Stavba a funkce smyslové soustavy
1. Reflexní oblouk
- Reflex je funkční jednotkou NS. Je to odpověď organismu na dráždění čidel
(receptorů),
zprostředkovaná NS. Tento reflexní děj se uskutečňuje pomocí tzv. reflexního oblouku, který má pět částí: čidlo(receptor),
dostředivá(aferentní) dráha,ústředí(centrum), odstředivá(eferentní) dráha, výkonný orgán (efektor).
- Receptor převádí
energetickou změnu zevního nebo vnitřního prostředí ve vstupní informaci, která je jako vzruch vedena dostředivým vláknem do CNS. Ukolem
centra je zpracovávání informace, jehož výsledkem je výstupní informace, která je opět vedena jako vzruch (vzruchový kod) k efektoru a
mění jeho činnost. Zpracovávání inf. je složitý proces, který se uskutečňuje v cyklických dějích, při kterých se uplatňuje princip
zpětné vazby. Každý reflexní děj probíhá s přihlédnutím ke zpracování inf. o výsledcích předchozího děje. Bez této zpětnovazebné
kontroly by děj neprobíhal dostatečně přesně a vysledek by nebyl správný. Výsledný efekt Může probíhající reflexní děj zesilovat
(pozitivní zpětná vazba) nebo jej může tlumit (negativní zpětná
vazba).
- Reflexní reakce je velmi rychlá (zlomky
vteřiny) , přesně cílená a umožňuje přesnou analýzu podňetů ze zevního i vnitřního prostředí. Reflexy jsou nezbytným předpokladem k
zachování života vyšších organismů, neboť jsou prostředníky přizpůsobování na zněny životních podmínek a udržování stálosti
vnitřního prostředí.
Klasifikace reflexů:
1) podle receptoru: - exteroreceptivní (kožní čidla,
zrak, chuť, čich)
- interoreceptivní (podněty uvnitř organismu)
- proprioreceptory (poďněty ve svalech, šlachách,
kloubech)
2) podle centra: - extra centrální (reflexy axonové, gangliové - uzlinové)
- centrální (reflexy míšní,
mozkové)
3) podle efektoru: - somatické (tělové - kosterní svalovina)
- autonomní (vegetativní - útroby a žlázy s
vnitřní sekrecí)
4) podle podmínek vzniku a pevnosti spojení: - nepodmíněné (vrozené)
- podmíněné (získané)
- analýza: periferní (hrubé rozlišování) a centrální (jemné rozlišení) část - mozková kůra
RECEPTORY: jsou tvořeny zvláštními buňkami, citlivými na podráždění: nervové buňky, přizpůsobené buňky
1) mechanoreceptory - reagují na mechanické podráždění
2) chemoreceptory - chemické
podráždění
3) fotoreceptory - na světlo
4) termoreceptory - na chlad a teplo
5) nocioreceptory - na bolest
6) proprioreceptory - informují nás o stavu vnitřního prostředí:
šlachová a svalová tělíska - informují o napětí (stahu) svalu, tlaku a tahu
Kožní čidla -
mechanoreceptory
- podněty ze zevního prostředí
- kůží cítíme : bolest,teplo a chlad, dotyk a tlak
-
množství receptorů pro jednotlivé počitky je různé : 500 tis. pro dotyk, 250 tis. prochlad, 30 tis. pro teplo
- rozmístění je
také různé: nejvíce dotykových tělísek je na špičce jazyku, na bříškách prstů, ušních lalůčcích a dlani. Nejméně na
stehnech a zádech.
- pro chlad a teplo je větší počet na čele nebo na hřbetě ruky než mezi lopatkami
- také v
centrální části kožního analysátoru je rozsah okrsků odpovídajících určité oblasti kůže tím větší, čím více obsahuje
receptorů.
