Kostel svatého Mikuláše
Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně dominuje nejen Malostranskému náměstí, které rozděluje na dolní a horní část, ale i celé české barokní architektuře. Bývalá jezuitská raně barokní kolej byla stavěna od roku 1673 podle plánů italského architekta Domenica Orsiho na místě několika domů a kostela svatého Václava. Orsi však stihl za svého života vytvořit "pouze" základy průčelí kostela a profesní dům, jenž byl dokončen v roce 1690. Roku 1702 se výstavby ujal světoznámý architekt Kryštof Dienzenhofer. Do Prahy přišel z Bavorska se svými bratry, jen on se však v Čechách usadil natrvalo. V Dienzenhoferově architektuře se promítá jeho zalíbení v křivkách a elipsách, které v půdorysu staveb vystřídali pravoúhlou konstrukci. Kryštof za svého života stihl vystavět část lodi a západní průčelí. Loď byla na konci provizorně ukončena zdí s freskovitým ilusivním oltářem v roce 1711. Zanedlouho poté došly peníze. Na dílo svého otce až v roce 1737 navázal Kilián Ignác Dienzenhofer. Podle otcových plánů dostavil loď, sám navrhl presbytarium s kupolí a zvonicí. Zvonice byla dostavěna v roce 1755 Dienzenhoferovým zetěm Anselmem Luragem. Dalších deset let se v kostele prováděla náročná výzdoba interiéru, kterou již ovlivnil proud pozdního baroka a rokoka.Klenba lodi je překryta obrovskou monumentální freskou představující apoteosu sv. Mikuláše, jejímž autorem je vídeňský malíř Jan Lukáš Kracker. Zřejmě se nechal inspirovat Fiepolovou malbou ve Wurzburgu. Jako centrální postava je ve středu fresky zachycen svatý Milukáš na oblaku nadnášeným třemi anděli. I přes nadměrnou velikost díla jsou některé detaily na malbě zezdola špatně viditelné. Výjevy po stranách připomínají skutky ze života svatého Mikuláše. Hranice mezi malbou a architekturou nejsou dobře znatelné díky iluzivním architektonickým prvkům. Rok vzniku fresky, 1760, lze vyčíst z desky na oblouku oddělujícím loď od presbytaria. Jako obkladový materiál pilířů a říms byl použit růžovozelený umělý mramor charakteristický pro vrcholné baroko. Kazatelna, která je také z umělého mramoru, je sice umístěna na levé straně kostela (díváme - li se od vchodu) a porušuje tím souměrnost stavby, ale vzhledem k její schopnosti uchvacovat návštěvníky to není na škodu. Řečniště i stříška jsou zdobeny plastikami Petra a Richarda Prachnerů. Nejnápadnější ozdobou řečniště jsou tři křesťanské ctnosti: Víra, Naděje a Láska. Jejich uměleckou hodnotu podtrhují drobné plastiky představující některé výjevy ze života Krista. Autorem soch v nadživotní velikosti, které jsou umístěny na pilířích, je František I. Platzer. Vyjadřují boj proti pohanům, zároveň však slouží jako ukázka boje jezuitů proti protestantům. První zprava stojí perský král Kýros, v ruce drží prázdné okovy, které symbolizují, že osvobodil Židy z babylonského zajetí. Vlevo od něj je zachycena podoba Konstantina Velikého, prvního křesťanského císaře, u jehož nohou se svíjí poražený pohanský král Maxentius. Naproti Konstantinovi stojí další křesťanský císař, Theodosius II., který nechal podle pověsti zavřít věštírnu v Delfách. Posledním ze čtveřice je neznámý mučedník. Koule přivázaná k jeho noze pravděpodobně vyjadřuje jezuitovo zajetí. Při vstupu do presbyteria nás upoutá ohromná výška kupole. Sedmdesát metrů nad námi se otevírá okno do nebes v podobě fresky jezuitského malíře F. X. Palka, která představuje oslavu Nejsvětější Trojice. Mezi okny umístěnými u vrcholu presbyteria je rozmístěno Osmero blahoslavenství.
