Baroko v českých zemích

V českých zemích po Bílé hoře vznikl osobitý výtvarný styl, který se běžně nazývá českým barokem. Přímé souvislosti má především s barokem bavorským a rakouským. Jedná se o sousední oblasti, v nichž se umělecké trendy navzájem ovlivňovaly a prostupovaly. Přitom Čechy směřovaly více k Bavorsku, zatímco Morava inklinovala k rakouským zemím (hlavně k Vídni).
V baroku dosáhlo české umění vrcholné úrovně i specificky českých rysů, které nejsou podmíněny jen tím, že se tu místo mramoru používalo drsnějšího pískovce, ale především tvůrčími činy, originálními umělci, kteří zde tvořili, i opravdovostí prožitků,prostého vnějšího efektu. Baroko bylo výtvarným stylem, který natrvalo poznamenal podobu našich zemí. Je možné říci, že ráz našich měst, městeček a vesnic byl až donedávna barokní. V 17. a 18. století byly nejen budovány nové objekty, ale řada starších prošla barokní přestavbou. Charakteristickým rysem baroka bylo vzácné pochopení pro zasazení staveb do krajiny a městských celků.
 
· ARCHITEKTURA
Stavby prvořadého významu vznikaly hlavně na objednávku šlechty a církve. Většina staveb v 17. století byla dílem cizinců, především Italů, jejichž stavební společnosti byly schopny dodat kostel či palác včetně veškeré výzdoby. Většinou se u nás usadili natrvalo, oženili se a založili rodiny. Jejich potomci se pak už zcela mohli počítat mezi české umělce. Známe celé umělecké „dynastie“, jako byli Luragové, Brokofové, Dientzenhoferové ad. Na Moravě často pracovali rakouští umělci, kteří zde jen „hostovali“.
 
Největší církevní stavbou, která začala vyrůstat v pobělohorské Praze, byl areál jezuitské koleje a s ní spojených kostelů na Starém Městě pražském (Klementinum). Od roku 1653 zde jako architekt působil z Itálie přišlý Carlo Lurago, jenž je i autorem projektů jezuitských kolejí v Klatovech, Březnici, Hradci Králové. Není jistě divu, že první objekty v novém slohu vznikaly na zakázku nejmocnějšího i nejbohatšího církevního řádu.
 
Dalším výrazným stavitelem, jehož rodištěm byla Itálie, je Francesco Carrati, který pro Humprechta Černína z Chudenic projektoval rozsáhlý palác na Hradčanech (1662–1692), dnes ministerstvo zahraničních věcí, a pro Lobkovice postavil zámek v Roudnici nad Labem. Pojetí těchto staveb i jejich architektonické tvarosloví bylo stále ještě poplatné pozdně renesančnímu – manýristickému názoru. Francouz Jean–Baptiste Mathey navrhoval a stavěl zámek Šternberků v Tróji u Prahy (1679–1685) a staroměstský kostel sv. Františka a klášter křížovníků s červenou hvězdou. Má výraznou kupoli a mimořádně ceněnou sochařskou a malířskou výzdobu. Zvláštní je i tím, že v interiéru bylo použito pravého mramoru a ne jeho napodobeniny, jako ve většině ostatních kostelů. Ve stavbách Giovanniho Battisty Alliprandiho se už objevují náznaky prohýbajících se zdí (Kuks) a V Lobkovickém paláci zužitkovává tento architekt vzor Guariniho.
 
