Sloh o rodine v češtine

Sloh o rodine v češtine

Jmenuju se Tomáš. Tedy, takhle se jmenuju zkráceně a normálně, ale pak mám ještě oficiální jméno, které je dost dlouhé a nezapamatovatelné. Jsem totiž Thomas František Loukoský z Loukosu, princ z Nemetonburku. Jak jsem k tomuto jménu přišel? Tomáš mi začala říkat mamča v porodnici, Loukoský je příjmení. Františka mi přišili při křtu.

Prý jsem při něm řval, jako když mě na nože brali. No ale řekněte, jak se má člověk tvářit, když je mimino, a když na něj kapou studenou vodu v kostele. Do mých tří let mi bohatě stačila jména Tomáš a Loukoský. Stejně mi všichni říkali jen Tome. Pouze naše babička kněžna Anastázie mě oslovovala Thomasi Františku, a já se vždycky ohlížel, kde je ten František. A když mně byly tři roky, všechno se v zemi změnilo a my se přestěhovali ze sídliště na hrad, který patřil našim předkům. Takže stále bydlíme v městečku Loukos, jenže teď to máme pěkně dokopečka. Dědovi Františku Xaverovi Loukoskému z Loukosu vrátili knížecí titul a také hrad Nemetonburk a starou sklárnu. A pak ještě pár hektarů lesů, polí a vinic. O tom moc přehled nemám. Převody jednotek mne nikdy nebavily.

Na Nemetonburku bydlíme už desátý rok. Celá naše velká rodina, kterou popíšu v pořadí podle věku. Nejstarší je děda. Je kníže a přitom prduch, neboli pracující důchodce – celý život totiž pracuje ve sklárně. Ve volném čase chodí do muzea za panem Datlem. Jsou kamarádi od dětství a mají společnou zálibu v šutrech (odborně řečeno, jejich hobby je mineralogie a geologie). Pan Datel má ze šutrů dokonce doktorát a náš děda zase studoval sklo na univerzitě v Benátkách. To bylo ještě před druhou světovou. Teda ještě před opicema.

V Benátkách se děda seznámil s babičkou Anastázií. Ona tam pobývala, aby se naučila řeči a aby si od ní její rodiče odpočinuli. Babička byla totiž děvče jako vítr, hrála tenis a jezdila autem a často bourala. V Benátkách se jezdí na gondolách, a tak jí zbyl jen ten tenis. A pak narazila na dědu a byla ruka v rukávě. Děda i dneska vykládá, že jeho Anastázie byla děvče jako lusk, a táta z legrace dodává, že zelená a křivá.

Děda s babičkou mají dva syny. Ten mladší je můj strýc Pavel Adam a stýkáme se jen přes Internet (posíláme si emily), protože on je pořád pryč. Zrovna teď hledá štěstí v Austrálii. Starší syn Jan František je můj taťka, budoucí kníže. Před ním se však o tom nesmíte zmínit, protože dostává hned záchvaty vzteku. On je totiž inženýr programátor, vybudoval obrovskou firmu a na Nemetonburk věčně jen nadává. Jednak hrad sežere na opravy všechny peníze, které taťka vydělá, a druhá věc je, že je mu u počítačů v rohové pracovně zima.

Na zimu si také stěžuje i můj brácha Lukáš (jinak Lukáš Filip). Památná je jeho věta, že tu máme větší zimu než v pitevně. On je brácha totiž lékař a pracuje v místní nemocnici. Jednou možná zdědí titul knížete, což ho vůbec nevzrušuje. Zatím kuchá místní slepá střeva a žlučníky.

Úplně jsem přeskočil mamku Elišku. Mamka často nebývá doma, protože jako tlumočnice je pořád někde v luftě, a to doslova. Ona totiž umí kromě běžných evropských jazyků také čínsky a japonsky, a tak létá překládat s českými delegacemi na východ Asie.

