Lion Feuchtwanger

Lion Feuchtwanger

– německý židovský spisovatel, autor mnoha historiografických, sociálně kritických románů, povídek a dramat
pseudonym J. L. Wetcheek
přínos německé literatuře 20. a 30. let našeho století

– Narodil se 7. 7. 1884 v Mnichově.

– Syn továrníka, studoval na filozofické fakultě germanistiku (1907 doktorem filozofie) a filologii v Mnichově a Berlíně;

– hodně cestoval, přispíval divadelními kritikami do četných časopisů, např. pro časopis německé levicové inteligence Schaubühne (od 1908), přednášel;

– zájem o filozofii, historii, mytologii, překládal indická a španělská dramata;

– válka ho přivedla k psaní protiválečných veršů;

– po fašistickém puči v Mnichově (1923) se přestěhoval do Berlína;

– bytostný odpůrce fašismu – jakmile se v Německu dostali k moci nacisté, octl se na „černé listině“ a musel opustit vlast s desítkami jiných spisovatelů; 1933 byl na přednáškovém turné ve Francii a již v emigraci setrval;

– spolu s Bertoltem Brechtem, Johannesem R. Becherem, Arnoldem Zweigem a Waltrem Benjaminem patřil k předním členům Ochranného svazu německých spisovatelů;

– spoluzakladatel protifašistického časopisu Das Wort, který v letech 1936 -1939 redigoval;

– za druhé světové války (1940) odešel do USA, kde žil v Pacific Palisades v Kalifornii; podílel se na vedení týdeníku Aufbau;

– 1955 získal Národní cenu bývalé Německé demokratické republiky, rok na to doktorát berlínské Humboldtovy univerzity.

– Zemřel 21. 12. 1958 v Los Angeles v USA.

Je známý zejména svými slavnými romány, ve kterých řeší aktuální otázky, i když často zpracovávanými náměty jsou právě historické. Byl ovlivněn lartpourlartismem. Spojuje dohromady historický námět, psychologickou problematiku a celé je to aktualizované.

V počátcích literární činnosti psal dramata ze židovské či něm. historie s moderním psychologickým osvětlováním problémů a s politickou aktualizací

– Warren Hastings (1916);

– Thomas Wendt (1920).

Proslavil se až historickými romány

– Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá (1923);

– Žid Süss (1925, 1967), který byl nejprve zfilmován v Anglii a poté v Německu, kde byl jeho humanistický námět zneužit a přetvořen do antisemitské podoby.

– vyprávěný ve třetí osobě, 5 knih, z 30. let 18. století v Německu;

– hlavní postavou je obratný a schopný židovský finančník Josef Süss Oppenheimer podporující bezvýznamného a chudého prince Karla Alexandra; Karel se stane württemberským vévodou; S., „finanční ředitel“ vymáhá peníze ze země pro vévodovy velkolepé plány; po tragické smrti S. jediné dcery, kterou se vévoda pokusil znásilnit, změní S. styl života; pomstí se vévodovi – překazí mu pokus o převrat, který má vést k odstranění ústavy a nastolení diktatury; po zkáze plánu vévoda umírá, S. se nechává dobrovolně zatknout a odvést do vězení; odmítá vše, co by mu pomohlo od trestu (např. přestoupit na křesťanskou víru, ač ví, že jeho otec byl katolický šlechtic; útěk); umírá raději na šibenici jako židovský mučedník;

– portrét výrazné individuality a jejích myšlenkových pochodů; S. je plný protikladů; vévoda jako symbol hrubé přízemnosti a pozemskosti; mocenské plány mají přednost před právem a pravdou, čím poukazuje na přítomnost.

Přímou reakcí na dění v Evropě a v Německu – válečné období – jsou

– románová trilogie Čekárna o vzniku fašismu v Německu (Úspěch - o vzniku nacismu v Bavorsku -1930, Sourozenci Oppermannové – o prvních měsících fašistické hrůzovlády -1933, Vyhnanství -1939); zachycuje atmosféru meziválečného Německa a exilu; první dva romány odhalují příznaky a následky fašistického bratrstva, které bylo tehdy teprve na počátku svého působení;

– román Bratři Lautensackové (1943);

– román Simon (1945) věnovaný památce francouzského odboje;

– Nepravý Nero (1936);

– historická trilogie Josephus Flavius (Židovská vojna 1932, 1966, Synové 1935,66, Přijde den či Zaslíbená zem 1942,66) čerpá látku z historie židovského národa a konfrontuje ji se současností.

Poválečné období bylo ve znamení historických románů. Stále stranil „rozumu proti a násilí“. Události jsou aktualizované, využívá básnickou fantazii a invence.

