Smolný deň

Smolný deň

Zazvonil mobil.  Pomalu jsem se protáhla a začala jsem přemýšlet co je za den. Bylo 2. června 2008, sedm hodin, třicet devět minut. Právě jsme se svou skvělou spolužačkou a kamarádkou Alenou prožívaly své první probuzení do pražského rána. Zvuky tramvají i aut pronikaly do našeho pokoje starými, dřevěnými a navíc nezavřenými okny. „Jak pražské!“ řekla jsem si. 

O chvíli později, když opadla naše rozespalost, jsme se začaly oblékat. Za několik málo minut, jsme byly připraveny sejít dolů do haly, kde na nás již čekali ostatní spolužáci v čele s našimi učitelkami. Společně jsme se přesunuli do tramvaje a vydali se na cestu za památkami.

Když jsme prošli spoustu zajímavých míst, jako jsou Petřín, Pražský hrad, Malá strana, Karlův most a jiné, zamířili jsme na Staroměstské náměstí, které jsme jen spěšně prošli, prohlédli jsme si Orloj a spěchali jsme na tak očekávaný „Václavák“. Když jsme dorazili na spodní část náměstí, byl zavelen rozchod. Protože začínalo poprchávat, většina třídy se schovala do obchodů. Já s Alčou jsme obchody prošly velmi rychle, a i přes silný déšť jsme si šly koupit něco k zakousnutí.

K našemu podivu déšť stále sílil, takže jsme se musely někam schovat. Jenže kam? Od trafiky nás vyhodili a do obchodu by nás s hamburgery v rukou jistě nepustili. Dilema. Co teď? Nezbývalo nic jiného než jít dál a doufat že potkáme vhodný přístřešek. Probíhali jsme střídavě uličkou a snažily jsme se, alespoň trochu se schovat před deštěm. I přes naši snahu jsme byly během pár minut dosti zmoklé. Jen spěšně jsme se vyfotily a běžely se opět někam ukrýt.

Zahlédla jsem směnárnu s volným vstupem, kde nikdo nestál. Automaticky jsme se tam rozběhly a libovaly si, že jsme našly konečně suché místo. Musely jsme vypadat asi velmi legračně, protože když nás ten mladý a docela pohledný směnárník, který právě telefonoval, uviděl, dal se okamžitě do smíchu. Ani on nezůstával pozadu – seděl na své kancelářské židli, černé, evidentně nové botky natáhl skoro přes celou místnost na stůl a vesele se vybavoval do telefonu. To však šlo stranou. Já na něj kývla s dotazem, jestli tady smíme na chvíli zůstat. V záchvatech smíchu nám dal najevo, že mu tam nevadíme a evidentně se královsky bavil pohledem na nás. A nebylo čemu se divit – zmoklé od hlavy k patě, s promočenými hamburgery a naprosto rozesmáté. Kdo by se nezasmál?! Jakmile jsme dojedly a nabyly pocitu, že jsme trochu uschly, což bylo po třech minutách nemožné, zamávaly jsme mu a vydaly jsme se na místo srazu.

Byly jsme tam o něco dříve, a jelikož jsme byly úplně celé promočené, šly jsme klidně, posledních pár metrů přes velké kaluže. Najednou se za námi vyřítil nějaký kluk, kterému mohlo být tak sedmnáct. Já jsem na něj udiveně koukala, protože když k nám dorazil, cákl na nás z kaluže vodu.

Co to mělo znamenat? Co si to dovoluje? Když se ale on i jeho partička dali do smíchu, začaly jsme se smát také. Koukly jsme se na sebe a bylo nám jasné, co chceme udělat. Rozběhly jsme se za nimi. Cákaly jsme na ně tak dlouho vodu, dokud se nedali do pohybu. Náš „útok“ opětovali. Tak jsme se tam „ráchali“ v kalužích. -Chvílemi jsme se s nimi chtěly domluvit, jenže mluvili nám neznámým jazykem.

Shodly jsme se na tom, že to byli Němci nebo Maďaři. – Když naše radovánky končily, vytáhl jeden z nich z batohu láhev od Bonaquy. Rozběhl se za námi. Rozběhly jsme se směrem pryč od něj. Zastavil a začal se smát. Rozhlédla jsem se. Všichni lidé, kteří se schovávali před deštěm u obchodů – a že jich bylo hodně! – se rozchechtali také.

Otočila jsem se zpět na toho kluka. Obrátil láhev dnem vzhůru. Je prázdná! Žádná voda v ní není! A my tak zběsile utíkaly! Spousta lidí okolo – ti kluci, někteří spolužáci a davy lidí, kteří se u vstupů skrývali před deštěm – ti všichni se smáli! Jelikož nám bylo jasné, že ty lidi už asi nikdy neuvidíme, tak jsme to moc neřešily a dál se bavily s kluky. I tak to bylo ale docela trapné.

Když kluci odešli, došly jsme těch pár metrů na místo srazu. Byl to ten samý obchod, u kterého jsme rozchod začínali. Skrz průhledné dveře jsme se koukaly, jak se nám ostatní spolužáci, kteří kvůli dešti nevytáhli paty z obchodu, začínají smát. Jen co nás uviděli, sjíždějíc po eskalátorech dolů, začínali se smát další a další lidé.

Bylo to už docela nepříjemné, jenže jsme s sebou neměly nic na převlečení. Mikiny, které nám kluci nabídli, jsme okamžitě odmítly, protože nebyla moc zima, a začínalo opět svítit slunce. Zmoklé jako slepice jsme tedy došly až do ubytovny, kde jsme si rychle daly sprchu a začaly se připravovat do divadla. Tímto den nekončil, ale to už je docela jiný příběh.