Stavba rostlinného těla

Stavba rostlinného těla

· zástupci říše rostlin (Plantae) tvoří převážně fotoautotrofní organismy s chloroplasty, které jsou volně uložené v cytolazmě a mají dvojitou membránu

· jejich zásobní látkou je škrob v podobě zrn uložených v chloroplastech (další zásobní látky jsou potom specifické u konkrétních skupin)

· buněčné tělo se skládá z jedné nebo více eukaryotních rostlinných buněk a rozlišujeme rostliny stélkaté a cévnaté

· rostliny stélkaté jsou tvořeny jednou stélkou nebo jejich řetězcem, rostliny cévnaté se diferenciují na různá pletiva a orgány (mají tělo – cormus)

Stélka

· stélka, neboli thallus je obecný název pro vegetativní tělo rostlin, které ale postrádá diferenciovaná pletiva a zpravidla také chybí spojení mezi buňkami pomocí plazmodesmů (můstkovité kanály, které propojují rostlinné buňky, protože ty díky své buněčné stěně z celulózy nemohou komunikovat přímo – užívají plazmodezmy)

· převážně je stélka tvořena jednoduchými parenchymatickými buňkami

· nevznikají tu buněčné orgány jako je kořen, stonek a list, ale jejich „nápodoby“ s podobnou funkcí: rizoidy (kořen), kauloid (stonek), fyloidy (listy)

· dříve byly stélkaté rostliny jednoznačně považovány z nižší, vzhledem k rozmanitosti stélkatých organismů je ale stélku velmi těžké definovat a zařadit

· se stélkami se setkáme nejen v říši Plantae, ale i Protozoa, Chromista nebo Fungi a podle vývojového stupně se dělí na několik typů

· monadoidní stélka

– jednobuněčná, jednojaderná, kapkovitého tvaru, obvykle s dvěma bičíky, pokryta periplastem nebo pelikulou (povrchové blanky u bičíkovců nebo obecně prvoků)

– obsahuje-li stélka plastid, obvykle je v něm nebo mimo něj stigma (světločivná skvrna ovlivňující fototaxi)

– u sladkovodních bičíkovců pulzující vakuola (např. krásnoočko)

· rizopodová (měňavkovitá) stélka

– jednobuněčná, jednojaderná, pohyb pomocí panožek, pokryta periplastem nebo plazmalemou (cytoplazmatická membrána)

– u sladkovodních řas bývají pulzující vakuoly a stigmata v plastidech (např. zlativky nebo různobrvky)

· kapsální stélka

– jednobuněčná, jednojaderná, ale obalená ve slizu

– sladkovodní řasy opět obsahují pulzující vakuolu a plastid většinou stigma (např. různobrvky)

· kokální (buněčná) stélka

– jednobuněčná, jednojaderná, aktivně nepohyblivé

– na povrchu má buněčnou stěnu a neobsahuje ani stigma ani pulzující vakuolu (zelené řasy, spájivky)

· trichální (vláknitá) stélka

– vláknitá, mnohobuněčná, složená z jednobuněčných jednojaderných stélek s buněčnou stěnou

– vlákna jsou buď nevětvená nebo jednoduše větvená (např. zelené řasy, parožnatky)

· heterotrichální stélka

– odvozena od trichální, má funkčně i morfologicky odlišená hlavní a postranní vlákna (např. ruduchy, parožnatky)

· pletivná stélka

– odvozena od dvou předchozích, dělením ve třech kolmých rovinách vzniká stélka s pseudoparenchymatickou nebo parenchymatickou stavbou, sousední buňky jsou navíc propojeny plazmodesmy

– největší dokonalosti dosáhla u hnědých řas (např. ruduchy, parožnatky)

· sifonokladální stélka

– mnohobuněčná, vláknitá nebo vakovitá, větvená nebo jednoduchá

– protoplast (buněčný prostor) ohraničen buněčnou stěno a je mnohojaderný (např. zelené řasy)

· sifonální (trubicovitá) stélka

– na rozdíl od sifonokladální stélky se jedná o jednu makroskopickou mnohojadernou buňku, která je rozlišená v bazální část s rizoidy a větvenou vrcholovou část

– buňka je opatřena buněčnou stěnou (např. zelené řasy)

Cévnaté rostliny

· jejich tělo je tvořeno rostlinnými pletivy a rozlišenými orgány

Pletiva

· soubor buněk, které se tvarově podobají, mají stejný původ a vykonávají stejné funkce

· pletiva dělíme na pravá a nepravá, ta pak podle uspořádání a tvaru buněk rozlišujeme parenchym, prozenchym, kolenchym a sklerenchym

· parenchym

– pletivo má buňky tenkostěnné a protáhlé, krychlovité či hranolovité, jsou živé a pravidelně uspořádané

– merenchym
• pletivo s kulovitými buňkami a četnými mezibuněčnými prostory (v měkkých a mladých částech rostlinných orgánů a v zásobních pletivech)

– aerenchym
• pletivo s větším objemem mezibuněčného prostoru vyplněného vzduchem, než samotných buněk pletiva (např. u vodních rostlin, které plavou na hladině)

· prozenchym

– protáhlé buňky se šikmými přehrádkami, mladé jsou tenkostěnné, starší bývají tlutostěnné

– buňky cévních svazků, chybí naprosto interceluláry (mezibuněčné prostory)

· kolenchym

– živé buňky, jejichž stěny jsou nerovnoměrně ztlustlé – pružnost, pevnost

– stále ještě se vyskytují v mladých orgánech

– rohový
• buňky ztlustlé na hranách (hrany a žebra stonků dvouděložných)

– deskový
• ztlustlé jsou pouze ty stěny, které jsou rovnoběžné s povrchem orgánu

· sklerenchym

– stěny buněk jsou stlustlé ve všech směrech a probíhají mezi nimi kanálky plazmodesmy

– sklerenchymatické buňky později odumírají a plní funkci mechanické opory (ve stéblech trav, lýko ve stonku lnu, pecky)

· podle stupně vývoje, resp. schopnosti dělit buňky se pak rozlišují pletiva dělivá a trvalá

· dělivá pletiva (meristematická)

– jsou tvořena parenchymem a mají trvalou schopnost dělení

– jejich funkcí je růst rostliny a podle původu je dělíme na několik typů

– protomeristém (původní meristém)
• je umístěn ve vzrostném vrcholu stonku a kořene (vrcholový či terminální meristém)
• dále zárodky semenných rostlin jsou tvořeny pouze protomeristémy, které s vývojem postupně přechází v primární meristémy

