Můj koníček a já aneb jak jsem se učil jezdit na kole
Můj koníček a já aneb jak jsem se učil jezdit na kole
(ze soukromých vzpomínek nejmenovaného
studenta)
Každý z nás má jistě nějakého koníčka. Nemyslím tím, že doma v obýváku chová arabského plnokrevníka nebo
huculskou klisnu. Tím koníčkem myslím nějakou zálibu. Je to fajn, když každý o svém volném čase dělá, co má rád a co ho zajímá.
Pokud to ovšem není jen bezduché paření na počítači nebo čumění na bednu. Asi se budete ptát, co dělám já? Co? Když už jsem to tak
nakousl? Tož já mám hned několik zálib, které se dají chvílemi přirovnat aspoň trochu k lidské činnosti a ne k pouho pouhému válení
se na gauči a pojídání čipsů při sledování jedné nejmenované, nekonečné české telenovely, či dívání se na uhozené reality šou
dvou konkurenčních televizí.
Tak tedy začnu od začátku. Když jsem byl malý. Tolik zase ne, ale asi tak takhle, dejme tomu. Byl
jsem docela živé dítě. Běhal jsem po dvorku jak splašený mustang, což mělo za následek četné pohmožděniny, krevní podlitiny a boule po
celém těle. Pletl jsem se každému pod nohy a stále někoho otravoval, aby si se mnou hrál, jelikož se mnou cloumala veliká nuda. Já osobně
jsem se nejvíce těšil na to, až budu umět jezdit na kole. A to sám! Pravda, tříkolku jsem v té době zvládal bravurně. Dokonce i na kolo
jsem se odvážil usednout a nějaký ten metr sám ujet, ale vzadu to mělo taková ta podpůrná kolečka, jestli chápete. A to nebylo vono. Pak
nadešel ten čas. Můj otec mě vzal s sebou do dílny. Vzal montážní klíč číslo 13 a ta dvě kolečka vzadu na kole mi sundal. Nedočkavě
jsem se vrhl ke svému, teď už opravdovému kolu, jsa jej okamžitě vyzkoušet. Usedl jsem za řídítka kola značky Liberta ve stylu á la
Choper, na kterém se naučili jezdit oba moji starší sourozenci, a šlápl do pedálů. Asi víte, co následovalo. Normálně jsem se na něm
vysypal, jak pytel písku. Nechápavě jsem se otočil na svého otce žádajíc po něm vysvětlení. „Musíš se naučit držet balanc.“ Jemu se
to snadno řekne, ale mě těžko dělá. Zkusil jsem trochu škemravě svého tatíka požádat, aby mi ta kolečka přimontoval zpátky. Jeho
rázné „ne“ mě až polekalo. „Od čeho máš sourozence? Anča tě naučí jezdit na kole.“ A tak mě milá sestra, ne moc nadšená, vzala
za ruku. Já vzal kolo, za řídítka samozřejmě, a vyrazili jsme na vedlejší silnici, kde v té době projelo auto jednou za uherský rok, a to
sanitka nebo pohřebák. Teď se tato silnice proměnila ve cvičnou jízdní dráhu.
Musím se pochválit, když to neudělá nikdo jiný,
že jsem dělal velké pokroky. Asi druhý den mi sestra takřka vlastní povídá:„Klidně jeď, neboj se. Já tě budu držet vzadu za
sedačku.“ Tak teda jo. První metr, druhý metr, třetí,.. už jsem jel docela rovně a lehce, jako bych jezdil od mala. Nabral jsem docela
slušnou rychlost, za kterou by se nemusel stydět žádný žokej, když vbíhá se svým koněm do finiše Velké pardubické. A vtom se to náhle
stalo. Napadla mě ta blbost, ohlédnout se. Sestra za mnou neběžela, jak slíbila(lhářka), ale dívala se na mě z veliké dálky. Já se vám
lekl jak kapr na suchu, zpanikařil, řídítka se mi sama od sebe stočila a už jsem se válel v prachu. Pardon, ve štěrku a škváře. Dnes s
odstupem času si vzpomínám na slova poručíka Čaligy z Černých baronů: „…a rypákmi budetě ryť zeměguli jako červené myši!“ Já se
sice nesnažil svým nosem zorat asfaltový povrch silnice, zato moje kolena překračovala plán o 45 %. Táhla se za mnou krvavá šmouha, jak kdyby
tudy proběhlo postřelené prase. Z jablka v koleně jsem měl kompot a řval jsem jako tur. Než jsem dopajdal nějakých sto metrů domů, věděla
celá ves díky jedné sousedce, které se ne neprávem říká místní rozhlas, že jsem se učil jezdit na kole a z první lekce jsem si odnesl
poučení, jak správně brzdit kolenama. Doma mi matička starostlivá mé těžké zranění zručně ošetřila a obvázala gázou. Dne
následujícího se z našeho statku ozýval řev jak při vraždění neviňátek, páč mi gáza stačila za noc zarůst do masa a tatík mi ji
ráno zase vytrhával.
Navzdory všem překážkám, které mi osud, blbá náhoda a občas i kamarádi nastrčili do cesty, kolo a
cyklistika s ním související se staly jednou z mých zálib.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta