Obidva jazyky patria do západoslovanskej jazykovej skupiny. Navzájom sa ovplyvňujú. Je potrebné dbať na to, aby do spisovnej slovenčiny neprenikali nesystémovo neologizmy z češtiny.
– čeština má tieto osobitné hlásky a písmená:
ř (moŕe, koŕen,
třeba);
ou (soud, jsou, berou);
ů (můj, původne,
důkaz);
ě (děti, země, rozkvět, běží);
– v češtine nie sú tieto hlásky:
ä (v češtine ě, a) – pět, maso, pata;
ia (v češtine á/í) – žák,
ulicím;
ie (v češtine é/í) – mléko, pírko, vím, stín;
iu
(v češtine í) – cizí, paní, televizi;
ô (v češtine ů/o) – můj, různý,
osmý;
ľ (v češtine l) – spisovatel, král, libovolný;
ĺ (v
češtine lou) – sloup, tlouci;
ŕ (v češtine r) – vrba, mrtvola, vrtat;
dz
(v češtine z) – házet, mez, sázet;
dž (v češtine z) - hází,
sází;
– skupina aj je v češtine ej – vejce, dej, přej;
– striedanie spoluhlások je
v češtine častejšie (mnoho – mnozí, noha – na noze, ruka – ruce, macecha – macešin);
– v češtine neplatí rytmický zákon (dávám, mládí);
– v češtine sa používa vokatív (pane profesore,
Evo);
– častejšie sú dvojtvary (mužovi/ muži, panu učiteli);
– v akuzatíve a inštrumentáli mn.č. pod.m. sú tvary: hrdiny,
hrochy;
– prídavné mená majú aj menný tvar v prísudku (je nemocen);
– slovesá majú dvojtvary (píšu/ píši, vážou/
váží);
– čeština viac využíva príčastia trpné nedokonavých slovies (noviny jsou čteny);
– v súvetiach má čeština niektoré
odlišné spojky (jenž, zda, jestli, nýbrž...)
– niektoré české slová sú odlišné od
slovenčiny (teď, pohádka, vesnice, dudák, havíř, židle, nemoc, želva...);
– niektoré české slová majú v slovenskom nárečí iný
význam (sklep, kmín, statek, kapusta);
– niektoré cudzie slová majú v češtine iný rod alebo iný prepis (varianta/ variant, téze/
téza, foném/ fonéma, tá Paříž/ ten Paríž).