Já jsem po ní bohužel talent na jazyky nezdědil. Zato ho zdědila má velká sestra Justýna Lolia, která se narodila rok po Lukášovi. Domácky ji říkáme Týna, jen babička ji oslovuje oběma jmény. Prý se to podle etikety sluší. Já nevím, ale když slyším slovo etiketa, mám stejný pocit jako při psaní diktátu. Justýna je vlastně princezna a moc jí to sluší v plesových šatech, jenže v těch ji nevídám. Když jsem byl malý, studovala v Praze. Chtěla dělat jazyky, ale kvůli původu ji nevzali, nakonec dělala vysokou sklářskou. Ale dnes po promoci stejně překládá. Děda v Justýnu skládá všechny své naděje ohledně sklárny. Myslí, že právě ona by jí mohla vrátit dřívější slávu. Tomu nějak nerozumím. Já osobně si spíš myslím, že měla Justýna být doktorkou, protože když přijela na začátku prázdnin do Loukosu, podívala se na naši Áňu a řekla Lukášovi, aby ji vzal s sebou do nemocnice, že má bolavý slepák. Lukáš se příšerně naštval. Lítal po hradě a vykřikoval, že za něj nějaká překládající sklářka nebude určovat diagnózu, a odjel. Asi za hodinu jsme pak volali záchranku, protože Áňu fakt chytil slepák, a nikdo z nás dodnes nechňápe, jak to Týna věděla dopředu. Mimochodem, já šel pod kudlu druhý den.

Ještě k Áně – to je moje dvojče, oficiálně princezna Anna Marie. Nejvíc ze všech se podobá našemu taťkovi. A má jednu vynikající vlastnost – nikdy nežaluje. Vždycky zatlouká a zatlouká, stejně jako já. Nedala se vyděsit ani hladomornou, když jí s ní taťka jednou pohrozil. Řekla mu, že před turisty ji mučit nemůže a večer tam nejde světlo a že potmě se blbě mučí. Áňa je docela kvalitní sportovec. Dokonce se mnou chodí na šerm, na který nás přihlásila kvůli etiketě babička. Tedy podle etikety bych tam měl chodit jen já, ale Áňa tak dlouho otravovala, že babička, aby přežila, radši etiketu trošku porušila. Kdysi chodili na šerm i Lukáš s Justýnou, která taky babičku ukecala. Ty dva nám neustále dávají za vzor. Určitě znáte ten vztek, když se snažíte a dospělí vám říkají: „Jó, tvůj brácha, ten byl nadaný, máš ještě co dohánět.“ Vidím vždycky rudě, když to slyším, ale nic s tím nenadělám. Vím jen, že určitě nebudu studovat na doktora. Netoužím poslouchat ty řeči jako Jó brácha – to je Pan doktor. No a taky mě baví úplně něco jiného.

Miluju matematiku a počítače. Jednou chci být jako Bill Gates. Chci vymýšlet stejně úžasné věci jako on. Ale vždycky chci bydlet na našem Nemetonburku a chci, aby tu celá rodina byla se mnou.

Tomáš dodatloval ukazováčky svůj sloh. Ještě pravopis, napadlo ho a hned si najel na Nástroje

– Pravopis a kliknul. Počítač začal projíždět jeho slohovou práci a nestačili se divit, Tom i počítač. Ještěže jsem si to překontroloval, oddychl si a zalovil v prvním šuplíku, kde měl naházené diskety. Hledal nějakou prázdnější. Tahle, rozhodl, když si přečetl, že na ní jsou pouze anglické vtipy stažené

z Internetu. To se akorát hodí, řekl si, zasunul disketu do mechaniky a uložil si svůj soubor, který nazval Obyvatelé Nemetonburku. Ještě vytisknout a má padla.

V té chvíli, kdy začala vrzat tiskárna, vlezla dovnitř Áňa: „To jsme měli psát v ruce, paní učitelka to připomínala, aby to nikdo nepsal na počítači. Jo, a chybí ti osnova.“

Tom se zničeně na Áňu podíval a pokrčil rameny: „Tak to holt jdu přepsat. Růčo.“

„Hm. A nevypínej to.“

„Proč?“

„Jdu si poslat jednoho emila a zahraju si nějakou hru.“ Tomáš byl otrávený: „A kdy budeš psát ten sloh?“

„Já už to mám hotový.“

„Jo? Nekecáš?“

„Ne. Jsem to rovnou psala v ruce. A nedělám hrubky.“

„Já taky ne,“ zalhal Tom a byl rád, že Áňa neviděla, jak se jeho text před chvílí hemžil červenými podtrženinami. Ale ségra se už uvelebila na tátově židli před klávesnicí a monitorem. Tomáš viděl, že ruší, a zamířil ke dveřím.