Řecká kultúra - Tanec
V Řecku byl tanec pod ochranou múzy Terpsichoré a v jistém smyslu má blízko ke gymnastickému, při hudbě provozovanému
cvičení. Platón zdůrazňuje význam tance pro získání fyzické síly a utužení zdraví, také některé lékařské školy ho doporučovaly
pro „pročištění a osvěžení“ lidského organismu. Sókratés požaduje, aby se mu dávala přednost před sportováním, protože, jak
říká, při tanci je v pohybu celé tělo, které tak má možnost se rovnoměrně rozvíjet, zatímco při sportu, zvláště specializovaném,
dochází spíše k deformacím a přílišné vyvinutosti některých svalových partií na úkor jiných. I tanec, stejně jako hudba, přispívá
k dosažení ideálního rytmu a souladu v lidském životě a jednání, takže Xenofón přirovnává uspořádání a chod dokonalému domu
k rytmickým pohybům tanečníků.
V antických literárních pramenech se uvádí téměř 200 druhů tanců nebo
tanečních pohybů, označovaných buď geografickými názvy podle oblastí, ve kterých byly provozovány, nebo podle pro ně charakteristických
pohybů a gest, případně podle předmětů – atributů, které se při jejich provádění držely. Antický tanec není většinou párový -
v tom smyslu, že by se při něm dva partneři drželi jako při současných tancích klasických. Má podobu buď skupinových řadových tanců,
nebo individuálních vystoupení jednotlivců.
Původ tance byl odvozován od bohů, teprve od nich se jako dar Múz dostává k lidskému
pokolení. Mezi řeckými bohy a bohyněmi bychom stěží našli některého, který se nikdy neoddával tanci. I přísná Athéna si zatančila po
vítězství nad Giganty vítězný tanec válečníků, nejvyšší bůh a vládce Zeus se čas od času zvedl ze svého trůnu a zatančil si
společně s mladšími božstvy. Zvláště ovšem holdují tanci Grácie, Múzy, Hóry a Dionýsos se svými společníky. Ti, kteří nejlépe
tancem uctívají bohy, ti budou nejlepší ve válce – říká Sókratés, když hovoří o speciálních válečnických tancích. Tance se
zbraněmi jsou prastarého původu. Zbraně mají samy o sobě ochranný význam, jak to dokládají četné miniaturní sekery, štíty či hroty
kopí, sloužící jako amulety. Jejich hluk zahání zlé duchy, tanec se zbraněmi je navíc určitou formou výcviku, která zvyšuje obratnost
bojovníka. Tanečníci ve zbroji podle pověsti chránili život novorozenci Diovi, když řinčením zbraní přehlušili jeho dětský pláč.
Diův otec Kronos totiž ve strachu o vládu nad světem všechny svoje děti hned po narození polykal a jediného Dia zachránila matky bohyně
Rhéa před záhubou tím, že ho před Kronem ukryla. Tance se zbraněmi mají různé varianty – při některých se tlouklo o sebe dvěma
menšími štíty jako činely, při jiných meči o štíty, tanec mohl napodobovat souboj, který končil odnášením padlého jako ve skutečném
boji.
K řadovým tancům patřil takzvaný jeřábí tanec, kterým oslavoval Théseus se svými druhy vítězství nad
krétským Minotaurem. Pod vedením prvního jeřába se řada chlapců a dívek držících se za ruce pohybovala tanečními kroky směrem
k oltáři s posvátnými rohy, na kterém stála starodávní kultovní socha Afrodity. Chlapci při tanci zpívali hymnus na oslavu bohyně a
všichni tančící máváním paží napodobovali let jeřába. Tajuplnou atmosféru takových vystoupení ještě zvyšovala skutečnost, že se
tančilo za noci, při svitu pochodní. Původně prý takovou řadu tanečníků volila dcera krétského krále Minoa Ariadné, která se zamilovala
do Thésea a pomohla mu zabít Minotaura a zachránit tak sebe i ostatní athénské mladíky a dívky z krétského zajetí. Klikatost a spletitost
chodeb královského paláce v krétském Knossu, nazývaného labyrint, připomínala složitá křivka, po níž se řada tanečníků
pohybovala.
Jiné řadové tance se uplatňovaly v mysterijních svatyních, zvláště v kultu Démétér a ve funerálních obřadech.
Náboženský význam měly nepochybně i tance v pláštích, které zachycují četné terakotové složky. Stěží si dovedeme představit, jaké
taneční prvky asi mohly provádět ženy, zahalené od hlavy až po paty do širokých, bohatě zřasených plášťů, v nichž měly zabalené i
ruce. Zřejmě se jednalo o tance klidné a vážné, protože rychlejší pohyb byl v takovém oblečení téměř vyloučen. Zahalení rukou není
v tomto případě náhodné. Prohlédneme-li si totiž pozorně některé z malovaných váz, znázorňují účastnice dionýsovských slavností,
zjistíme, že mnohé mainady tančí v chitónech s dlouhými širokými rukávy, které jsou na koncích sešity. Tvar rukávů tak připomíná
ptačí křídla a nejen to, někdy se dokonce zdá, že se ženy vznášejí nad zemí, jak se malíř zřejmě snažil vystihnout symbolický
význam tance.
