Historie plavání

Ostatné » Šport

Autor: katika
Typ práce: Referát
Dátum: 09.05.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 3 993 slov
Počet zobrazení: 4 852
Tlačení: 606
Uložení: 675
Světový vývoj
Z období pospolné společnosti nemáme žádné doklady o vztahu člověka k plavání. Přesto na základě studia života kmenů, které ještě v současné době žijí na úrovni prvotně pospolného člověka, můžeme usuzovat, že v této době patřilo plavání k základním pohybovým dovednostem, jako jsou chůze, běh, lezení, házení atd.. Tyto dovednosti byly existenční nutností člověka v jeho boji s přírodou a nepřítelem. Z toho, jak dosud plavou domorodci v Africe a Jižní Americe, usuzujeme, že tehdejší lidé užívali jak střídavých, tak i současných pohybů končetin. Zřejmě napodobovali pohyby různých zvířat, jako například koně, psa a žáby. Velkého rozmachu dosáhla tělesná výchova v období otrokářské společnosti. Vládnoucí třída otrokářů již byla do značné míry osvobozena od existenčního boje s přírodou i od manuální práce. Tato skutečnost dala možnost rozkvětu umění a položení základů věd. Otrokáři jako představitelé vládnoucí třídy měli zájem, aby jejich děti, dědicové majetku a moci, dostaly co nejlepší vzdělání. Zvali proto do svých domů učitele, kteří vyučovali základům tehdejších věd, různým druhům umění a tělesné výchově.

Ze starého Egypta máme několik dokladů, které ukazují na velkou oblíbenost plavání. Jsou to malby na vázách a četné sošky, které zobrazují plavajícího člověka. Na některých z nich najdeme i obrazy žen, což svědčí o tom, že plavání v tehdejších dobách bylo přístupné i ženám. V záznamech na papyrusech najdeme též zmínku o učiteli plavání, který vyučoval děti faraónů.
Největšího rozmach dosáhla tělesná výchova ve starém Řecku. Plavání bylo považováno za jeden z nejdůležitějších vyučovacích předmětů v gymnáziích. Každý, kdo neuměl číst a plavat byl považován za nevzdělance. Plavání mělo též značný podíl v tělesné přípravě vojska. Významnou roli v námořních bitvách měla skupina specielně vycvičených plavců, jejichž úkolem bylo přiblížit se pod vodou k nepřátelským lodím a způsobit paniku ještě před zahájením boje.

Z řecké mytologie je známa pověst o Leandrovi, který každý večer plaval přes dardanelskou úžinu (asi 1400m) za svou milenkou Hérou. Řecký způsob výchovy vojáka se později přenesl i do Říma. Na Martově poli na březích Tibery se učili vojáci plavat v šatech i ve zbroji. Obzvláště bylo oblíbeno potápění. Nejlepší plavci byly najímáni, aby se spouštěli do potopených lodí, odkud vynášeli drahocenné předměty. Z římské epochy se zachovaly zbytky přepychových lázní s bazény. Například Caracallovy lázně měly bazén o rozměrech 55x 20 metrů s ohřívanou vodou. Poslední část římské epochy je charakterizována úpadkem tělesné výchovy. Roku 394 n.l. zakázal císař Theodosius Velký olympijské hry. Místo zdravého soutěžení nastoupila éra zápasů gladiátorů, které končily obvykle smrtí jednoho z nich. Obdobou gladiátorských zápasů ve vodě byly tzv. naumachie, při kterých se snažil jeden zápasník utopit druhého.

Feudální společnost dovršila úpadek tělesné výchovy. Zásluhu na tom měla křesťanská ideologie, která zakazovala jakoukoliv péči o tělo. Lidské tělo se stalo nástrojem ďáblovým a podle toho se s ním také zacházelo. Raný feudalismus byl proto charakterizován špínou a morovými epidemiemi. Pouze prostí lidé často přestupovali náboženská dogmata a hledali osvěžení v řekách a rybnících. Výjimku těž tvořilo rytířstvo, opora feudálního řádu, které z branných důvodů zařadilo plavání do tzv. sedmi rytířských ctností.
Teprve humanismus přinesl určité uvolnění od církevní upjatosti. Začaly se studovat řecké spisy, z nichž pedagogové poznávali klasickou řeckou kulturu, ve které plavání zaujímalo významné místo. Ve svých dílech propagovali plavání takové osobnosti jako lékař Vittorino de feltre v Itálii, básník Bertholius v Rakousku, filozof F. Rableais ve Francii, T.Eloit v Anglii. V období humanismu se zrodila i první učebnice plavání M. Wynmanna(1538). Také Jan Amos Komenský(1592-1670) ve svém spise Orbis pictus zobrazil pod heslem „palvání“ různé způsoby překonávání vodních toků člověkem.
Zásadní obrat nastal až v kapitalistické společnosti. Rozvoj výrobních sil vyžadoval stále hlubší vzdělání. Proto se základy pedagogické ústavy, kde byly mladí příslušníci buržoasie vychováváni podle nejnovějších metod. Mezi tyto ústavy patřilo i Basedowo Filantropinum v Desavě. Zde se vyučovalo tělesné výchově v nejrozmanitějších formách. Mezi nejdůležitější patřilo i plavání. Absolventi tohoto ústavu dále zakládali podobné školy ve větších evropských městech.
 
Počátky sportovního plavání
Počátky sportovního plavání byly pevně spjaty s vytrvalostními výkony. Popud k těmto výkonům dal anglický básník lord G. G. Byron, aby si ověřil řecké báje o Leandrovi, přeplaval roku 1810 Dardanelskou úžinu. O šedesát let později, v roce 1875, zdolal anglický kapitán M. Webb kanál La Manche. Tím, že byl změřen čas 21 hodin a 45 minut, byla hozena rukavice dalším následovníkům. V roce 1971 přijal výzvu a kanál přeplaval i náš František Venclovský.
V polovině šedesátých let minulého století se začaly zakládat v Londýně první spolky přátel plavání-plavecké kluby. Tím byl dán základ pro soutěžení mezi kluby, studentskými kolejemi i jednotlivci. Kolébkou sportovního plavání se tak stala Anglie, největší koloniální mocnost a nejvyspělejší průmyslová země té doby.

Historický čin lorda Byrona ovlivnil na dlouhá léta vývoj světového plavání. Muži a ženy různého věku překonávali mořské průlivy ve snaze dosáhnout nejlepšího výkonu. Kromě Dardanelské úžiny a kanálu La Manche to byl například Mesinský průliv či Oresund v blízkosti Hamletova Elsinoru. Tam, kde neměli moře, musela stačit řeka. Zvlášť velkému zájmu diváků se těšily distanční závody ve městech. Za všechny jmenujme slavný závod „Napříč Paříží“. V současné době jsou soutěže podobného typu organizovány jako dálkové(distanční) a otužilecké plavby.
 
Plavecké soutěže a růst výkonnosti
Nejvýznamnější soutěží jsou olympijské hry. Význam plavání byl oceněn tím, že bylo zařazeno do programu již v roce 1896. Tehdy byla vypsána pouze disciplína: plavání a délka tratě, která se měla překonat. Každý plaval, jak uměl. V závodech na 100m a 1200m zvítězil Maďar A. Hajos s časem 1:22,2 min a 18:22,2 min, 500m překonal Rakušan P. Neuman za 8:12,6 min. V průběhu dalších let se ukázalo, že jednotlivé způsoby plavání jsou různě rychlé. Společné soutěžení odporovalo zásadám sportovní etiky, a proto se přistoupilo k jejich oddělení. Až v roce 1904 na olympijských hrách se poprvé soutěžilo v plavání na prsou.

Program olympijských her se postupem času měnil. Některé disciplíny se nám jeví z dnešního hlediska kuriózní. Například v roce 1900 bylo zařazeno plavání pod vodou na vzdálenost. Výkon vítěze byl 60 metrů. Zvláštností dalších olympijských her v roce 1904 byla disciplína: startovní skok se splýváním. Držitel zlaté medaile dosplýval asi 19,05 metrů. V současné době probíhají plavecké soutěže ve čtyřech plaveckých způsobech, polohovém závodě a štafetách. Ženy se poprvé zúčastnily plaveckých soutěží ve Stockholmu roku 1912 a to v disciplíně: volný způsob. Plavání na prsou bylo zařazeno do programu až v roce 1924. V šedesátých letech byl pořad her obohacen o další disciplíny a plavání se tak zařadilo mezi sporty s největším množstvím udělovaných medailí.

