Básničky na Hviezdoslavov Kubín IV (CZ)

Slovenský jazyk » Básne

Autor: Dievča tanya (26)
Typ práce: Ostatné
Dátum: 15.01.2015
Jazyk: Čeština
Rozsah: 6 560 slov
Počet zobrazení: 16 845
Tlačení: 185
Uložení: 187
Praktické!

Básničky na Hviezdoslavov Kubín IV (CZ)

Otokar Březina - Moje matka

Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,
den její neměl vůně, barev, květů, jasu:
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
bez osvěžení trhala ze stromu času.

Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal
a řezal do očí a v slzách zánět hasil,
jak samum v závějích se v její cesty sléhal
a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl.

Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji,
žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal,
smrt svoji líbala a v těžké agónii
ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.

Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění
v hrobových vůních voskovic a před oltáři
a vonných útěch déšť i vizi vykoupení
v své duše kalich chytala jak rosnou záři.

O matko má, dnes v světlo proměněná,
ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska
Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména
na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!

Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem,
jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal:
chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem
a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.

A půlnoc zelená když svítí nočním tiším,
ta z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš;
v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším
a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.

V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,
tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,
žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,
v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.

A jako tvoje kdys i moje cesta smutná:
bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;
plod žití jen, jenž jako popel chutná,
tvým stínem ovíván se stromu trhám času.

Otokar Březina - Ztracení

Do žáru léta našeho ze zahrad smrti dýše mráz,
a mnozí, kteří už mrtví jsou, jdou ještě jak živí vedle nás;
když jejich hodina nejvyšší na orloji bolesti odbila,
jak by na druhou stranu vítr vál, na zemi slyšena nebyla.

Jak padání sněhu jest jejich mlčení a zraky teskné jsou,
zrcadla ledu utuhlá nad mrtvou hlubinou bezhlasou;
a třeba jak nejsladší jaro voněl jich dech a krev a rty,
tajemná hrůza se šíří z jejich samoty.

A mezi nimi bratří jdou, jak tiché slunce laskaví,
zem celá mění se před nimi, kde kroky bázlivé zastaví,
a v ohni poledne našeho do jejich duší plá
skrytého žití druhého halucinace zlá.

V soumracích jejich slavíci z našeho jihu nepějí,
užaslí naší bolestí, jsou cizí naší naději
a pod hvězdami jasnými, jež září naší oblohou,
kde leží jejich domov ztracený, poznati nemohou.

Nad hlavou listí šumící v neviditelné doubravě,
jdou věčně, dálkou šílení a bičovaní v únavě,
a z jitra jinde procitnou, než večer usnuli:
přes kolik zemí přešli snem a kolik moří přepluli?

Zastaví-li se v samotách, tisíce hlasů kolem zní,
kde, tiší, dvéře otevrou, odmlčují se přítomní,
a této země dívky radostné když přivolají touhou svou,
tvář sladkou od nich odvrátí a zpívat přestanou.

A jenom děti, které země dosud neznají,
bázlivé v podvečer se přitulí k nim potají,
když zamyšleni naslouchají z hlubin samot svých
volání bratří ztracených, ohlasu kroků vzdálených.

Otokar Březina - Na zemi růže nepřestávají hořet

Kráčíme, zemdleni jiskřením hvězd, mlčením duchových měst,
slunce, jak smolnice vystřídávané, hasnou nám uprostřed cest:
za všemi hroby, světy viditelnými, nocemi, věky, oceány
oblaky blesky jsou obtěžkány, klasy srpnovým žárem kolébány.

Kam prchnout ze hřmění věčného díla? Zákona tvého jak zlomiti jho,
mystický šat svůj strhati se sebe v šílenství z úžehu poledního?
Tisíce smrtí v jediné číši jak prahnoucím vypíti rtem?
Tisíce zraků jak na věky zavřít v jediném pohledu oslněném?

Vesmíry duchů! Souznění tragických tich a světel! Krajiny beznadějí,
kde hvězdy se do jezer nezaskvějí a ani jara se neusmějí!
Říše prorockých jiter! Nového času svítání purpurové,
na jehož východ po tisíciletí čekají národové!

Křižovatkou všech světů je zem, vichřice zemí hřmí nedohlednem,
bolestí duší je domov náš hlubší než kosmos, tisíckrát vyšší snem.
V řetězy spjati zajatci jdou, nejposlušnější svobodni jsou,
zahrady knížecí vítězům zrají v úpalu lásky,
zemdlení pracují smrtí a bolestí svou.

Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát,
v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát,
a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdraveni,
obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda,
výšiny vůle suverénní.

Otokar Březina - Modlitba večerní

Ó smrti živých těl, jíž noc se stává dnem,
svou šťávu tajemnou lej v moji teplou krev,
svou mdlobou smrtelnou mne spoutej v loži mém,
je měkká náruč tvá jak bílé lokty děv.
Ty vůni zázračná, z níž voní jiný svět,
můj zemský život ztaj a nadpozemský zvlň
a proseb žár a šleh, jenž spaluje mi ret
a v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň!

V mých očí tmavou svítilnu se, svatá, schyl,
lej nový olej v ni a zapal poznání,
ať zraků paprskem zřím na tisíce mil
v šer mořských pralesů a výší rozplání;
jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal,
jak květů pletivem se prýská barev jas,
jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal,
v bytostí nekonečný květ a vír a kvas.

A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch,
ať v resonanční nástroj se mi promění,
jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch
jak hudby tajemné ať slyším vlnění;
ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných drah,
paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum,
motýlů tichý let a v duší hlubinách
myšlenek tajný vznik a zápas, vír a tlum.

Od mojí myšlenky odpoutej zemskou tíž,
ať světla rychlostí prostorem šlehá v let,
nad moří zelenou a křišťálovou říš,
v hloub sopek vyhaslých i v země žhavý střed;
v noc věčnou propastí ať bleskem zaletím,
kde z zřídel ohnivých se žhavý tryská var,
do jeskyň plačících, jichž slzy staletím
v sen tuhnou kamenný pod baldachýnů tvar.

A v točen dlouhou noc, kde věčný led a sníh
na skalách křišťálu polární září plá,
i v jihu smavý kraj, kde odalisek smích
v zahradách sultánů jak hudba vře a vlá,
nad vřavu národů a pouští němý stesk,
kde rytmem zesláblým umírá žití tep,
nad černé pralesy a horských štítů lesk,
nad zeleň prérií a zádumčivou step.

Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest,
co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát,
sil živých věčný kruh, jenž konstelace hvězd
v své sítě navléká a řídí vzlet a pád,
jenž trpí v duši nám a voní v lilii
a modrým plamenem nad bažinou se stkví:
ať douškem jediným já žízniv opiji
na březích věčnosti se vínem Tajemství.

V mé tělo pronikni a v každý nerv a sval
se z tajných zdrojů svých mi rozlej balzámem,
jak láva vytryskni a hoř a teč a pal
v rozkoší šílených vzplanutí neznámém;
až smolnou pochodní žádostí žhavý dech
na popel dohoří tajemným ohněm tvým,
tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech
v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím.

Otokar Březina - Tys nešla

Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí
a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech:
koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,
jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.

Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla
a dýchala na tvůj neznámý obraz ověnčený liliemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskný a němý.

Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění.
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti vzplála
v ohnivé keře a sugescí vůně vedla tvé snění.

S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.

Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? či leká
tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih a nad mým domem se prostřel?
Či smrt, která zabíjí na křižovatkách mé hosty a čeká,
až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?

Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším
a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;
neznámý hlas tvůj chladivým nárazem éteru slyším
z té písně věčné se třásti tóny přitlumenými.

V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,
jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.
Věř, my se to líbáme tisíci retů, objetím tisíců paží
ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!

Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,
v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,
v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší
a pohledem letícím věky na tváři spřízněné hoří.

Otokar Březina - Tisíce srdcí pělo v srdci tvém

Šla životem tvým smrt a mlčeními vládla,
den každý ránu svou a tajemnou svou ztrátu měl.
V plamenech zrála láska tvá, jak tvrdé hrozny sládla
a v každém znovuzrození zrak jasnější se skvěl.

V sluch stále jemnější, duchové hudby příval,
hlas mistrů rodu našeho ti šuměl do samot,
z pohybu země letící a větrů tiše zpíval,
z návratu jar a polibků, z nedočkavosti vod,

ze chvatu připravených žní a z ohně slunečního,
jak opojené rty když nad zemí se naklání,
ze smíchu dětského za smutku večerního,
z volání ptačího za váhajících svítání.

Svůj život růsti cítil jsi, tvé ticho měnilo se,
nad cestou tvojí nesmírným se rozklenulo dnem:
jak odcházejícímu milenci květ každý v jitřní rose
tajemství noci tvé ti šeptal s úsměvem.

A silen věky mlčeti, zákona skrytou něhu,
vesmíru pohled nejhlubší jsi tušit počínal...
Zem zněla kroky zástupů, hlas mistrů vanul s jižních břehů,
nad veleměsty severu den horký usínal,

tisíce srdcí pělo v srdci tvém. A září zádumčivou
když světlo neznámé se vyřinulo světlem tvým
a větry z pólů mlhami když lehly nad tvou nivou,
jak zahradník své růže přikryls na podzim

a pozdravil dni přechodu v tajemství smrti zahalené,
šum rodných pralesů, mateřských moří solný dech.
A v kypění vln syčících své slunce rozpálené
do hlubin viděls klesati ve zlatých západech ...

Tak z času, vítěz, vstoupils jak z vozu válečného
ze středu bratří svých u cíle v jemné únavě,
ran sladkých rozsévač. A do soumraku svého
za námi odjíždějícími hleděls laskavě...

Jiří Wolker - Stud

To bylo na břehu jižního moře, kde zelené vlny
třepí se v stříbrný plyš jak lože svatební
a na nich osmahlý den a životaplný
v náručí bere noc a horce tiskne se k ní.

Tam ve zlatém písku ležely dívky a ženy
jak démanty v prstenu, jiskřící svými těly,
z vln měly stavěna ňadra a ruce z bílé pěny
a hořely očima, jež na ně se ohlížely.
Jak krásně bylo jim za krásná prsa se stydět,
když vítr rozcuchal vlasy a odhrnul šat,
jak krásně bylo ty poklady vzpurné ukrývat,
uzrávat ruměncem a vidět:
proto tak krásný je stud,
že lze jej nejkrásněji jednou darovat.

A v této zemi,
kde tělo mění se v housle a večer pod oranžemi
hvězdnaté prsty hrají na smyslů strunách pěti
o zdraví, o štěstí, o lásce, -
- v té zemi jsem musel tě dvakráte smutněji uviděti,
nemocná.

Na břehu stálas, kašlem se prochvívajíc,
na smrt pobledlá studem, když vítr ti nadzvedl šat.
Jak bylo hrozné, že neměl co přikrývat,
že nebylo boků a prsů, že nebylo nic,
jen stud,
strašný a jiný stud, ruměncem nehořící,
ale zsinale bledý, jako bys měla v líci
dva morové hroby vápnem hašené.

Tenkráte zdálo se ti, že je snad hřích
zem sytých a zdravých skvrnit svou přítomností.
Hlavu jsi složila do žeber vysedlých
a na tomto voru, sbitém z vlastních svých kostí,
chtěla jsi jinam, daleko odjížděti,
do země vzdálené, kde žena se nemusí stydět,
že nemá štěstí,
že nemá lásky,
že nemá dětí.

Jiří Wolker - Umírající

Až umřu, nic na tomto světe se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny,
tisíce umřely, tisíce se mnou umřou, tisíce na smrt jsou znavení,
neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.

Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají se všeho, se všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - a já umírám.

Sbohem, děvčátko, sbohem, má milá, sbohem, obraze spanilý,
od tvých ňader mi uťali ruce a srdce rozbili,
myšlenka na tebe jak zlatý hřeb půl roku mě protínala,
když bylo mi hůř, bolela víc, když bylo lépe, pomáhala.
Ale dnes sbohem, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem list,
aby jsi zapomněla a hledala jinde, kde srdci dávají jíst,
ten dopis byla má největší bolest a největší sten,
ale v umírání musí být každý sám, sám a samoten.

Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.

Jiří Wolker - Tvář za sklem

Kavárna „Bellevue" je říše
stavěná z hudby, tepla a plyše,
z oken má vysoké, průhledné hranice,
které ji dělí od zmrzlé ulice.
Dnes jako jindy páni si za stoly sedli,
důstojní páni a vznešené dámy
ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy
a v teple, hudbě a v plyši noviny na oči posadili si,
aby přes tyto brejle z papíru viděli,
že je svět veselý, protože sami jsou veselí
v kavárně „Bellevue".

Když tu tak seděli teple a ctihodně
s rukama vyžehlenýma,
tu stalo se, stalo - ne zcela náhodně,-
že na okna sklenného tenounkou hranici
přitisk' tvář člověk, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž,
a pohledem ostrým a chladným jak nůž
prořízl okno a vbod´se v tu nádheru,
v číše a valčík, v zrcadla pro milenky,
v břicha a teplo, fraky a peněženky,
a zůstal v nich trčeti čepelí,
i když ty oči dvě zmizely.

Tenkrát se stoly staly
náhrobky mramorovými,
pohřbeni šťastlivci se usmívali
mrtvolně mezi nimi,
sklepníci v šatech smutečních
z šedého kouře věnce nosili,
před okny žila ulice, bída a sníh,
za okny civěly mohyly v kavárně "Bellevue".

Jiří Wolker - Věci

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!

Proto miluji věci
a také miluji celý svět.

Vítězslav Nezval - Člověk bez zaměstnání

Nasadím klobouk zamknu a schovám si klíč
aby nikdo neviděl na moji bídu
Celý den se budu toulat celý den budu pryč
Jak jsem ráno odešel tak večer přijdu

Podívám se na nábřeží k Vltavě!
kde lidé házejí rackům chléb a housky
Což kdybych tak skočil po hlavě
do vody a vyváděl tam kousky

jak ti směšní ptáci jak ti křiklouni
kteří nežebrají a netrpí chladem
Večer přijdu domů lehnu na houni
a budu spát ach spát však usnu-li jen hladem

Vítězslav Nezval - Sbohem a šateček

Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host

Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám

Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostá jak pohlednice
a trochu marnivá jak vůně pozlátka

A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázals mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv

Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!

Vítězslav Nezval - Matce

Až budeš stařičká až budeš nedoslýchat
Až budeš tiše příst v svých pilných rukou stín
Až celé ustydnou až budu na ně dýchat
Až jednou zestárne tvůj skotačivý syn

Až tíže obláčku tě jednoho dne zlomí
Až zlomím nad sebou i já svou pyšnou hůl
Až jednou usednem jak usedají chromí
Na starý otoman před rodinný náš stůl

Až budem schýleni oba dva k téže zemi
Kde (odkud se tu vzal?) zazáří náhle klíč
Snad potom přestanem být oba hluchoněmí
Snad potom odložím svůj stud svůj stud svůj bič

Snad potom řeknu ti stařeno bez vnoučátek
Co šeptaly by ti kdybych ti je byl dal
Řekni kam ukryješ své rozpaky svůj zmatek
Kam ukryješ svůj stud jehož jsem se vždy bál

Což jsem tě nehledal v ženách jež patřily mně
Den týden měsíc rok ty prvá po otci
Což jsem tě nehledal když sedávalas při mně
Za vleklých horeček za dlouhých nemocí?