Nezanedbatelný vliv zanechalo i u nás působení vídeňského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu, tvůrce chrámu sv. Karla v sídelním městě. V českých zemích vystavěl mj. palác Clam–Gallasů v Praze (nyní zdevastované sídlo Archivu hlavního města Prahy) s dvěma reprezentativními vchody zdobenými Braunovými sochami atlantů a velkolepý zámek ve Slavkově u Brna
.
Od začátku 18. století nastává období vrcholného baroku, v němž už tvoří umělci v Praze trvale usedlí a zdomácnělí. Vrcholu dosahovalo barokní stavitelství v dílech Jana Blažeje Santiniho–Aichla a otce a syna Dientzenhoferů. Santini (1677–1723) je tvůrcem zvláštní odnože barokní architektury – tzv. barokní gotiky, která přetváří gotické prvky v skvostnou barokní syntézu. Důkazem toho jsou např. klášterní chrámy v Sedlci u Kutné Hory, Kladrubech a především kostel na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.
Santiny byl školením malíř, takže nesměl své návrhy realizovat, ale na druhé straně ho technické možnosti nesvazovaly a mohl uvolnit svou fantazii. Nejpozoruhodnějšími jsou jeho přestavby a dostavby poničených gotických kostelů ve stylu barokní gotiky, v nichž použil některé gotické prvky jako lomený oblouk, žebrovou klenbu apod., ale barokním způsobe – např. Sedlec u Kutné Hory, Želiv, Kladruby. Tohoto stylu však použil i na úplně nové stavbě kostela sv. Jana Nepomuského s ambity na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Základem symbolické kompozice bylo pět pěticípých hvězdiček, které má Jan Nepomuský na své svatozáři. Kostel má půdorys hvězdy a pět pětibokých kaplí je zabudováno do ambitu, který jej jako svatozář obepíná. Tento celek je dnes zapsán do seznamu světových památek pod ochranou UNESCO.
 
Díla Santiniho se prolínají s tvorbou staršího z Dientzenhoferů – Kryštofa (1655–1722). Historikové umění se dlouhá léta přeli, zda Kryštof byl skutečně tvůrčím umělcem, nebo jen pouhým stavitelem, plnícím představy architektů (hlavně právě Santiniho). Až archivní výzkumy z posledních let přinesly důkazy o jeho uměleckých kvalitách. Kryštof Dientzenhofer působil hlavně ve službách benediktýnů a jezuitů, podílel se na výstavbě kláštera sv. Markéty v Břevnově, začal stavět jezuitský komplex na Malé Straně u sv. Mikuláše, zhotovil plány pro kapli sv. Maří Magdalény na Skalce u Mníšku pod Brdy a vedle toho spolupracoval i na výstavbě šternberského zámku v Tróji (hospodářské budovy).
 
Na harmonickém rozvoji barokní architektury se u nás významně podílel František Maxmilián Kaňka, který v Praze  vytvořil především knihovnu a hvězdárensou věž Klementýna a Vrtbovskou zahradu. Na svých stavbách spolupracoval často s M. B. Braunem a P- Brandlem.
 
Kryštofův syn – Kilián Ignác Dientzenhofer (1689–1751) – je prvořadou osobností české barokní architektury. Studoval na Univerzitě a pak na devět odešel na studijní pobyt do ciziny. Pracoval ve Vídni, předpokládaný pobyt v Itálii, Francii a Anglii není však doložen.  Jeho stavby jsou jakoby v pohybu, hýří důmyslnými efekty a odvážným řešením kleneb. Na mnoha stavbách spolupracoval se svým otcem. Projektoval a stavěl velmi mnoho v Praze i po českém venkově. Těžištěm jeho díla jsou kostely založené na průniku geometrických těles, v nichž centrální tvar, ovál nebo čtverec, je prodloužen na protilehlých stranách dalšími ovály. Vzniká tak jakási protažená centrála, velmi dynamická architektura se zprohýbanými zdmi. Kilián Ignác je mj. autorem pražského staroměstského kostela sv. Mikuláše, kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce na Novém Městě pražském, kostela sv. Maří Magdalény v Karlových Varech, stavěl broumovský benediktýnský klášter, konvent téhož řádu v Břevnově, karlínskou Invalidovnu a zasloužil se i o dostavbu malostranského jezuitského kostela sv. Mikuláše.
 
Barokní stavby nejsou jen výlučnou prací architektů. Jsou tím, čemu se v pozdějších dobách začalo říkat „Gesamtkunstwerk“, tzn. komplexní umělecké dílo. Jak k církevním, tak ke světským stavbám nedílně patří sochařská a malířská výzdoba, ale i adekvátní hudební produkce, popřípadě divadelní představení.
 
· SOCHAŘSTVÍ
Požadavek reprezentace v šlechtických sídlech a mohutného účinku na věřící i na ty, které církev teprve získávala v kostelích, vedl k potřebě velkého množství sochařských děl. Chrám měl být obrazem ráje a k tomu směřovala souhra malovaných stropů a oltářů, kamenných soch v exteriéru i interiéru, vyřezávaných oltářů, kazatelen a lavic, štukové výzdoby z napodobeného mramoru v technice štuko-lustro.
 