– prvotní (primární) meristém
• vzniká z protomeristému a je tvořen protáhlými buňkami, mezi nimiž už ale mohou být i malé mezibuněčné prostory
• dceřiné buňky primárního meristému se postupně stávají pletivy trvalými a podle toho, jaká trvalá pletiva se z nich vyvíjejí je dělíme
• dermatogen

– vyvíjí se z něj pokožka
• periblém

– dává základ prvotní kůře
• plerom

– vyvíjí se z něj základní pletivo, střední válec
• prokambium

– odlučuje na vnitřní stranu prvotní dřevo a na vnější stranu prvotní lýko

– druhotný (sekundární) meristém
• někdy se označuje jako bočný (laterální) a vzniká obnovením dělivé funkce již rozlišeného trvalého pletiva, např. felogenu (korkotvorné pletivo dřevin, jehož činností vzniká druhotná kůra) nebo kambia (jeho činností vzniká druhotné dřevo a lýko)

– utajený (latentní) meristém
• jedná se o druh primárního meristému, jehož buňky jsou ale ukryty mezi buňkami pletiv trvalých a jejich dělivá schopnost se aktivuje jen za určitých podmínek
• mohou se nacházet ve stonku, kolem centrálního válce (pericykl) nebo v kořeni pod endodermis (perikambium) a mají význam pro tvorbu adventivních kořenů nebo pupenů
• nebo se jedná o vmezeřené (interkalární) meristémy stébel trav nad kolénky

· trvalá pletiva

– vznikají z dělivých a utváří soustavy buněk uzpůsobené k určitým funkcím

– krycí pletiva
• prvotní pletiva krycí, neboli pokožková, tvoří povrch rostlin, který je chrání před škodlivými vlivy, usměrňuje vypařování vody a umožňuje výměnu látek mezi rostlinou a okolím (jedná se o epiderm, rizoderm, stomata, hydatody, chlupy a emergence)
• epiderm (epidermis) je pokožka, vznikající z primárního meristému a jedná se o souvislou vrstvu plochých buněk bez intercelulár

– buňky pokožky nadzemních částí „suchozemských“ rostlin mívají buněčnou stěnu na vnější straně ztlustlou a prostoupenou kutinem a krytou kutikulou (souvislá vrstva čistého kutinu)

– kutikula je téměř nepropustná pro vodu a plyny a někdy je ještě kryta vrstvou vosků – tyto dvě vrstvy jsou důležité pro hospodaření rostliny s vodou
• pokožka kořene (rizoderm, rhizodermis) a pokožka stonků rostlin ponořených do vody není ztlustlá ani nemá kutikulu, jejich funkcí je přijímání vody ze země kořenem nebo u vodních rostlin celým povrchem těla
• průduchy (stomata) umožňují styk rostlin s vnějším prostředím, nejvíce je jich na listech (zespod, svrchu i z obou stran)

– průduch se skládá ze dvou ledvinovitých buněk svěracích, mezi nimiž je otvor – průduchová štěrbina

– průduchové buňky nejsou kryty kutikulou, ale stěny na straně štěrbiny jsou ztlustlé

– regulují výpar vody na základě svého vnitřního napětí – tugoru a umožňují výměnu plynů

– kromě toho pohyb svěracích buněk ovlivňuje i světlo, teplo a chemické a fyzikální poměry v buňce
• vodní skuliny (hydatody) jsou otvory podobné průduchům, na povrchu listů nejčastěji, které ale zpravidla nemají schopnost s uzavírat a slouží k procesu gutace

– gutace je vytlačování vody s rozpuštěnými solemi, hlavně vápenatými, v podobě kapek na povrch rostliny, které se po odpaření vody ukládají v podobě bílých šupin

– hydatody mohou být vyústěním mezibuněčných prostorů nebo vodivého systému rostliny
• chlupy a emergence jsou výběžky na pokožkových buňkách některých rostlin, jsou li tvořeny pouze pokožkovými buňkami, jedná se o trichomy (chlupy), tvoří-li je i vodivá pletiva, jedná se o emergence, souborně se pak nazývají metablastémy, lze je dělit dle anatomie (jednoduché jednobuněčné, rozvětvené jednobuněčné, vícebuněčné) nebo dle funkce (krycí, žláznaté, žahavé, absorpční)

– jednoduché jednobuněčné chlupy: jedná se o bradavky (papily) na okvětních lístcích (dávají jim sametový vzhled) nebo na bliznách (slouží k zachycení pylu) nebo o dlouhé jednobuněčné chlupy, např. u bavlníku

– rozvětvené jednobuněčné chlupy: bývají hvězdicovité

– vícebuněčné chlupy: vznikají větvením buď v jednom směru a pak se zpravidla u zužují, nebo větvením v různých směrech

– krycí chlupy: tvořeny tenkými i tlustými buňkami s kutikulou, případně vosky a tuky, mají především ochrannou funkci – brání nadměrnému výparu vody, zachycují dešťovou vodu, chrání rostlinu před škodlivým zářením a tepelnými změnami, háčkovité chlupy pak chrání před okusem živočichy

– žláznaté chlupy: nejčastěji paličkovité, z živých buněk, vylučujících vodné roztoky sacharidů nebo anorganických látek (silice, sliz, pryskyřičné látky)

– žahavé chlupy: někdy druh žláznatých, jednobuněčné, nevětvené, lahvicovité, na vrcholu je stěna křehká a porot se snadno při dotyku odlomí a do poraněné pokožky vstříkne žahavou, mnohdy jedovatou látku (histamin, acetylcholin…)

– absorpční chlupy: šupinovité nebo vláskovité, jednobuněčné, tenkostěnné, uzpůsobené k přijímání živných látek z vody a půdy

– trichomy mohou ztvrdnout (ostny ostružiníku), nebo mohou vznikat ztvrdlé emergence (ostny růží, angreštů atd.)
• druhotná pletiva krycí vznikají u vytrvalých rostlin na těch orgánech, které musí přežívat nepříznivá vegetační období (stonky, kořeny)
• druhotné pletivo dělivé neboli felogen odděluje na svou vnitřní stranu parenchymatické buňky a vzniká tzv. zelená kůra (feloderm), která obsahuje v nadzemních částech rostliny hodně chloroplastů
• směrem k vnější straně odděluje felogen buňky korku a vzniká korkové pletivo (felém)
• korek, felogen a zelená kůra představují dohromady druhotnou kůru (periderm), ta se nachází obvykle pod pokožkou
• pokožka následkem druhotného tloustnutí stonku praská a je nahrazena korkem, jehož buňky k sobě těsně přiléhají (tepelná i vodní izolace, ochrana proti poškození a infekcím)
• styk s vnějším prostředím umožňují čočinky (lenticely) – obdoba průduchů v pokožce, v puklinách korku, tvořeny parenchymatickými buňkami
• pletiva vně korku (praskající pokožka) tvoří tzv. borku (laicky kůra)

