Klíčivost

Schopnost semene zahájit svůj růst označujeme pojmem klíčivost. Vyjadřuje se v procentech, to znamená, kolik semen vzklíčí ze 100.
Nízká je klíčivost semene břízy (2O %), naopak u semen smrků a borovic je asi 95 %.

Semena různých dřevin si uchovávají klíčivost různě dlouhou dobu.
Lehká semena některých dřevin pouze krátce po dozrání semen, neboť mají malou zásobu živin, a když opustí mateřskou rostlinu, musí vyklíčit během krátké doby. Jedná se o semena  vrby, topolu, jilmu a břízy. Naproti tomu semena smrku a borovice si ji uchovávají 5 let i déle.
Obecně lze říci, že většina dřevin vykazuje nejlepší klíčivost na jaře příštího roku.

Z rychle klíčících semen vznikají zpravidla životaschopnější semenáčky než ze semen pomalu a pozdě klíčících. Délka doby, po kterou si semena mohou udržet klíčivost není dána jenom druhem dřeviny, ale závisí na podmínkách, při nichž uzrála na mateřské rostlině, a jak jsou skladována. S dobou uskladnění se snižuje klíčivost, přičemž způsob úchovy hraje rovněž podstatnou roli. Příliš vyschlá semena klíčí pomalu a nepravidelně, semena uložená hluboko v zemi si udrží klíčivost déle, než uložená ve svrchních vrstvách půdy...

Většina semen odumírá dříve než se dostane do podmínek, které jsou pro klíčení a existenci druhu příznivé.
 
Základní podmínky klíčení
Aby semeno vyklíčilo, musí nejdříve dozrát. Semena lesních dřevin většinou dozrávají koncem léta a na podzim. Z nedozrálých semen vyklíčí jen malá část nebo vůbec žádné, ale sklidí-li se semeno krátce před dozráním a vhodně uloží, pomalu dozraje a je klíčivé. Toho se využívá v lesnictví při sběru semen a plodů dřevin, zejména šišek v lesních porostech (na podzim je vhodný sběr semen smrku pichlavého, douglasky, borovice vejmutovky a jedle, jejíž šišky se rozpadají již na stromě brzy po dozrání tj. koncem září). Koncem zimy se sbírají semena modřínu, borovice lesní, horské a blatky a smrku obecného. Semena vrb, topolů a jilmů zrají již koncem května či počátkem června, semena břízy až koncem srpna.
Po dozrání se musí semeno dostat do příznivých podmínek.
Těmi jsou VODA, VZDUCH a TEPLOTA:
 
SVĚTLO není při klíčení semen rozhodující podmínkou. Působí ale většinou stimulačně, dráždivě (zpomaluje nebo urychluje klíčení). Celkovou klíčivost ale v podstatě neovlivňuje.
Při samotném klíčení nastávají v semenech složité fyziologické a biochemické procesy.
 
VODA
Aby zárodek v semenu rostl, potřebuje nejprve vodu, neboť na rozdíl od jiných částí
rostlinného těla obsahují semena méně vody. Semeno po příjmu vody bobtná, roztrhává slupku (praská osemení) a umožňuje klíčení (mrtvá semena neklíčí, zahnívají a zapáchají).
 
VZDUCH
Zesílené dýchání semen, jež nastává zároveň s tímto pochodem, podtrhuje význam vzdušného klíčního lože.

TEPLOTA
Pro vyklíčení všech druhů semen je nezbytná kromě dostatečné vlhkosti půdy i určitá minimální teplota.
Semena většiny našich dřevin začínají klíčit při teplotě asi 5 až 7 ° C, nejlépe klíčí při teplotě 2O až 25 °C (teprve při této teplotě půdy klíčí semena většiny jehličnanů a z listnáčů např. bříza).
Klíčivosti pozbývají semena  při teplotách kolem 40 °C. Po krátkou dobu snášejí semena některých dřevin i mnohem vyšší teploty, aniž by ztrácela klíčivost, naopak jejich klíčivost se urychluje. Proto se semena některých dřevin ( např. trnovníku ) před vyséváním spařují horkou vodou.
 
