Spánek a jeho fáze

Spánek představuje asi 25 až 40% života člověka. Je to cyklický, aktivní, zotavující stav, jehož přesné funkce nemohou být zatím specifikovány. Střídání aktivity a klidu je obecným zákonem v živé přírodě. O spánku lze mluvit jen u živočichů, mající nervovou soustavu. Při spánku probíhají obnovující metabolické pochody nejen v orgánech těla, ale i v nervové soustavě samé.

Mozek celý nespí nikdy najednou. Proto se nemůže na příklad zastavit činnost srdce, dýchání atd. Výzkum spánku byl umožněn moderním rozvojem neurofyziologie, zvláště sledováním elektrických potenciálů mozku, tzv. elektroencefalografickou metodou – EEG.

V současné době rozlišujeme tato stadia spánku:
1)  stadium bdělosti, kdy EEG obsahuje alfa aktivitu nebo nízkovoltážní aktivitu smíšené frekvence.
2)  Stadium (1) s relativně nízkovoltážním EEG – záznamem smíšené frekvence bez rychlých pohybů očních.
Stadium (2) a ( 3) se smíšenou aktivitou převážně nízkovoltážní a stadium (4) s převahou pomalé aktivity vysoké voltáže.
Všechna tato stadia jsou označována mezinárodně NREM (nonrapid eye movements).
3)  na rozdíl od nich je další fáze spánku označena jako REM (rapid eye movements) perioda, která je charakterizována rychlými pohyby očních bulbů. Na EEG záznamu jsou nízkovoltážní smíšené frekvence s přítomností rychlých pohybů očních.

I z psychologického hlediska hovoříme o NREM a REM fázích.
Od stadia ospalosti (1), pokračuje spánek až do nejhlubšího stadia NREM. Poté se spánek začíná opět změlčovat a asi tak po 90 minutách od usnutí se dostaví fáze REM. má zcela jinou aktivitu a bývá provázeno sny. Trvá několik minut a poté se začne prohlubovat opět do NREM stadia (4). Další REM fáze se vrací převážně do stadia (3) a později jenom do stadia (2) NREM spánku. V první třetině noci proběhne většina NREM spánku a většina REM spánku bývá v poslední třetině noci. REM spánek tvoří asi 25% celkového spánku dospělého člověka a dokonce 50% u novorozence. REM spánek byl zjištěn u všech savců a i ptáků. Nejdůležitější funkce REM spánku je pravděpodobně emočně-integrační a konsolidační funkce. Ty jsou spojené s existencí snů, které se vyskytují právě pouze v REM spánku.

Sen je spontánní imaginace tvořící sled obrazů, událostí, symbolů a pocitů, které nelze plně reprodukovat v bdělém stavu. Na jeho vzniku se podílejí zevní podněty (např. zážitky z minulosti), podněty vnímané během spánku a vnitřní podněty přicházející z organismu, projekce podvědomých stavů mysli. Snová realita má svůj vlastní vnitřní řád, který nepodléhá kauzálním zákonitostem. Od snu vázaného na spánek se odlišuje SNĚNÍ (denní snění). Obsah a složitost snu souvisí s osobností snícího, s jeho prožitky, vztahy, hodnotami atd. – Sen není pouhou kombinací vzpomínek či zážitků snícího.

Většina psychologických teorií přikládá snovému “textu” hlubší význam, který lze odhalit a interpretovat:
a)  podle původních názorů Sigmunda Freuda je sen halucinačním uspokojením vytěsněného přání, jež bylo pro vědomé ego nepřijatelné, a proto musí být snem zamaskováno. Sny mají buď manifestní obsah, který se předvádí na povrchu, je zřetelný a zapamatovaný, nebo latentní obsah, který je hluboký, nevědomý, se skrytým smyslem a odkrývá se výkladem. Freud také formuloval základní prvky snové práce (zhuštění, přesunutí, symbolizace).

b)  proti mechanicko-přírodovědnému Freudovu názoru chápe Carl Gustav Jung sen jako svébytnou symbolickou mluvu lidské duše, jež je celistvější než vědomí. Sen obrazně ukazuje snícímu, co ve svém životě opomíjí. Protože individuace člověka směřuje podle Junga k plnosti života v souladu s jednotným prazákladem světa, stává se sen prostředníkem duše člověka a duše světa. Ve snu se často objevují obsahy individuálního i kolektivního nevědomí, individuální prožitky se spojují se symbolikou ARCHETYPŮ a sen tak uvádí člověka do smysluplně celistvějšího vztahu k životu. Tímto směrem se ubírá výklad snu v hlubinné psychologii. Sen mnohdy souvisí s předtuchou a předvídáním (INTUICE). Okolnosti, funkce a druhy snu jsou rozmanité. Švýcarský psycholog Ernst Aeppli (1892 – 1954), spolupracovník Carla  Gustava Junga, třídil sny např. na kompenzační, situační, běžné, dětské, pubertální, individuační, velké, na prahu smrti aj.;

c)   v opozici proti hlubinně psychologickým teoriím existuje stanovisko, že sen je nesymbolický, zkreslený, vlastně bezvýznamný psychický produkt. – Tematika snu zásadně ovlivnila surrealismus, který chápe sen jako projev přirozených, nelogických, skrytých lidských pravd.