Plavání na území ČR
Naše země má poněkud odlišný historický vývoj, než jaký známe u Řeků a Římanů. Otrokářský řád se u nás plně nerozvinul a naše kmeny přecházely většinou od prvotně pospolné společnosti přes období předfeudální k feudalismu. O plavání z těchto dob nemáme žádné doložené zprávy. František Palacký v Dějinách národu českého při charakteristice Slovanů uvádí: „Slované byli podle starých zpráv středně vysocí…, ve vodě, zvláště co plovači a potápěči, se dobře znali.“ Z naší historie se dovídáme, že české vojsko se nejednou vyznamenalo v bojích právě tím, že přeplavalo řeku a zvítězilo nad překvapeným nepřítelem. Jinak za feudalismu upadalo plavání v naší zemi vlivem křesťanství právě tak jako všude jinde. O plavání, zvláště o jeho organizovaném výcviku, můžeme hovořit až v prvé polovině 19. století.
První plavecké závody se u nás konaly roku 1845 při příjezdu prvního parního vlaku z Olomouce do Prahy. Závody v těchto dobách se pořádaly v rámci lidových slavností a měly převážně exhibiční charakter. Počátky sportovního plavání souvisely se zakládáním prvních sportovních klubů v 90. Letech minulého století. 5. Srpna 1895 uspořádal náš nejstarší sportovní klub AC Praha plavecké soutěže mezi Slovanským a Střeleckým ostrovem v Praze. Mezi nadšené organizátory patřil i spisovatel Ignát Hermann. V těchto dobách se plavání pěstovalo hlavně ve veslařských klubech.

Roku 1896 bylo uspořádáno první mistrovství zemí koruny české. Zvítězil Eugen Wolf z Vratislavi. Na mistrovství se plavala hlavní disciplína 2000 metrů volný způsob. Teprve později byl pořad rozšířen o závod na 500 metrů volný způsob o Stříbrný věnec města Prahy. To, že hlavní soutěží byla distanční disciplína, bylo odrazem tehdejších pokusů o přeplavání mořských úžin.
Pořadatelé se snažili zvýšit přitažlivost plaveckého sportu různými atraktivními vložkami. Tak v Roudnici roku 1902 zařadili do pořadu závody na neckách, v sudu a na kládě. Lidé proto pohlíželi na plavání jako na atrakci.
Z nejvýznamnějších závodů před první světovou válkou je třeba jmenovat závod Napříč Prahou, který byl založen v roce 1906 podle vzoru závodu Napříč Paříží. Velmi populární soutěží byl též Burbermeisterův memoriál. Závody se konaly většinou na vorových plovárnách a na Císařské louce.
Mezi nejlepší plavce tohoto obdob patřili bratři Burbermeisterové, Riedel, Prull, Čeleda, Žagar, Machulková, Vltavská, Mejzlíková a další. Velkou publicitu mělo vítězství Prull před Žargarem a Čeledou na mezinárodních závodech na Bledu v roce 1911.
 
100m prsa
 
Vývoj techniky
Plavání na prsou patří mezi nejstarší plavecké způsoby. Jeho technika je popisována již v nejstarších učebnicích plavání. Z tohoto důvodu, ale i z důvodu praktického využití je tento způsob nazýván klasickým. Plavání prsou připomíná plavání žáby. Jeho technika je z hlediska biomechaniky málo efektivní, neboť pomocné fáze cyklu se provádějí ve vodě ve směru lokomoce.
Vývoj techniky se často střetával s regulemi plaveckých pravidel. Některé vývojové tendence vedly k tak podstatným změnám techniky, že to odporovalo duchu klasického způsobu plavání. V druhé polovině dvacátých let se plavání prsou vyznačovalo širokým kopem nohou do stran a rychlím snožením. „Klínová teorie“, jež byla příkladem nesprávné aplikace fyzikálních vztahů na plavání, vysvětlovala vznik hnací síly vytlačováním vody nazad při snožení. Po dokončení záběru nohou následovalo dlouhé splývání. Vdech prováděli plavci v době přípravné fáze paží, jejichž pohybům se přikládal malý význam.

