Básničky na Hviezdoslavov Kubín V (CZ)

Básničky na Hviezdoslavov Kubín V (CZ)

Jsem špatně hozený – Vladimír Vokolek

Jsem špatně hozený a nevím ani kým,
naříká kamínek, jenž padá ke dnu.
Špatný hod tolikrát si v jiných opravím,
co jich má tato hra, ale já zchudl v jednu.

Na žabku, lehkou náhodu, jsem asi těžký byl,
sotva si jednou poskočil, už padám ke dnu.
Měl hodně odvahy, ten kdo mě vymrštil
nebo dost kamínků, ale já smrt mám jednu.

Po dalším pohřbu – Pavel Šrut

Oheň nás oddálil
a hlína nesblížila

Byl nebyl
Nežila žila

Mrtví jsou na čihadle
Čekají Civí

Těžko je uspokojit
když jsou tak trpěliví

Pohádka pro princeznu Batyty – Václav Daněk

co budem dělat miláčku až nás to všecko ztrmácí
nasednem spolu do vláčku a zamáváme na práci

nezlob se dřino drž se jinejch my už dovčeličkovali
tiše jak staří dělníci a bez libových ovací

pozdravuj holka ty co z tebe nedělají prostitutku
ať valí si svou poctivou kuličku noví chrobáci

ať v mozku z toho řemesla jim zmozolí se hemisféry
a smysly ať je nezradí po slibné inauguraci

my se pak ještě parádně jak voda s jezem pomilujem
a odproudíme do truhel a rozšoupnem se s kremací

v dva popele se rozpadnem ba i já ano ba i ty
a králem bude bajaja a královničkou batyty

Neštěstí – Jan Čarek

Nic se mě neboj, strako,
já nebudu tě bít
já vím, já vím, že nerada
tak jsi mě pošlapala kopyty,
k smrti mě potloukla.
Já mezi vás skočila když jste se rvaly,
aby tě neprobodla
v tvém lůně strakaté, vlhké telátko spí.

Na mě se podívej, jsem celá potlučená,
na stehně mám krví podlitou ránu
jakoby těžkým kladivem mě do nohy tam praštil,
bolí mě v útrobách,
na rukou jizvy otevřené mám od rohů tvých,
k zemi jsem přišla pod tvoje kopyta.

Snad pánbůh dá, že živa zůstanu,
nějak se zvednu zas,
svou hlavu, kterou už tu nikdo nemá rád,
v chlupatý krk tvůj tisknu, strako má,
a pláču, bože můj,
nic se mě neboj – já ti jen přišla říct,
že se na tebe ani nehněvám,
dyť já vím, že jsi mně ublížit nechtěla
jen proto jsem se k tobě dovlekla,
abysi věděla, že nebudu tě bít,
strako má, stračeno!

Všechna slast – Zbyněk Hejda

Všechna slast musí být spotřebována,
takový je zákon,
ona to sama chce ta slast,
a ještě víc to chce kocovina,
to se ti vhrnou do pokoje
kočky a kocouři
a ten nejvěrnější mazlíček
se ti lísá o kalhoty,
protože všechna slast musí být spotřebována.
Nikdy jí není dost,
nikdy není dost koček a kocourů,
jen za nocí jsou jich plné střechy,
když dětským nářkem zatarasí noc,
že už ani nemůže dál ta noc,
že už máš noci plný pokoj,
že už to hrozí pobořit stěny.
Potom vyjdeš do ulice
ze svých stěn.
Potkáš ženu, nebo se ti postaví do cesty výčepní stůl,
protože všechna slast musí být spotřebována...

U bran štěstí – Josef Václav Sládek

Tloukl jsem na štěstí brány,
jako jiní na ně tlukou,
otevřelo, chopilo mne
tou svou vlídnou, teplou rukou.

Usmálo se. Kolem stáli
lidé šťastní.„Srdcem lehcí,“
dělo, „vešli za mé brány.
Chceš být šťasten?“
Děl jsem: „Nechci.“

Ďábelská sonáta – Jan Opolský

Puch požařiště temnou vsí se vleče
nad kostry topolů, s nichž visí mrtvoly
a potok otrávený bez šumotu teče
žab zdechlých pln a bahna do polí.

Mlýn dávno prokletý na vydří noclehárny
ve shnilých olších kuropění vyčká,
smích černých žernovů je zlý a jednotvárný
v sny ustydlé tu stárnoucího sýčka.

Je kostel opuštěn, kdys prchli osadníci
a sošky bolestné juž nikdo nelíbá,
ve chmurném orloji se na rafii chvící
zamlklý upír volně kolíbá.

Před temnou kovárnou, kde tajné byly schůze,
po všem jen zbylo krve tratolisko
a stopa skropená a křečovitá k struze...
Jak po moru je v daleku i blízko...

