Velká tůra

Velká tůra

Osnova:
1) Sraz
2) Kde to sme?
3) Už víme kde sme
4) Pauza
5) Ani náhodou jede se domů a vlakem
6) Sme doma

Otvírám oči a slyším jak mi vyhrává What is love a říkám si: Sakra už si musim změnit melodii pro budík to je peklo tohle. Vstanu a nadávám proč jenom sme si museli dát sraz v 7:00h u Luny, proč né třeba v 10 hodin. No jo super udělám to co každý ráno navštívím koupelnu, oblíknu a podobné ranní oplejtačky. Čapnu bágl a kráčim si to dobrejch půl minuty k Luně. Tam už číhaj dva kumpáni z naši kumpačky. „Hele je 6:57 už by mněli přicházet“ Pravím znuděným tónem. „Taky se někdy otoč než začneš plácat. Oháknuli se 3 kluci co zrovna přišli. Započali jsme standartní výtačku typu pouličního gheta ála plácnutí a následné bouchnutí pěst o pěst. Po výtačce jsme vyrazily směr Zittau.

Podle včerejšího studování mapy jsme vyčetli že to máme nějaký 29 kilometrů. Po docela pohodové cestě jsme za Bílým Kostelem zjistily, že asi nevíme kde sme. Po klasické hádce kdo má pravdu a kudy se pude a kde úbec sme došlo k tomu,že sme se zeptali nějakýho chlapíka kudy do hrádku. Zjistily jsme informaci o naší poloze a vyrazily do blízké Chotyně kde jsme se chytily a konečně zjistili kde přesně jsme. Když už jsme byly v té Chotyni rozhodli jsme se puaznout a zavegetit. Sekli jsme sebou na lavičky se slovy  „ Sem dead“,  „Bolej mě nohy“, a podobné nářky. Pár z nás šlo dokoupit zásoby.
Přišli ve stavu dlaždickém což znamená s velmi sprostými nadávkami na zdejší krám. Nadlábli jsme se, podělili jsme se s holuby a s nějakým ořechem a vyrazily.

Rozcestník pravil 3 kilometry do Hrádku. Po 20 minutách nám přišlo divný, že nejsme v Hrádku. Po dalších 10 minutách chůze sem začal nadávat „ Panebože my sme idio.i my sme šli špatnej směr tady je ňáký Dolní Sedlo já končím beru Bus a jedu do Chotyně tam si beru vlak a jedu do Liberece“. Můj návrh se odsouhlasil, ale z jednou drobnou vadou nebyl tady Bus. Tak zpátky do Chotyně. Nevím proč a jak, ale odctli jsme se v Dolní Suché. A tam taky nebyl bus. Tak sme vyrazily znovu do Chotyně. Po třetí už jsme tam dorazily jenomže to táhlo na 6 hodinu večerní. A ten zpropadnej vlak  z propadený Chotyně jel až za hodinu. Šli jsme sebou prásknout na ty lavičky s těma holubama a ořechem kteří tam už nebyly. Zabíjely jsme čas všemožně mluvením, mlčením, kartama, slovním fotbalem a pak fotbalem s opelychaným tenisákem co sme našly.

Ve vlaku započala veselá nálada pronesením, zasvěceným znamou větou, co nám napovídá červené spektrum a quasarech. Důvod byl jasný – červená barva na semaforu. Aplikací této věty nastal výbuch smýchu a následné uklidnění důchodcem ve vedlejším kupé si vyžádalo ještě silnější, ale dusivý smích který už jistě zažil každý. To je ten jak poněm brečíte. Nejsem si jistý co ho vyvolalo jestli pan důchodce nebo na něj položená otázka jestli ví co napovídá to červené světlo o quasarech.

V Liberci cestou na Kunratickou sme zrekapituovaly den a zjistily, že to byla větší sranda než kdyby cesta probíhala podle plánu. Tudíž jsme se rozhodli podobnou tůru zopakovat. Den jsme završily v hospůdce kde nám nenalily, ale nakonec nalily po odvyprávění našeho dne výčepnímu.