V polovině třicátých let se projevil vliv japonských prsařů a amerických motýlkářů na zúžení a zrychlení kopu nohou. Tento pozitivní rys se stal součástí dnešní moderní techniky. V dalším období se předmětem zájmu staly pohyby paží. Snaha co nejvíce napodobit kraulový záběr vedla ke vzniku motýlka.Plavci mohly plavat prsa i motýlka v jedné disciplíně až do roku 1952. Nová pravidla zakazovala přenos vpřed vzduchem, a proto plavci využívali alespoň kraulový záběr. Ten se uplatnil v plavání pod vodou. Záběr se vedl ze vzpažení končetinou ohnutou v loketním kloubu až do připažení. Po ukončení se ohyboval plavec setrvačností. Stometrovou trať překonávali plavci převážně pod vodou. Olympijská trať 200 m však již nedovolovala tak rozsáhlou práci na kyslíkový dluh. Proto někteří plavci prováděli pod vodou 2-3 pohybové cykly. Plavání pod vodou, s výjimkou jednoho cyklu paží a nohou po startu a obrátkách – tzv. prsařský zátah pod vodou, zakázala pravidla v roce 1957. Jak ukázaly olympijské hry v Římě (r.1960) a v Tokiu (r.1964), pokračuje vývoj techniky plavání prsou dále cestou zvýrazňování záběru paží a zrychlování frekvence pohybů. Zdůrazněný záběr paží vedl k pozdějšímu vdechu a zrychlování frekvence pohybů.

ROZVOJ POHYBOVÝCH SCOPNOSTÍ
Plavání se řadí mezi vytrvalostní sporty. Jak vyplývá ze struktury výkonu, je rozvoj pohybových schopností vedle zdokonalování dovedností rozhodující částí jeho tělesné přípravy. Základní pohybové schopnosti (síla, rychlost, vytrvalost a obratnost) jsou dnes chápany jako komplexy silových, rychlostních, vytrvalostních a obratnostních kvalit, které v přirozených podmínkách sportovních výkonů neexistují jako samostatné fenomény, nýbrž vstupují do různých vzájemných spojení. Tato spojení (např. silová vytrvalost) mají v každém sportovním odvětví výrazně specifický charakter podle povahy sportovního výkonu. Ze stejných důvodů pozorujeme různé významové pořadí pohybových schopností, různou hierarchii jejich důležitosti v jednotlivých sportovních výkonech.

Podstatou plaveckého výkonu je schopnost překonávat hydrodynamický odpor, jenž vzniká pohybem plavcova těla ve vodním prostředí. Tento odpor plavec překonává úsilím, které vynakládá v každém mnohonásobně se opakujícím záběrovém pohybu. Nejde tedy o jednorázový silový výkon, nýbrž o opakované silové úsilí v čase. Z toho vyplývají dva důležité závěry:
- S podstatou plaveckého výkonu nejvíce korespondují silové a silově vytrvalostní schopnosti
-  Hodnota vynaložené síly nemůže být v plavání hodnotou maximální, neboť taková by nemohla být mnohonásobně reprodukována.
Oba závěry mají zásadní význam pro metodiku rozvoje pohybových schopností plavce.

Význam rychlosti pro plavecký výkon je značně specifický. Vyplývá z toho, že mezi rychlostí plavání jako fyzikální kategorií a rychlostí jako pohybovou schopností (tj. Fyziologickou kategorií, jejímž projevem je např. latentní doba svalového stahu nebo obvodová rychlost distální části končetiny), neexistuje závislost. Tak záběrová frekvence začátečníků je na téže trati podstatně vyšší než záběrová frekvence výkonných plavců, kteří menší frekvencí pohybů dosahují podstatně vyšší rychlosti plavání.

Význam obratnosti je zdůvodněn potřebami s nácvikem startů a obrátek. Cvičení obratností však netvoří podstatnější část náplně plaveckého tréninku. Významnější jsou požadavky na kloubní a svalové uvolnění. Obě schopnosti spolu souvisejí a vztahují se k fyzikálním a fyziologickým vlastnostem aktivního a pasivního pohybového ústrojí. Rozhodující význam však hraje uvolnění svalové, schopnost regulovat svalový tonus. To je důležité pro dokonalé provedení záběrových pohybů, v nichž se náročně střídají fáze svalového napětí a uvolnění. Neméně významná je tato schopnost z hlediska energetického, z hlediska vytrvalosti svalové práce.
 
