Povídky Malostranské - Jan Neruda

Název: Povídky malostranské

Autor: Jan Neruda

Ilustrace: Cyril Bouda

Vydavatelství: Československý spisovatel Praha v roce 1987

Hodnocení: Knížka byla na vzdory očekávání pěkná

Stručný děj: Pan Ryšánek a pan Schlegl, Doktor Kazisvět, Přivedla žebráka na mizinu

Pan Ryšánek a pan Schlegl (1875)
Povídka se odehrává v hostinci U Štajniců, který leží  hned za Mosteckou věží vlevo, roh ulice Mostecké a Lázeňské. Tento hostinec je navštěvován vyššími úředníky, profesory, důstojníky a spoustou dalších. Při příchodu do hostince vás na první pohled zaujmou dva muži sedící u třetího okna vpravo pan Ryšánek a pan Schlegl. Ti dva zde na tomto místě ve tvaru podkovičky sedí už 11 let a za tu dobu spolu nepromluvili ani slovo. Příčina všeho zla byla žena. Oba milovali tutéž. Nejprve se stranila na stranu Ryšánkovu, ale pak skončila v obětí Schléglova a stala se jeho ženou.

Oba dva přicházeli do hostince u Štajniců kolem 6 hodiny večerní a odcházely v 8. Měli svůj zažitý rituál. Ryšánek seděl vlevo a Schlegl vpravo. Hned po příchodu si objednali pivo a zapálili dýmku. I když seděli vedle sebe nepromluvili ani slovo. Jednou však u stolu seděl jenom Schlegl a to proto, že Ryšánek chytil slabý zápal plic. Na Schléglovi bylo vidět, že ho to nijak zvlášť nemrzí a bavil se o hodně lépe nežli kdy jindy. . . . . . Uběhli dva měsíce a byl zde květen.

U stolu se opět sešli oba dva. Všichni Ryšánka zdravili a vítali ho opět mezi nimi. Když si chtěl zapálit dýmku zistil, že si doma zapoměl sáček s tabákem. Poslal tedy pro něj. Mezitím se na něj otočil Schlégl a zeptal se hrubým hlasem: ,,Je-li libo?" A touto větou se všechno zlo mezi nimi udobřilo a od té doby spolu mluví ba i kamarádí.

Doktor Kazisvět (1876)
Další povídka vypráví o jistém doktoru Heribertovi, který si vysloužil přezdívku Doktor Kazisvět. Jeho otec byl vynikající lékař a na Malé straně si vydobyl výtečnou pověst. Doktor Heribert junior byl opak svého otce. Neměl rád lidi a snad vůbec už nikdy nikoho neošetřil. Začalo se pochybovat o tom zda vůbec má doktorský diplom. Byl větší slabé postavy se zarostlou tváří. Vlastnil malý jednopatrový domek na Oujezdě spolu s hokynářstvím. Ale však jednou se přihodila jistá věc, která se dostala i do novin po celém světě.

Byl krásný den a ulicí pochodoval smutečný průvod. V rakvi byl neboštík Schepeler, který byl rada zdejší oučtárny. Proto nebyl mnoho oblíbený a mnoho smutku nebylo. Jakmile průvod došel ke hřbitovu pronesl se smutečný projev a rakev se začala slaňovat do hrobu. Na obou stranách byli dva muži. Ale stalo se to co se stát nemělo. Jedna strana byla silnější než ta druhá a rakev se zvrhla. Vypadla ruka mrtvého Schepelera. Rozhostilo se ticho. Kolem hrobu se zrovna procházel doktor Heribert. Ten se  zklonil k mrtvému a šahl mu na ruku. Najednou prohlásil větu, která vyrazila dech všem přítomným. Schepeler žije. S pomocí  ho vyndali a odnesli do nejbližšího domku. Všichni čekali co se bude dít. Někteří nadávali, jiní zase doufali. Najednou se otevřeli dveře a doktor Heribert oznámil, že je na živu. Od té doby si ho všichni váží, ale on sám je furt tím co byl, doktorem Kazisvětem.

Přivedla žebráka na mizinu (1875)
Tento další příběh od Jana Nerudy neni tak veselý jako povídky předchozí, ale je čtivý a poučný. Vypráví o jistém žebrákovi panu Vojtíškovi. Pan Vojtíšek byl střední postavy s bílými vousy a kulatou pleškou na hlavě. Z doslechu mu bylo okolo 80 let. Byl to hodný, milý a upřímný člověk. Lidé na Malé straně ho měli rádi a co měli tak mu dali. Od groše až po tabák a oběd. Nebyl žádným špinavým nebo otrhaným žebrákem. Byl vždy řádně učesaný a umytý, šátek měl vždy slušně uvázaný a pokavaď se na jeho kabátě našla nijaká dírka tak jí měl vždy ozáplatovanou tak, že to ani nebylo poznat.

Jednou pan Vojtíšek vyšel z kostela sv.Mikuláše a šel se posadit k soše svaté Trojice. Hned jak usedl přišourala se k němu jedna žebračka, který se říkalo baba miliónová. Začala si stěžovat jak už nemá žádné příbuzné a že je opuštěná. Panu Vojtíškovi se snažila navrhnout, že by mohli spolu žít a mohla se k němu nastěhovat. On jí však nevnímal a spokojeně odkráčel pryč.

Za pár dní se po celé Malé straně roznesly divné zvěsti. že prý pan Vojtíšek má dva domy někde pod hradem v Brusce. Tímto ho lidé začali nenávidět a nedali mu ani groš. Vojtíšek se cítí, že tam vůbec nepatří. Jednou šel kolem domu pana Herzlera. V tu na něj pan Herzler zakřičel ať mu půjčí 20 000, že potřebuje koupit dům u Labutě. V tu chvíli se Vojtíškovi vyhrnuli slzy do očí. A od té doby se na Malé straně neukázal. Jeden čas prý sídlil na Starém městě. A jak příběh končí? Tu takhle jednou v únoru ho chudáka našli zmrzlého u kanonýrských kasáren. Měl všechno oblečení roztrhané ani košili neměl. Tak ho dali do umrčí komory.(márnice) A to je konec tohoto příběhu.