Dýchací soustava

Dýchací soustava

– fce – zajistit přísun O2 do krve a odvod CO2 z těla

stavba DS:

horní cesty dýchací (nos, dutina nosní, nosohltan)
dolní cesty dýchací (hrtan, průdušnice, průdušky)
plíce

horní cesty dýchací:
  
nos:

– podkladem k. nosní, zbytek chrupavka

– pokryt kůží, četné žlázky

dutina nosní (cavum nasi):

– začíná nosními dírkami

– do nosohltanu ústí nozdrami (vnější choany)

– nosní přepážka – kost radličná, kost čichová, chrupavka – dělí dutinu na 2 nestejné části (P a L dutinu nosní)

– vpředu je přepážka chrupavčitá

– zadní část přepážky – k. radličná, k. čichová

– v bočních stěnách jsou skořepy nosní – dělí dutinu na horní, střední a dolní prostor

vystlána sliznicí:
čichová:

– při stropu

– nízká, nažloutlá

– obsahuje čichové buňky
dýchací:

– vysoká, narůžovělá – cévky

– obsahuje epitelové buňky, mucinózní žlázové buňky 

fce:
otepluje vzduch – cévky
zvlhčuje vzduch – žlázky
zachytává nečistoty vzduchu – řasinky + hlen na nich
  
vedlejší dutiny nosní:

– pomocné dutiny k odlehčení lebky

– obsah 25 ml

– v k. čelní, čichové, klínové, horní čelisti

– novorozenci nemají tyto dutiny g vytvoření na začátku dětského věku

– jsou pneumatizovány

– vedou do dutiny nosní – vystlány stejnou sliznicí

– přesun nákaz z dutiny nosní – zánět dutin

hltan:
nosohltan (nasopharynx)
ústní část 
hrtanová část 
nosohltan:

– ústí sem Eustachova trubice

– v klenbě nosohltanu (ve sliznici) – lymfatická tkáň = nosní mandle
ústní část:

– křižovatka dýchacích a trávicích cest
hrtanová část:

– navazuje na ni hrtan a jícen

– hrtanová příklopka – při polykání se uzavírá

dolní cesty dýchací:
  
hrtan (larynx):

– nepárový orgán

– craniálně tvar trojboké pyramidy, caudálně válec

– vchod z hltanu do hrtanu – hrtanová příklopka (epiglottis)

– příčně pruhovaná svalovina

– vystlán sliznicí

tvořen chrupavkami:
štítná chrupavka:

– největší

– tvar stříšky – 2 ploténky spojující se v ostrou hranu g u mužů vystupuje jako nápadný hrbol = ohryzek

– nahoře vazivo, kterým je hrtan připojen k jazylce
prstencová chrupavka – pod štítnou
hlasivkové chrupavky:

– párové

– připojují se zezadu k prstencové chrupavce

– od nich jsou ke štítné chrupavce napjaty hlasové vazy:
pravé (horní) – 1. pár
nepravé (spodní) – 2. pár 

– štěrbinou mezi hlasovými vazy (= nejužší místo v hrtanu) proudí vzduch (výdech) g rozechvívá vazy g vzniká zvuk

– výška hlasu dána:

– délkou hlasivek (muži – široký hrtan, delší vazy g hlubší hlas x u žen naopak)

– napnutím hlasivek

– artikulovaná řeč – za pomoci jazyka, zubů, patra …

průdušnice (trachea):

– navazuje na hrtan

– trubice dl. 12-13 cm

– vyztužená 21 chrupavkami – podkovovité, ve stejné vzd., vzadu spojeny svaly a vazy

– uvnitř sliznice – mucinózní žlázky a řasinkový epitel (řasinky kmitají a tak posunují hlen s nečistotami nahoru)

– v úrovni 4.-5. hrudního obratle se rozděluje na P (přímé pokračování průdušnice) a L (odstupuje) průdušku

průdušky (bronchi):

– vyztuženy chrupavkami – ne tak pravidelná vzd. jako u průdušnice

– výstelka ad průdušnice)

– plicními brankami vstupují do plic

– v plicích se větví na segmentální průdušky g … až na drobounké průdušinky (bronchioly) – ústí do plicních sklípků (alveoly)

plíce (pulmo):

– párový orgán

– v dutině hrudní

– P plíce větší (3 laloky – horní, střední, dolní) x L plíce menší (2 laloky – horní, dolní)

– povrch – poplicnice (tenká vazivová blána)

– poplicnice přechází na vnitřní stěnu hrudní dutiny jako pohrudnice

– prostor mezi oběma blánami – pohrudniční štěrbina – vyplněna tekutinou pro klouzání blan při nádechu a výdechu

– vnitřní stavba – houbovitá plicní tkáň složená z plicních sklípků (do nichž ústí nejjemnější průdušinky)

