Poměry ve světě od poloviny 19. století do konce

Velká Británie
V polovině 19. století se VB stala největší průmyslovou a koloniální velmocí.
Nejdůležitější kolonií byla Indie. V četných knížectvích vládli domorodí panovníci, ale svrchovanou moc měli Angličané. Největší povstání proti nadvládě VB vypuklo roku 1857 nedaleko Dillí – tzv. povstání sikhů – domorodých vojáků Východoindického spolku. Povstání bylo potlačeno. Britská vláda zrušila Východoindický spolek a zřídila ministerstvo pro Indii se sídlem v Londýně a úřad místokrále v Kalkatě. Úřad místokrále byl do roku 1876, kdy byla Indie prohlášena císařstvím. Později přijala anglická královna Viktorie titul indické císařovny.

Britové také usilovali o Čínu. Čína zakázala Východoindické společnosti vývoz opia. Čína také napadla britskou loď. Toho VB využila a vyhlásila Číně válku. V této1. Z tzv. Opiových válek (1840-42) si VB vynutila smlouvu, již císař otevíral 5 hlavních čínských přístavů anglickému obchodu. Město Hongkong se dostalo pod britskou kontrolu.

Hlavní moc ve VB měla vláda. Politické strany: toriové – konzervativci (pod vedením Benjamina Disraeliho), whigové – liberálové (pod vedením Williama Gladstona). Ve vládě se střídaly obě strany. Konzervativci usilovali o rozšíření území VB, liberálové chtěli řešit irskou otázku. Při konfliktu mezi Disraelim a  Gladstonem Disraeli vystupoval s návrhem na sociální zákony, maximální pracovní doba 56 hodin týdně a pro získání Kypru. Gladstone měl návrhy na řadu reforem, zrušení dovozního cla a volný trh. VB ovládla Egypt, Barmu a Malajsko. Z jižní Afriky vypudili původní nizozemské kolonisty (Búrové) a porazili Francii. V roce 1902 uznali nizozemští kolonisté svrchovanost VB (búrské války).

Roku 1837 potlačila VB kanadský boj pro nezávislost a uznala samosprávu Kanady a roku 1867 byla Kanada uznána dominiem. Roku 1893 se ve VB vytvořila Nezávislá dělnická strana, která byla roku 1906 přejmenována na Dělnickou stranu - tzv. Labour Party.

Německo
V 19. století překážela rychlejšímu hospodářskému rozvoji politická rozdrobenost země, sjednocení Německa se stalo nezbytností. Objevily se názory, že by mělo vzniknout tzv. „Třetí Německo“ . Princ Vilém se roku 1961 stal králem a postavil se na stranu konzervativních junkerů. Ve volbách ale zvítězili liberálové, proto král sněmovnu rozpustil a jmenoval vládu konzervativců. V čele stanul Otto von Bismarck. Jeho cílem bylo sjednotit Německo „krví a železem“ pod vedením Pruska.  Roku 1964 napadlo Prusko s Rakouskem Dánsko a získalo Holštýnsko a Šlesvicko. Tyto území dostalo Rakousko, ale roku 1866 prohlásil Bismarck Holštýnsko za pruské území a z toho vyústila válka mezi Rakouskem a Pruskem.

Válka s Rakouskem
Roku 1866 pruská vojska dosáhla vítězství u Hradce Králové. V míru se Rakousko zřeklo účasti na sjednocování Německa. Německý spolek byl rozpuštěn a vznikl severoněmecký spolek, jehož hegemonem bylo Prusko (nová ústava). Bismarck vyprovokoval válku s Francií. Roku 1970 Prusko zvítězilo. Ve Versailles byla roku 1971 vyhlášena Německá říše (Německé císařství) a císařem se stal pruský král Vilém I.. Ústava, kterou nový říšský sněm přijal, vycházela z ústavy severoněmeckého spolku. Ministerský předseda dostal titul říšský kancléř.

