Jsem špatně hozený a nevím ani kým,
naříká kamínek, jenž padá ke dnu.
Špatný hod tolikrát si v jiných opravím,
co jich má tato hra, ale já zchudl v
jednu.
Na žabku, lehkou náhodu, jsem asi těžký byl,
sotva si jednou poskočil, už padám ke dnu.
Měl hodně odvahy, ten kdo mě
vymrštil
nebo dost kamínků, ale já smrt mám jednu.
Oheň nás oddálil
a hlína
nesblížila
Byl nebyl
Nežila žila
Mrtví jsou na čihadle
Čekají Civí
Těžko je uspokojit
když jsou tak
trpěliví
co budem dělat miláčku až nás to všecko ztrmácí
nasednem spolu do
vláčku a zamáváme na práci
nezlob se dřino drž se jinejch my už dovčeličkovali
tiše jak staří dělníci a bez libových
ovací
pozdravuj holka ty co z tebe nedělají prostitutku
ať valí si svou poctivou kuličku noví chrobáci
ať v mozku z toho
řemesla jim zmozolí se hemisféry
a smysly ať je nezradí po slibné inauguraci
my se pak ještě parádně jak voda s jezem
pomilujem
a odproudíme do truhel a rozšoupnem se s kremací
v dva popele se rozpadnem ba i já ano ba i ty
a králem bude bajaja a
královničkou batyty
Nic se mě neboj, strako,
já nebudu tě bít
já vím, já vím, že
nerada
tak jsi mě pošlapala kopyty,
k smrti mě potloukla.
Já mezi vás skočila když jste se rvaly,
aby tě neprobodla
v tvém
lůně strakaté, vlhké telátko spí.
Na mě se podívej, jsem celá potlučená,
na stehně mám krví podlitou ránu
jakoby těžkým
kladivem mě do nohy tam praštil,
bolí mě v útrobách,
na rukou jizvy otevřené mám od rohů tvých,
k zemi jsem přišla pod tvoje
kopyta.
Snad pánbůh dá, že živa zůstanu,
nějak se zvednu zas,
svou hlavu, kterou už tu nikdo nemá rád,
v chlupatý krk tvůj
tisknu, strako má,
a pláču, bože můj,
nic se mě neboj – já ti jen přišla říct,
že se na tebe ani nehněvám,
dyť já vím,
že jsi mně ublížit nechtěla
jen proto jsem se k tobě dovlekla,
abysi věděla, že nebudu tě bít,
strako má,
stračeno!
Všechna slast musí být spotřebována,
takový je zákon,
ona to sama chce ta
slast,
a ještě víc to chce kocovina,
to se ti vhrnou do pokoje
kočky a kocouři
a ten nejvěrnější mazlíček
se ti lísá o
kalhoty,
protože všechna slast musí být spotřebována.
Nikdy jí není dost,
nikdy není dost koček a kocourů,
jen za nocí jsou
jich plné střechy,
když dětským nářkem zatarasí noc,
že už ani nemůže dál ta noc,
že už máš noci plný pokoj,
že už to
hrozí pobořit stěny.
Potom vyjdeš do ulice
ze svých stěn.
Potkáš ženu, nebo se ti postaví do cesty výčepní stůl,
protože
všechna slast musí být spotřebována...
Tloukl jsem na štěstí brány,
jako jiní
na ně tlukou,
otevřelo, chopilo mne
tou svou vlídnou, teplou rukou.
Usmálo se. Kolem stáli
lidé šťastní.„Srdcem
lehcí,“
dělo, „vešli za mé brány.
Chceš být šťasten?“
Děl jsem: „Nechci.“
Puch požařiště temnou vsí se vleče
nad kostry topolů, s nichž visí mrtvoly
a potok otrávený bez šumotu teče
žab
zdechlých pln a bahna do polí.
Mlýn dávno prokletý na vydří noclehárny
ve shnilých olších kuropění vyčká,
smích černých
žernovů je zlý a jednotvárný
v sny ustydlé tu stárnoucího sýčka.
Je kostel opuštěn, kdys prchli osadníci
a sošky bolestné
juž nikdo nelíbá,
ve chmurném orloji se na rafii chvící
zamlklý upír volně kolíbá.
Před temnou kovárnou, kde tajné byly
schůze,
po všem jen zbylo krve tratolisko
a stopa skropená a křečovitá k struze...
Jak po moru je v daleku i blízko...
Obešel ses bez přisprostlých sloves,
ty možná ano, ale smrt ne.
Smrková sirka stručně škrtne,
čerň se
v lampu hlavy vklove
a potmě se v ní uhnízdí
i s kukaččími vajíčky.
S vrcholů věží, všech tvých zdí
je svět dávno
už tak maličký,
že jsi směšný s tou lebeční skořápkou.
Kam by ses chtěl na ní plavit?
Leda do zahnědlých špajzů pro
jabko
s matnou slupkou staré slávy.
V malvicích jsi lev – snadný lov.
Obejdeš se bez jakýchkoliv slov.
Slyšel jsem u školy zpívat děti.
Celou noc jsem pak nespal
sám v prázdném bytě.
Znal jsem už zázraky,
které se
měly
teprv dověděti.
Znal jsem je
a nebyl o nic lepší.
Znal. A byl zapomenutější
než košťál na zahradě.
Nebudu hledat krásnější než jsi ty,
běhat od jedné k druhé,
protože milovat ženu
je osud právě
tak
jako barva vlasů,
nemoc
nebo doba, ve které žijeme.
Minulost je spací pytel s
blechou,
minulost je plecháč popele.
Zatýká v ní jak děravou střechou,
dál tam zatýkají přátele.
Minulost jsou velkoměsta
z vlaku,
žádný fěrtoch, žádný sotůrek.
Minulost je smog a v šedém láku
plavem v ní jak hejno okurek.
Minulost je
náhrdelník z krabů,
minulost je totem a je tabu,
sál, kde tančí funebráci sambu,
trh, kde čočkou platí kolébku ...
Hráli
jsme s ní na schovku a babu,
ona ale s námi odklepku.
V tu
černou chvíli pavoučí se přisoukává smrt.
Vrčí zuby krysích pil. Ubývá lexikonů a police mlčí
právě tím tichem porážených
stránek. Ano, souká se smrt,
vlezlá a prožluklá, žravá smrt zahryzlá v dřeni dřeva.
Předkové v rámech stiskli čelisti. O
vydrž, vztyčená síni,
prachem se zaryj a na masivních nohou císařských stolů stůj.
Ať Fortuna cení vykleštěné oči na svazky
hypoték,
na likvidace lidiček a kont v plesnivých plátnech účetních knih;
A smrt se souká. Zasekla se spárem. Hvízdavě splétá
fortelnou konopnou síť. Ó také na ní se zaleskne měsíc.
Zemřelí v talárech plaše poposednou. Ale co to -
cosi se začalo
splašeně vzpínat. Pravím cosi,
ale této noci se vzpíná vše, hmota ukovaná křídly cuká,
divoce okna dokořán! Řeřavé vůně. A
z hořícího snáře vzlétá živá krev.
Ano, bylo snad bláhové vymýšlet a loupit vzácná jména
pro její vanilkové oči a ústa, pro chmýří osmnácti let,
které bylo poddajnější a prudší než blouznivé výhonky modřínů.
Neboť ona zahradnice nepřivykla vybraným slovům,
její nehty se podlévaly prokřehlou hlínou a dlaně,
dlaně byly laskány jen
bolestností neživého náčiní,
jímž hnětla a vrásnila prsť, aby vzápětí, za vichřičné chvíle,
jako zvon obemkla narozeninové
azalky či zimou schoulený cyklámen.
A přece ji miloval – a právě pro její nezpíváný zpěv –
a snad že se mu zdála příliš
nadmračná, z duhy a snová,
dotýkal se rty jen sépiových ran luny na jejím čele.
Přešla léta i láska. Ale dívka dál únavně
kleká pro srdce stonavá
a jenom tiše, neslový dokáže vyzpívat třeskutost mrazu,
v němž jí do dřeně prorůstá vysoká štíhlá
květina Amarylis.
Kočí kope jámu koni
kočár pocestnému
Slepice pohřbívá hrách
Nový
hrob kope hrob starému hrobu
fialové klíčky žlutým bramborám
dusivý pláč zahrabává stesk
Plamen odzvání svíčce
svíčka sklepní tmě
sklepni tma dětství
Slunce pochovává ryby s rybníkem
ranní výkřik zahazuje hlínou noční úzkost
nůž slouží mši za pšeničný chléb
Někdo se s něčím rozloučil
Někdo nad něčím zlomil kříž
Mrtví pohřbili
mrtvé
živí pohřbívají živé
Mravenci běží před ohněm a hladem
Zuby drkotají ke kolenům
Krysy se prohryzávají palubou
Hrnce se děsí žhavého cínu
chromý vlk hladové neteře
Mák prchá před srpem
Msta se
bojí dvojí lásky
láska kopřiv v prostěradlech
prostěradla horeček a umírání
Kdeco se zachraňuje před kdečím
Břitva
před rzí
rez před brusem
Mrtví se stěhují před záhonem řepy
Zapomenutý sýr se třese před plísní
Oves se vyhýbá
větrnému mlýnu
Člověk se střeží svého boha
bůh svého člověka
Spí slunce na
makových polích
V zimních kamnech kvetou pavouci
Klekánice kýchá dětem do úst
Bude se vám spát
Spěte zeširoka jako
proti proudu
Nešiďte druhé mrtvé
nešetřte děti živých
Nevracejte se ani za tmy
tady vám už nikdo nepřipálí
v
maštalí stojí sekyra a provaz
hřebíky v popeli mají svých starostí nad hlavu
mýdlová špína má dost své nenávistí
syrová
ryba dost své lhostejnosti
Na návsi visí kohouti
na zvonu novokřtěnec
Záchod jde pěšky k císaři
Bude se vám spát
Nic se tu neděje
ať máte jakýkoli sen
Hrůza hrůze vyklovává oči
Nesnažte se o cokoli
všem je tu bez vás
o poznání lépe
Těla žen, když se chumelí
z rohu zdání,
těla žen, jež jsme neměli
v
nejhlubším pronikání,
vědoucí ze zrady a křivek,
okovů tůně jedové,
ta bezbolestná těla dívek,
jež kdosi k jízdám
okove,
zahrady, ze kterých jsme štváni
k úzkosti zvířete,
nemilováni, milováni
jen v bídě té,
jí, co je pod plamenem
svíce
a musí někdy nesvítit,
nedotýkat se, nevtělit se,
nebýti štít
tělům žen, když se chumelí
z rohu zdání,
tělům
žen, jež jsme neměli,
leč tebou, smrti, příteli,
v třeskutém odříkání.
Na
stromu žití pták samotář
nejraděj hostem bývá,
zří v hasnoucího slunce zář
a nejdojemněj zpívá.
Ať dole se to
hašteří
a vzteká, jak chce, pod ním,
on dívá se v hnízd zášeří,
ba zří v dál k stožárům lodním,
jež na obzoru v
modru mdlém
se pod ním kolébají,
ku cizím břehům, v cizí zem
se letem uhýbají.
A zpívá jim ten pták samotář,
až
za obzor se zřítí...
Zří v hasnoucího slunce zář
a jediný s vším cítí!
Ach, víc let než sto padesát
zřím zeleň svou a v trávě rosu,
kdy v snětech svých jsem viděl hrát
před sebou
párek starých kosů.
Svá vyváděli mláďata
a sami přitom hra, zpěv pouhý...
Má duše byla dojata
a starý kmen můj byl
pln touhy.
Táž hra, týž zpěv po letech zas,
až můj se zachvěl v hloubi kořen,
já děkoval a trnul, žas,
že pro ty ptáky
byl jsem stvořen!
Jen dívat se, jen zříti,
zda lze tu ještě víc?
Jak ptáče u vod píti
jas z božských zřítelnic.
Jen dívat se – ne pěti,
neb nevystihneš nic,
jen zůstaň v hmotě tkvěti,
i tam zříš bohu
v líc.
Jen dívat se – je všecko,
kol divů na tisíc,
jen sbírej to jak děcko
jadérka slunečnic!
Všecko chtíti, obejmouti, pochopiti – nemůžeš!
Ze všech pravd, jež poznals, bylo devadesát lež,
uzrálo
vše, zestárlo vše, rozpadlo vše na veteš,
proč jen, duchu tvrdošíjný, ustavičně dále chceš?
Celé stohy spadlých listů šustí mi dnes u nohou,
celé šiky tažných ptáků odlétají oblohou.
Bože, ptáš se, zase
jeseň? – Pod lipou co mrtvých včel!
Nedolétly k úlům ani, jakýs vichr do nich vjel.
Nejedna z nich živa ještě – plaše zvedá
křídel tkáň,
soucitně ji z prachu zvedneš, položíš ji na svou dlaň,
dýcháš na ni, znenadání polomrtvá bodne tě...
Potom
umře. – Brachu, tak se daří všemu na světě.