Slova jsou vražedná vražednější než city
A jejich ozvěna se strašně rozléhá
Jsem stejně zakuklen v svá slova jako jsi ty
Řeko mých cév a žil ve mně už bezbřehá

Až budeš stařenkou až budeš nedoslýchat
Až budeš tiše příst v svých pilných rukou stín
Až celé ustydnou až budu na ně dýchat
Dej ať v nich ustydne tvá vlastní krev tvuj syn

František Hrubín - Čtyřverší o noční obloze

Leže si naznak v trávě, jež se blyští,
co vidíš a co slyšíš mezi snem?
- Hemžení hvězdná jako v mraveništi
a ticho jako v úlu vymřelém.

František Hrubín - Náhrobní nápis

Vím, že to ke mně vleze ... někudy.
Ke dveřím stavím na noc skříň - a okna
hlídám s očima dokořán.
Vím - někudy to ke mně vleze.
A třeba se to vsákne jako déšť,
a třeba přinesu to na zimníku.

Vím, že to ke mně vleze ... někudy,
a já se bojím, že to nepoznám -
a že už je to třeba od včerejška
zde po mém boku ... a že dneska ještě
v šíleném strachu o svůj svět a mír
do rána mne s tím zazdí
tamti venku.

František Hrubín - Tíha země

I když zem rodnou s včelíny a hroby
uzdvihne skřivan jednou písní,
tíha dřív nepovědomá
je v každém kroku mém,
na prach tu tíhu drtí výška
pod křídlem ptačím. Ženo má,
ji tebou poznal jsem.

Praménky prstů tvých je nabírána,
světlými proudy nohou stéká
a padá bílým splavem zad
do tvého myšlení
a dechem tvým do mého dechu ústí
zdvíhajíc nás - a jedenkrát
nad námi zkamení!

Viktor Dyk - Já byl jsem smutný

Já byl jsem smutný; smutný nechci být
Ve chvíli velké k smutku pokdy není.
Věříte v tmu? Já věřím v slunce svit.
Přijďte vy ke mně, kdož jste zarmouceni.

Já byl jsem hořký. Ale také bloud
být hořkým umí; pravdu mít je málo.
Ve chvíli velké nepostačí soud.
Přijď ke mně vše, co chvělo se a bálo.

Já byl jsem hrdý; ale nechci už
být hrdým na nic: na radost ni žalost.
Příteli, bratře, zvedni se a vzpruž.
Ať jakýkoli, nevěř ve svou malost.

Viktor Dyk - A potom...

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždyť říkáme si: Vzpomeneme ... jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bednou
zavřou se oči, pro nás tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.

Josef Hora - Dělnická Madona

Kdybys tam byl, vlhké zdivo bys viděl
špinavé šero podsklepí, lůžko a v něm ženu
jež porodila z člověka.

Ach kadidlo! Viděl bys kouřící kamna
zápach chudého oběda bys pocítil,
hromádku dětí, jež zazpívaly by ti koledu bídy,
uzřel bys na slamníku.

Madono! Jak hrubá jsi! Jak odkvetlá!
Spleť zamodralých na rukou žil,
vzdor odříkáni pod čelem, rty vyschlé-
a slova lásky už dávno pohltil chřtán bídy.

A tři králové! Vyhnuli se tomuto domu,
nestačilo jim daru pro tebe, ženo s dítětem.
Hvězda boží dala jim zabloudit.
Roztrousili své zlato, svou mast, svůj laskavý úsměv
po teplých příbytcích, měkkých ložnicích,
sami boháči, šli mezi své.

A Betlém
je pln chudých, odraných, neobutých,
slepých, nemocných, pobloudilých-
ty tu dýcháš tak těžce, krása opadla s tebe,
díté-zázrak pije hořké mléko tvých žil,

ale věř:
Až doroste třiceti let,
vjede do města s evangeliem odboje na rtech
ohlásí na náměstí příchod spravedlnosti,
ozbrojí zástupy, sen i kov dá jim do ruky-
a nedá se ukřižovat.
Neboť jeho modlitbou bude čin.

František Halas - Smrt

Vysmát se stínu když za zády se krčí strachy bez sebe
smrt rychle zhasí tvář
a novou hvězdu rozžehne

Naslouchejte něžnému praskotu jejích čistých kroků
ten praskot slýchávali jsme při česání dlouhých vlasů žen
za umírání lásek

V kamení hlíně zasuto je žití naše
pro ztrátu hadí koruny své hlavy neplačte
ta země nás už necítí

Tisíckrát polykajíce štěstí polknuli jsme smrt
nápadníci hrobů hlas volá
přes bdělost kohoutů za kuropěni

V dutině noci nepovšimnut leží roh hojnosti
smrt jej vysýpává a umrlec v ústech hvězdu
milosti spánku se dovolává

Hřbitov je nassát jedy nebesa nikdy je nepřijmou
Kristus rozežraný měděnkou dotrpěl
přízraky shrbených stínů znovu prodávají jej

František Halas - Z básně Staré ženy

ruce starých žen
žlutší jílu pod rakví
otevřené a prázdné
vy ruce sedřené a spotřebované
plachetky styxu
blíženci modlitby
žezla porouchaná
hnízda křečí
třeslice opuštěnosti
záhonky žil
orodovnice oněmělé
praporky splihlé
pobočníci propuštění
marnotratnice zchudlé
těžítka bezesnosti

vy ruce starých žen
pár šustících listů
obrácených nedočkavostí svítání
obrácených utrpením
obrácených modlitbou
vy ruce starých žen
tak zapomínající
na šíje mužů
na vlasy dětí

vy ruce starých žen
silné jen tak
aby udržely kapesník k setření slzy
aby udržely obrázek v rakvi
aby udržely kříž až zatlačeny budou
vy ruce starých žen

