Dýchací a vylučovací soustava

Dýchací a vylučovací soustava

– dýchání (respirace) je pohyb vzduchu do plic a z plic

– tři vzájemně propojené funkce:
1) výměna vzduchu mezi vnějším prostředím a plícemi – plicní ventilace,
2) výměna plynů (O2 , CO2 ) mezi vzduchem a krví, mezi krví a tkáněmi
3) oxidativní metabolismus tkání, při němž se spotřebovává O2 a vydává CO2 (tkáňové dýchání).

– vnější dýchání – plicní ventilace a výměna plynů mezi vzduchem a krví.

– vnitřní dýchání – výměna plynů mezi krví a tkáněmi a tkáňové dýchání.

– souvislost mezi soustavou dýchací a oběhovou. Nutná je vzájemná koordinace, která je řízená z center v prodloužené míše.

Dýchání plícemi – vnější dýchání

– dýchací soustavu rozdělujeme na část vodivou( dýchací cesty) a část respirační, tj. místo vlastní výměny plynů – plíce. Patří k ní i dýchací svaly.

Vodivá část dýchací soustavy
Dýchací cesty začínají nosní dutinou, ta je spojená s nepravidelnými dutinami v lebečních kostech ( vedlejší dutiny nosní). Pokračují hltanem, jehož horní nosní část se nazývá nosohltan. Do nosohltanu ústí Eustachovy trubice spojující střední ucho s nosohltanem. V blízkosti obou trubic jsou lymfatické uzliny – noso-hltanové mandle. Dále dých. cesty pokračují hrtanem a průdušnicí . Její dolní část vstupuje do hrudníku, kde se rozděluje na dvě průdušky – zanořují se do plic. Průdušky a průdušinky (průměr menší než jeden mm) končí v plicních váčcích. K horním cestám dýchacím patří dutina nosní, nosohltan, k dolním hrtan, průdušnice a hlavní průdušky. Hltan – trubice, kterou prochází vzduch i potrava. Na konci hltanu dochází k rozdělení na dvě trubice – jícen ( potrava do žaludku) a hrtan ( vede vzduch ) . Proti vstupu potravy je hrtan chráněn uzavřením hrtanovou příklopkou ( reflexivně) . V hrtanu je hlasová štěrbina, v níž jsou hlasivkové vazy. Hrtan, průdušnice a průdušky jsou trubice zpevněné chrupavkami – zajištění stálého tvaru.
Sliznice vystýlající průdušnici a průdušky obsahuje velké množství hlenových žlázek. Stěnu průdušinek tvoří rovněž sliznice a vazivo z hladké svaloviny.

Respirační část dýchací soustavy
Vlastní dýchací orgán – plíce (kuželovitý tvar). Jsou uloženy v dutině hrudní – pravá (větší) je rozdělena na tři laloky a levá plíce pouze na dva. Plicní tkáň je složena z větších a menších trubic – průdušek a plicních váčků. Je prostoupena cévami a nervy. Na povrchu plic je jemná blána poplicnice, srůstající s plicním vazivem. Na vnitřní straně hrudníku je jemná blána pohrudnice. Mezi poplicnicí a pohrudnicí je štěrbina – pohrudniční dutina – vyplněna vodnatou tekutinou. Vlastním místem výměny plynů jsou plicní váčky, jejichž stěny jsou vyklenuty v plicní sklípky, které jsou tvořeny respiračním epitelem, k němuž přiléhají plicní kapiláry. Výměna plynů mezi vzduchem a krví probíhá difůzí přes alveolo-kapilární stěnu.

Vylučovací soustava
Proces, při kterém se odstraňují z těla odpadní produkty tkáňového metabolismu.Hlavními odpadními produkty metabolismu jsou močovina, CO2 a voda. S vodou se odvádějí z těla i přebytečné soli. Tyto látky se dostávají z těla třemi cestami: plícemi, kůží a ledvinami. Plícemi se odvádí z těla CO2 a značné množství vody. Potními žlázami v kůži odchází malé množství chloridu sodného (NaCl), močoviny, kyseliny mléčné a voda. Ledvinami se vylučuje téměř všechna močovina, většina solí a voda.

Stavba ledviny

– párový orgán umístěný v horní části břišní dutiny (po obou stranách bederní páteře).

– obaleny tukovým polštářem – ochrana před mechanickými otřesy.

– ledvinnými tepnami napojeny na břišní aortu.

– každá ledvina složena asi z jednoho milionu základních jednotek – nefronů – u všech je podobná struktura a fce.

Nefron

– cévní část – cévní klubíčko (glomerulus)

– tubulární část – trubička, kanálek (tubulus)

– začínají jako slepé váčky tvořené vazivem (tzv. Bowmanův váček)

– Bowmanův váček s glomerulem tvoří ledvinné tělísko (Malpighiho)

– na jedné straně B. váček přiléhá k cévnímu klubíčku, na druhé straně se otvírá do první části tubulárního systému, a to do kanálků, několikrát stočeného (proximální stočený kanálek)

– další částí je Henleova klička, která se zkládá z části sestupné a vzestupné. Na ni navazuje distální stočený kanálek. Distální kanálky se sbíhají do sběracích kanálků.

