní, milostné lyriky a balad pod pseudonymem věčného studenta Roberta Davida, za války kryl své rozhlasové relace pro mládež jménem
František Řepa, podle své manželky Františky zamlada Řepové.
Roku 1944 byl zatčen gestapem a uvězněn. Roku 1953 byl jmenován
národním umělcem a téhož roku byl poctěn zlatou medailí Světové rady míru za svou básnickou skladbu Zpěv míru. Zemřel 6. dubna
1958 v Praze.
Dílo
Mladého Nezvala hodně ovlivnil jeho pokrokový a neohrožený otec, spád událostí od
Říjnové revoluce, Zdeněk Nejedlý, horlivá četba Kropotkina, studie kom. manifestu a životní zkušenost.
Jeho prvním dílem je
sbírka Most (1922). Vyjadřuje v ní svůj vztah ke svému rodnému kraji, ke kterému se ve své tvorbě často vracel. Jeho druhou knihou
byla Pantomima (1924). Silně ovlivnila soudobou literární tvorbu a avantgardní divadlo.
Díla Falešný mariáš
(1925) a Manifesty poetismu (1928) složil spolu s K. Tieglem. Později překládal díla francouzských surrealistů, s nimiž se
přátelil. Manifestem Surrealismus v ČSR (1934), mnohými přednáškami a statěmi spoluvytvářel avantgardní estetiku. Své dílo
nepodřizoval dogmatům, ani avantgardním. Lehce upouštěl od básnických prostředků, kterými ho jeho pokračovatelé napodobovali.
I přes to, že se věnoval avantgardě, uznával díla jiných tvůrců. Oceňoval a stále hájil dílo svého přítele Jiřího Wolkra. Po
Pantomimě vydal několik drobných prací poetistické lyriky. Objevovaly kouzlo věcí a událostí denního života. Roku 1927 vydal díla
Akrobat a Edison. Jsou to umělé skladby, stejně jako Podivuhodný kouzelník (1922), se kterým od roku 1930 patří do
sbírky Básně noci. Oslavují tvořivou práci, v níž nalézá člověk sama sebe. Tyto básně spolu s mnohými překlady např.:
Rimbaud, Baudelair znamenaly novou etapu Nezvalovy poetiky. Po Básních noci a dramatu Strach (1930) napsal dvě nové „
prázdninová “ dramata Snídaně v trávě (1930) a Jan ve smutku (1930) ; Loretka.
Na počátku
třicátých let se Nezval pod tlakem společenské situace dává znovu do díla proti měšťáckému řádu a jeho pokrytecké morálce. Píše
básně o nezaměstnaných, o hornících, černoších, služkách, vystěhovalcích, ... např.: Skleněný havelok (1932), Pět
prstů (1932), Zpáteční lístek (1933) a komedii Milenci z kiosku (1932).
Za období surrealismu pokračuje
Nezval Ženami v množném čísle (1936), básněmi, protifašistickými knihami, knihami o lásce k domovině (Sbohem a šáteček
- 1933, Praha s prsty deště - 1936, ale hlavně protiokupační sbírka Pět minut za městem - 1940) a k matce (Matka
naděje - 1938). Surrealismus se projevuje převážně ve vzpomínce na den z dětství Dolce far niente (1931), v trilogii procházek
po městech (Neviditelná Moskva - 1935, pařížská Ulice Gîtle - coeur - 1936, Pražský chodec - 1938) a v knihách
pro děti (Anička skřítek a Slaměný Hubert - 1936). Jeho romány a prózy jsou významné svým svědectvím o citovém životu
básníka.
Nezvalova meziválečná poezie se vyznačuje snahou zachytit skutečnost a surrealistickým zužováním pojmů skutečnost
a člověk. I dnes zůstala živá. Stala se národní a výrazně ovlivnila dřívější citovou výchovu mládeže, hlavně ve své jevištní
podobě (Manon Lescaut - 1940).
Po osvobození z vězení vydává starší „černý román“ Valérie a týden divů
(1945), překlady Heina a nepříliš početnou poezii z okupace.
Po druhé světové válce reagoval svou poezií na sociální potřeby
společnosti. Po roce 1950 napsal básně Zpěv míru (1950), Z domoviny (1951). Dále vyšly tři sbírky, v nichž vrcholí
Nezvalova milostná, intimní, občanská a cestopisná poezie a varovná básnická hra Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956).
Jsou to zralá díla.
Nezvalova esejistika byla také významná. Před okupací psal mnoho komentářů k vlastní tvorbě, studie o
Wolkrovi (Jiřímu Wolkrovi - 1959, Deset let od Wolkrovy smrti - 1963), Mahenovi, Dikovi, Josefu Čapkovi (1937), o překladech
Karla Čapka, ... Sestavil antologii Moderní básnické směry (1937). V tomto díle pokračoval i po válce studiemi o Majakovském,
Vrchlickém, Bezruči, ... monografiemi o Ludvíku Kubovi (1946), Antonínu Slavíčkovi (1952), .. studiemi o poezii a jejím poslání. V této
době napsal také paměti Z mého života (1959). Je to sbírka fejetonů, která zůstala nedokončena, líčí osudy mladé
meziválečné generace.
Je autorem románů Jak vejce vejci (1933), Monako (1934).
Nezval byl český básník,
dramatik, prozaik, pohotový improvizátor, překladatel zejména Rimbauda a dramaturg. Je hlavním představitelem poetismu a surrealismu. Spolu s J.
Hozlem a K. Teigem stál v čele meziválečné umělecké avantgardy, silně přispíval k její levicové orientaci.
Nezvalovo dílo
neobohatilo moc českou poezii, ale povzneslo její celou úroveň. Jeho dílo rozvinulo skoro všechny její žánry a formy, hlavně lyrickoepické
(pásmo, balada). Zdokonalil techniku verše, rýmu, ... Nezvalova poezie, k níž patří i jeho dílo dramatické a překladatelské, se stalo
inspirací po válce pro mladé básníky v padesátých letech např.: Milan Kundera, Miroslav Florian, Jiří Suchý. Měl velmi bujnou fantazii,
což se odráží v jeho poezii. Pro čtenáře se jeho poezie stala pomocí k pochopení moderního umění.
Nezvalovo básnické dílo
přesahuje oblast české tvorby. Nezval si jím získal světovou proslulost a patří mezi nejvýznamnější básníky světa, jichž většinu
osobně znal např.: P. Eluard, P. Neruda ...
Poetismus
Literárním tvůrcům se již nezavděčovalo umění
„ sociálně zachmuřené noty “, a tak hledali nový směr. Poetismus se vyhýbal „ ošacování pojmů do slavnostního hávu “, dával
přednost svěží asociaci a metafoře, usiloval o „ maximum emocí za vteřinu “. Zavrhoval popis a pomalé rozvíjení tématu. Oproti starší
proletářské poezii nalézal zálibu v ulicích a zábavách všedního velkoměsta.
Použitá literatura:
1. Malý
encyklopedický slovník (Academia, Praha 1972)
2. Česká literatura v kostce a obsahy význačných děl („Studia“, v Brně 1941)
3.
Slovník českých spisovatelů (Československý spisovatel, 1964)
4. V. Nezval : Básně noci (Odeon, v Praze 1966)
Zones.sk – Zóny pre každého študenta