Americko–sovětská jednání o odzbrojení

Koncem 60. let se již začala projevovat stále více zaostávající sovětská ekonomika mimo jiné neschopností unést obrovské tempo zbrojení a udržet krok s USA v oblasti strategických zbraní. Tato skutečnost doslova dotlačila sovětské představitele za jednací stůl a také je donutila akceptovat některé dříve naprosto nepřijatelné prvky (kontrolní mechanismy), označované v minulosti za „nepřípustné porušení suverenity“ či „vměšování do vnitřních záležitostí“.

Dne 17. Listopadu 1969 byly v zahájeny Helsinkách rozhovory o omezení strategických jaderných. Jedním z nejdůležitějších problémů 60. – 70. Let se stala otázka všeobecného a úplného odzbrojení. Já se tedy zaměřím především na jednání mezi USA a SSSR.

zbraní (Strategic Arms Limitation Talks – SALT). Cílem těchto rozhovorů bylo stabilizovat mezi supervelmocemi rovnováhu ve zbrojení. Jednání byla vedena v sedmi kolech, střídavě ve Vídni a Helsinkách. K slavnostnímu podpisu došlo při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v Moskvě 26. května 1972. Komplex SALT I sestával ze dvou dokumentů – Dohody o omezení systémů protiraketové obrany (takzvaná dohoda ABM – Anti-Ballistic-Missile) a Dohody o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní, uzavírané na pět let. Tato smluvní ustanovení ovšem nebránila žádné z velmocí v kvalitativním zdokonalování povolených systémů.

V rozhovorech s USA, na počátku 70.let, předložili sovětští zástupci několikrát návrh na uspořádání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci. Po předběžných jednáních se 3. července 1973 v Helsinkách sešli ministři zahraničí 35 evropských zemí, USA a Kanady. Další fáze konference trvala téměř dva roky. Nakonec se podařilo v září 1973 – červenci 1975 v Ženevě vypracovat Závěrečný dokument, který byl podepsán na setkání hlav států a vlád na přelomu července a srpna 1975 v Helsinkách.

Tento dokument obsahoval tři hlavní části:
1)  Návrhy opatření k odvrácení hrozby neúmyslného konfliktu mezi Východem a Západem.
2)  Návrhy opatření k posílení vzájemné technicko-ekonomické spolupráce.
3)  Ustanovení o lidských právech se závazkem „respektovat svobodu myšlení, svědomí a vyznání“. 

Také bylo dosaženo dohody o účelnosti konání takzvaných následných schůzek. Pro státy sovětského bloku byl však podpis Závěrečného aktu helsinské konference ryze účelovou záležitostí. S dodržováním jeho ustanovení si totiž v následném období příliš starostí nedělali. Jejich přístup k problematice byl také příčinou neustálého protahování ženevských rozhovorů. Zatímco delegace západních demokratických států chápaly základní individuální svobody (svoboda osobnosti, právo na informace atd.) jako čistě humanitární otázky, komunističtí delegáti považovali řešení těchto problémů za nepřípustné zasahování do svých vnitřních záležitostí, a dokonce ohrožení bezpečnosti svých zemí.

Koncem šedesátých let se napětí mezi oběma supervelmocemi začalo uvolňovat. Svého prvního vrcholu dosáhlo uvolnění v již zmíněné dohodě SALT I, která byla podepsána 26. května 1972 a v americko-sovětské dohodě o zabránění jaderné válce, podepsané 22. června 1973 při příležitosti návštěvy Leonida Brežněva ve Washingtonu. Ve smlouvě SALT I se obě strany zavázaly:
-  k limitům strategických zbraní
-  k přesnému vymezení prostředků protiraketové obrany
Podpis této dohody znamenal velké ulehčení především pro zcela vyčerpanou sovětskou ekonomiku, která by již neobstála v novém kole závodů ve zbrojení. Moskva měla proto zájem na pokračování rozhovorů, a to i za cenu nepředstavitelných ústupků. Mimo jiné se to projevilo i v podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975.

