Lope Felix de VEGA Carpio

Život
Lope de Vega se narodil 25. listopadu roku 1562 v Madridu. Jeho otec byl příslušníkem drobné šlechty. Pracoval jako řemeslník, vyráběl výšivky. Měl velmi rád poezii a ve volných chvílích horlivě skládal verše. Právě proto nelitoval výdajů a poskytl co nejlepší vzdělání svému synovi, u kterého se mimořádné literární nadání projevilo již v útlém věku. Lope navštěvoval proslulou jezuitskou kolej v Madridě, ale už  ve dvanácti letech utekl tajně z domova a vstoupil do služeb ávilského biskupa. Pak nějaký čas studoval na univerzitě v Alkalá de Henares. Studia nedokončil, protože ho lákal život a ne suchopárná učenost.

Měl rád dobrodružství. Za svůj život si vyzkoušel všechny stránky života štěstí, zklamání i tragédie. Jeho milostný život byl bouřlivý, stejně jako jeho život celý. Byl dvakrát ženatý. Ve svých dvaapadesáti letech se stal knězem, ale ani potom svůj způsob života nezměnil. Nebyl spisovatelem z povolání, většinu svého života strávil ve službách velmožů. Lope nebyl dvorním básníkem jako někteří jiní a u dvora nebyl zrovna oblíben. Kolem roku 1620, to už byl slavným básníkem, se ucházel o hodnost dvorního kronikáře, ale marně. Po jeho smrti 27. srpna roku 1635 jeho jak se zdálo důvěrný přítel vévoda de Sessa a poslední zaměstnavatel přestal platit poplatek za jeho hrob, a tak dnes není známo, kde je místo jeho posledního odpočinku.
 
Dílo
Jeho dílo je překypující jako jeho život. Obsahuje nejrůznější žánry poezie, dramatu, románu.
 
Dramatická tvorba
Za nejobsáhlejší a nejvýznamnější je považována Vegova dramatická tvorba. Jak sám tvrdí psal ji oběma rukama. Napsal podle svého přiznání přes patnáct set her, dnes jsou známy texty od čtyř set sedmdesáti komedií a padesáti autos (alegoricky-symbolická hra náboženského obsahu). 
Vytvořil divadlo, které se dá srovnat s francouzským divadlem Velkého století nebo s anglickým divadlem alžbětinské doby. Typickým znakem jeho divadelních reforem (reformy popsal ve svém díle Nové umění skládati komedie 1609) je hra jako taková, ani smutná ani veselá. Nedbal zvyklostí psát pouze smutné, veselé nebo učené hry. Míchal volně dohromady komiku, vážnost, učenost, ale i žánry : „Neboť tak je tomu v přírodě, jež právě svou rozmanitostí je krásná.“ Počet dějství omezil na tři. V důsledku toho se ve španělském dramatu nevytvořily komedie a tragédie jako samostatné žánry, ale komedie jako žánr jeden, smíšený. Pojmenování komedie je používáno pro jakoukoliv divadelní hru.

Jeho hry jsou psány ve verších a vynikají stavbou děje a charakteristikou postav. Od začátku hry rychle rozvíjel děj a zápletku a vyhýbal se přílišnému psychologizování, a právě tím dokázal navázat dokonalý kontakt s publikem. V komediích promyšleně střídal lyrické žánry a metra (střídal počty slabik ve verších a místo důrazu ve verši). Pro každou situaci měl vybrán jeden lyrický žánr, například sonet používal u čekajících osob. Divák má možnost zhlédnout široký, pestrý a proměnlivý obraz lidského života. Většina jeho her  jsou veselohry nebo hry s náboženskými náměty.

