Klasicismus – malířství

Klasicismus – malířství

Klasicismus byl posledním evropským dobovým celistvým slohem. Měl mezinárodní charakter, a proto i v malířství jsou znatelné různé odchylky, způsobené odlišným vývojem a politickou situací zemí. Ohniskem a částečně i střediskem všeho dění byl Řím. Vzorem pro tehdejší umělce byla celá antika, ale protože dochovaných pravých uměleckých děl z období řeckého starověkého rozmachu bylo velmi málo, starobylý Řím zaujal více. Měšťanům, vládnoucí třídě této doby, se asi zalíbila jeho utužená morálka plná pravidel, slepá poslušnost lidí vůči panovníkovi a hrdá namyšlenost říše vůči okolnímu světu. Světoznámou se stala římská klasicistní dílna malíře A. R. Mengse, založená r. 1752. 

Ovlivnila celou řadu klasicistních umělců (B. West, J. Barry, G. Hamilton, A. Kauffmannová, J. H. Fussli a další). Všechny tyto osoby byly však jen pokračovatelé klasicistního proudu barokního umění, ke kterému patřili Carracciové, N. Poussin či C. Lorrain. Inspirace však přicházela už z renesance od Raffaela, Correggia a Tiziana, kteří opět čerpali z antiky. Z toho lze usoudit, že cesta ke klasicismu vůbec nebyla jednoduchá a přímočará, připravovalo ji několik generací.

Velký význam měla literatura, která rozšířila do obecného povědomí nové objevy a názory související s antikou. Zásluhy klasicistního umění v očích současníků značně snižuje fakt, že tehdejší umělci spíše jenom napodobovali, ač svůj styl trochu oživovali racionálním poznáváním přírody. V té době byla uznávaná podřízenost jedince vůči společnosti, čímž se museli řídit i umělci, pokud nechtěli být zavrženi.

Malíři se snažili vložit do svých obrazů poučení a výchovu, skrze antické morální ideály byly vyjadřovány politické názory doby. Obzvláště v prvním klasicistním údobí se umění stavělo proti ikonografii a výtvarnosti iluzivního baroka a rokoka. Obrazy byly zdrženlivé a chladné, vládla jim racionálnost a lineárnost. Jasnost, přehlednost a jednoduchost měla docílit větší umělecký požitek. Charakteristické bylo vyzvedání popředí a modelace tvarů. Postavy byly idealizovány zvýrazněním vlastností jako krása či ušlechtilost, přesto nebyla porušena reálnost.

Malíři využívali mělký prostor, světlo a stín nahrazovali pestrým kolorováním, barva však jen podtrhovala tvar. Nejdůležitější část obrazu byla linie, proto teoreticky ideální podoba uměleckého díla byl kreslený karton. Po Velké francouzské revoluci se ke slovu dostal empír. V tomto období se uznávalo též řecké umění, římské ustoupilo, nahrazeno tematikou národní. Změnil se i vztah jednotlivce a státu - byl doprovázen stále rostoucím napětím. Malíři oslabili přehnaný heroismus předešlého období a místo toho zpopularizovali oslavování Napoleona, který se v té době dostal k moci a vyhrával jednu bitvu za druhou. V této době mělo malířství často až sklony k sentimentalismu. Později došlo i k rozvinutí historické malby (bitevní náměty), krajinomalby, podobizny a skupinové podobizny, byly znatelné i náběhy k realismu (J. A. D. Ingres).

Vrchol klasicistního umění probíhal ve Francii. Malířství reprezentovalo politické názory Velké francouzské revoluce. Hlavním oborem se stala figurální kompozice. Nejvýznamnějším malířem této doby byl Jacques - Louis David (1748 - 1828). Ze svých pobytů znal dobře Itálii, a tak se mohl seznámit s uměním vrcholné renesance. Byl mezi lidmi velmi oblíbený, protože vyzdvihoval morálku blízkou myšlení tehdejší doby (obrazy Přísaha Horatiů, Liktoři přinášejí Brutovi těla jeho popravených synů). Jako jakobín aktivně zasahoval do revoluce, a protože zastával vysoké funkce, měl možnost zachránit před francouzským radikalismem některé umělce i díla. Nechvalně proslul tím, že hlasoval pro popravu krále Ludvíka XVI. Mezi jeho silně politické malby patří například Přísaha v Míčovně či Zavražděný Marat. Po potlačení revoluce byl vězněn, ve vězení se také zrodilo jeho dílo Sabinky. Po nastoupení Napoleona k moci se stal jeho obdivovatelem a dvorním malířem. Změnil své politické názory i styl malby.

Kresbu a malířskou techniku oživil dramatičností a výraznější barevností, zároveň však oslabil nabubřelou pompézností. Mezi nejuvolněnější díla patří jeho portréty (Madame Récamier). Protože měl vinu na smrti krále, byl po pádu Napoleona vypovězen z Francie, zemřel v pokročilém věku v cizině. Na akademiích byl ještě dlouho po své smrti slepě napodobován, a protože doba se mezitím změnila, stal se brzdou vývoje. 

Přesvědčivé kompozice oslavující Napoleona zapsaly do dějin jeho žáka, Antoina - Jeana Grose. Asi nejtalentovanějším malířem klasicismu byl rovněž Davidův žák, Jean - Auguste - Dominigue Ingres (1780 - 1867). Proslavil se jako skvělý kreslíř a malíř portrétů (Pan Riviére, Paní Riviérová, Slečna Riviérová). Zabýval se převážně ženskými akty, mnoho jeho obrazů zachycuje krásu ženského těla (Velká Odaliska, Koupající se, Pramen, Turecké lázně). Zasloužil se o zjednodušení tvaru.

Ať už se nám klasicismus a umění s ním související líbí či ne, je to přece jen důležitá historická etapa, kterou nelze vynechat.