Vývoj protifašistické koalice

22.června 1941, tj. v den přepadení Sovětského svazu německými vojsky, britský ministerský předseda Winston Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil SSSR za spojence Velké Británie, ačkoli byl zapřísáhlým odpůrcem komunismu. O dva dny později přislíbil prezident Spojených států amerických Franklin Delano Roosevelt přislíbil sovětské vládě „všemožnou pomoc“.
V srpnu 1941 se Roosevelt a Churchill sešli na palubě křižníku u pobřeží Newfoundland a vyhlásili Atlantickou chartu, obsahující principy vedení války a poválečného uspořádání světa. Oba státníci se vyslovili pro zničení fašistické tyranie, proti územním anexím po válce a proklamovali právo národů zvolit si svobodně formu vlády a stanovili, že poválečný svět bude organizován ve spolupráci všech vítězných mocností. Atlantická charta se později stala základem Organizace spojených národů. 24.září 1941 k ní přistoupil i Sovětský svaz a 14 dalších států.

15.srpna 1941 vydaly newyorkské noviny The Times tuto zprávy místopředsedy britské vlády C. Attleeho: „ Churchill a Roosevelt zvážili nebezpečí, která vznikají pro světovou civilizaci z politiky vojenské agrese, kterou uskutečňují vlády hitlerovského Německa a jeho spojenců a osvětlily kroky, které hodlají přijmout jejich státy, aby se zachránily před tímto nebezpečím:

1. Jejich země neusilují o územní nebo jiné zisky.
2. Nepřejí si žádné územní změny, které by nebyly v souladu se svobodně vyjádřeným přáním národů, jichž se týkají.
3. Respektují právo všech národů zvolit si vládní formu, v níž chtějí žít, a přejí si, aby svrchovaná práva a samostatnost vlády byly vráceny těm, kdož jich byli zbaveni násilím.
4. Budou usilovat, přihlížeje náležitým způsobem ke svým platným závazkům, o to, aby všechny státy, malé i velké, vítězné i poražené, měly za rovných podmínek přístup k světovému obchodu a ke světovým zdrojům surovin, které potřebují ke svému hospodářskému rozkvětu.
5. Přejí si uskutečnit co nejúplnější hospodářskou spolupráci všech národů tak, aby byly všem zajištěny lepší pracovní podmínky, hospodářský rozvoj a sociální zabezpečení.
6. Věří, že po konečném rozdrcení nacistické tyranie bude nastolen mír, který všem národům poskytne prostředky k bezpečnému životu v jejich hranicích, a který zaručí, že všichni lidé ve všech zemích budou moci prožívat svůj život beze strachu a nouze.
7. Takový mír by měl umožnit všem lidem plavit se bez překážky po volných mořích a oceánech.
8. Věří, že všechny národy světa musí z důvodů věcných i důvodů duchovních dospět k tomu, že upustí od používání síly. Protože v budoucnosti nelze nadále používat národy, které hrozí nebo by mohly hrozit útokem mimo své hranice, jsou přesvědčeni, že dokud nebude zřízena širší a trvalá soustava všeobecné bezpečnosti, je nezbytné takové národy (státy) odzbrojit. Rovněž budou poskytovat pomoc při jiných praktických opatřeních, které ulehčí mírumilovným národům drtivé břemeno zbrojení, a budou takováto opatření podporovat.

Těchto osm bodů je schváleno širokou mezinárodní veřejností a stvrzují vznik aliance demokracií anglicky mluvících států v boji proti hitlerismu …“
V letech 1942 a 1943 měla stoupající význam mezinárodní politická jednání směřující k vytvoření velké protifašistické koalice Spojených států amerických, Velké Británie a Svazu sovětských socialistických republik, které tvořily základ protifašistické koalice zvané též Velké Aliance.

1.ledna 1942 podepsalo 26 států deklaraci, v níž se zavázaly neuzavírat se státy Osy separátní mír a zavázaly se využít svých zdrojů v boji proti fašistickým státům. Tyto státy se prohlásily za spojené národy a za svůj cíl si zvolily principy Atlantické charty, čímž vytvořily základní podmínky pro vytvoření Organizace spojených národů. Mezi státy, které podepsaly tuto deklaraci, patřilo i Československo.

