Pablo Picasso - Génius století

Pablo Picasso (1881 – 1973)

Dětství a mládí 1881 – 1901
Jeho malířské, sochařské, grafické i keramické dílo – ve své kvalitě i množství bez příkladu v dějinách umění mu vyneslo možno říci, přívlastek génius století. Ovšem jeho genialita musí mít podle životopisců svou příčinu a zdroj někde jinde. Proto je nesnadné prozkoumat stopy v minulosti. Již v rodičovské generaci bylo pátrání úspěšné: Picassův otec, don José Ruiz  Blasco, byl malíř, i když jen velmi průměrného nadání. Tuto otcovskou větev je možné sledovat až do roku 1541. Roland Penrose, snad nejznámější Picassův životopisec, charakterizuje předky z této linie následovně: oddanost, houževnatost, odvaha, vnímavost k umění a upřímnost v náboženských otázkách. Vlastnosti, které lze uvést i u jejich nejslavnějšího potomka – Pabla Ruiz Picassa. Stejně byl prozkoumán i původ po přeslici. Po doně Maríi Picasso y López zdědil její syn aspoň vnější vzhled a mezi jejími předky je možné kromě toho najít dva malíře.

K jeho narození, jak jinak by tomu mohlo být, se váže hned první z nesčetných legend. Porodní bába se domnívala, že Pablo je již mrtvý, a proto se věnovala ihned zase jeho matce. Jen duchapřítomnost dona Salvadora, strýce a kvalifikovaného lékaře, zachránila dítě před smrtí udušením. Jeho metoda byla prostá: foukal pozdějšímu géniovi kouř svého doutníku do obličeje, načež malý Pablo začal křičet. To se stalo v Malaze 25.X.1881 ve 23:15. Jako první podporoval nadání svého syna otec, ačkoliv měl z počátku ještě obavy o výkony Pabla ve škole. Picasso sám později vyprávěl, že ho zajímalo jen to, když učitel maloval číslice na tabuli. Kopíroval jejich tvar  a  matematický problém šel stanou. Divil se, že se vůbec nenaučil základní početní úkony. Místo toho kreslil při každé příležitosti, která se nabízela.

Právě ve 13. letech dostal úkol domalovat nohy holubů na obraze svého otce. Ty se mu však podařily tak přirozeně, že mu otec předal nástroje svého řemesla a už nikdy nemaloval. Stejným výsledkem skončila i zkouška na uměleckou školu La Lonja v Barceloně. Jeho otec tam dostal profesuru a vymohl, že Pablo může první třídy přeskočit. Postupovou práci do kurzů klasického umění a zátiší pro pokročilé měl dodat za měsíc. Traduje se však, že malý Pablo předložil své desky již za jeden den. A to nebylo vše: vyřešil úkol lépe než vyškolení studenti ve své závěrečné práci.

Na rozdíl od hudby neexistují v malířství žádné zázračné děti. To, co se považuje za brzy zralou genialitu, je genialita dětství. Mizí s pokračujícím věkem. Může se stát, že se z takového dítěte stane skutečný malíř, dokonce velký malíř.Avšak potom by musel začít úplně znovu. Co se týká mě, tak jsem tuto genialitu neměl. Moje první výkresy by se nikdy nemohly  vystavovat na výstavě dětských kreseb. Chyběla mě nešikovnost dítěte, jeho naivita. V sedmi jsem kreslil akademické kresby, jejich minuciózní přesnost mě děsila.
 
PICASSO
Jeho první velká olejomalba  První přijímání z roku 1895/1896 byla vystavována společně s díly uměleckých průkopníků jako Santiaga Rusiuola a Isidra Nonnella na dosud nejvýznačnější výstavě v Barceloně.
V roce 1897 se přestěhoval do Madridu, kde se zapsal na nejproslulejší akademii Španělska – San Fernando. Důležitější pro jeho další vývoj však měly být jeho návštěvy Prada, kde  nejdříve kopíroval staré mistry, pokoušel se napodobit jejich sty, v jeho pozdějším díle mu posloužily pak už jen jako obrazová předloha, kterou volně zpracovával ve stále nových obměnách.
V roce 1900 měl svou první výstavu v prostorách uměleckého lokálu Els Quatro Gats. Ve svém novém nadšení pro nové umělecké směry chtěl do Paříže. Tam byly umělecké zdroje španělského modermismu. Henry de Toulouse-Lautrec ho obzvláště přitahoval,  viděl však i díla Paula Cézanna, Edgara Degase a Pierra Bonarda. Pedro Manach, mladý galerista, byl uchvácen Picassovým uměním a neprodleně mu nabídl smlouvu. 150 franků měsíčně bylo zatím řešením jeho finančních starostí.

