Moje nejoblíbenější místo (popis)

Moje nejoblíbenější místo (subjektivně zabarvený popis)

Urostlé a štíhlé vysoké smrky, které se hrdě naklánějí ve větru, jež líbezně zpívá a tančí ostře řezaným údolím mezi skalami, které mají vlastní smutné a chytré tváře.

Na velké ostré kameny hlučně naráží křišťálově čistá voda a rychlostí odnáší mrtvé listí, které zapomnělo spadnout již dříve, když mělo svůj čas. Vzduch nad potokem, chladný jako zimní ráno a čistý jako křišťálová voda, rozjasňuje mysl, při smutku pohladí a veselého rozesměje. Ptáci v korunách stromů si hlasitě povídají a škádlí se. Zvěř se na zelené pasece plné borůvčí šťastně a volně pase. Sojka rychle přelétne nad pasekou a vykřikne varovný tón. Zvěř se odrazí zadníma nohama od sluncem prohřáté půdy a ztratí se hluboko ve smíšeném lese, kde si buky šeptají a veverky přeskakují ze smrku na smrk.

Zapadá slunce. Obloha se zbarvuje krvavými odstíny a obláčky se převléknou do růžových županů se žlutým lemem. Stromy za sebe vrhají ostré stíny a tiše si libují ve večerním vánku, který se už nedává srovnávat s onou zuřivou vichřicí. Listy buků se jemně pohupují zleva doprava do nekonečně stejného hučení potoku, které se nemění jak při východu slunce, tak při soumraku.

Na rychle tmavnoucí oblohu vystoupí první hvězda. Pyšní se oslnivým třpytem a shlíží dolů, hluboko do malých tůňek v potoce, kde se chystají spát mrštní pstruzi, přes den se vyhřívajíc na slunci. Ještě před usnutím zazpívá ptáček večerku, a potom uloží vyčerpanou hlavu pod lesklé křídlo, sloužící jako peřina. Zanedlouho se na indigově modrou oblohu vyhoupl veliký jasný měsíc, jenž dává pozor na noční krajinu a opatruje zvířátka při spánku, snění i bdění. Hvězdy, oddané měsíci, mu pomáhají obhlížet lesy i řeky a planiny.

Noc je klidná, jen rachot potoku ruší noční klid. Vítr se ztišuje, jakoby nacházel útěchu na tomto krásném místě, mém nejoblíbenějším...