V lednu 1943 se prezident Roosevelt a ministerský předseda Churchill sešli v Casablance, kde se dohodli na společném postupu ve válce a diskutovali i o vytvoření druhé fronty v západní Evropě. Pro tuto možnost však zatím nebyly ani ekonomické ani vojenské předpoklady. Zároveň byl přijat Rooseveltův požadavek bezpodmínečné kapitulace nepřátelských států.

V dnech 28.listopadu až 1.prosince 1943 se uskutečnila první konference Velké trojky. Hlavním tématem schůzky J.V. Stalina, F.D. Roosevelta a W.S. Churchilla byl konečný útok proti Německu v Evropě. Dohodli se také na vytvoření druhé fronty v západní Evropě. Za místo útoku byla vybrána západní Francie, ačkoli Churchill, prosazující britské zájmy, upřednostňoval vylodění na Balkánu, čímž by se zde upevnil vliv Velké Británie. Stalin byl proti, jelikož Balkán ležel v sovětské sféře zájmu a kdyby se podařilo Britům ho osvobodit, nemohl by tam Sovětský svaz ideově působit. Projevují se i jednotlivé rozpory a nedůvěra mezi účastníky konference. Churchill se obává Stalinovy ideové expanze do jihovýchodní a střední Evropy a vadí mu Rooseveltův izolacionizmus. Roosevelt se rovněž obává šíření stalinského režimu, ale zároveň i zdůrazňování britských zájmů. Konečně Stalin se obává potlačení komunismu v sovětské sféře vlivu.

Mezi 11. a 19.srpnem 1944 se setkávají Churchill a Roosevelt v kanadském Quebecku kvůli jednání ohledně situace na frontě v Pacifiku. Zároveň probíhala i jednání zástupců Sovětského svazu, Velké Británie, Číny a Spojených států amerických v Dumbarton Oaks, Washington D.C. o poválečném uspořádání světa. Byl přijat návrh zřízení Mezinárodní organizace bezpečnosti a přijaty podklady pro vypracování Charty Organizace spojených národů.

V roce 1944 se rovněž uskutečnila konference v Bretton Woods, USA, kde byla řešena problematika světového hospodářství a jeho obnovy po skončení války. Na jejím základě vznikl Mezinárodní měnový fond a také Světový banka pro obnovu a rozvoj, které navazovaly na Dohodu o správě spojených národů pro okamžitou pomoc (UNRRA), uzavřenou Spojenými národy 9.listopadu 1943 v Washingtonu.

Churchill navštívil ve snech 9. až 18.října 1944 Stalina v Moskvě. Součástí návštěvy byly rozhovory, na nichž byly uskutečněny dohody o sférách vlivu. Churchill připustil rostoucí vliv Sovětského svazu, ale otázku Polska prozatím nechali nevyřešenou.

Zástupci Velké trojky se sešli znovu mezi 4. a 11.únorem 1945 na druhé konferenci v Jaltě. Znovu zde byla potvrzena zásada bezpodmínečné kapitulace Německa a Japonska, řešila se otázka válečných reparací a poválečného uspořádání Německa, která skončila stanovením okupačních pásem v Německu. Zúčastněné strany se dohodly na nutnosti potrestání válečných zločinů. Dalším bodem bylo vyřešení otázky Polska. Sovětský svaz trval na změně východních hranic Polska ve prospěch SSSR. Západní spojenci mu ustoupili s tím, že tyto územní změny budou kompenzovány Polsku na úkor Německa a s tím, že se Stalin zavázal, že v Polsku, Jugoslávii a východní Evropě budou svobodné volby. Ke konci jednání se Roosevelt snažil přimět Sovětský svaz, aby vstoupil do války proti Japonsku z obavy, že se válka protáhne až do roku 1946.

Dne 25.dubna 1945 byla v San Franciscu zahájena ustavující konference Organizace spojených národů. Skončila 26.června podepsáním Charty Organizace spojených národů. V ní si nová světová organizace vytkla za cíl uchránit budoucí pokolení válek, podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě. Vyjádřila svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů a žen a národů malých i velkých. Rozhodující role v rámci OSN připadla Radě bezpečnosti, jejíž usnesení musí schválit všichni členové, tj. Sovětský svaz, Spojené státy, Velká Británie, Francie a Čína.