České sochařství nemělo možnost nevázat na rudolfínské uměn Kovolijecká dílna Adriana de Viers, který pro pražskou zahradu Albrechta z Valdštejna vytvořil ve 20. Letech 17 století Neptunovu kašnu a sochu Herkula, zůstala bez vlivu na další vývoj. Sochaři vedle nich z pískovce většinou řezali sochy dřevěné a tím se vrátili až k pozdně gotické tradici.
 
Ze sochařských mistrů je třeba vzpomenout z období raného baroka Jana Jiřího Bendla (cca 1620–1680), který mj. vytvořil sochu sv. Václava, jež původně stála na Koňském trhu (nyní Václavské nám.) a jejíž kopie je nyní na Vyšehradě.Ve svém nejzdařilejším díle, dvanácti dřevěných sochách pro zpovědnici kostela sv. Salvátora proti Staroměstské věži se inspiroval italskou renesancí, zejména Micelangelem. Jeho dílem byl i Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. První hodnotná díla vrcholného dramatického baroku vytvořil Matěj Václav Jäckel. V řezaném oltáři pro kostel Křižovníků jako první použil motiv vznášení. Stal se předchůdcem Matyáše Bernarda Brauna. Také Ondřej Filip Quitainer a František Preiss patří do této dynamické linie.
Luterán se Spišské Sobotky Jan Brokof byl jen průměrným sochařem, ale založil velkou dílnu, z níž vyšel jeho syn Ferdinand Maxmilián Brokof (1688–1731). Jeden z našich nejlepších barokních sochařů. Jan Brokof prý konvertoval ke katolické víře při práci na hliněném modelu k bronzové soše sv. Jana Nepomuckého pro Karlův most.

Ferdinand Maxmilián Brokof, který většinu svých děl vytvořil v Praze, patří do proudu českého sochařství, který se vyznačuje klidnou monumentalitou, vyvážením objemů a pohybů, smyslem pro celek, soustředěností na podstatu. Navazuje na J. J. Bendla a tvoří protipól M. B. Braunova. Vytvořil několik sousoší pro Karlův most, z nichž nejznámější je sousoší sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a Ivana s velmi realistickou postavou Turka hlídajícího křesťany. Zájem o exotické typy – černochy a Asiaty se projevuje i v jiných jeho dílech, zejména ve vynikajících postavách černochů zdobících Morzinský palác v Nerudově ulici. Brokof vytvořil ve spolupráci s architektem Janem Bernardem Fischerem z Erlachu i jediný s evropským uměním srovnatelný náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze. Pro svůj drsný realismus jsou vysoce hodnoceny Brokofovy dřevořezby pro kostel sv. Havla na Starém Městě, zejména Kalvárie. Zachycení výrazu smutku v tváři sv. Jana patří k tomu nejlepšímu, co bylo v českém baroku vytvořeno.
 
Jistě nejznámější osobností mezi sochaři je Matyáš Bernard Braun (1684–1738), tvůrce mnohých plastik. Pocházel z Tyrol, pravděpodobně prošel Itálií, kde se patrně seznámil s dílem Michelangela, Giambologni a Berniniho, znal jistě střední Evropu, ale jeho dílo plně patří Čechám; začlenilo se do vývoje českého sochařství. Přestože pro něj pracovala velká dílna všechny sochy nesou pečeť jeho originálního talentu. Už první dílo Vidění sv. Luitgardy pro Karlův most z roku 1710 má všechny znaky jeho stylu: rozbití oblouku, iluzivní využití chvění světel a stínů, hlubokou citovou účast s viděním slepé cisterciačky.
Do obecného povědomí se zapsal díly vytvořenými pro nonkonformního bouřliváka hraběte Šporka v Kuksu (alegorie Ctností a Neřestí, plastiky v Betlémě u Kuksu, socha Herkomana ad.).
 