Vulgaris – Norbert Holub

Obešel ses bez přisprostlých sloves,
ty možná ano, ale smrt ne.
Smrková sirka stručně škrtne,
čerň se v lampu hlavy vklove

a potmě se v ní uhnízdí
i s kukaččími vajíčky.
S vrcholů věží, všech tvých zdí
je svět dávno už tak maličký,

že jsi směšný s tou lebeční skořápkou.
Kam by ses chtěl na ní plavit?
Leda do zahnědlých špajzů pro jabko
s matnou slupkou staré slávy.

V malvicích jsi lev – snadný lov.
Obejdeš se bez jakýchkoliv slov.

19 – Jan Zábrana

Slyšel jsem u školy zpívat děti.

Celou noc jsem pak nespal
sám v prázdném bytě.

Znal jsem už zázraky,
které se měly
teprv dověděti.

Znal jsem je
a nebyl o nic lepší.
Znal. A byl zapomenutější
než košťál na zahradě.

59 – Jan Zábrana

Nebudu hledat krásnější než jsi ty,
běhat od jedné k druhé,

protože milovat ženu
je osud právě tak
jako barva vlasů,
nemoc

nebo doba, ve které žijeme.

Slovníkové heslo – Jan Zábrana

Minulost je spací pytel s blechou,
minulost je plecháč popele.
Zatýká v ní jak děravou střechou,
dál tam zatýkají přátele.

Minulost jsou velkoměsta z vlaku,
žádný fěrtoch, žádný sotůrek.
Minulost je smog a v šedém láku
plavem v ní jak hejno okurek.

Minulost je náhrdelník z krabů,
minulost je totem a je tabu,
sál, kde tančí funebráci sambu,
trh, kde čočkou platí kolébku ...

Hráli jsme s ní na schovku a babu,
ona ale s námi odklepku.

Pracovna advokáta, který umírá v sanatoriu – Josef Hanzlík

V tu černou chvíli pavoučí se přisoukává smrt.
Vrčí zuby krysích pil. Ubývá lexikonů a police mlčí
právě tím tichem porážených stránek. Ano, souká se smrt,
vlezlá a prožluklá, žravá smrt zahryzlá v dřeni dřeva.

Předkové v rámech stiskli čelisti. O vydrž, vztyčená síni,
prachem se zaryj a na masivních nohou císařských stolů stůj.
Ať Fortuna cení vykleštěné oči na svazky hypoték,
na likvidace lidiček a kont v plesnivých plátnech účetních knih;

A smrt se souká. Zasekla se spárem. Hvízdavě splétá
fortelnou konopnou síť. Ó také na ní se zaleskne měsíc.
Zemřelí v talárech plaše poposednou. Ale co to -

cosi se začalo splašeně vzpínat. Pravím cosi,
ale této noci se vzpíná vše, hmota ukovaná křídly cuká,
divoce okna dokořán! Řeřavé vůně. A z hořícího snáře vzlétá živá krev.

Amarylis – Josef Hanzlík

Ano, bylo snad bláhové vymýšlet a loupit vzácná jména
pro její vanilkové oči a ústa, pro chmýří osmnácti let,
které bylo poddajnější a prudší než blouznivé výhonky modřínů.
Neboť ona zahradnice nepřivykla vybraným slovům,

její nehty se podlévaly prokřehlou hlínou a dlaně,
dlaně byly laskány jen bolestností neživého náčiní,
jímž hnětla a vrásnila prsť, aby vzápětí, za vichřičné chvíle,
jako zvon obemkla narozeninové azalky či zimou schoulený cyklámen.

A přece ji miloval – a právě pro její nezpíváný zpěv –
a snad že se mu zdála příliš nadmračná, z duhy a snová,
dotýkal se rty jen sépiových ran luny na jejím čele.

Přešla léta i láska. Ale dívka dál únavně kleká pro srdce stonavá
a jenom tiše, neslový dokáže vyzpívat třeskutost mrazu,
v němž jí do dřeně prorůstá vysoká štíhlá květina Amarylis.