František Halas - Ze dna

S horoucí falší miluji tento svět
bohem rozsvícený ďáblem znečištěný
s hněvivou láskou miluji tento svět

Dno hladomorny plné havěti
z jejíhož dna i ve dne vidíš
vše co v snách se bojíš viděti

V průvanu tmy mezi narozením a smrtí
stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním
trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí

Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná
jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče
co pípá nejsouc mezi svýma

Proč kohoutíš se srdce mé
písek hvězd slzy všech vysuší
do chladných růží na tvář padneme

František Halas - Večer na vesnici

Mizí sličný tah ptáků nad zvonicemi ovsů
bosé dítko na strništi teskní do dálky
do pěkných truhliček jeho očí padá nebe

Za večernicí obrací tvář zpěváček
opřena o jeho obočí hvězda tiše sestupuje
v průvodu krví opentlených beránků

Děvče prchá plaše z vrátek za humna
srdce zvonů utišují klekánice
tupě mlčí piják u vína

Ticho po všem zůstává
konec času zjevuje se v hodinách
tváře spících opatrně ruší hniloba

František Halas - Podzim

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět

Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni

a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

František Halas - List

List nevymyslil podobu si tu
když uschlý leží v trávě
sklopen jak oči soch
vzrušené bezejmenně

Tys strome viník žádostivostí tvou
byl k pádu postrčen
a kroužil zjeveně
matka vlastní síla míznatá
zaštítila jiné

Zemí nepřitisknut
co chce tak záhy před dřímotou prstí
i zatajovanému štkaní kořenů
potřebný není

Ještě a ještě k prostorům
Úlitbo Zvroucnělý vítr
plodivě zmítá jím
a malé smrti jeho přibývá

František Halas - Žena

Žena s vyhrnutou krví
až k víčkům znehybnělým nadějí
z mramorové urny jejího dříku
propadá popel dohoření

Žena jímavě zhouslená vzlyky
temnotná kráska výhně
stooblý hrozen přezrálý
sající kmitná sršení tmy

Žena okřídlená laskavcem
krajka vlny spějící v písek muže
nad divem tamté hry skončené
dech klokotný tají

Žena šarlatová kazajka dítěte
achát útrob s blánovím zářivým
jako svatební šat závojnatek
žena prvně samodruhá

Žena tkající hedváb mléka
v zmámené tkáni prsů
jakoby Lotova zkameněle tu stojí
a čeká až hne se přicházející

Žena teď šlojíř marné pěknosti
jež se jí nezdá k ozdobení
bledne anať přistrojit se má
do nahoty nekřtěňátka

Žena úl snůšky vybraný
leží tu nahá svíce bez plamene
a sní se jí sní o temném medu
noci která minula

Vladimír Holan - Milostná píseň

Na obzoru své vůle chci teď zprohýbat
tvůj pohled na krajinu
a v horách nastalých o malbu dechu dbát,
bys lehce šla v jich stínu.

Záření chůze tvé chci do skal zhasnouti,
by krok se v propast zasnil
a jako ztrátu tebe přijmouti
jakobych všechno vlastnil.

Chci ruce rozsvítit, když únavou by snad
závěs tvých víček temněl
a jako nález tebe odevzdat
jakoby Bůh nic neměl.

Stanislav Kostka Neumann - Didaktika

právo, nu právo máš na každou myšlenku,
i krtek i pavouk i štír,
žádnou však nemáš-li pro spravedlnost,
jsi v rodném poli jen pýr.

právo, nu právo máš na každý cit,
cos cítí žralok i veš.
nemáš-li ho však pro lidskou vespolnost,
co po lidech tu chceš?

právo, nu právo máš na všechno ovoce
z košaté jabloně vědění.
ale jsi zloděj neužívášli-ho
pro lidstva osvobození.

Ivan Diviš - Žalm 1

Popatř na naháče, cákavou nevinnou sběř,
svalstva otáčivá, zvony houpavé,
ze zvonu popatř rozežhnutého

vizírem neúprosna, hledáčkem ontologie
sleduj to hemžení těl

Čapí trus nohou, kozlí chlupy a kožky,
salmiak vředů

Popřej hodinku rána nedělního,
polednem zvrchol, odpolednem skloň,
k večeru narvi jelita

Jelita bouřky zahnilá spodní žlutí
s polámanými sirkami blesků

Krutými fóry jeviště propadlého
s kroupami, šlehem překvapení

Mastný papír od buřtů sleduj
ulicí jak těká a těká

Jen tak ten život plyne co blyskné vlnky
v roztoku chlóru co pepří oči

Jen tak ten život pod mostem teče,
pod mostem, zpod něhož zmizela řeka

Výhnivé této pozdní neděle
i další neděle na přeslen navinuté
neumístitelného kolovratu

Ivan Diviš - Žalm 26

Hlava minimalizovaný kosmos
Paměť zrezivělé síto

Tělo ruina chrustavě se sesouvající
Návrh geniální provedení bídné

jazyk velkosklad nadávek
Neprůhledná halda nenávisti

Promazané soukolí pra- a pranesmyslu
sjíždějícího drážkami zdviže

Vybuchlo jaro ve zbytkových průrvách
Bejlí hrne zeleň

Co se nestalo? rozkvetly stromy -
Tiše rozvily se kalichy
Šel jsem kolem zarazil se...