Rozvoj síly
Svalová síla člověka je obvykle definována jako schopnost překonávat pomocí svalové kontrakce vnější odpor, břemeno, zatížení. Nervosvalový aparát může přitom pracovat v podmínkách statických či dynamických. Při statickém úsilí pracuje sval v izometrickém pracovním režimu a nemění svou délku, nýbrž pouze napětí. Při dynamické práci může jít o dva druhy izotonického pracovního režimu: dochází buď k překonávání břemene a zkrácení svalu(izotonie myometrická) nebo k brzdícímu zpomalení, sval se prodlužuje(izotonie poliometrická). Svalová síla se může uplatnit při různých pohybových projevech, a to buď jako činitel určující přímo sportovní výkon, nebo jako činitel spolu ovlivňující výkon. Ve druhém případě vstupuje síla do spojení s ostatními pohybovými schopnostmi – hovoříme o rychlostní síle, silové vytrvalosti.

Základní charakteristikou svalové síly je absolutní síla. Je to největší hodnota svalové kontrakce, jaké může jedinec v daném pohybu dosáhnout. Může být měřena hmotností břemene, která je schopna zabránit zkrácení svalu při jeho maximálním podráždění. Vzhledem k tomu, že množství svalové hmoty, velikost fyzoilogického průřezu svalu a neuromuskulární řízení jsou u různých jedinců rozdílné, budou různé i jejich hodnoty absolutní síly u stejných svalových skupin. Význam absolutní síly pro sportovní výkon je tím menší, čím více klesají požadavky na maximální kontrakci a čím více narůstají požadavky na vytrvalostní pohybové projevy. K tomu dochází obvykle při takových sportovních výkonech, které jsou spojeny s přemisťováním těla v prostoru, tedy u cyklických druhů sportu. V těchto případech jsou důležité ukazatelé relativní síly.

Relativní silou rozumíme hodnotu svalové síly, kterou je sportovec schopen vynaložit na 1kg hmotnosti jeho těla. Zjistíme ji tím, že absolutní sílu dělíme hmotností těla. V plavání můžeme relativní sílu vyjádřit i podílem vynaložené síly na jednotku plochy příčného průřezu těla, neboť tato plocha má velký význam pro hodnotu celkového odporu vody.Praktický význam rozlišování absolutní a relativní síly spočívá v tom, že v jednotlivých druzích sportu používáme při silovém tréninku různé prostředky a metody. Trénink zaměřený na rozvoj absolutní síly se orientuje na metody a cvičení, v jejichž důsledku dochází k výraznému růstu svalové hmoty. Naproti tomu trénink, který je zaměřen na rozvoj relativní síly, zejména v cyklických druzích sportu, se vyhýbá podstatnějšímu růstu svalové hmoty a růst síly se opírá o rozvoj mechanismů nervosvalové regulace, rozvoj schopnosti rychlého zapojení svalových vláken, zlepšení intermuskulární koordinace. Používají se převážně rychlostně svalová cvičení.

Při plaveckém výkonu dochází sice k přemisťování těla plavce v prostoru po dráze plavání, avšak vůči gravitační síle plavec nevynakládá žádné úsilí. Za této situace se může silová příprava plavce uskutečňovat metodami, které přírůstky síly zajišťují růstem svalové hmoty, bez ohledu na souběžný růst hmotnosti těla. Tyto metody jsou z hlediska silového rozvoje účinnější, jednodušší, časově úspornější, než metody, při nichž se snažíme o rozvoj síly při omezení nadměrného růstu svalové hmoty.
V plaveckém tréninku se uplatňují tři hlavní metody rozvoje svalové síly:
 
1/ Metoda maximálního zatížení- jde o tréninkovou metodu vzpěračského typu. Používá zatížení (břemena, odpory) o velikosti 1-2 opakovacích maxim(OM). 1OM je takové zatížení, které zvládne sportovec při daném cvičení pouze jedenkrát. Cvičení se zatížením 1-2 OM se používá pro silový rozvoj velkých svalových skupin a vyvolávají největší přírůstky absolutní svalové síly.
Je přirozené, že skutečná hodnota 1OM bude u každého sportovce individuálně rozdílná, pouze subjektivně bude pro všechny maximální.
 