- adaptace čidla = přestáváme podnět vnímat, popřípadě nerozlišujeme frekvenci dráždění
- hmat: komplexní
kožní počitek vznikající při styku předmětu s kožním povrchem
Čidla čichu - chemoreceptory
- orgánem čichu je čichový epitel tvořící sliznici v nejhořejší části dutiny nosní
- vlastním receptorem je čichová buňka,
ze které vybíhá několik čichových vlásků
- citlivost na různé látky je různá
- při klidném dýchání vzduch
nepřichází do přímeho styku s čichovým epitelem. Plynné látky k čichové sliznici pouze difundují ( přímý styk nastává pouze při
úmyslném čichání)
- i zde funguje adaptace
- mlk. plynu se rozpouštějí v hlenu - cítíme jen látky, které jsou
rozpustné
- člověk má špatný čich - je mikrosmatický
Čidla chuti - chemoreceptory
-
orgánem chuti jsou chuťové pohárky umístěné těsně pod povrchem sliznice v dutině ústní a ojediněle také v hrtanu a na
příklopce hrtanu. Mnoho jich je na jazyku (u člověka kolem 9 tis. )
- chuťové buňky jsou ve sliznici jazyka i tváří , jsou
to buňky citlivé na látky
rozpuštěné ve vodě a jsou umístěné v chuťových pohárcích. Výsledný vjem je kombinací čtyř
základních počitků: sladkého, kyselého , slaného a hořkého. ( sladko - špička jazyka, slano a kyselo - po stranách, hořko - na kořeni
jazyka)
- jednotlivé okrsky se ovšem překrývají - střed jazyka neobsahuje chuť. pohárky (citlivost na dotyk,chlad a teplo, bolest)
- při podráždění dochází k řadě reflexních dějů - slinění, vylučování žaludečních šťáv
Čidla
zraku - fotoreceptory
- z ontogenetického hlediska je oko smíšeného původu : rohovka a čočka z
ektodermu, sítnice je
vychlípenina mezimozku, ostatní části jsou původu
mezodermálního
- oko je uložené v očnici chráněné víčky, řasami a
obočím, dále pak spojivkovým
vakem , kam ústí vývody slzných žláz - zvlhčování rohovky
- části oka: rohovka, pigment,
zřítelnice, bělima, cévnatka, sítnice, zrakový nerv, žlutá
skvrna , slepá skvrna, duhovka, sklivec , komorový mok, čočka
-
barva očí závisí na hloubce uloženého pigmentu
- světločivné buňky v sítnici: čípky - barevné vidění, tyčinky -
černobílé vidění
- řasnaté těleso na něm je čočka - schopnost zaostřování = akomodace
- okohybné svaly - 6
- funkce:
světlo prochází průhlednými částmi oka a paprsky se lámou do ohniska
- oko je čočka - vzniká obraz převrácený, zmenšený a
skutečný, mozek si obraz převrací
- zrakové nervy se na spodině mozku kříží
- vady : dalekozrakost - obraz vznikne za
sítnicí
krátkozrakost - obraz vzniká před sítnicí
zákaly - šedý (neprůhlednost) , zelený (glaukom) -
nebezpečnější
- tyčinky obsahují barvivo - rhodopsin, pro njeho vznik je nutný dostatek vitamínu A (nedostatek - šeroslepost)
Čidla sluchu
- střední ucho je propojeno s přední části hltanu Eustachovou trubicí
- sluchové
ústrojí dělíme na 3 části : zevní ucho, které tvoří boltec a zevní zvukovod zakončený bubínkem, střední ucho tvořené středoušní
dutinou s ušními kůstkami, kladívkem, kovadlinkou a třmínkem, a vnitřní ucho tj. hlemýžď s vlastním čidlem (Cortiho
orgánem)
- funkce: zvukové vlny zachycovány zevním uchem , rozkmitání bubínku na konci zevní ho zvukovodu - rozkmitá se
kladívko, které je připojeno na bubínek , kladívko
přenos kmitání přes kovadlinku na třmínekvsazený do zvláštního okénka
mezi
středním a vnitřním uchem - kůstky zmenšují kmity a jejich síla se zároveň zvětšuje, kostěné vnitřní ucho ( labyrint)
obsahuje jemný blanitý kanálek stočený do tvaru hlemýždě ( tekutina - endolymfa) prostor blanitého hlemýždě je přepažen a na této
přepážce jsou uloženy buňky vlastního sluchového receptoru ( Cortiho orgán) , při rozechvění třmínku se rozkmitá i perilymfa
obklopující blanitý hlemýžď, to se přenáší i na endolymfu, která dráždí buňky v Cortiho orgánu - sluchový nerv - sluchový
analysátor (kůra mozková)
- člověk vnímá od 16 - 20 000 Hz, s věkem schopnost rozlišovat tony slábne
- Cortiho orgán - buňky s
vlákénky ( vlásky)
Čidlo statokinetické - vnímání polohy a pohybu těla v prostoru
- ve
vestibulárním ústrojí vnitřního ucha
- čidlo polohy: ve dvou blanitých váčcích naplněných endolymfou, vlastním
receptorem
polohy jsou vláskové buňky ve stěně váčků, vlásky zasahují do rosolovité hmoty, ve které jsou krystalky nerostných solí - statolity (
otolity), intenzita směru tlaku či tahu statolitu na vlásky smyslových buněk se mění při různých změnách polohy hlavy v prostoru,
podnětem pro polohové čidlo jesou také změny lineárního zrychlení hlavy
- čidlo pohybu: uloženo v ampulách
tří polokruhovitých kanálků , kolmo na sebe postavených , jsou naplněné endolymfou, vlastním čidlem pohybu jsou vláskovébuňky uložené
na hraně, vyčnívající do každé ampuly , vlásky zasahují do rosolovité hmoty se kterou vytváří tzv. kupulu, podnět dráždící buňky
kinetického čidla je rotační pohyb hlavy, endolymfa se opožďuje za pohybem stěn kanálků - vychyluje kupulu na opačnou stranu
Zones.sk – Zóny pre každého študenta