– v mládí narůžovělé, s věkem šednou až černé mramorování (nečistoty)

– lesklé na povrchu

– lehčí než voda

– lze je prosvítit rentgenem 
pneumotorax:

– v pohrudniční štěrbině je podtlak, který udržuje plíce rozepjaté 

– pokud do pohrudniční štěrbiny pronikne vzduch (např. poraněním hrudníku), dojde k porušení podtlaku a plíce se smrští = pneumotorax

mechanika dýchání:  

– na základě zvětšování a zmenšování dutiny hrudní
2 děje:
nádech (inspirium):

– aktivní děj

– vzduch je nasáván, plíce se zvětšují, stah dých. svalů (bránice – pohybuje se směrem dolů, vnější mezižeberní svaly, prsní, částečně deltový)

– vznik podtlaku
výdech (expirium):

– pasivní děj

– vzduch je vypuzován, plíce se smršťují, dých. svaly ochabují (bránice – pohybuje se směrem nahoru)

– využívá se vlastní tíha hrudníku
dýchání:
1) žeberní (kostální):

a) kostální horní – nádech mezi 2. a 5. žebrem

b) kostální dolní – nádech mezi 5. a 10. žebrem
2) břišní (abdominální) – nádech do břicha

– u žen převažuje horní kostální dých.

– u mužů – dolní kostální, abdominální dých.

– u dětí – abdominální dých.

minutový dechový objem (minutová ventilace):
= objem vzduchu, který se dýcháním vymění za 1 min

– v klidu – cca 8 l, při námaze – až 80 l

– uvolní se krev ze zásobáren

dechová frekvence:
= počet vdechů za 1 min

– v klidu:

– dospělý 16-18 vdechů/min

– dítě 20-26 vdechů/min

– sportovci 10-14 vdechů/min

vitální kapacita plic (VC):
= maximální množství vzduchu, které můžeme vydechnout po největším možném nádechu

– hodnota závisí na věku, pohlaví, trénovanosti …

– měří se spirometrem
respirační (dechový) objem – 0,5 l (při klidovém dýchání)
inspirační rezervní (vdechový) objem (IRV) = množství vzduchu, které je možné nadechnout po normálním vdechu – 2-2,5 l, u mužů IRV větší
expirační rezervní (výdechový) objem (ERV) = množství vzduchu, které je možné ještě vydechnout po normálním výdechu – 1,5 l

– VC = VT + IRV + ERV

– VC muži 4-4,5 l x ženy 3,5-4,5 l
reziduální (zbytkový) objem (RV) = zůstává v plicích i po usilovném výdechu – do 1,5 l

– CK (celková kapacita) = VC + RV

– CK muži 6 l x ženy 5 l

fáze dýchání:
vnější dýchání = výměna dých. plynů mezi plicními sklípky a krví

– difúzí na základě rozdílu parciálních tlaků

– p O2 v krvi 5,3 kPa

– p CO2 v krvi 6 kPa
přenos dýchacích plynů:

– 1/3 CO2 se přenáší erytrocyty, 2/3 CO2 se přenáší v plazmě

– O2 přenos prostřednictvím hemoglobinu
vnitřní dýchání = výměna dých. plynů mezi krví a tkáněmi

– p O2 v krvi 12,7 kPa, v tkáních 5,2 kPa

– p CO2 v krvi 5,5 kPa, v tkáních 6,6 kPa
výměna dýchacích plynů:

– v plicních sklípcích je parciální tlak kyslíku vyšší než v odkysličené žilní krvi přitékající do plic g proto kyslík proniká stěnou plicních sklípků do krve

– ve tkáních je parciální tlak kyslíku menší než v přitékající okysličené tepenné krvi g proto se uvolňuje do tkání

– u CO2 situace opačná

řízení dýchání:

– dých. centrum – v PM g

a) 1. okrsek – vdechový (apneustický) = kontroluje rytmický nádech

b) 2. okrsek – výdechový (pneumotaxický) = kontroluje rytmický výdech

– automatická a rytmická aktivita dých. centra je ovlivňována koncentrací CO2 v krvi (i koncentrací O2, ale není tak významná)

· polypnoe – centrem projde krev se zvýšeným obsahem CO2 g zrychlení a prohloubení dýchání

· apnoe – se sníženým obsahem CO2 g krátká zástava dýchání

· dyspnoe – namáhavé dýchání

· oligopnoe – zpomalení frekvence dýchání

· hyperpnoe – prohloubení dýchání s větší ventilací

– centrum v PM doplněno chemorec. (v aortě, v krkavicích) – určují množství CO2 a O2

– pod 9% O2 – nebezpečné životu, bezvědomí g smrt zadušením
dýchání mohou ovlivnit:

– hormony – emoce (adrenalin, noradrenalin)

– mozková kůra – úmyslně zadržíme dech