Itálie
V sardinávském království se stal za vlády krále Viktora Emanuela II. ministerským předsedou hrabě Cavour, který usiloval o sjednocení Itálie pod vládou savojského panovnického rodu. Podařilo se mu získat za spojence Francii, které pomohl sardinávské armádě ve válce proti Rakousku 1859. Velký podíl na vítězství měl i sbor dobrovolníků vedených Garibaldim. Porážka Rakouska podnítila k povstání v Parmě a  Modlně. Francouzský císař Napoleon III. přistoupil na mírová jednání s Rakouskem a Itálii zradil.

V roce 1860 propuklo povstání na Sicílii proti neapolském království. Do čela se postavil Garibaldi a porazil neapolského krále a pak se sám stál diktátorem. V roce 1960 byla Itálie připojena k Piemoritu a Garibaldi složil diktátorskou moc do rukou krále Viktora Emanuela. Hlavní oblasti Itálie byly tedy sjednoceny „zdola“. Italské království s králem Viktorem Emanuelem II. bylo vyhlášeno roku 1961. Sjednocení Itálie bylo dokončeno „shora“ (Benátsko a Řím získala Itálie pomocí Pruska).

Francie
Roku 1852, rok po převratu Ludvíka Bonaparteho, se prohlásil za císaře pod jménem Napoleon III. Císař měl podle nové ústavy právo jmenovat ministry, soudce i diplomaty. Byla omezena Svoboda slova a shromažďování.
Přibývalo železnic, silnic, průplavů. Budovaly se železárny, strojírny. Přesto zůstávala francouzská výroba pozadu za britskou.

Napoleon III. pronikal do východního středomoří. Spojil se s VB proti Rusku ( =>Krymská válka - 1853). Západní koalice získala převahu. Francouzsky podnikatel Lesseps vybudoval během 60. let Suezský průplav.
Napoleon III. podporoval i sardinávského krále proti Rakousku (=>Itálie byla roku 1859 sjednocena).

Roku 1861 se vylodila francouzská vojska v Mexiku. Napoleon III. vyhlásil Mexické císařství a císařem jmenoval Maxmiliána. Francie však nemohla ubránit své pozice, Napoleon roku 1867 ustoupil a Maxmilián odmítl odejít a proto byl zastřelen.

Prusko-francouzská válka: Bismarck vyprovokoval Napoleona III. k vyhlášení války v červenci roku 1870. Hlavní francouzská armáda utrpěla porážku u Met a další kapitulovala. Porážka zároveň znamenala konec francouzského císařství a byla vyhlášena republika. Pruské jednotky obklíčily Paříž, vláda přistoupila na německé podmínky a uzavřela mír. Na obraně Paříže se podílely i lidové oddíly – národní gardy. Národní gardy vyhnaly vládní vojsko z Paříže. Vznikla městská obec, která dostala jméno Komuna.

Republikánská vláda uzavřela definitivní mír s Německem a udeřila proti Paříži. Bojovníci Komuny byli poraženi, kapitulovali a nastaly represálie.
Mírové podmínky stanovily územní ztráty a válečné náhrady – finanční deprese. Vláda obnovila občanské svobody, rozšířila hlasovací práva, uzákonila školní reformy, oslabila vliv církve ve škole. Vznikla radikální strana a bylo obnoveno dělnické hnutí.

Dreyfusova aféra: důstojník židovského původu Alfréd Dreyfus byl z rasových důvodů obviněn ze špionáže a odsouzen. Proti rozsudku se zvedla vlna odporu a došlo k obnově procesu. Roku 1906 byl Dreyfus rehabilitován. 
Rusko

Krymská válka: car Mikuláš I. se rozhodl zlomit moc Osmanské říše a proto roku 1853 zahájil válečné operace. Ohrožoval britské zájmy v této oblasti. K britskému odporu z ruské expanzi se připojila Francie. Rusko přistoupilo na jednání o míru, který byl uzavřen roku 1856. Rusko se zřeklo svých územních zisků. Příčinou poražení ruského vojska byla technická zaostalost zbraní,  špatné zásobování a přenos informací.