·  MALÍŘSTVÍ
Po smrti Rudolfa II. zůstala v Praze řada malířů, kteří pracovali pro různé kostely. Jejich manýristický styl měl již velmi blízko k baroku.Pro dva největší české malíře, Karla Škrétu a Petra Brandla, znamenala možnost studovat v hradní obrazárně (sice už silně okleštěné, ale stále ještě s řadou prvořadých děl) velkou příležitost seznámit se s díly evropského umění. České barokní malířství tak mohlo navázat celkem plynule na předchozí vývoj.
V pobělohorské době však řada umělců musela odejít do ciziny a většina z nich se tam usadila. Zvlášť velkou ztrátou pro české umění byl odchod vynikajícího grafika Václava Hollara (1606-1677), jehož pohledy na evropská města mají nejen vysokou uměleckou úroveň, ale i velkou dokumentárníé hodnotu.

Do ciziny odešel i Karel Škréta (1610–1674),který je zakladatelskou osobností českého barokního malířství. Původně nekatolík, který se za pobytu v Itálii zcela přiklonil k římské církvi, kde poznal jak dílo velkých mistrů renesance, tak Caravaggia a Valaqueze. Jeho přiklonění ke katolické církvi mu umožnilo v roce 1638 návrat do Čech i navrácení rodinného majetku. V práci se stal hned vedoucím umělcem.Prvním velkým dílem, které vytvořil pro augustiniánský klášter v Praze na Zderaze, je svatováclavský cyklus 32 obrazů, z nichž se zachovalo osm.Vynikající je především Narození sv. Václava pojaté jako výjev ze soudobé měšťanské domácnosti. Z ranného období pochází i obraz Jákobův příchod k Lábanovi mající půvab lyrických pastýřských výjevů a barevnosti benátských mistrů. Vedle mnoha oltářních obrazů, často zobrazujících Nanebevzetí Panny Marie , vynikají především podobizny, kterými se Škréta řadil mezi špičkové evropské portrétisty. Zcela ojedinělá je Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny, složitě komponována tak, aby všechny postavy byly v zájemně svázány, a s pohledem do místnosti.

Drastické scény mučení a smrti svědců maloval u nás dynamickým rozechvělým rukopisem Michal Leopold Willmann ze Slezka, z jehož díla se poučili další čeští barokní malíři, ale zůstal jim cizí jeho expresivní naturalismus ( Umučení sv. Bartoloměje v Pardubicích, Umučení sv. Filipa a Jakuba a Smrt sv. Václava v Sedlicích u Kutné Hory). Největší vliv měl na svého nevlstního syna Jana Kryštofa Lišku, mistra drobnokresby a vzepjaté vzrušenosti.Ten přejal jeho rukopis, ale v jeho pojetí námětů je až hudebně lyrický (obrazy v Křižovnickém kostele sv. Františka a sv. Voršily na Národní třídě v Praze). Liška také vytvořil roku 1705 několik fresek pro klášter v Plasech a stal se v této technice učitelem V. V. Reinera.
 
Vrcholné baroko je spojeno především se jmény Petra Brandla (1668–1735), Jana Kupeckého (1667–1740) a Václava Vavřince Reinera (1689–1743). Všichni tři jsou téměř současníci, všichni představitelé téhož výtvarného slohu, ale přesto se jejich díla značně odlišují.
 
Nejznámější malířem vrcholného baroka se stal Petr Brandl (1668-1735). Nikdy nebyl v cizině, učil se u málo významného dvorního malíře Christiana Schrödera. Nejvíc Brandl vytěžil z toho, že mu jeho učitel dovolil studovat a kopírovat v hradní obrazárně. Brandl se brzy stal umělcem zahrnovaný zakázkami, často však své sliby neplnil. Byl nespoutaný bouřlivák, který se nechtěl ničemu a nikomu podřizovat. Cítil i omezenost cechovního systému a uvažoval se svými přáteli o založení umělecké akademie. Někdy žil jako kníže, častěji však v dluzích, které ho přivedly až do vězení. Zcela chudý také zemřel v Kutné Hoře, kde mu horníci vystrojili slavný pohřeb. Všechny postavy jeho biblických výjevů jsou živoucí, často zachycené v krajních polohách citu, ale vždycky přesvědčivě. Divadelní patos je mu cizí. Nádherná barevnost vychází z benátských teplých tónů a slučuje v sobě kontrastní temnosvit i průsvitnost barevných lazur.