Doba ke vzklíčení
Po vysetí potřebují semena různě dlouhou dobu ke vzklíčení - tj. k okamžiku, kdy lze klíček nad zemí spatřit.
Některé druhy dřevin klíčí téměř bez klíčního odpočinku - např. po 2-3 týdnech vzklíčí semeno olše či břízy, po 3-4  týdnech vzklíčí semeno jilmu.
Semena jiných druhů dřevin např. javor, habr, lípa, buk nevyklíčí hned po dozrání semen -podléhají po dozrání inhibičním vlivům (bránícím klíčení), které jsou vyvolány různými látkami v embryu, endospermu nebo v semenné slupce - hovoříme o období klidu neboli spánku semen- dormanci, která trvá různě dlouhou dobu. Neprojdou-li semena některých dřevin obdobím zimního chladu, pak klíčí špatně nebo vůbec nevzklíčí. U semen některých dřevin (např.javor a jasan)  pěstovaných ve školkách je nutná stratifikace. Jedná se o vrstvení těžko klíčivých semen ve vlhkém písku nebo v nějakém podobném materiálu nebo jejich důkladné promíchání se substrátem ( rašelina, piliny, písek apod.) a jejich uložení nejčastěji přes zimu. Hovoříme o studené stratifikaci (skladování semen při teplotách od 1 do 10 °C) ,která se hojně používá v lesnictví jako předseťová příprava semen . Semena se tak chrání před ztrátou vlhkosti u druhů, které nesnášejí skladování v suchých podmínkách a dosahuje se hromadného vzklíčení většiny semen v příhodnou dobu a v co nejkratší době mezi výsevem a klíčením.Někdy se používají chladicí boxy ( u bukvic lze dokonce mražení).

U semen většiny našich dřevin období klíčního klidu trvá asi půl roku, od podzimu , kdy semena dozrávají, do jara příštího roku.Semena některých dřevin klíčí však až na jaře druhého roku po uzrání, období klíčního klidu trvá tedy půldruhého roku. Taková semena označujeme jako přelehavá(nevyklíčí v příštím vegetačním období po uzrání ani tehdy, byla-li semena přes zimu v půdě). Přelehavá semena má např. tis, limba, lípa, habr, někdy také jasan, javor a jiné. Na podzim 2. roku dozrávají semena borovice.Semeno tisu vyklíčí často až za dva, či dokonce čtyři roky po vysetí. Stratifikací se také předchází možnosti přeléhání v půdě do dalších sezón, neboť teplota může být regulována na potřebný stupeň pro delší dobu, než je průběh této teploty v přírodě.Stratifikací se zkracuje klíční klid semen (vejmutovka, douglaska, jedle, javor, jeřabina ), překonává se nepropustnost  osemení (akát), nebo oboje(limba, tis, lípa).

Hloubky, z kterých mohou semena v půdě klíčit a z půdy vzejít, jsou také různé. Závisí na velikosti semen a způsobu klíčení , ale také na složení půdy (snadněji vyklíčí z větší hloubky v lehkých půdách než těžkých).Obecně platí , že drobná semena mohou vzcházet pouze z povrchu půdy, zatímco velká semena mohou vzejít i z hloubky více centimetrů ( laicky  řečeno, jak je semeno veliké, tak hluboko jej vyséváme). Semena modřínu vyséváme na povrch půdy a pouze lehce zasypeme, totéž platí i o semenech břízy- jsou deštěm vtažena mělce pod povrch.

Důležitým faktorem je i vhodné složení půdy - listnáče jsou vápnomilné, naopak jehličnany vápnostřežné- vápno nesnášejí, vápnité půdy neobsahují důležité stopové prvky jako železo,kyselost půdy - pH 5-5,5. Některé druhy dřevin jsou méně náročné na obsah živin v půdě a jejich semena se uchytí  i na méně úrodných (bonitních) půdách - bříza,osika,jíva ,jeřáb borovice (skalnaté,písčité půdy)

