Paní Bovaryová - Gustave Flaubert

Slovenský jazyk » Čitateľský denník

Autor: oleg
Typ práce: Referát
Dátum: 16.11.2008
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 953 slov
Počet zobrazení: 7 899
Tlačení: 557
Uložení: 618
Nejvýznačnějším francouzským romanopiscem, v jehož díle se hluboce odráží změny nastupující nové doby, byl Gustave Flaubert (1821 - 1880). Základním milníkem se pro jeho život stal revoluční rok 1848, který představuje zdroj rozpornosti v jeho díle. Způsob Flaubertova myšlení je typicky realistický, cizí mu však nebyl ani doznívající romantismus, ani nastupující naturalismus. Patří ke generaci, na níž dobová nálada nejvýrazněji zanechala stopy deziluze a zklamání. Rozhořčení z revoluce, které se od malička účastnil jen pasivně, jako divák, způsobené převahou řečí nad činy a také částečně zkreslenými informacemi dostávajícími se mu pod ruku, ho vedlo ke snaze izolovat se od zkaženého světa a  k nenávisti vůči měšťákům, demokracii a revoluci. Jeho zášť ho často tolik zaslepovala, že neviděl jasně věci a události kolem sebe, ač se  celý život snažil zachytit realitu v její nezkreslené podobě. Nedokázal nikdy své představy o lepší společnosti realizovat,  vakuum mezi ním a společností se snažil vyplnit vybroušenou technikou slohu a uměním, v němž spatřoval jakousi modlu. Flaubert zachytil měšťáctví v tom nejhorším světle, kterak plochá skutečnost uvrhuje hrdiny do izolace a dovoluje jim pouze snít, toužit a nakonec zažít rozčarování. Jeho velkým kladem byla nesmírná pečlivost a podrobná dokumentace popisovaných událostí, kterou věnoval každému svému dílu.  

Gustave Flaubert
se narodil v Rouenu jako druhé dítě Achilla Flauberta, vedoucího lékaře místní nemocnice, a Caroliny Flaubertové, dcery rouenského chirurga. Z šesti dětí zůstaly naživu jen tři. Dětství prožil Gustave v přímém sousedství nemocničních sálů a měl tak možnost se denně setkávat s lidskou bolestí a utrpením. V roce 1837 Flaubert se svým přítelem vytvořil fiktivní postavu Garcona, prototyp budoucího Homaise v Paní Bovaryové, v němž se spolu s mnoha špatnými vlastnostmi příznačnými pro maloměšťáctví zračil také hluboký Flaubertův smutek ze stavu tehdejší společnosti, zesílený jeho nervovou chorobou. Rodinný majetek mu dovoloval nezávislou existenci, nerušenou materiálními starostmi. I přes svou nervovou chorobu byl fyzicky robustní, s dostatkem vitální energie a smyslem pro groteskní karikaturu (miloval Rabelaise). V době studií na rouenské škole  se mladý Flaubert pokoušel o svá první literární díla. Teprve Paměti bláznovy (1838) a Smarh (1838) dosáhly určité slovesné úrovně.

Roku 1841 byl  zapsán na právnické fakultě v Paříži, napsal prózu Listopad, neuspěl u zkoušek a po nervovém záchvatu v roce 1844 se na otcovo přání vzdal dalších studií. Zmařené naděje na kariéru právníka ostatně vůbec nelitoval, neboť odmalička bylo jeho jediným snem stát se umělcem. Z první poloviny čtyřicátých let pochází i nepublikovaná verze Citové výchovy, která představuje ve Flaubertově tvůrčím vývoji opravdový milník mezi produkty mladického subjektivního vznětu a zralou, již typicky flaubertovskou generací děl. Za svého pobytu v Paříži navázal Flaubert první literární známosti (V. Hugo). Po smrti otce (1846), jenž zakoupil usedlost v Croissetu u Rouenu, se stal tento dům Flaubertovým trvalým sídlem,  svůj pobyt přerušoval občasnými většími cestami. Za svého života zavítal i do značně odlehlých končin (Itálie, Bretaň, Normandie, Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt, Řecko, severní Afrika a Tunis). Samotářský život v Croissetu nebránil však Flaubertovi v občasných citových vzletech, a protože chápal manželství jako projev měšťáctví, svou lásku rozdal mnoha ženám. Citově nejintenzivnější bylo setkání s Elisou Foucaultovou, prototypem postavy paní Arnouxové z Citové výchovy, a delší, po osmi letech bouřlivě přerušený poměr s Louisou Coletovou. Podařenější a umělecky produktivnější většinou byly jeho přátelství (Louis Bouilhet, Tain, Renan, Michelet, Turgeněv, Maupassant). Přátelé mu byli užitečnými rádci (na jejich radu zavrhl první verzi Pokušení sv.  Antonína a jal se psát Paní Bovaryovou), on jim zase na oplátku pomáhal v těžkých chvílích. Po matčině smrti (1872) přenesl veškerou něhu na neteř Carolinu Commanvillovou a obětoval se, když její manžel ohlásil úpadek. Proto na sklonku života trpěl nedostatkem peněz, musel omezit i cesty do Paříže a styky s přáteli redukoval do písemné podoby. 8. Května 1880 podlehl Flaubert v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu mozkové mrtvici.
 
Dílo:
·  Paní Bovaryová (Madame Bovary - viz dále)
·  Salambo - historický román, evokující život Kartága v době punských válek
·  Citová výchova - vylíčení deziluzí, jimiž procházela jeho generace
·  Pokušení sv. Antonína - vize, která předvádí v šíleném mumraji všechny fantazijní výtvory, jimiž lidstvo zaplňovalo v průběhu své historie prázdnotu nebes klenoucích se nad jeho proměnlivým hemžením
·  Tři povídky

Paní Bovaryová
  Psychologický román Paní Bovaryová výrazně ovlivnil jak francouzskou literaturu, tak i celosvětový kritický realismus. Hlavní osu románu tvoří kritika měšťáctví. Jeho hrdinkou je romanticky založená žena Emma Bovaryová, která nemůže nalézt uspokojení v životě s obyčejným venkovským lékařem Charlesem Bovarym a snaží se vymanit se ze šedivé statičnosti maloměšťácké společnosti. Vytváří si proto svoji vlastní realitu, žije ve světě snů a iluzí. Únik z reality hledá v cizoložných vztazích a finanční zhýřilosti, která ji nakonec zničí. Motivy snění a následné deziluze prostupují celým románem. Příběh citového odcizení a manželské nevěry měl snad reálný podklad v aféře venkovského lékaře Delamara, jemuž se románová postava Charlese Bovaryho v mnohém podobá.

Kniha začíná pohledem do soukromí Charlese Bovaryho. Charles po delší námaze vystuduje lékařskou univerzitu, díky své matce se nepříliš šťastně vdá za nehezkou, ale bohatou vdovu. Ta však záhy umírá. Skrze své doktorské řemeslo se náhodně seznamuje s krásnou Emmou Roualtovou, jíž je uchvácen. Zde se těžiště příběhu posouvá směrem k Emmě, což ovšem Flaubertově vytříbenému stylu nečiní potíže. Už v počátku se jasně odhaluje Charlesův charakter. Je to dobrák od srdce, proplouvá však životem ustrašeně, každé překážce se raději vyhne, než aby ji zdolal, nemá vlastní názory, v ničem nevyniká, zapadá do ploché měštˇácké společnosti, aniž by se jakkoli snažil vymanit se z jejího vlivu, je slabošský, pasivní, bez fantazie a lhostejný. Emma je v té době vylekaná nezkušená dívčina, avšak s velkými životními plány. Veškerý čas tráví četbou románů, které na ni mají velký vliv. Představuje si, že život je jeden velký román, a že ona potká vytouženého romantického hrdinu a bude žít pestrý a vzrušený život. Charles jí nabízí sňatek, Emma přijímá. Nějaký čas je  velice šťastná - Charles je hodný, laskavý, velice ji miluje, snesl by ji modré z nebe. Po chvíli si však uvědomuje, že vlastně vůbec není šťastná. Charlesovy lichotky už ji nudí, zjišťuje, že jeho řeči jsou ploché jako stěna. Touží po skutečné romantické lásce, má dojem, že jí Charles nerozumí, že jeho láska k ní je jaksi automatická, příliš jednoduchá, strohá a nezajímavá, jako ostatně Charles sám. I městečko Tostes už začíná nenávidět. Úniky z této banální a stereotypní reality zdánlivě nachází v četbě románů, které ji však jenom ještě více utvrzují v jejím postoji. Její život je prázdný, beze smyslu. Je pozvána na šlechtický ples, což je pro ni vítaným zpestřením nudného života. Ples však skončí a život se vrací do normálních kolejí a Emma, snad i v důsledku pocitů závisti a nenaplněného snu, se psychicky zhroutí.

Charles usoudí, že je nutno se přestěhovat. Vybere městečko Yonville, které však není o nic menším zapadákovem, než bylo Tostes. Teprve zde se vynořuje nosná konstrukce celého románu. Hned na začátku nám autor odhaluje charaktery lidí, vedle kterých budou manželé Bovaryovi žít. Všichni jsou to typičtí maloměšťáci, přesto jsou jejich povahové rysy zcela odlišné. Nedá se říci, že by Flaubert měšťácké vlastnosti zesměšňoval, pouze je zachycuje v tom nejhorším světle. Přímo koncentrovaným typem měšťácké prázdnoty a sobectví je v románu postava lékárníka Homaise. Na ní si dal Flaubert obzvlášť záležet. Homais myslí jen na sebe, má tendenci neustále někoho poučovat, mluví o pokroku, filosofii, vědě, ale všechna tato velká slova spojuje jen se zájmy vlastní osoby. Každou myšlenku pojí se svou marnivostí. Je svobodomyslný a vysmívá se kněžím. Jeho řeči jsou zploštělé, trapné, často podlézavé. Prostředí Emmina života je doplněno farářem Bournisienem, u něhož Emma marně hledá útěchu, neboť mu nepřijde na mysl, že by mohl někomu pomoci jinak než otřelými frázemi. Emma se brzy seznamuje s písařem Léonem, který ji snadno okouzlí. Je totiž podobně romanticky založen jako ona, také se zdánlivě odlišuje od svrchní společnosti. Ani jeden však nemá dost odvahy započít cizoložný vztah, který Emma pokládá za jediné možné východisko z bludného kruhu  maloměsta. Když Léon odjede do Paříže studovat práva, Emma se psychicky zhroutí. Navíc brzy zjišťuje, že je těhotná. Úpěnlivě si přeje chlapce, i tento sen je však zmařen. Holčička, která se narodí, dostane jméno Berta. Ukazuje se, že Emma není s to plně zastat úlohu matky, která jí byla svěřena. Její povaha není dost loajální, mohla by dát svou lásku cizímu muži, ale těžko dítěti. Emmin vztah k Bertičce je tedy už od počátku dost odměřený. Krásná tvář paní Bovaryové brzy okouzlí  známého svůdce žen Rodolpha. Lichotkami vznešené úrovně, ale nízkého obsahu si  získá její přízeň. Následuje  cizoložný vztah, který vyvrcholí Emminou touhou utéct s Rodolphem co nejdál od svého manžela. Rodolpho však nemá zájem být vázán na ženu s dítětem, a proto na poslední chvíli Emmu opouští. Ta je zdrcena. Návrat k nudě pro ni znamená rozklad osobnosti, kterému se snaží různými prostředky zabránit. Vítanou změnou je pro ni návrat Léona z Paříže. Ten si dodá odvahy a Emmu svede. První měsíce jejich lásky prožívá Emma chvíle blaženosti, poté však zjišťuje, že Léon je jen málo odlišný od ostatních mužů, a jejich vztah splývá se šedí města. Emma rozhazuje peníze a brzy se zadluží lichváři Lhereuxovi. Ten se dovede obratně vetřít do její blízkosti a učinit se pro ni nepostradatelným. Emma podepíše tolik směnek, že jí nezbude ani frank. Obrací se na své přátelé: Rodolpho i Léon odmítají. Neunese tíhu situace a zklamána a znechucena životem se otráví  arzenikem. Její manžel zanedlouho zmírá žalem. Zatímco manželé Bovaryovi hynou, pokrytecké měšťáctví, zastoupené lékárníkem Homaisem, který dostává záslužný křiž, triumfuje.

Těsně po vydání Paní Bovaryové (1856) obžalovává státní zástupce Flauberta z přečinu proti mravopočestnosti, kterého se dopustil svým cynickým románovým dílem. Toto trapné gesto jasně poodhalilo stav tehdejší společnosti. Flaubert soud lehce vyhrál, a tak mu celý fraškovitý proces posloužil jako reklama.

Emma Bovaryová je  sice romanticky založená, ale s romantickými hrdiny nemá mnoho společného. Nebojuje za žádné nadosobní cíle, veškerá snaha pramení z jejího sobectví. Místo splněných snů ji však potkává jenom deziluze. I přes to, že autor stojí jednoznačně na Emmině straně, je už na začátku knihy patrna autorova objektivnost, vycházející z proslulé flaubertovské "impassibility". Aby autor mohl zobrazit skutečnost naprosto reálně, musel se nejdříve od hrdinky zcela odosobnit. K tomu však bylo zapotřebí téměř se s Emmou ztotožnit, poznat každý skrytý kout jejího ega. Po prostudování Flaubertova životopisu lze konstatovat, že některé momenty jeho života se nápadně podobají osudům Emmy Bovaryové (např. místo děje, obdobné prostředí, podobné životní názory). Flaubert dokonce jednou řekl: "Paní Bovaryová jsem já." Tím se s hrdinkou ztotožnil i veřejně. V Emmině osudu je ztělesněn nelehký úděl ženy v dané společnosti. Emma sice bojuje proti maloměšťácké společnosti, ale její snahy a touhy jsou neméně omezené, neméně měšťácké. Touží po bohatství, ale prací pohrdá. Její nálada je nestálá jako aprílové počasí, její chování často postrádá logiku. Vytváří si vlastní logiku, která vyplývá z potřeb aktuální situace. Oba manželé  hynou zbytečně, svou smrtí nepomohou žádným vyšším zájmům. V tom spočívá největší tragédie.  Flaubert je mistrem psychologické zkratky. Nějakým konkrétním detailem nebo zachycením běžného pohybu dokáže vyjádřit celou situaci, vypovědět vše o povaze. Všechny hlavní postavy jsou dokonale psychologicky vylíčeny. Paní Bovaryová pokračuje v tradici kritického realismu v tom, že hrdinčina tragédie se neodehrává mimo konkrétní dobové vztahy, že je přímo podmíněna prostředím, ve kterém Emma žije. Na rozdíl od Balzaca či Standhala, Flaubert prožívá pouze příběh paní Bovaryové, ostatní postavy jen jaksi plynou okolo něj v  toku děje. Každá věta, každé slovo v knize má svůj hluboký a pevný význam. Dobře viditelná je slohová přesnost a vytříbenost, autor také psal knihu celých pět let !

Podstata tkví v tom, že Flaubert ztratil víru v člověka, dokonce se mu lidé vyloženě hnusí. Emminy extravagance jsou pro autora někdy jediným, čím se může bránit vlivu všehubící měšťácké všednosti. Výsledným čtenářským dojmem je absolutní negace , bezútěšnost, ztráta víry v cokoli, svrchovaná skepse.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1


Odporúčame

Slovenský jazyk » Čitateľský denník

:: KATEGÓRIE – Referáty, ťaháky, maturita:

0.034