Přes pokračující soupeření mezi oběma protivníky na světové, tedy i evropské, scéně vedla další odzbrojovací jednání až k podpisu smlouvy SALT II. Smlouva SALT II byla uzavřena mezi americkým prezidentem Jamesem Carterem a sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem dne 18. června ve Vídni. Smlouva SALT II nastolovala faktickou rovnováhu mezi oběma supervelmocemi v oblasti strategických zbraní. Její podpis představoval pro Sovětský svaz významný diplomatický úspěch, protože smlouva plně odpovídala koncepci sovětského vojenského velení, spočívající ve vedení omezené konvenční války pod ochranou mohutného jaderného deštníku.
V posledních dnech roku 1979 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu, čímž značně sovětsko-americké vztahy ochladly. Za žádostí tamější  vlády o „bratrskou pomoc“ se ve skutečnosti skrývala stará ruská a posléze i sovětská snaha o otevření cesty k moři. Snaha o průnik do oblasti Perského zálivu s jeho ropnými nalezišti zavlekla Moskvu do dlouhodobé války, která přispěla k dalšímu  prohloubení krize sovětské ekonomiky a nemohla skončit jinak než porážkou.

Tento okamžik byl však vzdálen ještě téměř deset let. Mnohem závažnější byly však důsledky sovětské invaze do Afghánistánu, jež se promítly do dalšího vývoje rozhovorů o omezení strategických zbraní. Smlouva SALT II byla od počátku v USA i v západní Evropě tvrdě kritizována. Odpověď USA na invazi do Afghánistánu byla pro SSSR zničující. Americký Senát ji odmítl ratifikovat a smlouva tak byla odložena na neurčito. Odpovědí na invazi bylo rovněž americké embargo na vývoz obilí do Sovětského svazu a dále bojkot letních olympijských her, zahájených v Moskvě v polovině července 1980. Téměř současně s těmito událostmi se ošemetnými ukázaly rovněž plány sovětské „tankové“ generality na omezenou konvenční válku v Evropě. USA kontrolovaly nejmodernějšími zbraňovými systémy, jejichž technické i finanční náročnosti nebyl již Sovětský svaz schopen čelit.

Od roku 1977 začal SSSR nahrazovat staré rakety středního doletu, které byly namířené na cíle v západní Evropě, modernějšími systémy typu SS-20. Členské státy NATO se tímto krokem cítily ohroženy a hodnotily jej jako jednostranné porušení principu strategické rovnováhy v Evropě. Na úrovni NATO bylo zahájeno jednání, jakým způsobem by mělo být na tento sovětský krok reagováno. Dne 12. prosince 1979 se v Bruselu ministři zahraničí a obrany členských států NATO dohodli na tom, že odezvou na nejnovější sovětskou ofenzívu bude rozmístění amerických systémů středního dosahu v západní Evropě. K tomuto kroku mělo však dojít teprve tehdy, nepovedou-li jednání se SSSR o likvidaci raket středního dosahu k uspokojivému výsledku. V takovém případě měly USA již v roce 1983 začít s rozmisťováním svých jaderných prostředků středního dosahu – rakety Pershing II a křídlaté střely (Cruise Missiles) – v západní Evropě. Moderní a vysoce přesné zbraňové systémy napomohly vytvoření rovnováhy sil.

Jednání o jaderných prostředcích středního doletu mezi USA a SSSR začalo v Ženevě (Intermediate-Range Nuclear Forces, INF) po mnoha průtazích a odkladech (díky SSSR) až v listopadu 1981. Situaci zkomplikoval a vztahy mezi oběma supervelmocemi dokonale ochladil již zmíněný sovětský vpád do Afghánistánu v prosinci 1979. Nový americký prezident Ronald Reagan – nastoupil úřad 20. ledna 1981 jako 40.prezident USA – se v prvním období svého úřadování stavěl k pokračování rozhovorů o kontrole zbrojení krajně odmítavě a SSSR označoval zcela otevřeně za „říši zla“.  I přes tento Reaganův odmítavý postoj byla v červnu 1982 v Ženevě zahájena nová jednání o omezení strategických zbraní. Prezident Reagan zavedl posléze pro jednání, označovaná původně SALT, termín START (Strategic Arms Reduction Talks). Snažil se tak zdůraznit odlišnost od sporné smlouvy SALT II. Toto kompromisní řešení se však nesetkalo s konkrétnější odezvou. Daleko větší význam mělo naopak nové kolo tlaku na SSSR.

V březnu 1983 vyhlásil prezident Reagan projekt, nazvaný strategickou obrannou iniciativou (Strategic Defense Initiative, SDI). Tento projekt zásadním způsobem změnil vývoj situace v oblasti vývoje a výroby strategických zbraní, respektive jejich kontroly.  Projekt SDI předpokládal vybudování protiraketového obranného systému, umístěného v kosmickém prostoru. Předpokládalo to velké finanční náklady, které se ale měly zhodnotit v téměř absolutní jistotě likvidace nalétávajících mezikontinentálních raket protivníka. Zveřejnění projektu SDI bylo pro SSSR další těžkou ranou, na niž již sovětská ekonomika nedokázala nalézt odpověď.