2/ Metoda dynamická- zatížení se pohybuje mezi 6-10OM, jde o stereotypní silová cvičení se zapojením velkých svalových skupin v pomalém tempu. Uplatnění izotonických (myometrických a poliometrických) pracovních režimů je zde výrazně větší než v prvé metodě, čímž je poprvé mobilizován i dynamický, silově vytrvalostní faktor. Cvičení tohoto typu vyvolávají intenzivní růst svalové hmoty, zařazují se do tréninkového programu periodicky a jsou zaměřena dlouhodoběji vždy na určité svalové skupiny.
 
3/ Metoda izometrická- vyvíjí se maximální statické úsilí(izometrické napětí) po dobu 4-6 sekund. Na rozdíl od předcházejících metod, při nichž se globálně zapojují větší svalové skupiny, umožňuje tato metoda výběrové působení. Intenzivní kontrakce s vhodně volenými intervaly odpočinku vyvolává pozitivní změny i ve statické silové vytrvalosti. Maximální izometrická napětí jsou však spojena se zatajováním dechu, což zvyšuje nitrohrudní tlak a ztěžuje krevní cirkulaci. Izometrická síla se špatně přenáší do dynamické silové vytrvalosti. V tréninku plavců se proto popisovaná metoda využívá jen jako doplňková. Rozvoj svalové síly je náplní převážně prvé etapy přípravného období. V dalších etapách tréninku tento rozvoj slábne a trénink se zaměřuje v podstatě na udržení silového potenciálu plavce. Přitom je důležitá systematická kontrola hodnot absolutní síly, která bez adekvátních tréninkových podnětů klesá. Průběh poklesu absolutní síly je roven době, v níž se síla získávala. Čím rychleji jí bylo dosaženo, tím rychleji po přerušení tréninku klesá. Je proto důležité, aby do tréninkového programu byla silová cvičení s maximálním zatížením zařazována celoročně, i když jejich frekvence nebude v jednotlivých tréninkových obdobích stejná. Přihlíží se rovněž ke sportovní specializaci plavců(sprinteři, vytrvalci), k jejich individuálním zvláštnostem, k rozpisu závodního období apod... Další průběh silové a rychlostní přípravy plavce je charakterizován stále výraznější specifikací ve směru rozvoje silově vytrvalostních schopností v plaveckých podmínkách.
 
Rozvoj rychlosti
V přímé návaznosti na silová cvičení rozvíjí plavecký trénink i rychlostní schopnosti. Rychlá síla je však pojem velmi obecný a podmíněný.
Sportovní činnost je charakterizována velkou různorodostí projevů rychlé síly, dokonce i v jednom sportovním odvětví. Plavecký výkon je mimo jiné určován rychlostí reakce na startovní signál, mohutností odrazu od bloku, účelnými změnami zrychlení v průběhu záběrového pohybu, optimální celkovou frekvencí záběrových pohybů, rychlosti střídání svalového napětí a uvolnění. Každá z těchto charakteristik má jinou rychlostní povahu. Přitom existuje relativní nezávislost např. mezi rychlostí reakce na startovní signál a schopností rozvíjet zrychlení v záběrovém pohybu. Proto i metodika rozvoje rychlostní síly je specifická.

Pohyby spojené s rozvojem rychlosti reakce se zdokonalují jednak zkrácené latentní doby motorické reakce(která je však tréninkem jen málo ovlivnitelná vzhledem k tomu, že má původ v centrálních mechanismech),
Jednak rozvojem rychlosti narůstání pracovního úsilí. Hlavním prostředkem tréninku se v těchto podmínkách stávají opakovaná specielní cvičení, prováděná v podmínkách blízkých závodním. Existují podklady k tvrzení, že pozitivní změny rychlosti pohybů probíhají jen při paralelním zvýšení lability nervosvalového aparátu a silového potenciálu plavců.
Za hlavní prostředek rozvoje rychlé síly se považují cvičení s břemeny o nevelké váze, asi okolo 20-ti % z maxima. Cvičení se provádějí s maximálním úsilím a snahou udělit břemenu zrychlení v co nejkratší době.
Vhodné je cvičení s lehkými břemeny a těžkými břemeny(až do 40-ti% maxima). Přitom je důležitý vhodný poměr mezi hmotností břemene, pohybovým tempem a trváním práce. Snahou je, aby se pohybové tempo postupně zvyšovalo, přibližovalo se tempu specielních cvičení a nakonec ho i převyšovalo při postupném prodlužování práce.
Cvičení mají respektovat podmínky rozvoje úsilí, jak je pozorujeme při plavání. Svalové úsilí může narůstat jednou ze stavu svalového uvolnění, jindy z předběžného napětí nebo natažení svalu. Realizace v konkrétních podmínkách tréninku je velmi obtížná a praxe stále využívá empirie.
Silová příprava plavce plní v podstatě dva hlavní úkoly :
-je součástí všestranné pohybové průpravy, obohacuje motorické projevy plavce
-je součástí specielní přípravy, ovlivňuje dynamiku silových projevů v podmínkách cyklické vytrvalosti práce a zvyšuje účinnost plaveckých lokomocí, tím že umožňuje fázové změny rychlosti záběru.