Na římsách ukončujících sloupy spatříme čtyři tzv. kardinální ctnosti s jejich charakteristickými atributy: Statečnost, Obezřetelnost, Spravedlnost a Umírněnost. O něco níže, také v blízkosti sloupů, jsou zachyceni čtyři východní učitelé církve. I tyto sochy jsou zhotoveny ze dřeva, zkrášleny štafírováním. Největší část hlavního oltáře tvoří sloupová architektura, i když návštěvník si povšimne spíše bohatého zlacení. Nalevo od oltáře stojí zakladatel jezuitského řádu, sv. Ignác z Loyoly, napravo od něj pak jeho žák, misionář František Xaverský (sochy). Oběma pak ve středu nad oltářem dominuje měděná socha sv. Mikuláše, která je pokryta dvanácti kilogramy ryzího zlata. Celkový dojem je umocněn soustavou zrcadel vložených za sochu sv. Mikuláše tak, že proud světla v různou denní dobu vytváří zajímavé světelné efekty. Levý postranní oltář v presbyteriu je zasvěcen Panně Marii. V malé prosklenné skříňce ve svatostánku je umístěna vzácná kopie sošky Panny Marie Foyenské, kterou jezuité získali v roce 1629. Obraz Navštívení Panny Marie, který oltáři vévodí, vytvořil již zmiňovaný J. L. Kracker. V dolní části oltáře jsou umístěny sochy rodičů Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny, o kus výše na nás shlížejí sochy českých patronů, sv. Zikmunda a sv. Ludmily. Když se otočíme a podíváme směrem k východu z kostela, spatříme zvláštní barokní kruchtu, jíž už několik set let trůní velké barokní varhany, které mají asi 2500 píšťal a 45 rejstříků. Při své návštěvě Prahy na ně hrál i W. A. Mozart a tři dny po jeho smrti zde bylo za něj slouženo requiem. Další z mnoha zajímavostí tohoto kostela je kaple sv. Barbory, která nenápadně stojí po levé straně vchodu (vcházíme - li dovnitř). Pod klenbou kaple se táhne zdobený ochoz. Freska zachycená na klenbě nám přibližuje sv. Barboru jako patronku šťastné smrti. Kolem ní se odehrávají scény z Posledního soudu. Kaple je také přezdívána "dušičkovou", protože při ní bylo založeno tzv. pohřební bratrstvo. Na hlavním oltáři kaple sv. Barbory nalezneme velmi vzácný obraz od Karla Škréty, který namaloval v padesátých letech sedmnáctého století ještě pro původní kostel.
Na výzdobě kostela se podílelo i mnoho dalších umělců, počínaje mramorářem Janem Hennevoglem či sochařem Janem B. Kohlem a freskaři Josefem Kramolínem a Josefem Redelmayerem konče. Z exteriéru mne zaujala pouze zelená kopule, která může mít vliv i na lidi na druhém konci Prahy. Ostatní vnější části mi přišli trochu nevýrazné. Interiér na mne zapůsobil zcela jinak. Dokonale pestré zdobení a přesně elipsoidní tvary ve mě zanechaly pocit lidské ubohosti. Všude je té barokní krásy tolik, že ji lidské oko ani není schopno plně vstřebat. Vysoko umístěné fresky nutí člověka se neustále dívat nahoru - směrem k Bohu. Obzvláště se mi líbily štafírované sochy v nadživotní velikosti. Ostrý kontrast, vyvolaný smíšením obyčejně bílého povrchu sochy s bohatým zlacením, dodává celému kostelu zhuštěnou důstojnost. Architektura, fresky, sochy, zlacení a obrazy dávají vzniknout až přebohaté harmonii lidského a božího ducha. Čtyři architekti a tisíce párů spocených špinavých rukou vytvořili pro další generace asi nejvýznamnější barokní kostel u nás.
Lichtenštejnský palác
Lichtenštejnský palác vznikl jako knížecí rezidence v první polovině sedmnáctého století spojením několika domů, které postupně prošli renesančními i barokními přestavbami. Leží nad svatomikulášským kostelem a uzavírá horní konec Malostranského náměstí. V roce 1791 dostal palác u příležitosti korunovace Leopolda II. svou klasicistní podobu, během let docházelo ke změnám majitelů i funkce paláce (1742 - poštovní úřad, 1851 státní vojenská správa). V letech 1990 až 1993 proběhla rekonstrukce pro účely hudební fakulty AMU podle plánů architekta Pavla Kupky. Nyní se paláce hojně využívá k uspořádávání koncertů především vážné hudby.
Zones.sk – Najväčší študentský portál