Pražská barokní architektura
1. Pojem baroko v architektuře
Vznik slova barok není jednoznačný; buď z italského
barocci, tj. podivný nebo z portugalského barroco, tj. nepravidelná perla, kterým byly původně označovány odchylky od renesančních pravidel
na některých italských stavbách koncem 16. století. V období 17. a 18. století je barok rozšířen po celé Evropě.
Na dvoře
Rudolfa II. ovšem zaznamenáváme jistou uměleckou předzvěst nového slohu - manýrismus, z kterého barok ve větší míře vychází. Do Prahy
se barok dostal krátce před Bílou horou. Nejstarší barokní stavbou na našem území je kostel Panny Marie Vítězné (původně Nejsvětější
Trojice, 1613) a Matyášova brána (1614) . Během jeho vývoje prošel třemi vývojovými etapami (barok raný, vrcholný a pozdní) a plynule
přechází do slohu, který dnes označujeme jako rokoko.
V celkovém průběhu slohu se od sebe oddělily dva
směry:
a) klasicizující, který je ovlivněn francouzskou a vídeňskou barokní architekturou; jeho linie jsou
strohé až střízlivé, inspiruje se renesancí; typickými znaky pro klasicizující barok jsou portály u ostění oken, uši s kapkami, kamenné
koule, piniové šišky, pásová bosáž a štuk s ornamenty
b) dynamizující, plný objemu, střídání světla a stínů,
barevných kontrastů, maleb a plastik; kromě prvků klasicizujícího baroka je charakterizován použitím eliptických křivek. Pro nákladnost
dynamizujícího baroka je tento směr používán pouze v zemích, které jsou silně katolicky zaměřené, jako například Špaňelsko, České
země, Belgie, německá část Svaté říše římské a Rakousko.
Tyto dva směry, zdánlivě naprosto odlišné, se v průběhu 17. a
18. století uplatňují oba a mají za úkol působit na cit pozorovatele. Barokní stavitelství však nepřineslo žádné revoluční stavební
techniky, naopak využilo ověřené renesanční postupy. Nejčastěji se používají cihly a kámen, někde je zdivo smíšené. Jako pojivo se
používá malta, se kterou se i omítá. Nejběžnější barokní omítkou je ovšem štuk. Významným prostorovým činitelem je nově pojatá
klenba.
Nový stavební sloh je ve své okázalosti velice nákladný. Zpočátku se proto stavěly pouze paláce válkou zbohatlé
šlechty, jezuitské koleje a některé církevní stavby. Dochází k velkému vykupování stavebních parcel a celkovému vylidňování města.
Proto jsou běžné barokní stavby teprve z počátku 18. století, kdy se stavební aktivita opět zvyšuje. Barok vyniká neobyčejným
architektonickým citem, což se projevuje v umístění staveb vzhledem k ulici nebo náměstí. K dosažení tohoto cíle ovšem neváhá pootočit
stavbu o 90°, v mnohých případech i o 180°. Úsilí baroka o osovou souměrnost stavby vede k tomu, že křídla zámku, paláce a budovy statku
mají stejnou povrchovou úpravu nehledě na určení daného objektu. Často se také objevují falešné vstupní portály a štíty.
Nejnápadnějším prvkem pro dosažení osovosti jsou falešné dveře a vrata vjezdu do dvora.
Raný
barok
Raný barok je převážně klasicizující vzniká přibližně ve stejnou dobu jako pozdní renesance. V tomto období
vznikají převážně šlechtické paláce a církevní stavby jezuitského řádu („jezuitský barok“), tedy rozlehlé stavby, které navrhují
a staví italští mistři. Okna jsou mnohdy ještě po renesančním způsobu sdružená a nad nimi se často střídají po patrech
trojúhelníkové a půlkulaté frontony. Štíty jsou obvykle na obou stranách zakončeny volutovými křídly a po obvodu zdobeny piniovými
šiškami nebo koulemi. Sloupy a polosloupy spínají nejméně dvě podlaží a jejich dříky jsou zdobeny pásovou bosáží. Klenby se
používají převážně valené a kopule v kostelích mnohoúhelníkové. Štukování je těžké a plastické. Z pražských památek je v tomto
období postaven kostel Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici a Matyášova brána na Pražském hradě.