V jeho prvních obrazech Sv. Máří Magdalena (dnes v Mníšku pod Brdy) a Zvěstování Panny Marie na Svaté Hoře převládá lyrické ladění. V obrazech Křest Kristův pro Manětín používá malíř dvojího osvětlení, skutečného a mystického. Za svůj nejlepší obraz považoval historii Josefa Egyptského, mnoha figurovou dramatickou scénu s antikizující architekturou v prosvětlené barevnosti. Brandl maloval i vynikající portréty a autoportréty. K nejlepším patří Podobizna horního úředníka. V uvolněnosti rukopisu se už blíží stařeckým hlavám (např. Apoštolové, Siemon s Ježíškem), kde do pastózně nanášené barvy zasahoval i vrypy obráceného štětce. Období konce jeho tvorby je i jejím vyvrcholením.
 
Vynikajícím portrétistou Brandlovi blízkým byl i Jan Kupecký. Větší část života prožil mimo Čechy (hlavně v Uhrách), byl vynikajícím portrétistou a je proslaveným tvůrcem tzv. skupinových portrétů. Václav Vavřinec Reiner zaměřil svou činnost hlavně na fresky se vzácným smyslem pro monumentalitu prostoru (výzdoba Černínského paláce, kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, špitálu v Duchcově, zámecké kaple Lobkoviců v Roudnici aj.).Oproti ostatním freskařům je realističtější, jeho postavy jsou hmotnější a spojené s pozemským světem.
 
Většina barokních umělců netvořila svá díla sama – na výsledném ztvárnění se podílely jejich dílny, tzn. Že vrcholní mistři byli autory námětu a klíčových částí, dílčí úkony vykonávali jejich tovaryši a učedníci. V praxi to znamenalo, že významný malíř kupř. maloval sám jen postavy, obličeje, ale „druhotné“ prvky na obraze (šaty, architekturu, krajinu atp.) zpracovávali podle jeho pokynů ostatní umělci.
 
Na tvorbě fenoménu, jemuž říkáme české baroko, se podílela celá řada dalších domácích i zahraničních architektů, sochařů a malířů, jejichž jména jsou méně známá, ale jejichž dílo má často vysokou úroveň. 18. Století je jedno z mála období, kdy se české umění dostalo na samou špičku evropského vývoje. Tato skutečnost dlouho nebyla dostatečně oceňována
 
· HUDBA
V pozdním 18. Století se zrodilo rčení, že Čechy jsou konzervatoří Evropy. Vynikajícími hudebníky ale oplývalo už 17. Století a první polovina 18. Věku. Tradičně dobré úrovně dosahovala hudba chrámová. Adam Michna z Otradovic. V pozdější době vynikl varhaník Bohuslav Matěj Černohorský (1684–1742), příslušník minoritského řádu. Větší slávy než ve vlasti se mu dostalo v Itálii, kde jeho skladby dosáhly značné obliby a on sám byl nazýván „Padre Boemo“.
 
Pro dechové nástroje (zejména tzv. trompety) skládal svá nejlepší díla Pavel Josef Vejvanovský (1640–1693), který větší část života působil ve službách olomouckého biskupa v Kroměříži. Je autorem řady mší, litanií, nešporních skladeb, ale vedle toho skládal i jiskřivou světskou hudbu.
K nejznámějším zástupcům českého hudebního vrcholného baroka patřil Jan Dismas Zelenka (1679–1745). Rodák z Louňovic pod Blaníkem strávil téměř celý život ve službách saského kurfiřta. Přitom několikrát zavítal do Prahy, kde vytvořil některé své nejcennější skladby. Mezi nimi vyniká melodrama Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou statečnosti), které bylo provedeno jezuity při české korunovaci Karla VI. Roku 1723 a kde je nový král oslavován jako dědic Svatováclavské koruny.
 
· LITERATURA
V období počátku baroka doznívá předbělohorská kulturní tradice, především v tvorbě emigrantské. Literatura také odráží hrůzy třicetileté války. Vznikají první protireformační spisy. Přímo do počátku 20. Let spadá konečná verze básnické sbírky nazvané Prostopravda od Mikuláše Dačického z Heslova, kterou vyvrcholila předchozí humanistická, moralistní a satirická tvorba. Text zaujme zejména vlasteneckým patosem, s nímž autor reaguje na chamtivost cizozemců v Čechách. Významné jsou i Dačického Paměti, historické dílo memoárového charakteru. Dačický v něm mj. zaznamenává staroměstskou exekuci r.1621.