Picassův vývoj ke zralému umělci začal akademickým školením, přesně v 16 se již naučil, co se naučit mohl. Obrátil se k současnému španělskému uměni se ctižádostí, jak sám uvedl v jednom dopise,  být modernější než modernisté. Vytvářel pastely s jemnými degasovskými tóny (Žena s modrým kloboukem) s mondénním světáckým motivem, které si voli i Toulouse-Lautrec, a s volností Picassa. Denně maloval Tři olejomalby. Picasso ještě nenašel svůj vlastní styl, avšak doba, kdy přejímal od ostatních umělců, aby si vytvořil vlastní styl, už pomalu končila. Nadcházelo modré a růžové období – první vlastní úseky díla:  PICASSO JE NYNÍ PICASSEM.
 
Modré a růžové období 1901-1906
Na začátku bylo mistrovské dílo. Modrá perioda začala obrazem  Evokace – pohřeb Casagemase. Znamená konec jednoho přátelství a začátek nové tvůrčí fáze. Casagemas, Picassův přítel, spáchal v Paříži sebevraždu. Od této chvíle zmizelo v Pablových obrazech nadšení,  bezuzdný život, nevázané mravy – euforie ustoupila střízlivosti.
Jeho paleta se stává téměř monochromaticky modrozelená. Tématem jeho děl je nyní často bída, stáří a samota. Od této doby se mimo jiné podepisuje jen Picasso (po své matce). Mladý umělec je nyní jako bludný Holanďan a pořád cestuje z Paříže do Španělska a zpět.
  1901 – Paříž – Madrid, Madrid – Paříž
  1902 -  konec smlouvy s Manachem  návrat do Barcelony, Barcelona – Paříž
1903 – Barcelona – Paříž
  Nyní se v Paříži usadil na pár let zásluhou Fernandy Olivierové, která pak byla 7 let jeho milenkou. Tohoto roku často navštěvuje cirkus Médrano a Lapiu Agile a to je podnět k cirkusovým a komediantským motivům. Tento rok je také poslední z modrého údobí.
  1905 – Pořád často maluje cirkusová témata.
 
Kubismus 1907-1917
Pohlédneme-li ještě jednou na růžové období předcházející kubismu, vyvstane nám před očima se vší zřetelností zlom v Picassově díle a rozsah jeho revolty proti západnímu umění. Je to nové vnímání skutečnosti,nová metoda, jak zjistit pravdu, která umožňuje porušit zákon. A je to změna v poznání sebe sama, co k tomu Picassa činí způsobilým, jak ukazuje srovnání dvou autoportrétů. Autoportrét s paletou vznikl na podzim roku 1906, Bylo bezprostředně před začátkem kubismu, avšak na obrazech najdeme sotva náznak toho. Palec, přidržující paletu, prozrazuje, do kterého díla tato malba ještě patří. Jeho prst a současně barevná skvrna, je částí malíře a částí jeho malby, je růžový. Dokonce i obličej působí jako maska, stíny pod čelem nebo na tvářích jsou náhle zlomeny. Čára získává na významu pro organizaci obrazu, a v tom spočívá poukaz k tomu, co přijde.

Na Autoportrétu, který vznikl krátce nato, na jaře 1907, je nyní čára dominujícím výtvarným prostředkem. Široké, rychle provedené tahy štětce vyznačující rysy obličeje. Ohraničují také ostatní plochy obrazu, jež jsou téměř bez modelace vyplněny barvou. Ve stejné době propracovával Picasso náčrty k obrazu Slečny z Avignonu. Avšak nejen forma znázornění – i Picassův pohled na sebe sama se změnil. Jen několik měsíců leží mezi oběma autoportréty, jeden však ukazuje Picassa ještě mladistvého a druhý pak už zralého.
Picasso chtěl zničit všechno naráz. Mýtus krásy žen byl při tom ještě tím nejmenším. Revoltoval proti obrazu, který byl dosud o něm vytvořen jako o malíři a revoltoval tímto obrazem také proti celému západnímu umění od rané renesance. Malba se přirozeně nezrodila z ničeho. Picasso viděl před tím iberské a africké skulptury. Skrývaly v sobě ony archaické formy, které ho podnítili ke stylizaci přirozených forem, k rygorozní geometrizaci a na konec k radikální deformaci.