Vrcholný
barok
Vrcholným barokem označujeme období od 90. let 17. století do poloviny 18. století. Uplatňuje se zde směr
dynamizující, vše ovládají křivky (včetně okenního prostoru). V tomto období v Českých zemích působili vynikající architekti, mezi
jinými Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoffer, František Maxmilián Kaňka, Ottavio Boggio a Giovanni Santini zv. Aichel.
2. Pražské barokní stavby
Klementinum
Klementinum je bývalá jezuitská kolej,
první i trvalé sídlo jezuitů a centrum protireformační politiky v Praze na Starém Městě mezi Mariánským náměstím, Platnéřskou,
Křížovnickou a Seminářskou ulicí. Bylo postaveno na místě staršího středověkého kostela, který dal jméno celému areálu. Zde, v druhé
fázi stavby Klementina, vznikla v letech 1711-1745 od architekta Františka M. Kaňky barokní stavba kostela sv. Klimenta, jehož sálový prostor
hlavní lodi s přímým závěrem patří dnes k nejcennějším barokním interiérům. Vlašská kaple tohoto kostela byla centrální kaplí
řádu u nás, měla oválný půdorys a kopuli z konce 16.století.
Celý komplex budov s pěti nádvořími, s kostelem sv. Salvátora
založeným roku 1578, postupně budovaný v letech 1600, 1638-1640 ( C. Lurago), s kopulí od Francesca Cerattiho ( 1648 ) a dále s kostelem sv.
Klimenta s Vlašskou kaplí byl budován cílevědomě za podpory Habsburků. Vedle církevních budov soubor zahrnoval také školy, kolej, knihovny,
ale také divadlo, hvězdárnu s věžemi i vlastní tiskárnu. Stavba koleje započatá Carlo Suragem roku 1653, na níž dále pracovali Francesco
Caratti a Giovanni Domenico Orsi, byla dovršena roku 1726 Františkem M. Kaňkou výstavbou hvězdárenské věže ( 1721-1723 ) a závěrem
východního křídla obráceného do Mariánského náměstí. V letech 1724-1730 prostory bývalé Zrcadlové kaple bohatě zdobené štukem, dále
knihovní a matematický sál Klementina.
Po zrušení jezuitské koleje roku 1773 zde byl umístěn arcibiskupský seminář a část
pražské knihovny s císařskou bibliotékou. V roce 1800 získala Klementinum Karlova Universita, která sem soustředila knihovnu.
Černínský palác
Černínský palác se nachází na Hradčanech mezi Loretánským náměstím, Pohořelcem,
Čestmírovou a Keplerovou ulicí. Celá řada architektů ho začala budovat roku 1669. Palác vznikal jako volná, raně barokní čtyřkřídlá
stavba s příčným traktem a dvěma nádvořími. Jeho hlavní fronta architektonicky náročně řešená, se obrací k východu, tady směrem k
Pražskému hradu. Průčelí je 135 metrů dlouhé s třiceti vysokými polosloupy. Hlavním architektem paláce se stal projektant Mnichova paláce
i kostela sv. Maří Magdalény na Malé Straně Francesco Caratti, který řídil práce na paláci až do své smrti. Dalšími architekty byli od
roku 1683 Giovanni B. Maderna, dále Domenico E. Rossi, Giovanni B. Allipradi a od roku 1718 pokračoval František M. Kaňka, který roku 1720 palác
dokončil stavbou representačních schodů a komfortně upravil jeho interiéry. V té době Václav Vavřinec Reiner provedl fresky v několika
pokojích a nad hlavním schodištěm. Charakteristické je zahradní průčelí paláce vystavěné podle návrhu F. Carattiho v letech 1669-1688.
Palácová zahrada byla založena po roce 1718 Františkem M. Kaňkou.
V letech 1934-1935 byla zahrada upravena do dnešní podoby.