– vodivá a zpevňovací pletiva

• vodivá pletiva se vyvíjela postupně s přechodem rostlin na souš

• nejprimitivnější náznaky můžeme najít už u mechorostů

• cévní svazky umožňují rozvod živin v rostlině

• cévice, u vývojově pokročilejších typů pak cévy, vedou z půdy od kořenů do listů zejména roztoky minerálních látek (transpirační proud), zpět z listů pak odvádějí asimiláty na místa spotřeby a do zásobních orgánů sítkovice (asimilační proud)

• soustava cévních svazků ve stonku a v kořeni tvoří střední válec, v čepeli listu se projevuje jako žilnatina (nervatura), v obou případech má jak vodivou, tak zpevňovací funkci

• úplný cévní svazek se skládá z části dřevní (xylém), kterou u kapraďorostů a nahosemenných tvoří cévice (tracheidy) a u krytosemenných rostlin cévy (tracheje) a z části lýkové (floém), která je tvořena převážně sítkovicemi

• cévy a cévice vznikly rozpuštěním přehrádek ve sloupci buněk s neživým obsahem (odumřelým), sítkovice vznikly spojením živých nad sebe poskládaných buněk, jejichž přehrádky jsou ale proděravělé (sítko)

• cévy i sítkovice doprovází průvodní buňky (doprovodné pletivo), což jsou živé buňky parenchymatické, prozenchymatické a většinou i sklerenchymatické (u xylému je to většinou dřevní parenchym a u floému lýkový, obojí má zásobní funkci)

• úplný cévní svazek také bývá od okolí oddělen úplnou nebo neúplnou pochvou, kterou tvoří parenchym (ten může zkorkovatět) nebo sklerenchym

• cévní svazky vzniknou přeměnou celého primárního meristému (prokambia) a označujeme je cévní svazky uzavřené (stonek už netloustne, např. u jednoděložných)

• pokud se ale část prokambia zachová, vytváří se i druhotné dělivé pletivo, kambium, které tvoří druhotné dřevo (deuteroxylém) a druhotné lýko (deuterofloém), stonek tedy tloustne a cévní svazky se nazývají otevřené

• periodickou činností kambia potom vznikají letokruhy (periodické střídání tlusto a tenkostěnných buněk)

• podle vzájemného postavení floému a xylému lze rozlišovat typy svazků

• soustředné (koncentrické)

– dřevostředné – ve středu xylém, prstenec tvoří floém (plavuně, kapradiny)

– lýkostředné – ve středu floém, prstenec tvoří xylém (mnohé jednoděložné)

– obecně koncentrické svazky nemají kambium, jedná se o uzavřené svazky
• paprsčité (radiální)

– lýkové a dřevní části jsou postaveny samostatně vedle sebe a pravidelně se střídají, přičemž vždy je stejný počet dřevních jako lýkových částí

– může jich být mnoho ale mohou být i jen po jednom

– všechny části ale obklopuje společná pochva (endodermis), takže tvoří jeden celek

– vyskytují se ve všech kořenech v prvním roce nebo v těch, které druhotně netloustnou
• bočné (kolaterální)

– dřevo a lýko stojí za sebou ve směru poloměru válcovitého stonku tak, že dřevo je ve střední části, lýko pak směřuje ven

– nejčastější typ cévních svazků ve stoncích a listech semenných rostlin, u výtrusných rostlin pak např. u přesliček
• dvojbočné (bikolaterální)

– mají jednu část dřevní a dvě lýkové (jedna směrem do středu, druhá směrem vně)

– mohou být otevřené i uzavřené a vyskytují se ve stoncích rostlin lilkovitých, tykvovitých a zvonkovitých
• střední válec (stélé) je soubor cévních svazků spolu se zásobními pletivy a podle jejich uspořádání lze usuzovat fylogenetické stáří rostliny

– nejstarší protostélé má dřevostředné uspořádání koncentrického cévního svazku

– aktinostélé má paprsčité uspořádání

– eustélé je nejrozšířenější u recentních dvouděložných rostlin, kolaterální svazky uspořádané do kruhu

– ataktostélé je vývojově nejmladší, volně roztroušené kolaterální svazky, jednoděložné rostliny

– základní pletiva
• jsou tvořena parenchymatickými buňkami, které vyplňují prostory mezi pletivy krycími a vodivými (např. primární kůra a dřeň), tyto buňky jsou živé, uzpůsobené různým funkcím
• pletivo asimilační: obsahuje značné množství chloroplastů, takže zajišťuje asimilaci CO2, vyskytuje se hlavně v listech, tzv. mezofyl
• pletivo zásobní: převažují v něm zásobní látky (sacharidy, lipidy, oleje a proteiny), např. nezelené pletivo některých podzemních orgánů (hlízy)
• pletivo vodní: typ zásobního pletiva, hromadí se tu voda (kaktusy)
• pletivo vyměšovací: pletivo, v němž se hromadí a postupně vyměšují silice, pryskyřice, třísloviny, alkaloidy atd., např. pryskyřičné kanálky jehličnanů atd., patří sem i mléčnice, které vyměšují latex (nečlánkované a článkované)
• vyskytne-li se v základním pletivu buňka lišící se obsahem, tvarem nebo zkorkovatěním stěny od ostatních buněk, říká se jí idioblast

Orgány

· tělo cévnatých rostlin je diferenciované v orgány, nazývá se kormus a ve formě stélky má vyvinutý pouze gametofyt, na němž se vytváří pohlavně rozlišené samčí a samičí buňky

· význam gametofyta se s vývojem rostlin dosti mění, u mechorostem převládá gametofyt nad sporofytem, počínaje plavuněmi dochází k redukci gametofyta na stélku, u semenných rostlin je pak gametofyt značně redukován a plně vázán na sporofyt, kterým je vyživován

· orgány, které se vyvinuly ze stejného základu, ale plní jinou funkci jsou tzv. homologické (listy, kališní lístky, korunní lístky, tyčinky atd.), orgány vyvinuté z různých základů, ale se stejnou funkcí jsou analogické (trny původu kořenového, stonkového, listového, trichomového)

· u semenných rostlin rozlišujeme orgány vegetativní (kořen, stonek, list), které lze rozlišit už u zárodku a mají hlavně funkci výživy a růstu, ale někdy umožňují i vegetativní rozmnožování (rouby, pacibulky…)

· druhým typem jsou orgány generativní, neboli reprodukční (sporofyly, z nichž se vyvinuly tyčinky a plodolisty), zabezpečují pohlavní rozmnožování rostlin (řadí se sem květ, plod a semeno)