Picasso dostal společnost. Byl to především Braque, který s ním usilovně soutěžil v rozvoji nové malby. Přes uměleckou rivalitu oba sokové dospěli až k přátelství. Po několik let měli příležitost společně zkoumat možnosti kubismu. Nejdříve odjeli v létě 1908 na venkov, aby po návratu zjistili, že jejich nezávisle vzniklé malby jsou si zarážejícím způsobem podobné.
Ještě zcela poplatná je tomuto časnému monumentálnímu kubismu malba  Mísa s ovocem a chléb na stole. Mezi sklopeným povrchem stolu a zeleným závějem ve zhuštěném prostoru obrazu rozloženo skrovné zátiší. Chléb, jehož plocha řezu koresponduje s půlkruhem stolu, mísa s ovocem a obrácený šálek, různé plody – vesměs věci denního života, jež se však zvláště vyznačují tím, že ve své přirozené podobě mají zhruba geometrické základní tvary.

Tím mohl Picasso vyhovět Cézannovu požadavku na zjednodušení tvarů na kruh, ovál a pravoúhelník a za druhé téměř školsky demonstrovat svou novou koncepci obrazového prostoru na citronech a hruškách. Prostor obrazu není již jednotně organizován pomocí centrální perspektivy, nýbrž každý předmět je zobrazován jednotlivě ze vždy změněného zorného úhlu. Tak je možné se například dívat shora na misku s ovocem, dno šálku však zůstává pozorovateli skryto.
 
„Když chci malovat misku, tak vám skutečně také ukáži, že je kulatá. Avšak všeobecný rytmus obrazu, kompoziční kostra mě může donutit k tomu znázornit toto zaoblení jako čtverec.
Pravděpodobně jsem v základu malíř bez stylu. Často je „styl“ něco, co umělce uvede na stejnou rovinu vidění, na stejnou techniku, na stejné formulace rok za rokem, mnohdy po celý život. Pozná se hned, je to přece vždy tentýž oblek nebo tentýž střih obleku. Přesto však existují velcí malíři, kteří mají styl. Já sám biji příliš divoce kolem sebe, příliš se potuluji. Vidíte mě zde a přece jsem se změnil, jsem někde jinde. Nejsem nikdy pevně stanoven, a proto nemám žádný styl.“
Picasso

Po odlehlé Hortě de Ebro, kam se Picasso už jednou stáhl během svých studií, aby si promyslel svou budoucnost, se na jaře 1905 vrátil zpět. Měl to být jeden z nejproduktivnějších úseků v jeho životě. Tam také vznikl portrét Fernandy, Žena s hruškami, kterým se vyznačuje další vývojový stupeň analytického kubismu. Geometrizace, která před tím zachycovala jednoduchá tělesa, jako šálky a podobně v jejich typickém tvaru, tedy přímo vyžadovala rozeznání předmětu, zaujímá spíše pozici proti identifikaci osoby. Reprodukce individuálních obličejových tahů jako nezbytný požadavek na portrét a sjednocování tvarů, které se sebou přináší přibývající geometrizace zdá se, vzájemně vylučují. Stejně se udržují v té době k sobě oba hlavní proudy Picassově díle, naturalismus a abstrakce, orientace na skutečnost a snaha o anatomii umění, rovnováha. Nikdy se neobjevil jeden z těchto pólů bez druhého. Picasso nenamaloval žádný výhradně naturalistický obraz, ani žádný úplně abstraktní. Uvnitř kubistické stylové fáze bylo tím dosaženo rozhraní. Před tím převažoval naturalismus, pak v jeho obrazech převládla abstrakce.

„Kubismus se neliší od žádné jiné malířské školy. Všem jsou společné stejné principy a stejné prvky.
Skutečnost, že se kubismus po dlouhou dobu nerozumělo a že i dnes existují lidé, kteří v něm nic nevidí, neznamená zcela nic. Neumím anglicky číst a pro mě se anglická kniha skládá z prázdných listů. To však neznamená, že anglická řeč neexistuje a proč bych měl vinit někoho jiného než sebe, když něčemu nemohu rozumět, o čem nic nevím?“
Picasso
 
Použitá literatura:
Ingo F. Walther: PABLO PICASSO, Benedikt Taschen Verlag GmbH r. 1992