Klíční rostliny
Klíční rostlina je v podstatě vyvinutý zárodek, který je založen již v semenu a vyklíčením postupně nabývá podoby mladé rostliny, u dřevin se označuje jako semenáček.
Klíční rostliny potřebují k životu na rozdíl od klíčících semen kromě vody, vzduchu a tepla také dostatek světla.
Kořínek klíčku proniká při klíčení ze slupky semena dříve než dělohy a obrací se hned dolů do půdy vlivem dráždivosti, kterou vyvolává zemská tíže. Krátce nato začne rostlinka růst vzhůru. Na konci kořínků klíčních rostlinek (semenáčků) jsou vzrůstné vrcholy pokryté ochranným pletivem-čepičkou. Na vyrostlých částech mladého kořene se vyvíjejí nové vzrůstné body, které vyrůstají v pozdější postranní kořeny.
 
Semena klíčí dvěma způsoby :
jehličnany a většina listnáčů klíčí nadzemně (epigeicky) -po upevnění kořínků v půdě dělohy z osemení vytlačují,dělohy prorážejí půdu a v podobě klíčních (neboli děložních) listů se vynoří nad zemí a zezelenají- začínají vyrábět potravu fotosyntézou a dokonce i poněkud rostou.Jejich růst a trvání bývá omezené a po vytvoření většího počtu asimilačních listů zasychají nebo odpadávají některé listnáče s těžkými dělohami klíčí podzemně (hypogeicky) -dělohy zůstávají v osemení pod povrchem země (dub, líska, kaštan, tis aj.) , vyživují semenáček zásobními látkami a fotosyntézy se neúčastní ,nezelenají,hypokotyl se vytahuje jen nepatrně, osemení a děložní lístky zůstávají v půdě, z plumuly vyrůstá nad povrch půdy epikotyl , nesoucí přímo první listy
 
A-klíčení epigeické-buk
B-klíčení hypogeické(dub)
p-prvotní listy (též první, primární , asimilační či pravé listy se zpravidla morfologicky liší od listů a jehlic dospělé rostliny zejm. v tom, že mají jednodušší tvary a jsou menší
c-dělohy-kotyledony  (se vždy liší od pozdějších listů a jehlic)
dělohy vyvinuté nad zemí v podobě zelených listů nazýváme klíční neboli děložní listy
zásobních látek děloh využívají klíčící rostliny v prvních dnech života k výživě,
později vyrábějí živiny první listy
k-kořeny- upevňují rostlinku v půdě a přijímá z ní živiny
e-epikotyl - 1. článek nadděložní vyvíjející se z 1. stonkového pupenu-plumuly,nesoucí první listy
h-hypokotyl -1. stonkový článek podděložní, naspodu je zakončen kořenem ,nese klíční listy (dělohy),nahoře obvykle mezi dělohami vyrůstá
1.stonkový pupen-plumula

Počet děloh:
-klíční rostlinky jehličnanů mají 3-15 děloh (nejč. 6-8), uspořádaných v přeslenu a vyrůstajících pod vzrůstným vrcholem okolo stonku téměř ve stejné výši
(s výjimkou rostlin cypřišovitých a tisu,u nichž stojí proti sobě pouze 2 dělohy)
 Dělohy jehličnanů se tvarem podobají jehlicím, od nichž se zpravidla liší zbarvením a okrajem
(spolehlivě se dají od jehlic rozeznat lupou nebo pod mikroskopem).
 
-klíční rostlinky listnáčů mají pouze 2 dělohy stojící proti sobě (tj. vstřícně postavené)
Jak bylo uvedeno již výše - dělohy listnáčů se liší od listů dospělých stromů a keřů, mají také jinou funkci než listy - jsou zásobárnou látek pro rostoucí semenáček a jen krátkou dobu, než vyrostou normální listy, fotosyntetizujícím (asimilačním) orgánem. Děložní listy jednotlivých druhů se od sebe liší velikostí. Velmi malé dělohy vytváří břízy (2-3mm), olše (5 mm), jeřáb a vrba (5-7 mm), akát  a habr (10 mm). Větší (asi 20 mm) má lípa a buk (na šíři 30 mm). Dělohy javoru dosahují délky 30-40 mm a jasanu až 45 mm. Pro každý druh listnatého stromu je typický určitý tvar děloh. (podlouhlé-jazykovité dělohy mají javory a jasany, úzké-kopisťovité  nalezneme u topolů, dlanitě laločnaté dělohy u lip,oválné mají vrby, jeřáby a akát, široce oválné olše,vejčité dělohy břízy, široce obvejčité habr, příčně široce oválné -ledvinité má buk, jako okrouhlé charakterizujeme dělohy u jilmu, lopatkovitý tvar děloh je typický pro topoly. Většinou jsou dělohy  krátce stopkaté (max. do 1/2 délky čepele ), u buku přisedlé. Jsou lysé s výjimkou lípy, jejíž dělohy jsou chlupaté. Kožovité dělohy nalezneme u jeřábu, akátu, habru a buku, polodužnaté má topol.
 