Rozvoj vytrvalosti
V obecném smyslu rozumíme vytrvalostní schopnost vykonávat určitou práci po delší dobu. Protože každá taková činnost je spojena s narůstáním únavy, je vytrvalost často definována jako schopnost odolávat únavě.
Rozvoj plavecké vytrvalosti probíhá ve ztížených podmínkách kyslíkového zásobování a výměny plynů, neboť frekvence dýchacích aktů je v plavání podřízena účelové frekvenci záběrů. Ojedinělá je i poloha těla při práci. Je tedy zřejmé, že rozvoj plavecké vytrvalosti je možný pouze v podmínkách přirozeného plavání. Z tohoto hlediska má předcházející silový a silově vytrvalostní rozvoj na suchu pomocnou, zdaleka ne však bezvýznamnou roli.
Rozvoj vytrvalosti závisí na funkčních schopnostech oběhového systému, systému látkové výměny a řídící nervové soustavy. Podstatou vytrvalosti je hospodárnost funkcí všech orgánů. Velký význam v jejím rozvoji hraje volní příprava.

Podle uplatnění, rozsahu prováděných činností se rozlišuje řada druhů vytrvalostních projevů, které vyvolávají různé druhy a hloubku únavy. Při lokální práci vzniká lokální únava, o níž hovoříme při aktivaci méně než 1/3 svalových skupin těla. Je-li aktivováno více než 2/3 svalových skupin, hovoříme o globální únavě, která je pro plavání typická.
Každá vytrvalostní činnost je spojena s energetickými ztrátami. Proto je vytrvalostní rozvoj zaměřen na chemické procesy, během nichž se energie vytváří.
Jde o přeměny dvou základních druhů :
-chemické přeměny, které probíhají bez kyslíku. Tyto anaerobní procesy jsou buď alaktátové, nebo laktátové
-chemické přeměny, při nichž vzniká energie okysličováním látek v aerobních podmínkách
Podíl jednotlivých druhů chemických přeměn na rozvoji plavecké vytrvalosti se řídí jejich specifikou a lze jej usměrňovat pomocí čtyř základních parametrů :
-délkou plavaných úseků
-rychlosti plavání
-časovým trváním intervalů odpočinku
-počtem opakování
Plavání patří mezi vytrvalostní sporty, proto se i u sprintérských úseků využívá vytrvalosti. Aerobní možnosti organismu vyjadřují v podstatě maximální objem O2, který může plavec spotřebovat za 1 minutu. Anaerobní možnosti pak vyjadřují maximální velikost kyslíkového dluhu, tj. množství O2, které spotřebuje po ukončení práce navíc.
V plavání je to zejména anaerobní práce. U stometrové tratě se využívá jen 37% aerobní práce a 63% anaerobní. U dvěstěmetrové tratě se využívá 65% aerobní práce a 34% anaerobní. Z toho vyplívá, že plavec plave na tzv. kyslíkový dluh.
K nejčastěji používaným metodám aerobního rozvoje patří metoda intervalová, střídavá metoda(fartlek), a vytrvalostní plavání(distanční metoda).