Hroby – Josef Hanzlík

Kočí kope jámu koni
kočár pocestnému
Slepice pohřbívá hrách

Nový hrob kope hrob starému hrobu
fialové klíčky žlutým bramborám
dusivý pláč zahrabává stesk

Plamen odzvání svíčce
svíčka sklepní tmě
sklepni tma dětství

Slunce pochovává ryby s rybníkem
ranní výkřik zahazuje hlínou noční úzkost
nůž slouží mši za pšeničný chléb

Někdo se s něčím rozloučil
Někdo nad něčím zlomil kříž

Mrtví pohřbili mrtvé
živí pohřbívají živé

Útěky – Josef Hanzlík

Mravenci běží před ohněm a hladem
Zuby drkotají ke kolenům
Krysy se prohryzávají palubou

Hrnce se děsí žhavého cínu
chromý vlk hladové neteře
Mák prchá před srpem

Msta se bojí dvojí lásky
láska kopřiv v prostěradlech
prostěradla horeček a umírání

Kdeco se zachraňuje před kdečím
Břitva před rzí
rez před brusem

Mrtví se stěhují před záhonem řepy
Zapomenutý sýr se třese před plísní
Oves se vyhýbá větrnému mlýnu

Člověk se střeží svého boha
bůh svého člověka

Žalm za zemřelé – Josef Hanzlík

Spí slunce na makových polích
V zimních kamnech kvetou pavouci
Klekánice kýchá dětem do úst

Bude se vám spát

Spěte zeširoka jako proti proudu
Nešiďte druhé mrtvé
nešetřte děti živých

Nevracejte se ani za tmy
tady vám už nikdo nepřipálí
v maštalí stojí sekyra a provaz

hřebíky v popeli mají svých starostí nad hlavu
mýdlová špína má dost své nenávistí
syrová ryba dost své lhostejnosti

Na návsi visí kohouti
na zvonu novokřtěnec
Záchod jde pěšky k císaři

Bude se vám spát

Nic se tu neděje
ať máte jakýkoli sen
Hrůza hrůze vyklovává oči

Nesnažte se o cokoli
všem je tu bez vás
o poznání lépe

Těla žen – Jiří Orten

Těla žen, když se chumelí
z rohu zdání,
těla žen, jež jsme neměli
v nejhlubším pronikání,
vědoucí ze zrady a křivek,
okovů tůně jedové,
ta bezbolestná těla dívek,
jež kdosi k jízdám okove,
zahrady, ze kterých jsme štváni
k úzkosti zvířete,
nemilováni, milováni
jen v bídě té,
jí, co je pod plamenem svíce
a musí někdy nesvítit,
nedotýkat se, nevtělit se,
nebýti štít
tělům žen, když se chumelí
z rohu zdání,
tělům žen, jež jsme neměli,
leč tebou, smrti, příteli,
v třeskutém odříkání.

Pták samotář – Jaroslav Vrchlický

Na stromu žití pták samotář
nejraděj hostem bývá,
zří v hasnoucího slunce zář
a nejdojemněj zpívá.

Ať dole se to hašteří
a vzteká, jak chce, pod ním,
on dívá se v hnízd zášeří,
ba zří v dál k stožárům lodním,

jež na obzoru v modru mdlém
se pod ním kolébají,
ku cizím břehům, v cizí zem
se letem uhýbají.

A zpívá jim ten pták samotář,
až za obzor se zřítí...
Zří v hasnoucího slunce zář
a jediný s vším cítí!

Přiznání starého stromu – Jaroslav Vrchlický

Ach, víc let než sto padesát
zřím zeleň svou a v trávě rosu,
kdy v snětech svých jsem viděl hrát
před sebou párek starých kosů.

Svá vyváděli mláďata
a sami přitom hra, zpěv pouhý...
Má duše byla dojata
a starý kmen můj byl pln touhy.

Táž hra, týž zpěv po letech zas,
až můj se zachvěl v hloubi kořen,
já děkoval a trnul, žas,
že pro ty ptáky byl jsem stvořen!

Povzdech – Jaroslav Vrchlický

Jen dívat se, jen zříti,
zda lze tu ještě víc?
Jak ptáče u vod píti
jas z božských zřítelnic.

Jen dívat se – ne pěti,
neb nevystihneš nic,
jen zůstaň v hmotě tkvěti,
i tam zříš bohu v líc.

Jen dívat se – je všecko,
kol divů na tisíc,
jen sbírej to jak děcko
jadérka slunečnic!

Proč dále? – Jaroslav Vrchlický

Všecko chtíti, obejmouti, pochopiti – nemůžeš!
Ze všech pravd, jež poznals, bylo devadesát lež,
uzrálo vše, zestárlo vše, rozpadlo vše na veteš,
proč jen, duchu tvrdošíjný, ustavičně dále chceš?

V jeseni – Jaroslav Vrchlický

Celé stohy spadlých listů šustí mi dnes u nohou,
celé šiky tažných ptáků odlétají oblohou.
Bože, ptáš se, zase jeseň? – Pod lipou co mrtvých včel!
Nedolétly k úlům ani, jakýs vichr do nich vjel.

Nejedna z nich živa ještě – plaše zvedá křídel tkáň,
soucitně ji z prachu zvedneš, položíš ji na svou dlaň,
dýcháš na ni, znenadání polomrtvá bodne tě...
Potom umře. – Brachu, tak se daří všemu na světě.