Invalidovna
Invalidovna se nachází u křižovatky Na Poříčí na Starém Městě. Základní kámen položil Karel
VI. 15.srpna 1732 v době, kdy vrcholil Dientzenhofferův technický i výtvarný talent. Dientzenhofferův projekt byl na svou dobu velice
pokrokový, do budov byla projektována kanalizace a vodovod. Tato rozsáhlá dvoupatrová stavba má půdorys čtverce o straně 300 metrů s velkým
nádvořím uprostřed, které se nám nedochovalo ve své plánované podobě. Během stavby se ukázalo, že projekt byl předimenzován a
prostředky na jeho realizaci nestačí, a tak roku 1737 kdy byla stavba zastavena, byla hotova pouze devítina projektované stavby, kterou musel
architekt změnit a přizpůsobit dané situaci. Z bývalého vojenského hřbitova u Invalidovny se nám dochovala kaple z roku 1753, která
způsobem členění již odpovídá počátkům klasicismu. V sadu při Invalidovně byl mnohem později, roku 1898 umístěn pomník pro zakladatele
nadace pro invalidy v roce 1664 hraběte Petra Strozziho. Budova Invalidovny dnes slouží k muzejním a archivním účelům.
Valdštejnský palác
Valdštejnský palác je největším barokním palácem v Praze. Vznikl na místě dvaceti
tří domů, cihelny a několika ulic a zahrad. Palác byl postaven v letech 1624 až 1630, tedy během třicetileté války. Celý komplex budov
(palác, jízdárna, salla terena) je postaven v duchu pozdní italské renesance. Zahradu zdobí sochy z období manýrou od Adriana de Vries, ale ty
se staly roku 1648 švédskou válečnou kořistí, takže dnes jsou v zahradě umístěny jejich kopie.
Hlavní průčelí paláce je
sjednoceno dvěma řadami oken a střešními vikýři, které zaujímají na klasicizujícím exteriéru zcela dominantní postavení.
V
posledních letech sloužil Valdštejnský palác k účelům Národní galerie, nyní je sídlem Senátu.
Barokní
opevnění
Staré hradby z doby vrcholné gotiky již nedokázaly plnit obrannou funkci, jak se ukázalo při obléhání Prahy
Švédy. Proto mělo postavení nového opevnění prioritní význam. Celý komplex nových hradeb vznikal podle plánu Giovanniho Pieroniho za
spolupráce generála de Conti. Vzhledem k tomu, že se v průběhu třicetileté války rozšířilo používání dělostřelectva, musely být
hradby budovány o to pevněji. Nové opevnění bylo předsunuto před staré, čímž respektovalo urbanistickou expanzi Prahy. Samotné zdivo mělo
několik vrstev. Základ spočíval v navršené zemině, která byla obložena druhou vrstvou, opukou. Ta byla obezděna cihlami a v rozích
vyztužena pískovcovými kvádry. Zeď byla zpevněna pětibokými výběžky, bastiony, a do města se vstupovalo jedenácti branami. Z tohoto
opevnění se dochovala část zdi na Petříně a celý hradební komplex na Vyšehradě, který měl sloužit jako vojenská základna. Vyšehrad
tak dostal dnešní podobu a nové dominanty - Táborskou, Leopoldovu a Cihelnou bránu.
Trojský zámek
Trojský zámek je považován za nejlepší z děl Francouze Jeana Baptisty Matheye, malíře a architekta. Stavba se stala příkladem nového
pohledu na baroko, ovlivněného racionalismem a římským klasicismem. Pojetí tohoto zámku se nejvíce odlišuje blokovým členěním a
vnějším oválným schodištěm.
Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně
Malostranské náměstí
dříve sloužilo jako tržiště se zastavěným středem. Po požáru roku 1541 na místě původní zástavby vznikaly nové šlechtické paláce a
střed náměstí se svahovitým reliéfem zůstal volný. Se svolením císaře zde později vznikla jezuitská kolej s kostelem. Kostel je postaven
podle plánu Kryštofa Dientzenhoffera a je klasickým příkladem dynamizujícího baroka. Čtyřicetimetrové průčelí je celé plasticky
zprohýbané, což má působit masivním dojmem. Technicky nejsložitější jsou klenby kaplí, které představují vrcholné dílo kryštofa
Dientzenhoffera. Kostel dokončil Kilián Ignác Dientzenhoffer se sedmdesát metrů vysokou kopulí, kterou dokončil jen krátce před svou smrtí.