Základem intervalového tréninku je zvětšení tepového objemu srdce.Spočívá na těchto principech : intervalu odpočinku v maximální hodnotě 1 min., TF na konci úseků v hodnotách 170-180/min a na konci odpočinku 120-130/min. Největšího efektu se dosahuje při práci trvající 2-3 min. Výsledky dosažené touto metodou nejsou příliš stabilní.
Distanční metoda probíhá obvykle při TF kolem 140-170/min. Výsledky aerobního rozvoje jsou stabilnější než v případě intervalové metody.
Střídavá metoda vede k rychlé aktivaci krevního oběhu a dýchání v důsledku střídání rychlosti plavání. Na konci rychlých úseků má TF dosahovat hodnot 160-170/min, na konci pomalých 140-145/min.
Ve značné míře se používá i prvkového plavání, zejména u prsařských tratí.
K anaerobnímu rozvoji výkonnosti se používají cvičení, která se přibližují závodním podmínkám. U sprinterských tréninků se používá maximální rychlosti- 85-95%, dodržují se minimální intervaly odpočinku. Na jednotlivých plaveckých tratích je energetické krytí výkonu z jednotlivých zdrojů rozdílné.

Rozvoj obratnosti
Význam obratnosti je v plavání jen velice malý. Je zdůrazněn potřebami souvisejícími s nácvikem startů a obrátek. U startů jde především o reakci na povel(výstřel ze startovací pistole, klakson, píšťalu) a mohutnosti odrazu od bloku. Při plavání se využívá obratnosti jen při obrátkách a použití techniky. U prsové obrátky se dbá na co nejrychlejší změnu směru a odrazové činnosti.
Další odvětví, kde se dá obratnosti využít je v technice. Dbá se především na to, aby záběr pod vodou byl co nejefektivnější a měl co nejméně záporných vlivů. Toho docílíme snažením o perfektní vytažení(snažit se být co nejdelší, být stále blízko hladině, tlak hrudníku dopředu, hlava se dívá na dno, rychlý přenos paží vpřed, rychlost kopu, který by měl být úzký a velmi blízko hladině). Zdokonalení techniky lze především trénovaností. Proto, chceme-li se obratně pohybovat ve vodě, musíme v ní nějaký čas pobýt a seznámit se s ní. Obratnosti plavci získávají tréninky na souši a to především u kolektivních her.
 
Model tréninku sprinterů v jednotlivých obdobích tréninku
Přípravné období
Týdně by měli trénovat nejméně 5 dnů. Zaměřují se na zvyšování rychlosti a anaerobního prahu. Rychlostní práce se sestává z 25m i kratších úseků.Trénink max. rychlosti se dávkuje 800m-1200m ve 4 tr. Jednotkách týdně.
Stejně dávkujeme i opakované plavání vysokou intenzitou s krátkými intervaly.
Sprinteři již v této etapě věnují více času tréninku toleranci laktátu.
Trénink anaerobního prahu provádíme každodenně.
Závodní období
Značně zvýší objem a intenzitu opakovaného tréninku tolerance laktátu.Délka zatížení se pohybuje 400-1500m. Tomuto tréninku je nutno věnovat 3-5 tréninků týdně.V denní kilometráži je nutné pamatovat na zvyšování anaerobního prahu a VO2 max
 
Vývoj světového rekordu
 
Muži
M. Petrusewicz, Polsko………………1:09,8……………………1954
Mc Kenzie, USA……………………..1:07,7……………………1968
N. Rozsa, Maďarsko………………….1:01,29…………………..1991
 
Ženy
Koková, Holandsko…………………...1:15,8…………………...1968
S. Hornerová, NDR……………………1:07,91…………………1987
 
Současné světové rekordy
Krátký bazén
Muži
F. Deburghgraeve, BEL………0:58,79……3.12.1998…College Station, USA
 
Ženy
Penelope Heyns, RSA………..1:06,52……29.8.1999…Canberra, AUS
 
Dlouhý bazén
Muži
F. Deburghgraeve, BEL………1:00,60……20.7.1996…Atlanta,USA
 
Ženy
Penelope Heyns, RSA………..1:05,40…….26.9.1999…Durban, RSA

POUŽITÁ LITERATURA :
Plavání (teorie a didaktika), 1983……………………M.Hoch a kolektiv
Plaveme (základy sportovního plavání), 1951……….M.Hoch
Prsa – kraul dokonalým stylem, 1946………………..S.Krajíček
Plaveme rychleji, 1982……………………………….E.W.Maglischo
Aquasport, 1999
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1


Odporúčame

Ostatné » Šport

:: KATEGÓRIE – Referáty, ťaháky, maturita:

0.790