– románový cyklus Lišky na vinici se týká francouzské revoluce (1947-8, 1957);

– opírá se o konkrétní události let 1777-1778 z předrevoluční Francie (od příjezdu Franklina – amerického vyslance do Francie po realizace francouzské státní půjčky americkému kongresu), vystupují zde významné osobnosti sklonku 18. století; „svobody a lepšího řádu nelze nikdy a nikde dosáhnout bez násilí“;

– centra dění Paříž a Versailles, americké události jen z „druhé ruky“;

– událost: konflikt Anglie (Jiří III.) a jejích amerických kolonií – Francie se rozhodla splatit Anglii utrpěnou porážku ze sedmileté války a mírovou smlouvu z 1763, kde byla Francie Anglií zbavena vlivu v Kanadě a Indii; spisovatel Beaumarchais, autor slavné Figarovy svatby, se nadchl pokusem amerických povstalců získat svobodu – „vybudovat svůj státní řád na svobodě, rozumu a přírodě“, obratně získává peníze od francouzské a španělské vlády a nakupuje výhodně zbraně z arzenálů – z pověření vládou, ale vlastně soukromě – na vyzbrojení armády Georga Washingtona; hlavní evropské monarchie Francie a Španělsko tím ale nevědomky podporují revoluční myšlenky ve své vlastní zemi a podkopávají si trůn; je ale nutné získat Francii na americkou stranu oficiálně, čehož se ujímá B. Franklin (americký spisovatel, vynálezce, státník) a vyjednává s Versailles;

– tři dějové roviny: B. „soukromý“ obchod se zbraněmi, boj o uvedení Figarovy svatby, snahy o uzavření spojenectví Francie s americkými státy bojujícími o nezávislost;

– slabým činitelem v dějinách je jednotlivec a stejně tak i panovník; Ludvík XVI. byl absolutním monarchou nezávislým na parlamentu, ale co chtěl dělat, jak se zdálo, nemohl; král si i přes tohle všechno, ovlivňován ministry a rádci a svou rozhazovačnou a krásnou manželkou Marií Antoinettou, jasně uvědomuje, o co tu jde; je sice proti Anglii, ale rozhodně nestojí na straně vzbouřenců a revolucionářů; po vítězství u Saratogy 1778 král podepíše, ale tím se vydává na cestu, kterou sám označuje jako „osudovou“.

– 3 části: Zbraně pro Ameriku, Spojenectví, Cena;

– autor: ústředním hrdinou není nikdo z lidí, ale pokrok;

– vybral si americkou a francouzskou historii asi proto, že ve Francii našel azyl po odchodu z Německa a v USA posléze žil; dále chtěl ukázat souvislost dějin evropských a amerických;

– dílo bylo psáno 3 roky (1944-47);

– Goya (1951) o poměrech v 18. století, problém umění ve službách politického přesvědčení a pokroku; biografické;

– Bláznova moudrost či Smrt a sláva J. J. R. (1952);

– Židovka z Toleda (1955).

– příběh o lásce a smrti milenky kastilského krále Alfonsa VIII. (1158-1214) raquel, dcery jeho ministra, v prostředí středověkého Toleda ve 12. století;

– (jako v Ž.S.) drží se historických poznatků, které načerpal z odborné literatury a z děl svých předchůdců (Lope de vega, Grillparzer); vše je obohaceno o románovou fikci;

– událost: 1195 drtivě poražen kastilský král Alfonso VIII. berberským vládcem Sevilly Jákúbem al-Mansúrem v bitvě u Alarcosu; veřejnost usoudila, že je to boží trest krále za lásku ke krásné židovce Ráchel, opomíjení svého království a své ženy, královny Leonor.

– středem děje nebývají osoby vykořisťované a prosté; zjednodušené politické poměry na poloostrově; více pozornosti věnuje kulturnímu životu a otázce národnostních a náboženských menšin – židů, křesťanů a Arabů;

– hrdinové si jsou vědomi svého židovství a hlásí se k němu (stejně v Židu Süssovi a Jefta a jeho dcera);

– Alfons jako hrdina není bez chyb – plný násilí, velkých plánů, chce se stát „císařem celé Hispánie“.

Další

– literární zpracování příběhu o Ester Jefta a jeho dcera (1957);

– cestopis Moskva (1937) inspirovaný návštěvou bývalého Sovětského svazu;

– eseje Desdemonin dům.

Závěr

Do dějin literatury se tedy zapsal jako autor historických románů. Většina se týká problematiky židovského národa, dále pak historií Německa – jeho rodné země, Francie a Ameriky, kde žil a Španělska, jehož řečí uměl. Romány jsou vedeny vírou v pokrok a člověka, hlubokým citem pro pravdu a dějinnou spravedlivost.