Z domácí, již barokní literatury si pozornost zasluhuje dílo Václava Františka Kocmánka. V česky psaném tzv. selském otčenáši – Lamentatio rusticana – zachycuje až naturalisticky válečné útrapy venkovských lidí. K sedlákům Kocmánek naopak přistupuje kriticky ve svých interludiích – krátkých hrách s drsnou komikou. Vyjadřuje tak pozici typickou pro pololidové písemnictví.
Nástup bojové protireformační literatury je patrný ze spisu Mapa katolická jezuity Jiřího Plachého. Autor v něm vyznačuje území získána pro katolictví. I v některých jiných textech domácí literatury se straní pobělohorskému vítězi. Z literárně výraznějších děl sem patří především Paměti z let 1608-1619 Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka , v nichž autor líčí události pochopitelně z prohabsburské pozice a vytváří vědomou polemiku s tvorbou exulantů.

Exulantská literatura se rozvíjí v německých zemích i v dnešním Slovensku a Polsku. Z emigrace směřující do Německa jsou nejznámější dva autoři historicky zaměřených děl, pro které je typická obhajoba předbělohorských poměrů. Pavel Skala ze Záhoře rozebírá mj. stavovské povstání v Chronologii církevní i v monumentální (desetisvazkové) historii církevní. Pavel Stránský ze Stránky u Zap napsal především latinský spis O státě českém (Respublica Bohemia), který měl větší dosah než tvorba Skálova, protože vyšel tiskem i v národním jazyce.
Na Slovensku působil např. Jiří Třanovský. Vytvořil kancionál Cithara sanctorum – Písně duchovní i nové, nazývaný též latinským jménem – Tranoscius

V Polsku strávil značnou část svého života Jan Amos Komenský (1592 – 1670), umělecky nejvýraznější osobnost exulantské literatury a celého staročeského písemnictví vůbec. Narodil se pravděpodobně v Nivnici (u Uherského Brodu). Pocházel z měšťanské rodiny, oba rodiče mu brzy zemřeli. Základní vzdělání získal na bratrských školách (ve Strážnici a v Přerově) a pro své výjimečné nadání byl představiteli jednoty vybrán, aby ve studiu pokračoval na protestantských vysokých školách v Německu (v Herbonu a v Heidelbergu). Pak působil jako učitel a bratrský kněz (v Přerově a ve Fulneku). Po bitvě na Bílé hoře je Jan Komenský (jako nekatolický duchovní) nucen opustit rodinu a skrývat se. V Přerově r. 1622 mu zemřela při moru žena (Magdalena Vizovická) i obě děti. Rok nato byla ve Fulneku zničena jeho knihovna jako kacířská.

Po vydání obnoveného zřízení zemského (1627 – 168) již není Komenského setrvání ve vlasti možné). S dalšími členy jednoty odchází do exilu v polském Lešně  (i s druhou manželkou Dorotou Cyrillovou, která tam r. 1648 umírá), kde organizuje bratrskou emigraci. V Polsku, které se mu stalo domovem na dvacet osm let, je zvolen biskupem a písařem  Jednoty. Tento pobyt Komenský přerušil cestami do Anglie a Švédská a do Uher. Komenského neobyčejně rozsáhlé dílo můžeme rozčlenit na uměleckou, pedagogickou a pansofickou oblast. Nejvýznamnějším dílem se stal Labyrint světa a ráj srdce. Text Komenský napsal v době svého ukrývání, kdy bylo násilně úpřerušeno jeho působení a potkala ho rodinná tragédie. Na alegorii, ve srovnání s Labyrintem, je založen také jiný významný text – Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Vznikl těsně po vestfálském míru, kdy byly zmařeny poslední naděje emigrantů na povolení náboženských svobod ve vlasti, a tedy i na jejich návrat domů.

