Historie řeckého divadla

Divadlo a drama se ve starověkém Řecku začalo tvořit zhruba v 5. století před naším letopočtem. Hlavním představitelem tohoto žánru byl Sofokles, autor tragédií. V jeho hrách byli zobrazováni a oslavováni hrdinové a životní ideály. Mělo se za to, že člověk by měl žít pro čest a slávu, jeho činy byly odvážné a hrdinské a jeho život měl vyvrcholit velkou a  vznešenou smrtí.
 
Původně byla charakteristika hrdiny založena na sobeckém chování a malém pochopení k pomoci druhým. Protože Řekové budovali městské státy a pokračovali v procesu kolonizace, stalo se osudem a touhou hrdiny získání cti sloužit svému městu. Druhou hlavní charakteristikou raného Řecka byla nadpřirozenost.  Dva naprosto odlišné světy nebyly nijak odděleny, protože Bohové žili ve stejném světě jako lidé a zasahovali do lidských životů, kdykoliv se jim zachtělo. Byli to Bohové, kteří posílali na lidstvo utrpení a zlo. V Sofoklových hrách způsobují Bohové hrdinův pád kvůli jeho vadám na charakteru.
 
V řecké tragédii přinášelo utrpení poznání pozemských problémů a charakterů. Aristoteles se pokoušel vysvětlit, jak by mohlo publikum sledovat tragické události a přitom mít stále příjemný zážitek. Aristoteles studiem děl autorů řeckých tragédií - Euripida, Sofokla a několika dalších - přišel se svou definicí tragédie. Tento výklad má hluboký vliv na více jak dvacet století psaných tragédií, zvlášť významný na Shakespearova díla. Aristotelův rozbor tragédie začal s popisem efektu takovéhoto díla na publikum. Tento efekt by se dal přirovnat lidské očistě nebo očistě z emocí. Usnesl se na tom, že katarze je očistou od dvou specifických emocí - soucitu a strachu. Hrdinové tragédií chybovali kvůli své neznalosti, ne kvůli bezbožnosti nebo mravní zkaženosti. Aristoteles užíval slovo "hamartia", což je "tragická chyba" či prohřešek, kterého člověk dopustí z neznalosti. Například, Oidipus nezná svůj pravý původ při spáchání osudového činu.
 
Oidipus je jedním z příběhů v tří-aktovém mýtu nazvaném Thébský cyklus. Struktura většiny řeckých tragédií je podobná Oidipu. Tyto hry jsou rozděleny do pěti částí - prolog nebo úvod,  "prados" nebo nástup sboru, epizoda nebo akty navzájem od sebe oddělené sborovými ódami tzv. "stasimons" a "exodos", což děj po poslední ódě. Tyto ódy představují lyrickou poezii, zpívané verše, kdy se chór rytmicky pohybuje za orchestrem. Verše, které doprovázely rytmus sboru jedním směrem byly nazvány "strofy", návrat rytmu byl doprovázen verši zvanými "antistrofy". Sborová óda mohla zahrnovat více jako jednu strofu nebo antistrofu.
 
Řecká tragédie vznikla na počest boha vína, Dionya, patrona tragédie. Představení se konala v divadlech pod širým nebem. Slovo tragédie je odvozeno ze slova "tragedia" neboli "kozí píseň" - podle kozích kůží, které nosil sbor během představení. Tragédie vznikla ze sborových lyrických skladeb, jak řekl Aristoteles, tragédie je do značné míry založena na soucitu a na kráse.
 
Představení se konala na dramatických festivalech. Dva největší festivaly se konaly každý rok v lednu a na konci března. Zahájení představení předcházely průvody sborů a herců tří konkurenčních dramatiků. Hlasatel poté oznámil jména dramatiků a jména jejich her.
V první den festivalu se konala soutěž mezi sbory, pěti mužských a pěti chlapeckých. Každý sbor se skládal z padesáti mužů či chlapců. Příští tři dny se každé ráno hrála "tragická tetralogie" (trilogie a satirické drama). To je přirovnáváno alžbětinskému zvyku, kdy po tragédii následuje veselý tanec a hudba. Během peloponéských válek se každé odpoledne ještě hrála komedie.
 
„Otcem“ dramatu byl Thesis, narozen 535 p. n. l., který „vytvořil“ prvního herce. Herec hrál v intervalech mezi tancem sboru a občasných rozmluvách s dirigentem sboru. Tragédie byla dále rozvíjena, když se součástí vystoupení staly nové mýty a báje, a  sbor se změnil na skupinu, která představovala jedinečný charakter jednotlivých příběhů. Aeschylus přidal do tragédie druhého herce, třetího pak Sofokles a počet osob ve sboru byl ustanoven na patnáct. Význam  sboru v tragédiích byl postupně snižován, a naopak stále důležitější se stávaly herecké dialogy. Slovo "sbor nebo chór" znamenalo "tanec nebo taneční plochu". Členové sboru nebo chóru byli postavami vystupujícími ve hře, které podávaly výklad k ději. Pomáhali vtáhnout publikum do děje hry a odráželi reakce publika.
 