Vzrůstový výkon je v prvním roce nebo dokonce v několika letech ovlivněn množstvím zásobních živin , uložených v endospermu nebo děložních lístcích, po několika letech se velikostní rozdíly vyrovnávají.
 
Stromy jejichž semena jsou malá , v důsledku čehož mají zásoby živin sotva postačující ke klíčení, vytvářejí větší kořenový systém teprve tehdy, když je klíčící rostlina stará několik týdnů nebo měsíců a do té doby jsou semenáčky vystaveny plně nepřízni počasí (horku, suchu, silnému dešti, sychravému jarnímu počasí). To vydrží jen malá část semenáčků (pro srovnání -z 1000 asi 990).

Naproti tomu u stromů s většími semeny je úspěch přežití nesrovnatelně větší. Klíčící žalud hledá nejprve v půdě bezpečné ukotvení a vyvíjí výkonný kořen dříve , než na povrchu vstoupí do soutěže s jinými rostlinami. Když je v podzemí dobře vyvinut, snáší v nadzemních částech proměnnost ekologických podmínek značně lépe. Po mnoho let „roste směrem dolů a buduje kořenový systém, zatímco jeho nadzemní výhonek vypadá ještě poměrně slabý a malý.

Klíčení žaludů a bukvic nezáleží na tom , zda ke klíčení dochází na pasekách či na zastíněných místech. Jejich potřeba světla je mnohem menší než u vrb nebo topolů, které klíčí výlučně na světle. Na otevřených, dobře prosvětlených místech je v blízkosti povrchu dostatek živin , kde mohou klíčit menší semena , která nemají větší vlastní zásobu a která by pod uzavřenou klenbou korun byla odsouzena k zániku. Semenáčky buků vytvářejí po vyklíčení pár plošných listů, které vůbec nevypadají jako listy buku, ale velmi účinně dokáží využitkovat slabé světlo pod korunami stromů. Žaludy a bukvice representují druhy stromů , které vystačí s nevýhodnými poměry lesní půdy, kde je pouze na jaře na několik týdnů dostatek světla  a kde velké stromy snížily zásoby živin ve svrchních vrstvách půdy.

U druhů stromů rostoucích na půdách s velmi vysokým obsahem živin, jako např. v nivách zaplavovaných řekami nebo na okraji lesa, jsou malá , ale početná semena ve výhodě. Díky nim jsou stromy schopné umísťovat rychle své potomstvo na nová vhodná místa, kde mladé rostlinky nemají větší potíže s nabídkou živin a světelnými poměry.

Semenáčky musí obstát nejen v boji o dostatek světla (vzrostlé stromy), s nepříznivými klimatickými podmínkami, s rychle rostoucí buření (plevelem) ,jsou napadány plísněmi a houbami, nejč. Je přepadání semenáčku, kdy krček kmínku vyklíč. Semenáčku těsně nad zemí zčerná, zahnívá a přepadá-důvodem jsou houby či extrémní přehřátí půdního povrchu, ale i s různými škůdci.

Musí čelit okusu zvěří, kořeny mladých rostlin jsou napadány  larvami hmyzu, škodí jim háďátka, svilušky, larvy můr, požerky na kořenech a spodní části stonku způsobuje krtonožka, ožer výhonů a listů mladých rostlin šneci a plži.Mezi škůdce patří i myši a ptáci( holubi, vrabci, vrány-vyklovávají klíčky semen.). Z vyklíčených semen jen malá část obstojí v konkurenci