Oomycota – houby vaječné

Oomycota – houby vaječné

– Stélka u primitivních zástupců endobiotická, monocentrická a eukarpická (vzácněji holokarpická)

– U většiny zástupců nepřehrádkované větvené mycelium, st. eukarpická a polycentrická
parazitické druhy vytvářejí na myceliu haustoria, pronikající do buněčných stěn hostitele

– Vnitrobuněční parazité mají amorfní stélku bez buněčné stěny

– Buněčná stěna obsahuje fibrilární celulózu a amorfní polyglukany

– Protoplast je cenocytický, mnohojaderný

– Zásobní látka: mykolaminaran

– Nepohlavní rozmnožování: zoospory (2 bičíky) nebo aplanospory
(u Peronosporales přeměna zoosporangia na monosporické sporangium – konidie – klíčí přímo hyfou)

– tlustostěnné nepohyblivé chlamydospory

– Pohlavní rozmnožování – Oogametangiogamie

– anteridia hormonálně přitahována k oogoniím – po kontaktu přejdou samčí jádra kopulačními kanálky do oogonia – z oplozené oosféry se vyvíjí tlustostěnná oospora

– meioza i mitóza jsou uzavřené

– Jsou saprofyté nebo parazité, primitivnější typy ve vodním nebo vlhkém prostředí (půda), nejodvozenější Peronosporales na nadzemních částech suchozemských rostlin
evoluční znaky spojené s přechodem z vody na souš: omezení pohyblivých stadií, přechod od saprofytismu k obligátnímu parazitismu, s tím spojená specializace vedoucí až k organotropii kultur Pythium oligandrum, parazitující na plísních, se využivá k "čištění půdy" nebo při léčbě kožních chorob

Zástupci:
Saprolegnia parazitica – parazit na rybách
Leptomitus lacteus v odpadu z cukrovarů
Lagenidium rabenhorstii parazitující na spájivých řasách
Plasmopara viticola – Vřetenatka révová
Pseudoperonospora cubensis – Plíseň okurková
Peronospora destructor – Plíseň cibulová
Bremia lactucae – Plíseň salátová
Albugo candida – Plíseň bělostná

Euglenophyta – krásnoočka

– jednobuněční, většinou volně žijící bičíkovci

– chlorofyl a a malé množství b, β-karoten, diadinoxanhtin, neoxanthin a další xantofyly

– chloroplasty drobné, s pyrenoidem, thylakoidy srostlé po 3-12

– zásobní látka paramylon

– na povrchu pelikula ze šroubovitě točených bílkovinných proužků, u některých pevná schránka – lorika

– 1-4 bičíky s paraflagelání lištou a se šroubovitě vinutou řadou mastigonemat

– stigma z pigmentových granulí

– rozmnožování – dosud pozorováno jen nepohlavní

– hojní ve vodách bohatých na organické látky

– nejstarší organismus připomínající Eugleny je r. Moyeria (ordovik/silur, 410-460 mil.let), ale skutečně podobné recentním rodům (Phacus a Trachelomonas) jsou až třetihorní nálezy (60 mil. let)

– fylogeneticky nejbližší skupina jsou Kinetoplastida
Systematický přehled zástupců
Rozlišujeme dnes šest řádů (Euglenales, Eutrepiales, Euglenamorphales, Rhabdomonadales, Sphaenomonadales a Heteronematales). Z nich jen první tři zahrnují jak druhy s plastidem tak i bez něj, poslední tři jsou čistě apoplastické (tj. bez plastidů).

Větší význam mají jen zástupci ř. Euglenales, který zahrnuje plastidální i apoplastické druhy s jedním viditelným bičíkem.

Zástupci:
Trachelomonas. oblonga – častý druh, jehož schránka je zcela hladká a límec okolo bičíku je jen velmi nenápadný.

Trachelomonas. hispida – častý druh, schránka i límec je pokryt velkým množstvím nápadných trnů.
Strombomonas. fluviatilis – v eutrofních vodách stojatých i tekoucích.

Dinophyta – obrněnky

– bičíkovci, někteří s pancířem, mořští i sladkovodní

– chlorofyl a a c2, β-karoten, diadinoxanthin, specifická barviva peridinin, dinoxanthin a neodinoxanthin

– chloroplast ma tři membrány, thylakoidy v trojicích

– zásobní látka škrob, u něktrerých druhů i tuk

– velké, centrálně uložené jádro – dinokaryon, trvale kondenzované chromosomy bez histoproteinů

– často pancíř (schránka – théka) z celulózních destiček

– dva nestejnocenné bičíky s mastigonematy, delší pohybový, kratší přirostlý přihání potravu a stabilizuje

– mezi destičkami théky jsou vystřelovací vlákna – trichocysty

– auto- i heterotrofní

– rozmnožování – nepohlavní: dělení za pohybu, některé druhy zoosporami; pohlavní: izo- i anizogamní

– převážně mořští, někteří draví nebo parazitičtí

– v mořích mohou tvořit vegetační zbarvení (“vodní květy”) – “rudý příliv”

– nejstarší organismus podobný dinoflagelátům 400 mil. Let

Zástupci:
Dinophysis – rod s velmi charakteristickou stavbou, kdy je cingulum posunuto až skoro k apexu. U něj bylo dokázáno, že jeho plastid vznikl symbiózou z Cryptophyta. Byla u něj pozorovaná fagotrofie.
Noctiluca miliaris – velký druh, charakteristický intenzivní bioluminiscencí.

Cryptophyta – Skrytěnky, kryptomonády

– bičíkovci, mají 2 bičíky s mastigonematy

– fotosyntetické pigmenty – chlorofyl a + c, α – karoten, alloxantin, fykoerytrin a fykocyanin

– zásobní látkou je škrob

– rozmnožování – dělením (schizotomií)

– mixotrofní výživa

– mají jícen nebo pseudojícen, v jeho okolí jsou organely – ejektozomy (vymrštitelné trichocysty)

– dorsiventrálně zploštělé,

– na povrchu buňky periplast různé skulptury

– planktonní druhy, tvoří jarní a podzimní aspekt stojatých vod

– řada druhů apochlorických (bezbarvých)

Zástupci:
Cryptomonas – Skrytěnka – má zelenohnědé chloroplasty, pyrenoidy, 2 stejně dlouhé bičíky
C. annas – hodně znečištěné vody, velký hrbol na zadní části buňky
C. curvata – čisté vody, velká, hrbol na zadní části buňky
Rhodomonas – jeden dlouhý bičík a jeden krátký, barva modročervená
Sennia – kyselejší vody, tvor ledviny
Chilomonas – podobná rodu Cryptomonas, ale bez chloroplastů

Haptophyta

– Malá skupinka co do počtu druhů, ale zejména mořští zástupci mají značný ekologický význam.

– Zejména jsou to bičíkovci, dříve byly součástí Chrysophyceae, ale byly vyčleněny jako zvláštní skupina (dokonce zcela mimo Chromophyta), protože:

· mají dva bičíky a haptonema = podivný "bičík navíc"

· mají jiné krytí povrchu buňky

· v chloroplastu chybí věncová lamela

– velký význam mořští zástupci v globálním koloběhu síry, křídové útesy

Zástupci:
Chrysochromulina parva – rybniční plankton, druh s velmi dlouhým haptonematem.
Phaeocystis pouchetii – drobné buňky, které se sdružují do velkých kolonií (až 8 mm) a v masách ucpává sítě. Jeho fotosyntéza produkuje dimethylsulfid.
Emiliania huxleyi – tvoří až zákal v moři – tzv. “white water”. Žije ve vodním sloupci od hladiny až po hloubku 200 m. Produkuje rovněž dimethylsulfid.

95. Chromophyta – hnědé řasy
Velká skupina řas, která dle současného členění zahrnuje šest tříd s těmito společnými znaky:

– v jejich chloroplastech je chlorofyl a a c většinou i xanthofyl fukoxanthin (chybí u tř. Xanthophyceae, u některých zástupců tř. Raphidophyceae a u Eustigmatophyceae)

– chloroplasty mají 4 obalné membrány. Dvě z toho jsou membrány endoplazmatického retikula, většinou spojeného s jádrem (spojení chybí u Raphidophyceae a Eustigmatophyceae). Pod povrchem chloroplastu probíhá věncovitá lamela, která vyznačuje polohu chloroplastové DNA (chybí u Prymnesiophyceae, některých Raphidophyceae a Eustigmatophyceae)

– thylakoidy srostlé po trojicích.

– zásobní látka je chrysolaminaran, uložený mimo chloroplast, nikdy škrob. (další zásobní látky jsou olej, polyfosfátová zrnka – volutin, a několik specifických zásobních látek u jednotlivých skupin

– bičíkatá stádia mají dva nestejné bičíky (označujeme je jako heterokontní), které se liší délkou, funkcí i strukturou mastigonemat.

Třídy:

– Chrysophyceae

– Bacillariophyceae

– Raphidophyceae

– Eustigmatophyceae

– Xanthophyceae

– Phaeophyceae

Zástupci:
Dictyocha (Distephanus) speculum je velice významnou složkou mořského planktonu
Tribonema – vláknitka, jeden z mála zástupců Tribophyceae, který je běžně v přírodě viditelný.
Botrydium – mnohojaderná vakovitá sifonální stélka. Je to makroskopicky viditelný zelený váček (zhruba 1-2 mm), který se bezbarvými rhizoidy zachycuje na hodně vlhké půdě (dno vypuštěných rybníků, bahnité břehy řek atd.)
Padina pavonia - plochá listovitá stélka – vypadá trochu jako ucho, jako jedna z mála chaluh hodně inkrustuje vápencem. Jako tropický prvek proniká i do Středozemního moře.
Macrocystis - tvoří podmořské “lesy”, může mít až 60 metrů. Průmyslově je využívaná na produkci alginátů. Nejvíc rozšířena v severovýchodním Tichém oceánu, ale v podstatě ji lze najít kosmopolitně. Rod obsahuje asi 4 druhy, které ale často hybridizují.

Glaucophyta (syn. Glaucocystophyta)

– eukaryotický organismus nesoucí v sobě endosymbioticky žijící sinici – cyanely, uvnitř se sinice rozmnožují spolu se sinicovkami

– sinice mají jako fotosyntetický aparát, fungují jako chloroplast,

– ultrastruktura na úrovni prvoka

– zásobní látkou je škrob

Zástupce:
Glaucocystis nostochinearum – jednobuněčná řasa, v tůních s mírně kyselou vodou

Rhodophyta

– většinou mořské, pokud jsou sladkovodní, tak jsou vázány na velmi čisté vody

– chlorofyl a a malé množství d, α- a β-karoten, zeaxanthin a lutein

– mají fykobilizomy, c-fykocyanin a allofykocyanin, r-fykocyanin a r-fykoerytin

– chloroplasty obaleny dvojitou nepřerušovanou membránou; thylakoidy jednotlivé, nikdy nesrůstají a jsou rovnoběžné

– zásobní látka – florideový škrob

– silná buněčná stěna z polysacharidů (amorfní galaktany – agar, karagen…) – ekonomické využití

– rozmnožování: pohlavní – oogamie; nepohlavní – monosporami – gametofyt i sporofyt

– nikdy bičíkatá stadia

– podtřída Bangiophycideae starší polyfyletická skupina; podtřída Florideofycideae mladší monofyletická skupina

Chlorophyta – zelené řasy

– všechny typy stélek

– chlorofyl a a b, α- a β-karoten a několik karotenoidů, jejich poměry stejné jako u vyšších rostlin

– chloroplast má dvě obalné membrány, thylakoidy po 2-6

– zásobní látka většinou škrob, někdy polyfosfátová zrna, mannan, xylan, alkoholy

– buněčná stěna zpravidla celulózní, občas je buňka nahá, občas se šupinami nebo glykoproteinovou chlamys

– rozmnožování – nepohlavní i pohlavní, specifické pro jednotlivé skupiny

– zákl. systém – 7 tříd:

1. Prasinophyceae – bazální skupina, bičíkovci (většinou) s organickými šupinami na povrchu. Dál se o nich nebudeme zmiňovat.

2. Chlamydophyceae – bičíkovci (většinou) s glykoproteinovou stěnou (tzv. chlamys) a CW pozicí bičíků – viz obr.

3. Chlorophyceae – mnoho typů stélek, stěna je polysacharidová a bičíkatá stádia

4. Trebouxiophyceae – většinou jednobuněční s CCW konfigurací.

5. Ulvophyceae – vláknité až sifonální stélky a CCW konfigurace.

6. Zygnematophyceae – jednobuněčné a vláknité, bez bičíků a se zvláštním typem rozmnožování.

7. Charophyceae – jednoduché vláknité až pletivné stélky, bičíky asymetrické.

Zástupci:
Chlamydomonas
Haematococcus pluvialis - druh je nápadný zejména intenzivním červeným zbarvením
Volvox (váleč) – jednotlivé buňky jsou uloženy po obvodu slizové koule. Ačkoliv se buňky jeví jako stejnocenné a coenobium je sférické, přece má apikální a

antapikální část.
Microspora - jednoduchá vláknitka, často nacházený rod, hlavně v čistších a chladných vodách. 
Trebouxia - jednobuněčná řasa, která se nejčastěji vyskytuje jako fykobiont lišejníků.
Ulothrix - nejdůležitější zástupce celé skupiny. Je to mořský i sladkovodní rod, který žije přisedle v litorálu.
Cephaleuros - podivný parazit, ketrý žije v průduších listů Magnolia, Camellia, Citrus a Rhododendron. Na první pohled vypadá spíš jako plíseň, lišejník Strigula ho obsahuje jako fykobionta. Podobnou ekologii má také r. Stomatochroon.

Mechorosty
jsou výtrusné rostliny s rodozměnou (mají bezcévný gametofyt), tj. dochází u nich ke střídání pohlavní a nepohlavní generace. Zástupci mechorostů jsou játrovky, hlevíky a mechy. Z jednobuněčné spory klíčí lupenitý či vláknitý prvoklíček, tj. protonema, vyvíjející se v rostlinku s lupenitou, dorziventrálně diferencovanou stélkou či stélkou členěnou na lodyžku (kauloid), lístky (fyloidy) a k podkladu přichycenou kořeny (rhizoidy). Prvoklíček (protonema) má tvar drobného zeleného vlákna s přepážkami). Na gametofytu se tvoří gametangia, zvlášť samičí a samčí, vytvářející pohlavní buňky spermatozoidy a oosféry. Po oplození oosféry v kapce vody spermatozoidem vzniká sporofyt, který je tvořen štětem a tobolkou. Výživou je sporofyt zcela vázán na gametofyt. Vyskytují se ve vlhkém prostředí, přisedají k podkladu pomocí rhizoidů a indikují charakter biotopu.

– bezvýznamné z hlediska krmivářského, ale ekologicky významné k retenci vodních srážek

– náznak svazků cévních, urychlují rozvod vody a živin

Hlevíky (Anthocerotophyta)

– je oddělení vyšších necévnatých rostlin, řazené k mechorostům. Formálně k němu patří jediná třída, Anthocerotopsida. Jako u ostatních mechorostů se střídají v životním cyklu fáze sporofytu a gametofytu. Lupenitá stélka (podobná např. stélce játrovek) je gametofyt, sporofyt má tvar protáhlého válce a na svém konci produkuje výtrusy.

– Hlevíky rostou po celém světě, preferují vlhká stanoviště. U nás se vyskytují 3 rody se 4 druhy, nejhojnější je hlevík polní (Anthoceros agrestis).

Játrovky (Hepatophyta)

jsou stélkaté zelené rostliny, které tradičně zařazujeme spolu s mechy a hlevíky mezi mechorosty. Latinský název je odvozen podle zástupců rodu Marchantia (česky porostnice, např. porostnice mnohotvárná), patrně nejhojnějších játrovek na Zemi. Z řady dnes již zastaralých názvů, které se v minulosti pro tuto skupinu užívaly, je možno zmínit např. Hepaticae nebo Hepaticophyta. Oba se odvozují od latinského hepar, tj. játra, a poukazují tak na typický vzhled mnoha zástupců.