Řecké hry se hrály v divadlech pod širým nebem. Dokonce i noční scény se odehrávaly za slunečního svitu. Plocha před pódiem byla nazvána orchestrem, což byl prostor, kde se pohyboval a tančil sbor. Neexistovala žádná opona a hry byly představovány jako celek. Za pódiem byla budova, což byla, dalo by se říct, "kulisárna", která představovala průčelí paláce nebo chrámu. Přes tuto budovu vedl hlavní vchod do divadla a dva další vchody na pódium - jeden vlevo a druhý vpravo.
 
Obětování se konala před Dionyovým oltářem a sbor vystupoval v orchestru, jenž obklopoval oltář. Theatron, slovo, od něhož je odvozeno slovo "theater", tedy "divadlo", představuje místo ve vyhloubeném svahu, kde sedělo publikum. Čestné lóže, do kterých zasedali významní úředníci a duchovní, byly umístěny v předních řadách a uprostřed "theatronu". Kapacita divadla byla okolo 17.000 sedících diváků. Publikum čítající cca. 14.000 osob bylo živé, hlučné, emocionální a odvázané. Diváci jedli, aplaudovali, smáli se, syčeli a v hněvu kopali do svých dřevěných sedadel. Vzácností nebyly ani menší výtržnosti, které vypukly, když publikum bylo s představením nespokojeno.
Také ženám bylo umožněno sledovat tragédie a komedie. Vstup do divadla byl zdarma nebo byla stanovena pevná částka, za chudé platil stát. Herci si museli od publika udržovat určitou fyzickou vzdálenost. Význam vzdálenosti byl zvýšen faktem, že herci své dokonale tvarované postavy jen maskovali. Protože v hrách vystupovali pouze tři herci, musel každý z nich hrát ve stejné hře dvojí role. Ze začátku v hrách vystupovali dokonce sami dramatikové. Postupně se herectví stávalo stále více profesionalizované.
 
Jednoduché výpravy začaly Sofoklem, ale změny v dekoracích se prováděly velmi zřídka, kulis bylo velmi málo a byly obyčejné, jako např. oltář, náhrobek či obrazy bohů. "Stroje" byly používány k vytváření blesků a hromů nebo pro "vznášení" nebeských postav do nebe a zpět, nebo pro odhalení interiéru kulisárny. Výše jmenované efekty byly nazývány "deus ex machina", což znamená bůh ze stroje a byl to technický vynález, který využíval železný jeřáb na střeše kulisárny. Tento vynález poprvé použil Euripides, aby tak do závěru tragédie přidal "zázračné" efekty.
 
Mnoho řeckých her bylo spojeno s násilím.  Proto bylo pravidlem, že akty násilí se musí uskutečňovat mimo pódium. Toto pravidlo bylo uplatňováno až do období alžbětinského divadla, které upustilo zobrazování hrůz jako např. stahování člověka z kůže za živa.
 
Počátky uplatňování hudby byly v divadle velmi skromné - nejdříve doprovázel sbor pouze jeden hráč na flétnu. Ke konci století začal Euripides rozvíjet náročnější sólo zpěvy.
 
Řecká komedie pochází ze dvou rozdílných pramenů. Známějším je sborový prvek, který doprovázel obřady k podpoře plodnosti během Dionyova festivalu. Pojem "komedie" vlastně pochází ze slova "komos" znamenající "veselou píseň". Druhým pramenem řecké komedie byli siciliánští mimové či šašci, kteří inscenovali velmi nemravná a drsná představení, ve kterých naráželi na členy publika.
 
Z počátku byla komedie otevřená, nemravná a plná sexu. Děje byly strukturovány volně a bezstarostně, byly to vlastně jakési frašky a šaškárny. Herci se chovali drsně a nemravně a pomocí satiry líčili tehdejší morálku a sociální a politické problémy aténského života. V komedii se ve velké míře objevovala i satira významných osob tehdejší doby.
 
Pro celé komediální období v Řecku jsou typické tři éry komedie, které se navzájem lišily preferovaným žánrem.  "Stará komedie", jejíž éra trvala přibližně od r. 450 do r. 400 p. n. l., se hrála na Dionyových festivalech vždy po skončení tragédie. Po ukončení tragické hry se konala  soutěž mezi třemi básníky, z nichž každý představil jednu komedii. V každé komedii mohli vystupovat maximálně  jeden nebo dva herci a sbor (chóru) o počtu 24 osob. Herci nosili masky a  "soccus" neboli sandály, a sbor byl oděn do zvláštních kostýmů. Děj komedie byl rozčleněn do pěti částí - prolog, v němž hlavní hrdina přišel na "zdařilý nápad", parodos neboli nástup sboru, agon - dramatický rozhovor mezi stoupencem a odpůrcem "zdařilého nápadu", v němž byl odpůrce vždy poražen, parabáze - nástup sboru, jenž přímo oslovoval publikum a představoval názory básníka na většinu problémů, které básník chtěl vyjádřit, epizody - v nich byl "zdařilý nápad" uskutečněn.
Komedii velmi kritizoval Aristoteles. Tvrdil, že je to směšná imitace lidí s určitým fyzickým postižením nebo s nižším IQ s významným zdůrazněním jejich chyb k pobavení publika, např. nošení masky k zobrazení znetvoření nebo uklouznutí a následný pád herce na banánové slupce.
 