Jeho hry nelze rozdělit na období, protože je není možno datovat. Ale dají se rozdělit do tří velkých skupin podle témat. Téma často opakoval, ale měl obdivuhodnou schopnost kombinovat a vymýšlet nové a nové zápletky a zvraty. První skupinou jsou hry náboženské, druhou historické a třetí mravoličné. Nejméně významné a také nejméně početné jsou hry náboženské. Například : Dobrá strážkyně, Narození Kristovo, ... Je vidět, že náboženské hry Lope psal ze společenské nutnosti a ne ze svého popudu. Hry s historickým námětem jsou početnější a zaujímají v de Vegově tvorbě velice důležité místo. Je na nich zajímavá jejich obsáhlost. De Vega v nich obsáhl skoro celé dějiny světa. Například : s námětem Antiky Velikost Alexandrova, Vypálený Řím, Co zmůže neštěstí proti statečnosti, Římský otrok, o Přemyslu Otakaru II. napsal hru Císařská koruna Otakarova a ruský dějinám se věnoval ve hře Velkovévoda moskevský. Nejvíce v této skupině je her s námětem dějin Španělska. Nejvýznamnější jsou Hvězda sevillská, která je nejlepší z jeho vážných her a vedou se spory o její autorství, Ovčí pramen (1937), Rytíř z Olmeda, Král nejlepší soudce, Horalka z Very. Nejpočetnějšími, tvoří téměř tři čtvrtiny z celkového počtu komedií, jsou mravoličné (zápletkové) hry. Například : Zahradníkův pes (1954), Zázračný pramen madridský (1956), Pošetilá dáma, Sedlák se svým pánem (191?), Učitel tance (1957), Otrokyně svého milence (1942), ...
 
Obsáhlost a význam Vegovy dramatické tvorby pro španělské divadlo však někdy poněkud zastiňuje jeho ostatní činnost. Lope de Vega je určitě nejreprezentativnější postava slovesného umění své doby.
 
Lyrická tvorba
Už podle textů Vegových dramat můžeme poznat, že nevynikal pouze v psaní divadelních her, ale že byl i velice schopný básník. Lope byl totiž nejen největším španělským dramatikem, ale zároveň i jedním z největších španělských lyriků. Vydal ale jen část své lyrické tvorby ve sbírkách, z nichž nejvýznamnější jsou Rýmy lidské (1602), Rýmy posvátné (1614) a Lidské a božské rýmy Tomé Burguillose (1634). Zbytek jeho tvorby je roztroušen po jeho nejrůznějších dílech.

Jeho sonety - nejlepší jsou především milostné, které jsou inspirované jeho životními láskami - ódy, elegie a eklogy patří ke kultivované renesanční poezie. Používal náměty italského a antického básnictví. Psal také básně lidové - ukolébavky, písně, romance aj.
 
Epická tvorba
Napsal také řadu epických básní. Ale ani v jedné ze svých poém, například Krása Angeličina (1602), Dobytý Jeruzalém (1609), Dragontea (1598), Tragická koruna (1630) nebo Kočičí vojna (1634), nedosáhl svých vzorů, hlavně renesančních epiků.
 
Romány
Jeho díla měla vždy scénický děj, vyprávění se mu nedařilo. Ale stále se o ně pokoušel. Napsal mimo jiné pastýřské romány Betlémští pastýři (1598, 1612), romány byzantského typu Poutník ve své vlasti (1604). Nejcennějším z jeho románů je Dorotea (1632), protože má v sobě autobiografické prvky. Tento román napsal formou dialogu po vzoru Celestiny a pojal ho jako drama, jak ho sám nazývá „děj v próze“. Tento román uvádí v současnosti scéna Národního divadla. Romány pokaždé hojně prokládal verši.
 
Závěr
Byl to slavný španělský prozaik, básník, největší dramatik „zlatého věku“.  Nebyl oblíben šlechtou, ale španělský lid k němu choval nesmírnou lásku a úctu. Stal se mýtem jako snad žádný jiný básník. Byl nejplodnějším autorem španělské literatury. Jeho dědictví je gigantické nejen svou velikostí, ale také svým rozpětím. Jeho kolosální dílo zasahuje skoro do všech literárních odvětví. Představuje reprezentativní průřez Zlatým věkem španělské literatury, na základě něhož by bylo možno rekonstruovat úplný obraz charakteristických témat, forem, citů a stylů této doby.
 
Použitá literatura: E. Hodoušek, kolektiv : Slovník spisovatelů - Španělsko, Portugalsko (Odeon, Praha 1968)
Prof. PhDr. O. Bělič, DrSc., PhDr. J. Forbelský : Dějiny španělské literatury
(Státní pedagogické nakladatelství, n. p., Praha 1984)