Ivan Diviš - Žalm 69

Neboť je nijaká
Hospodine myslel jsem si že má zlatý pás
těžký prolamovaný rubíny

Ale ona je myšlenka
přilétší do hlavy v nestřežené chvíli
bez podoby nemá ani tvář ni ruku

Vůbec na ní nic není než tma
ale ani ona ne neboť nebohá duše
se to nikdy nedoví

Bože kdysi jsem zvedal bradu za hvězdami
viděl jejich třepotavý kmit ten závoj
roucha nevěstina když prchá
z opilé hostiny
Bože kdysi jsem bral přelud do náruče
kácel se s ním na mech, přirážel jej
ke kmeni stromu:

Bože kdysi jsem bral
do rukou tlusté knihy
nikdy jsem se nic nedověděl
až teď když vchází do místnosti

Ještě před chvílí mně rvaly hruď
dvě krásné děti jasany rostlé
a jaký bude jejich osud
v tomto šikmookém světě

Ale už mne nic nebolí
už jsem se vzdal a mám se za nic
v obrovské rozkoši

Ivan Diviš - Doznání

Píšu dějiny života, a přec ne živé děje.
Píšu dějiny života, a sám se děju neživ.
To není hra slov, toť kóta rozlišení
a jestliže se Vám přiznám, vrhnete se na mne.
Je mi tak smutno! Píšu dějiny lásky
a jak oktaván úpím v kvartálních kvintách
přetržně trvalé symfonie, v níž zlobně za hrob doufám
stydna i stydě se, že přijde anděl.
Minul čas setkání! řekl mi přítel,
a být to pravda, vypliv bych nepenthes,
neboť je nemužný, a hnal si hrudí nůž.
Vzali mi načas i víno, zatímco mívám chvíle,
že bych dal za sklenici nit, jež míjela očko
stotisíc let, a konečně je našla.
Popouzím poezii, tisíckrát jí podraziv koturn
plebejstvím obroušený, by zas si přede mne stoupla
o stupeň výš a shodila zašlé do stoupy,
ale nevzdal jsem se nikdy! sám sobě vzdán,
tak nebásnicky pachtivý, a hubna vším,
co je tu pod broskvoní oble pralidským
a co jak uřknutci na nenávratné zemi
dokonale odepřeno je mi.

Ivan Diviš - Tikot

Zestárlý hvězdář unaven hvězdami
užuž ohvězděn sleduje poslední hvězdu
Je to hvězda nízko nad obzorem sirá k srdci
Ještě tu poslední sleduje jiných už nedbá
A tuší správně neboť je na ní život
spravedlivý vysoko nad životem naším
který se jen neustále ospravedlňuje
Život pln zvířat a kouzel pln zvířecího kouzla
pln lidí a úcty pln úctyplné lidskosti
Co je rychlost světla proti blesku mysli
hlemýždí slina proti střiku krve lví
Hvězdář však nemá páku jen mysl má rozpáčenu
hvězdář však nemá lano jen smrt o něj lanaří
Kdo koho zavolá dřív? Kdo koho zaslechne dřív?
Kdo komu odpoví dřív kdo první podá ruku -
anebo kdo s koho?

Ivan Diviš - Co poesie, co víc?

Co poesie, co víc? V bezbožeckém dnes?
Co horšího, kdo básník, jak si jej myslel B.?
Hrst po světě, to dlaní rozhozené proso,
snaží se ještě vzklíčit výživě... Ale tady, a komu?
Vydáš knihu krve, bezesných nocí,
kruté skutečných snů, knihu oslovení,
jediného možného ještě dohovoru...
Kudla do zad, pomluva, smlčení, mlčení,
přišeptnutí, poťuk na čelo...
Když si tak, přišláplý červ, drcen dvojesilou,
vzpomenu na attické Řecko... a básník tam
nebyl věnčen vavřínem, ale břečťanem, zato byl
pečlivě zanesen do obecní knihy... on, význam,
úd společenství, jejž s úctou zdravili,
anebo se mu zdáli vyhýbali, jenže jinak než dnes,
v soustavném předpeklí lhostejnosti,
na chronickém hajzlu nebobytí.
A jakože na smrtelné posteli bývá všelijak,
já ji považuju za blaženou, a ještě odtud
a ještě i odtud, a třeba klna Bohu,
budu vděčen, jenom ne vám, rodáci,
krajani a příbuzní - ale Tajemství:
poesie není záhada, není to Pandořina skřínka,
nerozpačitelný krunýř blbé želvy,
je to tajemství života, tajemství,
jenže nerozluštitelné pro vás: podomek
hledí jen krást a okrást a vychrápat se s děvkou
odnaproti, protože je to odnaproti,
protože je to snadné, ještě snadnější než vy...

