Jednoho prázdninového dne, v pátek odpoledne jsem nastoupil do vlaku. Mým cílem dnešním cílem je Praha a zítra se chci dostat do jednoho menšího městečka na západě Čech. No ale nebudu předbíhat události.
Můj vlak odjíždí z Olomouce a k mému velkému údivu bez zpoždění. Procházím docela narvaný vlak a hledám volné místo pro svůj batoh. V jednom kupé jsem potkal spolužačku ze základní školy. Uvolnila mi místo vedle sebe a tak si můžu i sehnou. Z našeho rozhovoru jsem se dozvěděl, že studuje na drážní škole a tak ví, že budeme mít zpoždění, protože se teď opravuje železniční koridor. Asi po čtyřiceti minutách do našeho kupé vstupuje průvodčí a kontroluje nám jízdenky. Napadlo mě zeptat se na zpoždění. Kamarádka měla pravdu, už máme 10 minut.
V tom vlak zastavuje v Moravské Třebové a kamarádka mě opouští. Dál už budu muset cestovat sám. Na místo mé bývalé spolužačky si zanedlouho přisedla jiná cestující. Byla to starší paní, které se neustále něco nelíbilo, pořád si na něco stěžoval. Nějak se mi nechce sdílet s ní kupé. Rozhodl jsem se pro menší procházku po vlaku. Ve stanici Pardubice se vlak nečekaně vyprázdnil a tak nebyl problém procházet všemi vagóny. Cestou jsem si prohlížel okolí trati.
Pohledem z okna se přesvědčuji o tom, že je česká země opravdu krásná. Konečmě jsem dorazil do vagónu, který celou dobu hledám. Ano, nacházím se v jídelním voze. Vypadá jako docela normální restaurace, jen s tím rozdílem, že neznám jiný podnik, kde by mi při pohledu z okna ubíhala krajina před očima. Kupodivu ani ceny nejsou tak závratné, jak jsem čekal.
Objednávám si něco k pití, aby mi cesta ubíhala. Číšník, jenž mi donesl minerálku prohodil něco o nepříjemném vedru. Přisvědčil jsem mu a dovolil otevřít okno. Je pěkné, slunečné počasí, snad takové počasí vydrží až do konce prázdnin.
Konečně Praha! Můj vlak zastavuje v historické části hlavního nádraží. Nade mnou se klene krásná secesní konstrukce střechy. Vydávám se po schodišti, které má pěkné lité zábradlí, někam směrem do vestibulu. Cestou usilovně vzpomínám, kde jsme si to nakonec domluvili sraz s kamarádkou Hankou, u které mám dnes v plánu přenocovat. Nakonec rozum zvítězil nad zmatkem z leznámého prostředí a já se vydávám na místo srazu.
Jsem na místě. Stojí zde pěkný model vláčkové trati. Kdo zde však nestojí, je Hanka. Snad se jí dočkám. Napadlo mě zkrátit si chvíle čekání u tabule, na které je napsáno něco o dějiných dopravy. Ze čtení mě vyrušil veselý pozdrav: „Ahoj! Jsem se na tebe těšila, víš?“ „Nevím, ale tuším“ odpověděl jsem.
A tím vlastně zdárně končí moje cesta do hlavního města. Zítra budu pokračovat na západ Čech.