Interiér kostela odpovídá nejčastějším snahám baroka - vytvoření iluzního prostoru, na kterém se podíleli nejpřednější barokní
umělci, jako například Jan Kracker (freska na kopuli), Karel Škréta a Ignác Platzer.
Clam - Gallasův
palác
Clam - Gallasův palác je jednou z mála ukázek vídeňské palácové tvorby u nás. Byl postaven v letech 1713 - 1729
podle plánu vídeňského architekta Jana Bernarda Fischera stavitelem Tomášem Haffeneckrem. Jedná se o několikakřídlovou budovu o
nepravidelném půdoryse s bohatě členěným průčelím. Na stavbě je pozoruhodné umístění průčelí, které je otočeno do úzké Husovy
ulice a tudíž příliš nevyniká, zatímco boční, nepříliš zdobená stěna je otočena směrem do Mariánského náměstí. Palác také nese
typický znak baroka, souměrnost, a tím i technické vymoženosti jako je slepý vchod.
Loreta
Pražská Loreta byla postavena v letech 1626 - 1627 na místě dnešního Loretánského náměstí. Původní
architekt byl Giovanni de Orsi, ve stavbě pokračovali Andre Alio, Silvestre Carlone a na konec Kilián Ignác Dientzenhoffer. Původní Svatá
chýše byla obehnána dvoupatrovou budovou, která se postupem času měnila. Dnešní podobu získala až sto let po vystavění Svaté chýše. Na
umělecké výzdobě měli největší podíl Václav vavřinec Reiner s Matyášem Bernardem Braunem.
Břevnovský
klášter
Původní benediktinský klášter byl založen roku 993 Boleslavem II. a biskupem Vojtěchem. Od té doby byl ovšem
mnohokrát přestavován a k největším změnám došlo právě při období baroka, kdy byly církevní řády nejmajetnější. Nejvíce se o
barokní vzhled kláštera zasloužil Kryštof Dientzenhoffer, který postavil kostel sv. Markéty. Ten se stal výrazným příkladem iluzivního
baroka, jehož jednolodní konstrukce vytváří velký vnitřní prostor.
Arcibiskupský palác
Kolem roku 1740 do Čech začalo pronikat rokoko. Architektura i malba se obrátily k dekorativnosti a celkový vzhled byl
zdobnější, ale zároveň i umírněnější než rozvlátý dynamizující barok. Po roce 1344, kdy bylo pražské biskupství povýšeno na
arcibiskupství se stal sídlem biskupů malý dům v Mostecké ulici. Až v 16. století se arcibiskupové přestěhovali do renesančního
Gryspekovského domu, který nechali přestavět pod velením architekta Matheye a později upravit do rokokové podoby architektem Wirchem.
Nejnápadnějším dokladem rokokové přestavby je vnitřní schodiště se štukovou plastickou výzdobou.
Tereziánská
přestavba hradu
Pražský hrad byl na konci 18. století poznamenán válkami o habsburské dědictví, zejména pak pruským
bombardováním a bylo nezbytné provést velké opravy. Marie Terezie svěřila práce do rukou italskému architektovi Niccolu Paccassimu, který
postavil mimojiné i císařskou letní rezidenci, zámek Schönbrunn. Sjednocením mnoha paláců, které zde vznikaly po dlouhá staletí tak
vytvořil novodobé královské sídlo se zámeckým vzhledem. Přestavba začala u Rožmberského paláce a Matyášovy brány, která byla
zabudována do 1. nádvoří. Hradní příkopy byly z části zasypány a na jejich místě vzniklo nové, čestné nádvoří; naopak Vladislavský
sál a královský palác zůstal téměř nedotčen. Přestavbou Pražského hradu tak končí éra baroka v Českých zemích, kterou vystřídal
jednoduchý a méně nákladný klasicismus.
Seznam použité literatury:
Herout Jaroslav: Slabikář
návštěvníků památek, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1978
Štefánková Jana: Procházky Prahou, Albatros,
1980
Herout Jaroslav: Staletí kolem nás, Praha, 1981
Khol Miroslav: Naše Praha, Panorama, 1982
Staňková J., Štursa J.,Voděra
S.: Pražská architektura, Praha, 1990
Zones.sk – Zóny pre každého študenta