S kultem Dionýsa jsou spojeny i mnohem divočejší tance, při nichž se tančící rychle pohybují
v rytmu kastanět, bubínků a činelů; v rukách zapálené pochodně, měchy vína nebo thyrsos (hůl s jedlovou šiškou a vinnými nebo
břečťanovými listy na konci), vlasy poletují kolem obličeje, ve tváři extatické vytržení, tak asi vypadaly v dávných dobách athénské
ženy, které se na několik hodin odpoutávaly od etických norem a zásad a měnily se v bytosti zcela ovládané svými vášněmi. Partnery
tanečnicím – mainadám – jsou satyři a siléni. Obstarávají hlavní hudební doprovod, ale sami se také tanci nevyhýbají. Na jedné
číši, pod jejíž malbu se podepsal malíř Duris, vidíme dva satyry, tančící nad vinnou číší. Jeden z nich se snaží uchopit držadlo
číše prsty své pravé nohy, druhý se nad nádobu nebezpečně naklání. Několik dalších maleb s výjevy z dionýsovského okruhu nás
seznamuje s jiným druhem tance. Tanečníci při něm vyskakují do výšky s pažemi vysoko nad hlavou a pevně sepnutými prsty rukou. Muži i
ženy jsou oblečeni v orientálních oděvech – v jakýchsi kalhotových kombinézách s těsnými dlouhými rukávy, se špičatými čepicemi
na hlavách.
Další skupina tanců je spojena s divadlem. Řečtí básníci a dramatici bývali někdy nazýváni orchéstai –
tanečníci (kruhová plocha řeckého divadla, kde vystupuje chór, se nazývá orchestra, tedy „taneční parket“). Chór během divadelního
představení nejen zpíval, ale i tančil a nejsou výjimečné ani sólové tance hlavních hrdinů – herců. Již v některých Aischylových
dramatech byla taneční složka téměř stejně významná jako herecká, ještí větší prostor pro tanec poskytovala komedie a
nejvýznamnější roli hrál tanec v satyrských hrách. Aristofanés ve verších své komedie Vosy velmi přesně popisuje nejtypičtější tanec
komedií – kordax. Patřily k němu poskoky a kopání nohama. Komický charakter ještě zdůrazňovaly odpovídající masky na obličejích,
výrazně vystupující břicha tanečníků a mezi nohama zavěšené kožené fally. Také satyrské hry měly svůj speciální tanec nazývaný
sikinnis. Spočíval v poskocích na jedné noze. charakteristické bylo ohnutí rukou v pravém úhlu k pažím.
V běžném lidském
životě se tančilo při oslavách narození dítěte, při svatbě, při pohřebních obřadech, na banketech a lidových slavnostech. Desátý den
po narození dítěte se konala noční slavnost s tancem žen, v době svatby se tančilo a zpívalo přede dveřmi ložnice novomanželů. Hostina
byla beze zpěvu a tance v podstatě nepředstavitelná. K obveselení a potěše účastníků vystupovali profesionálové, ale ke konci hostiny
už se hodovníci, povzbuzení vínem, pouštěli do tance a zpěvu sami. Mnohdy vydržela běžná nálada rozjařeným účastníkům symposia i na
cestu domů a hudební a taneční produkce pokračovaly i v athénských ulicích. Tančící hetéry se samy doprovázely hrou na kastaněty,
využívaly tanečních pohybů k tomu, aby ukázaly mužům své hezké nohy. Na jedné nádobě zobrazená hetéra se dokonce úplně svlékla,
v obou zvednutých rukách drží velké číše naplněné vínem, třetí si postavila na hlavu a tančí tak, aby ani z jedné z nádob
nevyšplíchla víno na zem. Podobné akrobatické kousky provozovali i tančící mladíci. Na další nádobě uvidíme jednoho z nich, jak
balancuje nádobou s vínem na chodidle ohnuté nohy. Někteří tanečníci a tanečnice – či spíše akrobaté – tančí v rytmu hudby po
rukách.
I když normální tanec vycházel spíše z přirozeného smyslu tanečníků pro rytmus a z napodobování
zkušenějších, bylo třeba se zkušenějším tancům již v antickém Řecku učit. Pro náboženské slavnosti, divadelní představení a
další oficiální příležitosti se taneční vystoupení s celým chórem pečlivě nastudovalo a i pro soukromníky existovali učitelé tance,
jejichž najímání doporučuje také Platón. A závěrem připomenu jednu zajímavost z historie. Po rozhodujícím vítězství Řeků nad
Peršany v bitvě u Salaminy bylo uspořádáno oslavné procesí. V čele chóru, zpívajícího vítěznou píseň, tančil nahý patnáctiletý
chlapec, vybraný pořadateli pro svůj půvab a pohybové schopnosti. Tento chlapec nebyl nikdo jiný než pozdější dramatik Sofoklés.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta