Pápežstvo

Pápežstvo

Církevní stát, Patrimonium sancti Petri, Dědictví sv. Petra – území v Itálii, kde v letech 754 – 1870 vládli římští papežové jako světští panovníci. Církevní stát se zformoval v pozdní antice zejm. prostřednictvím darů. Svůj nárok na nezávislost územního panství opírali papežové o falešnou darovací listinu – donaci Konstantinovu. Franský král Pippin převzal papežství do ochrany proti Langobardům a zajistil v roce 754 Pippinovou donací dukát římský, exarchát ravennský a Pentapolis jako církevní území. Za avignonského papežství 1309 – 77 došlo k úpadku církevního státu, který přetrvával do konce schizmatu v roce 1417. V roce 1809 sekularizován Napoleonem I. Bonapartem, 1815 obnoven. Během sjednocování Itálie postupně připojen k Italskému království. 1929 lateránskými smlouvami mezi Italským královstvím a papežem obnovena papežská moc nad územím Vatikánu.

Vatikán, Svatý stolec, Vatikánský městský stát, latinsky Status Civitatis Vaticanae, italsky Stato della Cittŕ del Vaticano – stát na Apeninském poloostrově, enkláva v Itálii v západní části Říma; 0,44 km2 (nejmenší stát na světě), 782 obyvatel (1999), hustota zalidnění 1 777 obyv./km2; úřední jazyk latina a italština, měnová jednotka vatikánská lira (VAL). Celní a měnová unie s Itálií. – Urbanizované území v západní části Říma na pravém břehu Tibery tvoří chrám sv. Petra se stejnojmenným náměstím, papežský palác a přilehlé zahrady a budovy (mj. Vatikánská muzea). Vatikán spravuje i řadu dalších kostelů a paláců v Římě, jež mají exteritoriální statut (Santa Maria Maggiore, San Giovanni in Laterano), a letní sídlo papežů v Castel Gandolfo u Říma. – Obyvatelstvo tvoří zejm. vysocí církevní hodnostáři. Politický a ekonomický význam Vatikánu daleko přesahuje hranice státu. Vatikán je hlavním světovým centrem římskokatolické církve a významným finančním střediskem (rozsáhlý majetek a investice v zahraničí). Má vlastní banky, poštu, železniční stanici, rozhlasový vysílač, tisk, historické ozbrojené síly (švýcarská garda). – Intenzívní turistický ruch; nejdůležitější katolické poutní místo světa. Významné stavební památky a umělecké sbírky: chrám sv. Petra (nejvýznamnější stavba západního křesťanstva s vynikající výzdobou; současný kostel je z 1506 – 1626, rozměry 186×138×132 m), náměstí sv. Petra s kolonádami (G. Bernini, 1667), kašnami a egyptským obeliskem, Vatikánská muzea (rozsáhlé sbírky od starověku po moderní umění; součástí je mj. Sixtinská kaple a Raffaelovy síně). – Vatikán je dědicem církevního státu, jehož území si v roce 1870 připojilo Italské království. 11. 2. 1929 podpisem lateránských dohod byly papeži potvrzeny výsady včetně práva exteritoriality. Datum smlouvy se oficiálně považuje za vznik Vatikánu. Prestiž Vatikánu posílena zejm. za pontifikátů papežů Jana XXIII., Pavla VI. a Jana Pavla II. Viz též církevní stát, papež. – Vatikán je nezávislá teokratická absolutní monarchie. Hlavou státu je papež, volený doživotně kolegiem kardinálů. Je hlavou římskokatolické církve. Nejvyššími poradními orgány papeže v církevních záležitostech jsou koncily církevní, kolegium kardinálů a biskupský synod. Praktické řízení církevních, politických a hospodářských záležitostí Vatikánu a římskokatolické církve je v kompetenci římské kurie. Tvoří ji státní sekretariát (v čele státní tajemník, obdoba úřadu předsedy vlády), který má dvě sekce: pro veřejné (všeobecné) záležitosti církve a pro vztahy mezi státy a církví. Ke kurii patří 9 posvátných kongregací, 3 tribunály, 12 pontifikálních rad, 15 pontifikálních komisí a výborů aj. Papež Jan Pavel II. (* 18. 5. 1920).

Papež, nejvyšší představitel katolické církve, pokládaný za nástupce apoštola Petra a za vikáře Kristova. Je jím podle tradice biskup Říma, protože tam apoštol Petr, nejvyšší pastýř počínající církve, přenesl své působiště z Jeruzaléma a římským biskupům svou pravomoc předal. Biskupové Říma byli označováni za první mezi biskupy a později také mezi patriarchy (s titulem patriarchů Západu) a byli považováni za nejvyšší odvolací instanci v církvi. Způsob uplatňování papežské autority se historicky měnil. Po pádu západořímské říše se k duchovní autoritě připojila i světská moc spjatá s papežským státem. V rámci jednání 1. koncilu vatikánského bylo formulováno dogma o papežské neomylnosti ex cathedra. 2. koncil vatikánský poněkud oslabil absolutistické pojetí papežské moci tím, že zdůraznil autoritu biskupského kolegia.

Kamerlengo, kardinál, který řídí v době uprázdnění papežského stolce běžné záležitosti církve a organizuje papežskou volbu.

Kardinál člen sboru jmenovaného v katolické církvi papežem původně z římských kněží a jáhnů, od 8. stol. i z biskupů sedmi tzv. suburbikálních diecezí (ležících v okolí Říma), od 12. stol. i z arcibiskupů a biskupů mimo Řím. Spolupracují s papežem na vedení církve, v době uprázdnění papežského stolce řídí církev (viz též kamerlengo), v tajném konkláve volí nového papeže (voliteli jsou do věku 75 let);

 arcibiskup, obvykle v katolické církvi sídelní biskup arcidiecéze. Takový arcibiskup je zároveň metropolitou. Některým metropolitům (např. pražskému) náleží tradiční titul primas. Může však být i titulární arcibiskup, tedy biskup s postavením arcibiskup, ale bez vlastní arcidiecéze. V pravoslavných církvích je arcibiskup odlišen od metropolity.

arcidiecéze, arcibiskupství – diecéze v katolické církvi, která je centrem provincie církevní a jejímž představitelem je obvykle arcibiskup. V ČR je pražská arcidiecéze centrem církevní provincie české a olomoucká arcidiecéze centrem církevní provincie moravské.

metropolita, v katolické církvi západního ritu sídelní arcibiskup v arcidiecézi, která je středem provincie církevní. Má prvenství vůči ostatním sídelním biskupům provincie, kteří jsou jeho sufragány. V pravoslavných církvích různá praxe; metropolita může být též hlavou autokefalní církve (v českých zemích).

primas

 tradiční titul některých arcibiskupů a metropolitů v katolické církvi; obvykle je to ordinář místa, v němž byli korunováni králové. Někdejší vazba biskupů a metropolitů na primase byla nahrazena biskupskými konferencemi s voleným předsedou. V českých zemích je primasem arcibiskup pražský;

 primátor, první z konšelů středověké městské správy.

biskup, v křesťanských církvích představený na určitém území, označovaném jako diecéze, eparchie apod. V katolické církvi, v církvích pravoslavných, ve starých východních církvích a ve starokatolické církvi se biskupové chápou jako nástupci apoštolů; předpokládá se, že svěcení na biskupa je v nepřetržité návaznosti na Ježíše Krista a apoštoly (tzv. apoštolská posloupnost). V reformačních církvích je funkce biskupa spíše přechodná a obvykle volená. V liturgii latinského ritu nosí biskup při bohoslužbách mitru a někdy i berlu. K jeho insigniím patří též náprsní kříž (pektorál) a pastýřský prsten. Někteří biskupové jsou arcibiskupy, metropolity a patriarchy.

rozkol, schizma – v křesťanství oslabení jednoty křesťanů v církvi, oddělení části křesťanů od církve a jejich ustavení v novou církev, aniž by to však muselo zároveň znamenat podstatné rozdíly ve věrouce. V roce 867 došlo k prvnímu rozkolu mezi východní a katolickou církví (viz též Fótios), 1054 k definitivnímu rozchodu mezi východní a katolickou církví (Kerullariovo schizma). Katolíci hodnotí toto rozdělení jako východní rozkol, podle pravoslavných se rozkolu dopustili katolíci. Velký západní rozkol v podobě trojpapežství v 15. stol. byl překonán na koncilu kostnickém.

velký západní rozkol, papežské schizma – rozkol v katolické církvi 1378 – 1417, který vznikl dvojí papežskou volbou v roce 1378 (Urban VI. v Římě, Klemens VII. v Avignonu). Od prvního koncilu v Pise v roce 1409 a volby Alexandra V. papežem existovali tři papežové. Konflikt o právním postavení papežů podstatně přispěl k rozvoji konciliarismu. Teprve jednání na koncilu kostnickém (1414 – 18) dospělo ke zvolení všemi přijatého papeže Martina V. a ukončilo tak schizma. Velký západní rozkol prohloubil náboženskou a sociální krizi středověku a byl jedním z impulsů reformního náboženského hnutí (mj. husitství).