· kořen

– upevňuje rostlinu v půdě, má také funkci zásobní, ale hlavně přijímá živiny rozpuštěné ve vodě z půdy

– vnější stavba kořene
• složitý mnohobuněčný kořen (radix) můžeme najít už u přesliček
• soubor všech kořenů tvoří kořenovou soustavu, která upevňuje rostlinu v půdě a její tvar a typ závisí na podmínkách a konkrétní skupině rostlin a hlavně na výšce podzemní vody (hloubka prorůstání kořene)
• alorizie: hlavní kořen, z něhož vyrůstají po stranách kořeny postranní, hlavně u dvouděložných rostlin a většiny nahosemenných
• homorizie: hlavní kořen záhy přestává růst a z bazálních nodů (uzlin) stonku vyrůstají náhradní (adventivní) kořeny, které jsou po celé délce stejně tlusté a většinou nevětvené, vzniká tak kořenová soustava svazčitá (hlavně u jednoděložných)
• náhradní kořeny mohou vznikat i na stoncích a listech, této schopnosti rostliny využívají k vegetativnímu rozmnožování a stejný původ mají i příčepivé kořeny např. u břečťanu

– tvary kořene
• nitkovitý: tenký a poměrně dlouhý, tzv. vláskovitý (klíčky)
• válcovitý: v celé délce přibližně stejně tlustý (křen, lékořice)
• vřetenovitý: postupně se zužuje (mrkev)
• kuželovitý: je protáhlý a postupně se zužuje, více než vřetenovitý (petržel, většina stromů)
• srdcovitý: krátký a tlustý (buk)
• řepovitý: krátký a dole náhle zúžený (řepa)
• hlíznatý: vstavačovité ho mají (orchideje)
• chůdovitý: má opornou funkci (kukuřice)

– modifikace kořene (podle funkce)
• kořeny sací: kořenové vlášení, uzpůsobené k sání živin rozpuštěných ve vodě
• kořeny zásobní: hromadí se v nich zásobní látky, spojí-li se se ztlustlou částí stonku, jedná se o bulvu (např. celer)
• kořeny cizopasníků: kořeny parazitů či hemiparazitů, tzv. haustoria, která jsou schopna vstřebávat živiny i z dřevnatých částí rostlin (jmelí)
• vzdušné kořeny: přijímají hlavně vzdušnou vlhkost a často mají i vyživovací funkci, protože obsahují hodně chloroplastů (často tropické rostliny)
• kořeny dýchací (pneumatofory): jejich konce vyčnívají na povrch a umožňují dýchání (bažinné rostliny)
• kořeny chůdovité: významná oporná funkce, někdy mohou fungovat i jako pneumatofory (kukuřice)
• kořeny stahovací (kontraktilní): během vývoje se zkracují a tak zatahují rostliny hlouběji do půdy (cibuloviny)

– vnitřní stavba kořene
• na povrchu kořene je pokožka, rhizodermis, která se skládá z jedné vrstvy buněk bez kutikuly (kvůli příjmu vody a živin) a průduchů
• pod pokožkou je pruh primární kůry (cortex), která se skládá z exodermis (jednovrstevná vnější vrstva), mezodermis (střední vrstva, obvykle parenchym s intercelulárami) a endodermis (ztlustlé parenchymatické buňky bez intercelulár, odděluje primární kůru a středního válce)
• pod endodermis se nachází perikambium (pericykl, pochva) a střední válec, tam vznikají adventivní kořeny
• na vrcholu kořene je pak kořenová čepička a pod ní vzrostný vrchol (meristém)
• kořeny mívají paprsčitý cévní svazek, ve chvíli kdy začnou tloustnout, mění se kůra na sekundární (periderm) a cévní svazek se mění

– hospodářský význam kořene
• potravina, kvůli obsahu zásobních látek (kořenová zelenina) a surovina pro potravinářský průmysl (řepa cukrovka)
• surovina pro výrobu léčiv (rulík) a droga
• krmivo pro hospodářská zvířata

· stonek

– vnější stavba stonku
• stonek (kaulom) je většinou nadzemní článkovaná část rostliny, na níž vyrůstají listy a reprodukční orgány, celý tento soubor orgánů se nazývá prýt
• u semenných rostlin je základ stonku již v zárodku, ale zřetelný je až při klíčení (radikula – kořínek, hypokotyl – základ krátkého podděložního článku stonku, epikotyl – základna prvního nadděložního článku, který nese pupen – plumula)
• nad dvěma základními články pak vyrůstají další, tzv. internodia, která mohou být různě dlouhá a jsou oddělen tzv. nodi (uzliny, u trav se jim říká kolénka), z nichž pak vyrůstají listy nebo úžlabní pupeny
• olistěný bylinný stonek se nazývá lodyha, jestliže jsou články stonku krátké a u země se vytváří listová růžice a teprve v době květu poslední článek vyrůstá do výše, jedná se o stvol
• stonky trav jsou většinou dutá a z kolének vyrůstají listy, které obalují stonek listovou pochvou, těmto stonkům se říká stéblo
• podle tvaru průřezu pak existují další typy stonků: válcovitý (žito), čtyřhranný (hluchavkovité), trojhranný (šáchorovité), žebernatý (pryšcovité), rýhovaný (přesličky), křídlatý (kostival), žebrovitý (kaktusy)

– typy stonku
• podle způsobu růstu existuje několik druhů stonků
• přímý: roste víceméně svisle (mák)
• vystoupavý: dolní část je položena na zemi a horní se obloukovitě zvedá (jetel)
• poléhavý: leží celý až na koncovou vzpřímenou část na zemi a z uzlin vyrůstají adventivní kořeny (rdesno ptačí)
• plazivý: leží na zemi celou délkou a v uzlinách zakořeňuje (mochna plazivá)
• ovíjivý: ovíjí se kolem opory buď pravotočivě nebo levotočivě (svlačec, chmel)
• popínavý: může se k opoře přichycovat úponkami (hrách setý), příčepivými kořeny (břečťan) nebo ostny (ostružiník), obecně se popínavým rostlinám říká liány
• podle konzistence rozlišujeme stonek bylinný (není zdřevnatělý ale dužnatý, většina bylin) a dřevinný (vnitřní pletiva stonku jsou zdřevnatělá a často dochází k druhotnému tloustnutí stonku, nevětvená část se nazývá kmen, rozvětvená pak koruna, typické pro dřeviny)
• byliny mohou být jednoleté, dvouleté, víceleté nebo trvalé
• dřevina s korunou a kmenem se nazývá strom, větví-li se dřevnaté stonky už od země, jedná se o keř
• keřík je termín pro malý keř (vřes) a polokeř má dřevnaté stonky jen u země a dál už jsou zelené a na zimu odumírají (šalvěj)

– funkce stonku
• hlavní funkcí je rozvádět cévami a cévicemi roztoky nerostných látek z kořenů do listů a sítkovicemi odvádět asimiláty z listů do míst spotřeby (růstová pletiva, kořeny a plody)
• dále umožňuje účelné postavení listů a květů kvůli optimálnímu přístupu světla
• je-li pod epidermis také chlorenchym (asimilační pletivo zelených rostlin), který obsahuje hodně chloroplastů, je funkce stonku také asimilační
• zásobní: např. stonkové oddenkové hlízy bramboru obecného, některé oddenky (podzemní části stonků) fungují jako zásobárna vody
• rozmnožovací: např. výběžky jahodníku (šlahouny)
• úponky: na přichycení, např. réva vinná
• brachyblast: zdřevnatělý stonek s velmi omezeným růstem, z nějž většinou vyrůstají listy (modřín, borovice), někdy se zplošťují a zůstávají zelené, připomínají listy a mají asimilační funkci (fylokladia)

– větvení stonku
• vidličnaté: vegetační vrchol se dělí na dva nové (plavuně)
• postranní: u většiny cévnatých rostlin

– monopodiální: postranní větve vyrůstají z úžlabních pupenů (jsou na stejné straně) a délkou nepřesahují původní stonek (jehličnany, dub)

– sympodiální: postranní stonek se staví do směru růstu původního a roste dál a tak původní, jehož růst je omezen, působí jako postranní (réva, lípa)

– vnitřní stavba stonku
• stonek je v podstatě pokračováním kořene, na povrchu má epidermis (už ale s průduchy), pod pokožkou pak několikavrstevnou primární kůru a uvnitř centrální válec, který odděluje pericykl – pochva
• centrální válec obsahuje cévní svazky, které navazují na kořenové, z paprsčitého uspořádání se ale u semenných rostlin mění v hypokotylu na kolaterální nebo bikolaterální uspořádání
• pletiva stonku vznikají činností vzrostného vrcholu (apikálního meristému), na něm se exogenně zakládají v podobě malých hrbolků listy a v úžlabí jejich základů (primordiích) se rovněž vyvíjí základy úžlabních pupenů a tak se zakládají nové vzrostné vrcholy
• epidermis stonku je pokryta kutikulou a obsahuje méně průduchů, než listy
• může být také kryta chlupy různého původu, souborně oděním
• primární kůra je tvořena několika vrstvami parenchymatických buněk, z nichž vnější obsahují chloroplasty a vnitřní spíše zásobní látky (škrobová pochva), na obvodu kůry pak mohou být sklerenchymatické nebo kolenchymatické buňky, které zajišťují pružnost a pevnost stonku
• střední válec kromě cévních svazků obsahuje i parenchymatickou dřeň
• činností kambia v cévních svazcích, které postupně vytváří dutý válec, se vytváří letokruhy (na jaře totiž vylučuje velké tenkostěnné buňky a v létě malé tlustostěnné) a stonek druhotně tloustne
• činností felogénu pak vzniká i druhotné pletivo krycí, které praská a odlupuje se a tak vzniká borka
• druhotné tloustnutí je jev dvouděložných a nahosemenných rostlin, u jednoděložných je velmi vzácné, protože mají uzavřené cévní svazky

– hospodářský význam stonku
• podstatný význam v potravinářství, dále pak k výrobě látek
• dřeviny se spotřebovávají v dřevařském průmyslu, významný je také korek dubu korkového
• využití i ve farmacii nebo v kosmetice (pryskyřice. balzámy)

· list

– postranní orgán vznikající pouze na stonku nejprve v podobě hrbolku z meristému vzrostného vrcholu

– nejprve vznikají na vrcholu, teprve poté po stranách a postupně se zakládají vodivá pletiva

– jejich růst je omezený a až na jehličnany a některé výjimky listy po jednou vegetačním období hynou

– nejdůležitější funkce listů jsou asimilace CO2 (fotosyntéza), odpařování vody (transpirace) a výměna plynů mezi rostlinou a prostředím

– směrem od země na rostlině jsou nejprve děložní listy, potom asimilační listy a nakonec v květenství tzv. listeny

– listového původu jsou také květní obaly, tyčinky i pestík

– dělohy jsou založeny již v zárodku semene a někdy se nápadně liší od asimilačních listů

– rostliny s nadzemním (epigeickým) klíčením mají dělohy zelené a v první fázi klíčení se podílí na asimilaci, dělohy rostlin s podzemním (hypogeickým) klíčením nejsou zelené a obsahují hlavně zásobní látky

– počet děloh u nahosemenných se může u různých druhů lišit, u dvouděložných a jednoděložných je stálý

– vnější stavba listu
• asimilační listy (folia) se skládají z listové čepele a řapíku a často mají pochvu nebo palisty
• bifaciální listy mají svrchní stranu odlišnou od spodní, monofaciální mají strany shodné (z hlediska stavby pokožky, průduchů atd.)
• žilnatina je soubor cévních svazků v listu, může být vidličnatá (ginkgo), rovnoběžná (lipnicovité), souběžná (konvalinka, často jednoděložné), zpeřená (dub), dlanitá (javor), znožená (z jedné tlusté žilky vybíhá jen jedna tenčí)
• hlavní žilnatina může být navzájem propojována krátkými tenkými žilkami, taková žilnatina je síťovitá, uzavřená, nejsou-li žilky navzájem propojené, jde o žilnatinu otevřenou

– podle charakteru listové čepele lze rozeznat listy jednoduché (listová čepel je jednoduchá nebo členěná na laloky) a složené (čepel je složena z lístků)

– jednoduché listy
• celistvé, jejichž názvy se odvozují podle geometrických tvarů, které připomínají (jehlicovitý, čárkovitý, okrouhlý, oválný, vejčitý, obvejčitý, podlouhlý, kopinatý, kopisťovitý, klínovitý, kosníkovitý, srdčitý, obsrdčitý, ledvinovitý, hrálovitý, střelovitý, štítnatý, lyrovitý)
• členěné v různě hluboké zářezy a laloky, se žilnatinou zpeřenou nebo dlanitou (peřenolaločný, peřenoklaný, peřenodílný, peřenosečný, stejně tak dlanito – podle hloubky zářezů od nejmenších po největší)

– složené listy jsou složeny z různě uspořádaných a různě velkých lístků
• zpeřené

– mají hlavní listové vřeteno, které je pokračováním řapíku a na něm vyrůstají v párech lístky, které jsou buď řapíčkaté nebo přisedlé

– dvojice lístků naproti sobě se nazývá jařmo

– končí-li zpeřený list jedním samostatným lístkem, jedná se o list lichozpeřený (akát), koncový lístek může být přeměněn např. v úponku

– končí-li liste párem lístků, je to list sudozpeřený

– jsou-li jařma přerušována dvojicemi malých lístků, jedná se o list přetrhovaně lichozpeřený (brambor)

– pokud z hlavního vřetene vyrůstají další vřetena s lístky, je to list dvakrát zpeřený
• dlanitě složené

– lístky vyrůstají přímo z řapíku a dělí se podle počtu lístků na trojčetný (jetel), pětičetný (mochna plazivá), sedmičetný (jírovec), mnohočetný (vlčí bob)

– podle okraje čepele listu nebo lístku dělíme listy na celokrajný, pilovitý, dvakrát pilovitý, zubatý, dvakrát vykrajovaný, vroubkovaný, laločnatý, vykrajovaný, vyhlodávaný nebo vykousaný, kracovitý

– podle způsobu přisedání na stonek rozlišujeme listy řapíkaté, přisedlé, sbíhavé, objímavé, prorostlé, srostlé

– řapík
• velikost řapíku závisí na postavení listů na stonku a podmínkách, v nichž rostlina žije – u vodních rostlin řapík enormně dlouhý, u listů vespod rostliny řapík delší než u listů na vrchu
• často se řapík může měnit v pochvu, např. u travin

– palisty
• párové útvary, které se tvoří u báze řapíku nebo čepele, mohou být různě velké a vytrvalé (opadavé, prchající…)
• mívají různý tvar i velikost, někdy mohou mít dokonce asimilační funkci, ale např. u trnovníku akátu jejich srůstem vznikají trny

– postavení listů na stonku
• střídavé: listy vyrůstají střídavě po jednom v různé výšce, zpravidla ve šroubovici (bříza)
• vstřícné: listy vyrůstají proti sobě, většinou jsou křižmostojné (kopřiva)
• přeslenité: tři až více listů vyrůstá z jedné uzliny (vraní oko), někdy se to ale plete, protože se objevují i palisty

– dospělé listy jsou zpravidla stejně velké a shodné i tvarem, pokud jsou ale na jedné rostlině listy různého tvaru, jedná se o různolistost (heterofylie), jsou-li listy (zpravidla u dřevin) stejného tvaru, ale různé velikosti, jde o nestejnolistost (anizofylie) – vzniká tzv. listová mozaika

– modifikace listů
• šupiny: nezelené – chránící pupeny, zelené – v dolní části stonku
• listeny: drobné – z jejich úžlabí vyrůstají stopky květů a květenství, velké – nápadně podepírají celý květ, mohou tvořit i zákrovy nebo plevy a pluchy u trav
• listence: vyrůstají na květní stopce zpravidla v páru
• trny, úponky
• listy masožravých rostlin: zdužnatělé žláznaté listy
• výtrusnicové listy (sporofyly)

– vnitřní stavba listu
• na povrchu bifaciálního listu je po obou stranách vrstva epidermis krytá kutikulou, pod svrchní vrstvou je palisádový parenchym a houbový parenchym (dohromady mezofyl), tam jsou uloženy cévní svazky a mezi pokožkovými buňkami průduchy (ze spodní strany)
• u monofaciálního listu je pod spodní a vrchní vrstvou palisádový parenchym a houbový parenchym je ve střední části listu, průduchy vedou na obě strany

– hospodářský význam listu
• potravinářství, farmacie, průmyslové a textilní využití
• významné využití má také jako koření

· květ (flos)

– základní květní části jsou uloženy v květním lůžku

– květní obaly mohou být barevně a tvarově rozlišené na kalich a korunu (barevné okvětní lístky)

– nejsou li tyto části rozlišené, mluvíme o okvětí, je-li květ vyvinut bez obalů, jedná se o květ bezobalný (vrba)

– vlastní reprodukční orgány jsou tyčinka a pestík, podle přítomnosti tyčinek rozlišujeme květy
• oboupohlavné: tyčinky i pestík (tulipán)
• jednopohlavné: mají pouze tyčinky (samčí květy) nebo pestík (samičí květy)
• jednopohlavné rostliny mohou být jednodomé (oboje květy na jedné rostlině) nebo dvoudomé (na každé rostlině je jen jeden typ květů – chmel, vrba)

– květní lůžko může být ploché, prohloubené, vyklenuté nebo kuželovité, s tím, že u primitivnějších rostlin je uspořádání reprodukčních orgánů ve šroubovici, u vyspělejších pak v kruzích, zpravidla pěti

– květy lze dělit podle jejich uspořádání
• souměrný květ: lze jej jedním řezem rozdělit na dvě stejné části
• bisymetrický květ: lze rozdělit dvěma rovinami souměrnosti
• pravidelný květ: lze jej rozdělit více rovinami souměrnosti
• nepravidelný květ: nelze jej rozdělit žádnou rovinou souměrnosti, primitivnější

– okvětí je typ květních obalů, u nichž jsou lístky tvarově i barevně stejné (koniklec, tulipán), případně u primitivnějších dvouděložných a jednoděložných se hovoří o okvětí i když jsou lístky nepatrně odlišné (sněženka)

– okvětní lístky mohou být volné nebo srostlé

– kalich je vnější část květního obalu, zpravidla kratší než koruna

– u primitivnějších druhů je kalich volný, u vyspělejších srostlý a před rozkvetením je chrání poupě

– zpravidla je kalich trvalý a zůstává i po rozkvetení, např. u máku je ale tzv. prchavý, opadá

– může mít korunovité zbarvení a nebo podobu chmýru (pampeliška)

– kalich se pravděpodobně vyvinul z listenů

– koruna (korunní lístky) jsou zpravidla pestře zbarvené a větší než kalich, někdy ale mohou být zakrnělé nebo zcela chybět

– mohou být volné nebo srostlé, tak jako kalich

– podle tvaru se rozlišuje koruna zvonkovitá, trubkovitá, kolovitá, nálevkovitá a baňkovitá

– má význam hlavně pro rostliny opylované hmyzem, láká jej barvami a vůní

– na korunních lístcích nebo v jejich blízkosti bývají umístěna tzv. nektária, která v době květu vylučují cukerný roztok (nektar), mohou být ale i nektária úplně mimokvětní

– tyčinka je samčí reprodukční orgán, který se vyvinul z listového útvaru nesoucího mikrosporangia (mikrosporofyl)

– u primitivnějších druhů dodnes tyčinka nerozlišená, u nahosemenných je šupinovitá a obsahuje větší počet prašných pouzder, u krytosemenných se skládá z nitky a prašníku (ten má dva prašné váčky)

– prašné váčky obsahují pylová zrna (pyl), která se u různých druhů liší, stejně jako způsob uvolnění pylu z váčků

– soubor tyčinek v květu se nazývá andreceum, buď vyrůstá v ose květu nebo mezi květními lísky

– tyčinky jsou buď jednotlivé nebo srostlé nitkami, jsou-li v jednom svazečku, tyčinky jednobratré, jsou-li ve dvou svazečcích, dvoubratré

– jsou-li tyčinky srostlé prašníky, jedná se o tyčinky souprašné

– různočnělečnost nastává, když rostlina obsahuje květy krátko i dlouhočnělečné (dlouhý pestík a v polovině tyčinky nebo krátký pestík a tyčinky umístěny nad ním)

– patyčinky jsou ty, které ztratily schopnost vytvářet pyl, mění se většinou v nektária

– pestík je samičí reprodukční orgán, který se skládá z blizny, čnělky a semeníku

– semeník je spodní část, obsahující vajíčka, čnělka je trubicovitý útvar vycházející ze semeníku (někdy může chybět), blizna je na nejhořejší části čnělky nebo pokud chybí, na vrchu semeníku

– pestík vzniká u krytosemenných srůstem jednoho nebo více plodolistů (megasporofyly)

– soubor plodolistů se nazývá gyneceum, přičemž nahosemenné nemají pestík, jen holý plochý plodolist, na němž jsou umístěna nekrytá vajíčka

– u původnějšího semeníku spodního vyrůstají květní lístky nad ním, u svrchního pak pod

– miskovitý až pohárkovitý útvar vzniklý srůstem dolních částí květních obalů, nitek tyčinek a částečně i květního lůžka se nazývá češule (hodně se vyskytuje u růžovitých)

– semeník polospodní je ten, u nějž tyčinky i květní obaly vyrůstají přibližně uprostřed semeníku

– gyneceum tvořené jedním nebo více jednoplodolistovými pestíky se nazývá apokarpní, jsou-li pestíky tvořeny více plodolisty, jedná se o gyneceum cenokarpní

– vajíčka mohou být umístěna v semeníku různě (ve středu nebo na okrajích plodolistu atd.)

– postavení a počet květních částí lze vyjádřit pomocí květního diagramu či vzorce

– u vývojově původnějších rostlin vyrůstají květy jednotlivě, většinou však tvoří květenství

– květenství (inflorescentium) je soubor květů různě uspořádaný na společném stonku, vřetenu květenství

– květenství může být jednoduché nebo složené

– jednoduchá květenství
• hroznovité: hlavní vřeteno je nejdelší a postranní stonky nepřevyšují stonek hlavní, květy vyrůstají odspoda nahoru, u chocholíku jsou všechny stonky ve výsledku na stejné úrovni (jabloň), lata je asi nejpůvodnější (ptačí zob), jejím zjednodušením vzniká hrozen (trnovník akát), vymizí-li stopky, vzniká klas (jitrocel), zdužnatělé vřeteno a přisedlé květy má palice (puškvorec), je-li vřeteno chabé, jedná se o jehnědu (topol), vyrůstají-li vedlejší stonky téměř z jednoho místa, jedná se o okolík (prvosenka), vymizí-li květní stopky, jde o hlávku neboli strboul (jetel), na rozšířeném květním lůžku vznikají květy úboru (rmen), na vnější straně úboru tvoří listeny zákrov
• vrcholičnaté: postranní stonky převyšují délku hlavního vřeteny, květy rostou shora dolů, základní je mnohoramenný vrcholík (bez černý), jsou-li květy přisedlé, jde o klubko, dvouramenný vrcholík je vidlan (ptačinec hajní), vymizením stopek vznikl svazeček (jilm), může vzniknout i jednoramenný vrcholík (srpek má listen na jedné straně a květy na druhé – mečík, vějířek má květy střídavě – kosatec, vijan – pomněnka, šroubel je spirálovitě pokryt květy – třezalka
• lichoklas trav je speciální květenství, které může mít původ v obou typech, vzniká tzv. klásek (u lipnicovitých)

– složená květenství
• vznikají kombinací stejných nebo různých typů květenství
• homotaktické květenství je složené buď jen z hroznovitých, nebo jen z vrcholičnatých květenství
• heterotaktické květenství je kombinací hroznovitých a vrcholičnatých květenství
• speciální typ květenství u pryšců se nazývá cyatium

– květy a květenství se užívají jako bylinné čaje, dále ve farmacii a kosmetice při přípravě krémů a parfémů, v potravinářství jako koření, v podobě medu z nektaru a jako krmivo

· plod (fructus)

– mnohobuněčný rozmnožovací orgán krytosemenných rostlin, který vzniká buď jen z plodolistu (pestíku nebo jen semeníku), nebo se na jeho tvorbě podílí i jiné květní části (lůžko, češule)

– plod obsahuje semena a jeho funkcí je vyživovat je až do jejich uzrání, ochrana semen a mnohdy i usnadnění jejich rozšiřování

– plody vzniklé pouze z plodolistů se označují jako pravé, plody vzniklé i z jiných částí květu jako nepravé

– po oplození vajíčka vzniká přeměnou plodolistu nebo i jiných částí květu oplodí, které může mít různou konzistenci, většinou se ale skládá ze tří vrstev
• exokarp: vnější vrstva, obvykle blanitá a charakteristicky zbarvená
• mezokarp: střední vrstva, obvykle dužnatý, šťavnatý parenchym
• endokarp: vnitřní vrstva, obvykle blanitá (např. jádřinec malvic), někdy může být sklerenchymatická nebo parenchymatická, málo odlišná od mezokarpu

– podle konzistence rozlišujeme oplodí (nebo jeho vrstvy) na suché, dužnaté a kamenné
• suché oplodí: je tenké a pružné (jádřinec malvic nebo nažky jasanu)
• dužnaté oplodí: jeho buňky obsahují značné množství vody, např. u okurky, dužnatý mezokarp
• kamenné oplodí: typické pro endokarp peckovic, tvrdý oříšek lísky

– nejčastěji se plody třídí na suché a dužnaté

– suché plody
• suché plody pukavé: z jednoho plodolistu, nejčastěji bývají vícesemenné, v době zralosti se otvírají

– měchýřek: z jednoho plodolistu, puká na břišním švu štěrbinou (např. pivoňka)

– lusk: z jednoho plodolistu, otvírá se dvěma chlopněmi od vrcholu, puká na břišním i hřbetním švu, může být jednosemenný i vícesemenný

– šešule: ze dvou plodolistů, otvírá se ve švech od báze k vrcholu dvěma chlopněmi, mají také blanitou přepážku (brukev, hořčice, šešulku pak má např. penízek rolní)

– tobolka: ze dvou i více plodolistů, otvírá se většinou zdola nahoru (vlaštovičník)
• suché plody nepukavé: z více, výjimečně z jednoho plodolistu, jednosemenné, nepukají, ale ve zralosti se oddělují od rostliny celé

– nažka: bývá v různých modifikacích, různě uzpůsobena k rozšiřování, blanité nebo kožovité oplodí, které těsně přiléhá k semenu (slunečnice), existují křídlaté nažky a u pampelišky jsou nažky přeměněné v chmýr

– oříšek: z více plodolistů s tvrdým oplodím, semeno je často volně

– obilka: z jednoho plodolistu, oplodí pevně spojeno se semenem, někdy se hovoří i o srůstu, toto tělesné spojení je asi jedinou odchylkou od nažky, obilka je typická u lipnicovitých, může být okoralá (spojená s pluchou, kostřava) nebo nahá (žito)
• suché plody poltivé: uzavírají více semen, jejich oplodí se neotvírá a v době zralosti se rozpadají na jednosemenné díly

– struk: ve zralosti se rozpadá příčně (čičorka)

– tvrdka: vzniká rozpolcením dvou plodolistů na čtyři jednosemenné díly (šalvěj)

– dvounažka: ze dvou plodolistů, poltí se podélně ve dva jednosemenné díly, např. u kmínu jsou na plodonoši (karpoforu)

– diskovitý plod: z více plodolistů, poltí se radiálně na více jednosemenných částí (sléz)

– dužnaté plody jsou charakteristické rozlišením v exokarp, mezokarp a endokarp, mezokarp je šťavnatá dužina a endokarp někdy chybí nebo je nevýrazný
• bobule: z jednoho nebo více plodolistů, mezokarp dužnatý, exokarp blanitý, jedno i vícesemenný plod, některé bobule jsou vysychavé (paprika), zvláštní typ bobule je např. pomeranč
• peckovice: většinou jednosemenná, oplodí má zpravidla blanitý exokarp. dužnatý až šťavnatý mezokarp a tvrdý, sklerenchymatický endokarp, běžně označovaný jako pecka
• malvice: vzniká srůstem zdužnatělé češule, je tedy vlastně nepravým plodem

– souplodí
• vzniká z jediného květu s apokarpním gyneceem, dílčí plody opadávají buď jednotlivě nebo v celku

– plodenství je soubor volných, srostlých nebo sdružených plodů vzniklých z jednoho květenství
• volné plodenství: např. hrozen vinné révy
• srostlé plodenství: má plody srostlé buď oplodím nebo jednotlivé plody srůstají se zdužnatělým vřetenem plodenství, listenů a květních obalů (ananas)
• sdružené plodenství: má jednotlivé plody spojené různými částmi květu (okvětí, listeny, stonky), např. morušovité, kaštany nebo bukvice

– vyskytují-li se u jedné rostliny plody různého tvaru a velikosti, jedná se o tzv. různoplodost

– generativní diaspory nahosemenných připomínají plody, někdy ve zralosti semen vznikají útvary připomínající plod (dužnatá šiška u jalovce), také tis připomíná svými „plody“ bobule, dalším příkladem je jinan

· semeno (semen)

– vyvíjí se z plně oplozeného vajíčka

– plně vyvinuté semeno má osemení (vytváří se z obalů vajíčka), živné pletivo pod osemením (perisperm, vyvíjí se přeměnou pletivného jádra vajíčka), živné pletivo vnitřní (vyvíjí se z čísti zárodečného vaku, endosperm), zárodek (je umístěno centrálně nebo bočně, vzniká z oplozené vaječné buňky)

– semena mají většinou dobře patrnou jizvu, neboli pupek, což je místo, kde bylo semeno původně připojeno poutkem k plodovému obalu

– semena jsou různé velikosti, tvaru, barvy i struktury povrchu

– osemení může být kožovité, blanité, kamenné, hladké nebo chlupaté

– živné pletivo
• na podélném řezu je vnitřní prostor semen vyplněn tzv. bílkem, který se skládá z perispermu a endospermu, obsahuje zásobní látky (tuky, proteiny, škrob), které jsou zpravidla během klíčení spotřebovány, pro lidi má hospodářský význam (např. obilniny, některá semena bílek postrádají a jeho funkci přebírají dělohy (hrách a fazole)

– zárodek (embryo), někdy nazývaný také jako klíček, zpravidla je rozlišen na kořínek (radicula), podděložní stonkový článek (hypokotyl) a dělohy (cotyledones)
• u nahosemenných bývají dělohy dvě, tři nebo větší počet a pupen, který je umístěn v jejich středu (plumula)
• plumula obsahuje základy stonku a asimilačních listů
• u dvouděložných jsou dělohy dvě a plumula je umístěna mezi nimi, u jednoděložných najdeme jednu dělohu, která má na boku pupen
• u lipnicovitých funguje vývoj zárodku jinak a proto má i jinou formu
• u některých rostlin, např. vstavačovitých, není zárodek v semenu vyvinut a vyvíjí se až dodatečně z embryonálního tělíska (protokormu)
• některé rostliny, např. citroníky, mají v jednom semeni dva i více zárodků, tzv. polyembryonie

– rozšiřování plodů a semen je různé a semena jsou k tomu různě uzpůsobena
• autochorie (vlastními silami): semena jsou vymršťována na základě nestejného napětí v oplodí (tykvice)
• anemochorie (vzdušnými proudy): plody nebo semena mají zpravidla různá létací zařízení (křídla u javoru, chmýr u pampelišky)
• hydrochorie (vodními proudy): u vodních nebo bažinných rostlin, jejichž plody a semena se udrží delší dobu na hladině vody (kosatec)
• zoochorie (živočichy):

– na povrchu těla: plody nebo semena mají příchytná zařízení, jimiž se udrží na těle živočicha, např. háčky na plodech svízele přítuly

– trávicím ústrojím: živočich pozře plod nebo semeno a nestrávené je s trusem roznáší na poměrně velkou vzdálenost

– myrmekochorie: speciální případ, kdy diaspory roznášejí mravenci, kteří se živí „masíčkem“ (zdužnatělé výstupky)

– ornitochorie: speciální případ, kdy diaspory vodních rostlin (leknín) roznáší na nohou brodiví a vodní ptáci
• antropochorie (člověkem): jeho přímou i nepřímou činností, pěstováním rostlin, dopravou, roznášením diaspor plevelů a rumištních rostlin

– hospodářský význam plodů a semen je ve formě potravin, koření, léčiv, velmi významnou funkci mají obilniny a bobovité rostliny (káva, kakao)