Ivan Diviš - Viděl jsem agónii starce

Viděl jsem agónii starce, ano, byl to stařec,
měl pootevřená ústa, která již nelapala vzduch,
měl rozevřené nohy, bílá kolena, dohasínal,
dohasínal a nevěděl o tom. Přišel mladý muž,
položil mu pravičku na jeho pravičku,
a když neshledal jediný tep, chopil se čapadel postele
a právě skonavšího vyvezl z koridoru.
Viděl jsem to poprvé v životě, a to proto,
že se to tak naskytlo, co ale nezapomenu nadosmrti,
bylo podivné, nepřikázané, viselecké ticho,
které se rozhostilo po celém oddělení,
ticho jak před bouřkou, anebo vteřinu
před zemětřesením. -

Ivan Diviš - Chtěl bych se rozloučit

Chtěl bych se rozloučit, a to se všemi
kteří mne milovali i s těmi, jimi jsem byl protivný
a hlavně s těmi, kterým jsem maně ublížil,
nikdy úmyslně; byla to nátura vášnivá,
která mne hnala proti vůli
k ouřekům nepříčetností, ve kterých kvůli
mocnostem, proti nimž nic nesvedu,
hnaly mne do ostnáčů nohsledů,
lapačům pouhých slov, i těm se omlouvám,
protože dech se ouží, a jsem tíže sám.
Loučím se s Čechami, zemí milovanou,
dnes odsiřelou ode všeho, stranou
velkého světa, který zradu kuje
ledovec utrpení vždycky podepluje
a vyvlékne se ze všeho, i z evidence zla,
i zde se chrání krytem zbabělým,
zaskočí chudé, na vše nasere
a jde si po svých, kdo to vypere?
Venku hustě sněží. Má marnosti, má pýcho,
sněžení přivanuje husté ticho.

Marek Vašut - Klasika

MAN iS NOTHING BUT A COMPLEX BIOCHEMICAL
MECHANISM POWERED BY COMBUSTION
SYSTEM WITH PRODIGIOUS STORAGE FACILITIES
FOR DETAINING ENCODED INFORMATION

Aj, v mých verších rmutných nezasvítí slunko zlaté,
nezapěje nyvě žnec, an kosí bosý ladné nivy lán,
vůně domova, co čerstvá střída chlebová
v nosní dírku vlastencovu nezavrtá se.

A přec, vždyť i mračné čelo mé
v sirém světě tomto úlohu svou má:
by nastavilo připlešlým svým leskem
smrdutému optimismu Medusinu tvář.

A pak, až krematorní kouř ten sivý
k nebesům pustým konečně se vydá,
cédéčko odřené se slunkem zlatým
na cestu poslední něžně mi zakvílí.

Jan Skácel - Uspávanka

Potom se opřel o žízeň
a prosil
aby nepřestala
A obával se toho mála
Bál se jak dítě
Moc se bál

A kde se vzala tu se vzala
stařenka smrt se přištrachala
s hliněným džbánem
svěží vody

A on se napil
Popel dní
opláchl se rtů
všechnu trýzeň
tím douškem smyl
a nenechal
si vůbec nic

Už ani žízeň

Jan Skácel - Most

Přeletěl pták a křivka letu
utkvěla pevně nad vodou
tak jako most a jako úžas
a smutní lidé po něm jdou

Po mostě který nad bolestí
jak krásné páví oko tkví
na druhou stranu přecházejí
kde smutek smutné netrápí

Čí smutek nebyl spravedlivý
ten po tom mostě málo smí
pod jeho kroky zmlkne píseň
a most se pod ním prolomí

A znovu přelétají ptáci
jak ve snu lidé přes most jdou
který tu zbyl jak zbytek křídla
a modrý úžas nad vodou

Jan Skácel - Kdo

Kdo rozdupal a zahodil tu růži
na břehu řeky v které plyne čas
Tam v modrém lese roste zapomněnka
královno úlů pros za nás

Královno dávno vyhynulých úlů
a ticha na ruby a zarubaných cest
po kterých jednou vrátíme se domů
až zapomene zapomněnka kvést

Jiří Krchovský - Sám proti plynům

Sám proti plynům chráněn maskou
a uhýbaje před těly
dnes vyšel jsem ven za procházkou...
obědy z oken smrděly
tak jako každou neděli
a v neprodyšných rukavicích
jsem hladil děti v parku spící:
- proč pláčeš, larvo malinká?
- má strach, odpoví maminka...
- že v masce jsem a v divném kroji?!
to budoucnosti, té se bojí
až nasráno má v peřinkách!

Jiří Krchovský - Nechtěl jsem hrát

Nechtěl jsem sice hrát, přesto mi rozdali
vlastně jen o to jde, aby se hrálo...
a tak se účastním; útrpně, zpovzdálí
...za listem mizí list, zbývá už málo

A dál už nechci hrát! O všechno... O pár let
nebude vítězů. Hra - „raison ďétre"...
i když se nedívám, vidím vám do karet
všem zbyde nakonec jen Černý Petr

Jiří Krchovský - Co jsem to měl

Co jsem to měl... Fuj, mouchu v puse!
půl mouchy leze po ubruse
svou druhou půlku asi hledá...
to je můj přesný obraz, běda!
dívám se na ni v tklivé něze
- ještě chce žít! Furt ještě leze

Jiří Krchovský - Obvyklá směsice

Obvyklá směsice hnusu a lítosti
podobných kriplů jsem skolil už mnoho...
nicméně počkáme, kdo koho vykostí
já versus nový den... Schválně, kdo s koho