Poslední konference vedoucích představitelů tří vítězných velmocí se konala v Berlíně-Postupimi ve dnech 17.července až 2.srpna 1945. Namísto F.D. Roosevelta, který zemřel, se jí za Spojené státy zúčastnil Harry Truman, který převzal po Rooseveltově smrti úřad prezidenta Spojených států amerických. Tři hlavy států byly na jednáních doprovázeny svými ministry zahraničních věcí J. Byrnesem (USA). V. Molotovem (SSSR), A. Edenem (později E. Bevinem, Velká Británie). Cílem dohody bylo poválečné uspořádání Evropy a především Německa. Dohody dosažené na konferenci na Jaltě byly potvrzeny a dočasně bylo určeno, že Německo bude spravováno ve čtyřech okupačních zónách – USA, SSSR, Velké Británie a Francie. Sídlem Spojenecké kontrolní rady se stal Berlín. Spojenecká politika vůči Německu bývá charakterizována jako program 4D – demilitarizace, demokratizace, denacifikace, dekartelizace. Válečné reparace mělo Německo splácet ve formě výroby a surovin. Konference vyslovila souhlas s odsunem Němců z Polska, Československa a Maďarska.

Část východního Pruska kolem Královce (dnešního Kaliningradu) bylo odevzdáno Sovětskému svazu, území na východ od Odry a zhořelecké Nisy bylo dáno pod polskou správu a v brzké budoucnosti se stalo faktickou západní hranicí Polska. Konference dále projednávala otázky práce spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku, otázky naftových zařízení v Rumunsku, problematiku válečných zločinců, válečné kořisti a zabývala se otázkami plavby v černomořských úžinách a na evropských vodních cestách.

Druhé světové války trvající 70 měsíců se zúčastnilo 48 států. Kromě 55 milionů mrtvých bylo jejím výsledkem 35 milionů raněných a kolem 2 milionů nezvěstných. Ještě nikdy nebyly ztráty u civilního obyvatelstva tak vysoké jako v této válce.

V době kdy boje vrcholily stálo proti sobě 40 milionů vojáků na straně Spojenců a 20 milionů vojáků na straně Osy. Podle odhadů z roku 1945 se válečné škody odhadovaly na 230 miliard amerických dolarů a celkové válečné náklady dosáhly sumy 1 154 miliard dolarů. Co se týče ztrát na životech největší ztráty utrpěli Sovětský svaz (14 milionů vojáků, 7 milionů civilistů), Čína (6,4 milionu, 5,4 milionu), Německo (4,8 milionu, 500 tisíc), Japonsko (1,2 milionu, 60 tisíc), Polsko (320 tisíc, 5,4 milionu) a dále Jugoslávie, Francie, Maďarsko, Itálie, Velká Británie, Spojené státy americké a nezanedbatelné ztráty na životech utrpěla naprostá většina válčících států.

Druhá světová válka se stala genocidou pro židovské obyvatelstvo Evropy. V koncentračních táborech jich podle některých odhadů zemřelo až 6 milionů a rovněž při nejmenším 500 tisíc nežidovských vězňů.

Druhá světová válka byla plná krutostí, kterých se dopouštěly především němečtí nacisté a japonští militaristé. Byly při ní pošlapány ženevské konvence týkající se válečných zajatců a krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu neznaly hranic. Proto se aspoň malou útěchou trpícím staly dva velké procesy s válečnými zločinci – norimberský proces, kde byli souzeni němečtí zločinci a proces tokijský, ve kterém usedli na lavici obžalovaných Japonci. Norimberský tribunál zasedal od 20.listopadu 1945 do 1.října 1946, skládal se ze soudců z USA, SSSR, Velké Británie a Francie. Za hlavní zločinecké organizace byly považovány NSDAP, SS, SD a Gestapo. Státní žalobci vítězných mocností obžalovaly 24 hlavních německých válečných zločinců, některým z nich se ale podařilo uprchnout nebo spáchat sebevraždu. Výsledkem soudu bylo 12 odsouzených k smrti, 3 odsouzeni na doživotí, 2 odsouzení na 20 let vězení, 1 muž na 15 let a 1 na 10 let. Bylo to poprvé v dějinách, kdy bylo rozpoutání války označeno z hlediska mezinárodního práva za zločin a hlavní viníci za to nesli osobní, trestně-právní odpovědnost.