Docházelo ke vzpourám a k útěku nevolníků. Nástupce Mikuláše I.. Alexandr II., vyhlásil roku 1861 Manifest o zrušení nevolnictví a rolníci se stali osobně svobodnými. Alexandr II. zavedl i reformu v soudnictví. Nahradil šlechtické soudy nezávislými soudci a porotami.

Revoluce roku 1905: podnětem k revoluci se stal Manifest petrohradských pracujících. Před budovou Zimního paláce začali kozáci střílet do davu a usmrtili několik set lidí, což vyvolalo stávky. Hnutí vyvrcholilo pokusem převzít moc v Petrohradě. Ustanovil se organizovaný sovět dělníků, jehož nejvlivnější postavou byl Lev Trockij.

Revoluce roku 1905 byla sice poražena, ale Mikuláš II. musel ponechat občanské svobody a zastupitelské sbory (dumy). Po revoluci nastala persekuce demokratického i dělnického hnutí, kterou vedl ministerský předseda P.I.Stolypin. Řada předáků opozice odešla do exilu.

Polsko
V době rolnické reformy v Rusku vypuklo povstání v Království polském. (nevolnictví zde již bylo zrušeno roku 1807). Začátkem 60. let nastala v Polsku hospodářská krize. Mezi dělníky vzrůstal odpor proti carskému útlaku, vznikaly revoluční organizace. V lednu 1863 vypuklo všeobecné povstání, ustanovila se revoluční vláda složená ze šlechticů. Ti rozpustili vojenské oddíly a tím došlo k oslabení. Rusko definitivně potlačilo povstání roku 1864.

Severní Amerika
Ve válce za nezávislost se 13 anglických kolonií osamostatnilo, ale hospodářsky zůstaly USA stále závislé na Evropě. Hlavním odvětvím amerického hospodářství bylo zemědělství.

V 50. letech 19. století vzrostl počet přistěhovalců z Evropy. Mezi severem a jihem se začaly projevovat velké hospodářské a sociální rozdíly. V jižních oblastech se šířilo otroctví, bohatí plantážníci se často stávali vysoko postavenými ve společnosti. Na severu rostl průmysl, stavěli se železnice, buržoazie byla zásadně proti otroctví.

Roku 1854 byla založena Republikánská strana, která žádala, aby půda na západě byla přidělena bezplatně farmářům a zrušeno otroctví. Úplné zrušení otroctví požadovali tzv. abolicionisté (John Brown). Republikánská strana získala většinu ve sněmovně reprezentantů, významným představitelem této strany byl Abraham Lincoln, který byl roku 1960 zvolen presidentem, což mělo odezvu ve vzpouře plantážníků a celého jihu. Roku 1861 vystoupilo 11 jižních států z Unie a tím vznikly 2 tábory. Válka vypukla v dubnu roku 1861.
Na počátku si jižanská armáda vedla velmi úspěšně. Roku 1862 vyhlásil Lincoln zákon o bezplatném přidělení pudy na západě. Na severu docházelo k odstraňování otroctví.

V dubnu roku 1865 dobilo vojsko severu hlavní město jihu Richmond, armáda jihu se vzdala, krátce potom byl president Lincoln zavražděn. Výsledkem války bylo obnovení původního spolku amerických států, zrušení otroctví a příděl půdy na západě.

Došlo k vyrovnání hospodářského a politického rozdílu mezi severem a jihem, problém byl hlavně s jihem. Plantážníci odhlasovali protičernošské zákony a založili tajný spolek Ku-klux-klan. Po ukončení tzv. rekonstrukce roku 1877 se USA staly průmyslovou velmocí.