Jiří Krchovský - Je čas jít

Je čas jít spát... Je čas jít zpátky
uléhám napříč, hlavou k jihu
už jen pár slov; dva dny, dva řádky
a dopíšu svou Černou knihu

Jak nudnou knihu! Žádné drama
mé jméno mizí z tiráže
a kniha, jež se píše sama
se sama čte i vymaže

Jiří Krchovský - Čas všechno vyléčí

Čas všechno vyléčí, tak jaké copak...
krása se promění v přesný svůj opak
srdce se zastaví a mozek vypne...
z hlediska věčnosti docela vtipné

Egon Bondy - Ach jak mě souží a trýzní

zácpa svou hroznou přízní
V břiše nosím tvrdej kámen
v měchýři mne pálí plamen
Plyny vycházej mi ústy
někdy taky roztok hustý
střeva hnijí mi mám dojem
nebo se spekou tím hnojem
Ach jak mě souží a trýzní
zácpa svou hroznou přízní



Egon Bondy - S něžnou opatrností prdím

abych se neposral
Venku je tma
na nebi mléčná dráha
je pod mrakem
Včerejší den
až na to že jsem jedl ty fazole
se nevyznačoval ničím

Egon Bondy - Bez názvu

Nikdo nikdo nikdo
nikdy nikde nikam
Se nedostal
Snad já?
Takový vůl
přecejen nejsem

Egon Bondy - Starý Město

Starý Město to je moje
to mi nedá pokoje
Už mě tu znaj esenbáci -
to se mně vyplácí
Taky mě znaj putykáři
těm se dobře daří
Když jsem vožralej klusám
vokolo svatýho Husa
Jindy zas mám náladu
honit tady parádu
Vezmu si svý malý perka
poskakuju jak veverka
Mám americkej uzel
ten mně sluší tůze
Kdo mě zná tak kouká
že mám v hlavě brouka
Kdyby Starý Město nebylo
to by mě zabilo

Egon Bondy - Zůstane několik popsaných listů

a na nich několik myšlenek
ne nezajímavých pro psychopaty a psychiatry
Zůstane potomek
jenž roznese dál mizernou porouchanost otcovských genů
a nevhodnou výchovu jíž se mu dostalo
Zůstane nekonečná množina neuskutečněných činů tužeb a snů
a hromádka nepodařených zostuzujících pokusů a neúspěchů
a všechno to brzo vstřebá čas
imunní až k vzteku

Zas a zas nová stejná pošetilost
bude rozpínat svou ikarskou peruť
nepoučitelná ničím
než vlastním zřícením

Nikdo nevyslechne užírající se dědky
že všechno je předem pitomé
a prosrané
Nikdo než bačkora
nedá sluchu pomstychtivému hanění
pošetilého života
pošetilé aktivity

Vždy znova rozvírat se bude pláň moře
nekonečné sebedůvěry a nekonečné touhy
a nekonečné strasti zklamáni

Michal Ajvaz - Kroužení

bytí je plamen
který vyšlehl
bytí je plamen
který plá
bytí je plamen
který jednou zhasne
naučme se koupat
v ohni bytí

v ohni bytí
není proč někam chodit
v ohni bytí
není proč něco hledat
v ohni bytí
nemusíme hledat
ani nehledání
ale když už ho hledáme
taky se nic neděje
hledat nehledání
je bludný kruh
z něhož nelze uniknout
a co má být

není proč odněkud utíkat
není proč někam se dobývat
není proč

bludný kruh je stejně krásný
jako všechno ostatní
proč by přímá cesta
měla být lepší než kroužení

Antonín Sova - Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó proč tak pozdě, řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v trávách ukrytí,

mé louky teskní vůní mdlou a vody zešeřeny jsou,
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou -

že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvíhám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát čekal jsem... V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž, rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem udušená.

A teď! Kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad?

Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,

chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Jiří Mahen - Jiná píseň

Tu píseň horoucí - ó slyš ji, slyš!
Ji zpívá potápěč nad hloubkou nachýlen:
Spí poklady u lesů z korálů
a čekají, kdy boží spatří den.

Tu píseň mučivou - ó slyš ji, slyš!
Ji zpívá potápěč nad hroby temnotám:
Buď s klidem tu, kdos nikam nedoplul,
vždyť plujem všichni, nevědouce kam!

Ó, slyš tu píseň přece, tolik dojala,
a tolik roztesknila, příliš pravdivá!
Mír budiž s tím, kdo o pokladech sní,
klid budiž s tím, kdo v hrob se podívá!

Můj potápěči, jedno zbylo však:
květ ráje roste až u sama dna.
Dnes urvi jej a přines na světlo,
by ztichla bolest touhy záhadná!

Jakub Deml - Po západu

Bělost žita den před kosením,
pod nebem tmavým, tupě rozžhaveným -
ó hrůzo roditelky náhle zsinalé!
Stromy za tohoto večera, ustrašeného
třesením světla na vodách a na nebi
a ve zracích,
jsou stíny otrávených milenců, promítnuté
s děsnou pravdivostí
na stěnu Nekonečna.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 (10-najlepšie, priemer: 5.4)

:: Prihlásenie



Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Slovenský jazyk » Básne

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.063