Ledvina je tvořena kůrou (světlá – tvořená nefrony) a dření (tvořena Henleovými kličkami). V tmavší vrstvě dřeňové se sběrací kanálky sbíhají do několika pyramidových útvarů (8 – 12), na jejichž vrchol-cích ústí sběrací kanálky ledvinnými papilami (bradavkami). Jedním papilárním vývodem odtéká moč celkem asi ze 2700 nefronů. Moč zde vtéká do nálevkovitých ledvinných kalichů a do ledvinné pánvičky na bázi ledviny. Odtud z každé ledviny vychází močovod, který vede do močového měchýře.

Funkce ledvin

1. Funkce exkreční – vylučování dusíkatých produktů metabolismu.

2. Funkce osmoregulační – regulace objemu vody a obsahu solí v těle. V ledvinách probíhají oba děje současně.

Tvorba moči
V nefronu v průběhu několika dějů – glomerulární filtrace a tubulární resorpce (zpětné vstřebávání). Plazma se filtruje tenkou stěnou glomerulárních kapilár do B. váčků jako přímý výsledek tlakové síly (krevní tlak). Při filtraci v glomeru-lech přecházejí do proximálních tubulů všechny složky plazmy kromě krevních bílkovin (ultrafiltrace). Takto vzniklá tekutina – primární moč – se dále během průtoku tubuly upravuje (tubulární resorpcí). Látky se přenášejí z tubulů do okolních kapilár. Do krevní plazmy se vrací zpět převážná část látek přítomných v glomerulárním filtrátu (primární moč). Jen málo látek prošlých glomerulární filtrací se objevuje v definitivní moči. Většina látek se vstřebává v proxi-málním tubulu. Z něj se primární moč dostává do Henliovy kličky, v níž se vytváří hypertonické prostředí kolem sběracích kanálků – konečná úprava moči (zahušťování).
Výsledkem pochodů v ledvině je definitivní moč(denně asi 1,5l).

Složení moči:

– obsahuje asi 50g pevných látek, 30g močoviny, 3g NaCl, jiné anorganické ionty, odpadní produkty metabolismu a stopy jiných látek z krve.

– žluté zabarvení je způsobeno produkty rozkladu žlučových barviv.

Kůže

Stavba: tři vrstvy – povrchová pokožka, škára, podkožní vazivo.
Pokožka

– několik vrstev plochých buněk, buňky nejblíže k povrchu rohovatějí. V této vrstvě buňky odumírají, odlupují se a jsou nahrazovány rychle se dělícími buňkami z hlubších vrstev.

– pigmentové buňky způsobující zabarvení kůže (melanin), zachycování UV záření.

Škára

– z vazivových buněk a vláken kolagenu a elastinu, mezi nimiž jsou i buňky tukové.

– bohaté prostoupení cévami a nervy.

– mazové a potní žlázy

– vlasy a chlupy vznikající z buněk vlasových váčků.

– mazové žlázy: ústí do vlasových váčků, chybí v kůži dlaní a cho-didel. Kožní maz chrání v tenké vrstvě proti vysychání kůže a vlasů a proti působení vody z prostředí.

– potní žlázy: rozloženy rovnoměrně, nejvíce jich je na dlaních, chodidlech na čele a v podpaží.
Dospělý člověk – 24 hodin – 100ml vody. Při zvýšení teploty prostředí a těla se může vyloučit za den až 10 i více litrů potu.
Produktem je pot, tvořený především vodou a chloridem sodným, obsahuje v malém množství také močovinu, kyselinu močovou, mastné kyseliny a některé aminokyseliny. Vyloučený pot zvlhčuje pokožku, voda se odpaří, přičemž se pokožka ochlazuje. Podněty z hypotalamu (vegetativní nervstvo) aktivují činnost potních žláz při přehřívání organismu a také při psychické zátěži.

Podkožní vazivo

– je tvořeno sítí kolagenních a elastických vláken, mezi nimi jsou vazivové buňky

– ukládání značného množství tuku – nejvíce na břiše

Funkce pokožky

– ochrana těla před nepříznivými mechanickými , chemickými a bakteriálními vlivy.

– vylučovací a termoregulační (pot), účastní se také dýchání
V kůži jsou uložena některá další čidla (reagující na dotyk, chlad a teplo, tlak a bolestivé podněty) – uplatnění ve smyslovém vnímání.

Termoregulace

– Teplota kůže se upravuje změnou velikosti průtoku krve, zúžením kožních arteriol

– ztráta tepla – odpařování vody – pocení.