Mezitím se ovšem nezadržitelně blížil okamžik, kdy mělo započít rozmisťování amerických systémů středního dosahu v západní Evropě, jak bylo rozhodnuto Radou NATO. Koncem listopadu 1983 schválil Spolkový sněm SRN rozmístění těchto zbraní na svém území. Podobná rozhodnutí postupně učinily další parlamenty západoevropských zemí. Na tyto skutečnosti reagoval Sovětský svaz demonstrativním odchodem ze ženevských jednání o omezení zbraní středního dosahu a opustil jednací stůl i v rámci rozhovorů START. Tím se odzbrojovací jednání na všech úrovních zastavila.

Koncem roku 1984 se SSSR, obávající se dalšího již neúnosného stupňování nákladů na zbrojení, vrátil k jednacímu stolu. Sovětští zástupci se všemi možnými způsoby snažili zmařit projekt SDI a plány na vojenské využití kosmického prostoru. Americký prezident Reagan sice na projektu SDI trval, projevil však ochotu jednat s novým sovětským vedením o redukci jaderných zbraní.

Rozhovory o likvidaci jaderných systémů středního dosahu v Ženevě byly tedy přerušeny odchodem sovětské delegace v listopadu 1983. Koncem roku 1984 se však americký státní tajemník George Shultz a jeho sovětský protějšek Andrej Gromyko dohodli, jak jsem již zmínila, na opětovném pokračování rozhovorů. Jednání začala 12. Března 1985, opět v Ženevě. Podmínky pro dohodu byly nesrovnatelně příznivější než před rokem. Reaganova administrativa posuzovala ovšem zahájené rozhovory s krajní opatrností a spíše vyčkávala na další vývoj v SSSR (den předtím se generálním tajemníkem ÚV KSSS stal Michael Gorbačov).  Za této situace první summit Reagan – Gorbačov, k němuž došlo počátkem třetí dekády listopadu 1985 v Ženevě, přinesl pouze osobní seznámení obou nejvyšších představitelů.

V průběhu roku 1986 předložil SSSR několik odzbrojovacích návrhů. Na druhé vrcholné schůzce Reagan – Gorbačov, která se konala v polovině října 1986 v Reykjavíku, se již dohoda o omezení strategických útočných zbraní a likvidaci jaderných prostředků středního dosahu zdála být na dohled. Nakonec však jednáni znovu ztroskotalo na existenci projektu SDI.

Rok 1987 přinesl hledání oboustranně přijatelného řešení, provázené postupným sbližováním do té doby nesmiřitelně protikladných postojů. Dne 8. prosince 1987 při příležitosti třetí schůzky Reagan – Gorbačov ve Washingtonu byla podepsána dohoda, předpokládající likvidaci všech jaderných systémů středního dosahu, to znamená balistických raket a křídlatých střel o dosahu 500-5000 kilometrů. Tento dokument vycházel z takzvané nulové varianty, která byla Spojenými státy prosazována od počátku osmdesátých let, sovětskou stranou však dosud tvrdě odmítána. Podle dohody měl Sovětský svaz zlikvidovat 1752, Spojené státy 859 kusů těchto zbraní. Dále obsahovala do té doby naprosto nepředstavitelná ustanovení, týkající se kontroly dodržování přijatých usnesení. Sovětským i americkým kontrolním týmům měl být do budoucna umožněn přístup na základny protivníka, stejně tak i přímá účast na střelnicích i v jiných zařízeních, vybraných pro provedení likvidace. Obě strany se rovněž dohodly na dodržování smlouvy ABM (jedné z dohod komplexu SALT I), která zakazovala budování systémů protiraketové obrany (včetně kosmu), avšak umožňovala provádění výzkumu ve smluvně stanoveném rozsahu.

Podepsání dohody se stalo historickou událostí. Sovětský svaz a Spojené státy americké se totiž vůbec poprvé dokázaly dohodnout na likvidaci celého zbrojního systému. Ve Washingtonu byl učiněn první a klíčový krok k možnému ukončení závodů ve zbrojení.

Použitá literatura:
-  Sovětsko-americká dvoustranná jednání o odzbrojení, Dokumenty
-  Navrátil Jan, Stručné dějiny USA, nakladatelství Svoboda, 1984
-  Dějiny evropské civilizace II., nakladatelství Paseka, 1997
-  Johnson Paul, Dějiny 20.století, nakladatelství Rozmluvy, 1991
-  Internetové články
-  kolektiv, Svět a Československo ve 20.století, nakladatelství Horizont, 1990