V obecném kulturním podvědomí je Komenský znám jako „učitel národů“. Díla s pedagogickým zaměřením začal psát česky pro domácí prostředí. Ve vztahu k evropským potřebám je musel upravit a přeorientovat se na latinu. Základ Komenského pedagogického systému tvoří pojetí výchovy jako celoživotního cílevědomého procesu počínaje rodinnou přes jednotlivé typy škol až k samostudiu. Svědčí o tom např. spisy Informatorium školy mateřské a různé Komenského didaktiky. Komenský je autorem učebnic, které byly přitažlivé pro svoje praktické zaměření. Jejich základ tvořil spis Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reseta). Z něho vycházela jazyková učebnice Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus) s názornými ilustracemi. Potřeba efektivní výuky dovedla dále Komenského k myšlence vytvořit dramatizace učiva ve spise Škola hrou (Schola ludus). Obdivuhodné Komenského dílo je sjednoceno základní, nadčasovou myšlenkou: umění a věda má člověka povznášet a vést ho k harmonickému mírového životu.
 
Stejně výraznou postavou, jako byl v emigraci J. A. Komenský, byl v Čechách jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688), historik, autor hagiografických prací,zeměpisec, literát a k tomu vřelý vlastenec – vlastenectví nebylo mezi jezuity řídkým jevem, naopak. V této době už většina členů řádu pocházela z území Koruny české a jezuitští spisovatelé projevovali své zemi upřímnou náklonnost (Jan Kořínek, bratři Tannerové, Jiří Plachý aj.). Znali a vyzdvihovali její historii s tou výjimkou, že negativně posuzovali husitství a působení nekatolických církví.
 
Balbín byl erudovaným vědcem, ale ne dobrým učitelem ani kazatelem. Celý život měl problémy, napadal nejvyššího zemského úředníka místodržitele Bernarda Ignáce z Martinic, a proto ho jeho jezuitští nadřízení raději posílali do mimopražských kolejí. Naproti tomu se mohl poměrně nerušeně věnovat svým dějepisným studiím, sepisoval historie jednotlivých kolejí a v knihovnách a archivech čerpal podklady ke svým spisům. Hlavním Balbínovým historickým dílem je Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých) a významná je i obsáhlá poutavá vlastivěda Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie království Českého). Jeho nejčastěji připomínanou prací je vroucí obhajoba českého jazyka, adresovaná příteli Tomáši Pešinovi z Čechorodu (napsaná roku 1672). Vydal ji až František Martin Pelcl roku 1775 pod názvem Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecique Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého). Známý je krásný závěr tohoto spisu, který pěkně objasňuje zaměření Balbínova patriotismu:
 
Balbín psal svá díla výhradně latinsky, zatímco jeho přítel Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680) zpracoval moravské dějiny česky: Prodromus Moravographiae, tj. Předchůdce Moravopisu (1663). Stejně tak v národním jazyku tvořil jezuita Jan Kořínek (Staré paměti Kutnohorské, 1675) nebo křížovník Jan František Beckovský (Poselkyně starých příběhův českých, 1700).
 
Kdysi proklamované názory o úpadku vyšších forem češtiny je nutno korigovat. Vývoj českého jazyka neustrnul ani ve vrstvách lidových, ani v krásné a odborné literatuře (oba žánry tehdy často splývaly). Pronikání německých výrazů do češtiny je důsledkem soužití dvou etnik a barokní jazyk byl obecně dost komplikovaný. Naopak v němčině, v 17. A 18. Století dost „infikované“ latinskými termíny, se objevují zkomolené české výrazy. Soustředěný germanizační tlak se projevoval až v tereziánské a hlavně josefínské éře. Latina přitom stále zůstávala jazykem vyššími školami odchovaných vzdělanců.
 
Vrcholnou ukázkou barokní češtiny je v dané době poezie. Jindřichohradecký básník a skladatel Adam Michna z Otradovic (cca 1600–1676) proslul hlavně jako autor mariánských skladeb (Česká mariánská muzika, 1647). Složka literární a hudební je u něho ve vzácné rovnováze. Dovedně dokázal využít obratů lidové řeči, čerpal při tom ze svého okolí, zejména v půvabných sbírkách Loutna česká (1653) a Svatoroční muzika (1661), které jsou podnes živé.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta
https://www.zones.sk/studentske-prace/umenie/3449-baroko-v-ceskych-zemich/