Zahradní slavnost – Václav Havel

Zahradní slavnost – Václav Havel

Absurdní drama o čtyřech dějstvích bylo poprvé uvedeno roku 1963 v Divadle Na zábradlí a okamžitě přineslo svému autorovi úspěch. Podává obraz československé společnosti šedesátých let, obraz novodobého socialistického maloměšťáka, který se do ničeho nehrne, neupozorňuje na sebe, nevyjadřuje své názory, pouze číhá na příležitost, aby si mohl zlepšit postavení v zaměstnání, ve společenském žebříčku atd.

Plané řečnění se cení více než poctivá práce, vznikají zbytečné instituce, v nichž sedí právě tito „vynikající rétoři“ a pilně pracují. Jaký je však smysl a obsah jejich práce, je pro většinu lidí záhadou.

Hrdinové zahradní slavnosti, manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem, patří k typickým představitelům střední vrstvy. Právě Hugovi má dopomoci ke kariéře bývalý otcův spolužák Kalabis. Odchází za ním na zahradní slavnost Likvidačního úřadu.

Svou řečnickou dovedností ohromí pracovníka Zahajovačské služby Plzáka, dokonale zmate tajemníka i ředitele instituce. Celá spletitá situace nakonec vyústí v to, že je Hugo jmenován vedoucím Likvidačního úřadu a pověřen úkolem zrušení Zahajovačské služby, poté vybudováním nového úřadu – Ústřední komise pro zahajování a likvidování. Hugo se dokonale přizpůsobuje okolí. Klidně ztrácí své bývalé „já“, oplývá prázdnými slovy, neosobními frázemi atd. Stává se jiným člověkem, nemohou jej poznat ani vlastní rodiče.

K zobrazení absurdity života autor používá parodií různých sloganů a rčení (nic cizího mi není lidské), opakování prázdných (rádoby přátelských) funkcionářských frází, z nichž jsou některé pronášeny v ruském a slovenském jazyce, a předlouhých monologů výše postavených pracovníků. Hra odhalila hluboký morální úpadek tehdejší společnosti, nastavuje však zrcadlo i současnosti, neboť i nyní se najdou lidé schopní se zříci pro kariéru své vlastní identity.