Aristofanes byl  autorem  komedií v období "staré komedie". Styl jeho komedií byl ve značné míře okopírován jinými dramatiky. Ve svých nejznámějších dílech používá dramatickou satiru nejslavnějších filozofů nebo básníků tehdejší doby.
V díle "Žáby" (The Frogs) zesměšnil Euripida a v komedii "Mraky" (The Clouds) zesměšnil Socrata. Aristofanes ke své tvorbě čerpal ze všech základních zásad staré komedie, ale přidal k nim navíc i prvek chytrosti a citovosti skladeb, aby tak působil jak na city, tak i na rozum publika.
 
Střední éra komedie, "vládla" od r. 400 do r. 336 p. n. l., byla velmi přechodná, obsahovala prvky staré i nové komedie. Byla více bázlivější než stará komedie, s méně sexuálními gesty a narážkami. "Prostřední komedie" se méně dotýkala  lidí a politiky a naopak více mýtů a tragédií. Význam sboru se začal pomalu odsunovat do pozadí a spíš byl považován za  mezihru, než jako významný prvek dramatu. Aristofanes napsal v průběhu střední éry několik děl, ale nejslavnějším autorem v té době byl Antifanes z Atén a Alexis z Thurie, jejichž díla ale byla z převážné většiny ztracena nebo se dochoval pouze zlomek jejich tvorby.
 
V éře nové komedie trvající od r. 336 do r. 250 p. n. l., byla satira zcela nahrazena společenskou komedií zaobírající se  vývojem povahy člověka a jeho rodiny a tématy romantické lásky. Úzce spojený děj v nové komedii byl založen na intrikách, identitách, vztazích nebo na jejich vzájemných kombinacích. Často se rovněž používal "podděj". Charaktery hlavních postav děl éry nové komedie si byly velmi často podobné. V hrách často vystupovala postava lakomého otce; syna, se kterým je špatně zacházeno, ale zasluhuje si to atd. Vůdčím autorem období nové komedie byl Menader, a stejně jako u významných dramatiků střední éry komedie, byla většina jeho děl ztracena. Menaderův "Mrzout" (The Curmudgeon) představuje jedinou kompletně dochovanou hrou, která sloužila jako základní pramen pro pozdější latinské dramatiky.
 
Dobrodružství, brilantnost, vynalézavost, romantika a scénické efekty společně s rozkošnou lyrikou a moudrostí představují dary řeckého divadla. To vše silně ovlivnilo další tvorbu dramatiků a mělo vliv na vývoj divadla  po celá století.
 
Prameny:
1.  Lucas, F.L., Greek Tragedy and Comedy, New York: The Viking Press, 1967.
2.  McAvoy, William, Dramatic Tragedy, New York: McGraw-Hill Book Company, 1971.
3.  Murray, Gilbert, Euripides and His Age, New York: Oxford University Press, 1955.
4.  Reinhold, Meyer, Ph.D., Essentials of Greek and Roman Classics, New York: Barron’s Educational Series, Inc., 1960.
5.  Trawick, Buckner B., World Literature, Volume I: Greek, Roman, Oriental and Medieval
6.  William McAvoy, Dramatic Tragedy, 1971, p. ix Ibid., p. x
7.  William McAvoy, Dramatic Tragedy, 1971, p. xi Ibid., p. vii
8.  Meyer Reinhold, Ph.D., Essentials of Greek and Roman Classics, 1960, p.60
9.  F.L. Lucas, Greek Tragedy and Comedy, 1968, p. 3 Ibid., p. 9 Ibid., p. 10 Ibid., p. 10
10.  Gilbert Murray, Euripides and His Age, 1955, p. 145
11.  F.L. Lucas, Greek Tragedy and Comedy, 1968, p. 12 Ibid., p.62
12.  Gilbert Murray, Euripides and His Age, 1955, p.146
13.  Gilbert Murray, Euripides and His Age, 1955, p. 153
14.  F.L. Lucas, Greek Tragedy and Comedy, 1968, p. 12
15.  Buckner B. Trawick, World Literature, Volume I: Greek, Roman, Oriental and Medieval Classics, 1958, p. 76
16.  Meyer Reinhold, Ph.D., Essentials of Greek and Roman Classics, 1960, p. 114 Ibid., p. 238 Ibid., p. 253
17.  Buckner B. Trawick, World Literature, Volume I: Greek, Roman, Oriental and Medieval Classics, 1958, p. 76