Starověký Řím

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Chlapec ergo
Typ práce: Referát
Dátum: 12.08.2008
Jazyk: Čeština
Rozsah: 3 685 slov
Počet zobrazení: 5 620
Tlačení: 592
Uložení: 709
Praktické!

Itálie do r. 800 př.n.l.
Jméno Italia vyskytující se v latinských pramenech označovalo původně jen nejjižnější cíp země. V severní Itálii se prostírala rozlehlá a úrodná rovina s řekou Pád. Důležitým rysem byla vulkanická činnost. Itálie měla jen málo významných přístavů. Základem římského válečného loďstva (ve 3.st.př.n.l.) byla OSTIA.

Itálie neměla příliš mnoho nerostného bohatství (méně Fe, Au, dostatek stavebního kamene). Obyvatelstvo patřilo k řadě kmenů, které byly od sebe často izolovány. Osidlování Itálie začalo okolo 2. tis.př.n.l. Na severu žili Ligurové, v okolí Benátského zálivu Venetové, neindoevropští Etruskové, příchodem Italiků začala v Itálii doba železná, počátkem 1.tis.př.n.l. přišly do Itálie tzv. illyrské kmeny.
 
Etruskové
Nejstarší doklady svědčící o přítomnosti Etrusků v Itálii pochází z 10.-9.stol.př.n.l. Výrazným rysem etruské civilizace byla existence vyspělých měst s rozvinutou řemeslnou výrobou. Etruská města – Veje, Caere, Tarquinie, Populonie (jediný skutečně významný přístav) a Vetulonia. Etruská města byla etnicky nejednotná, Etruskové představovali jen jednu ze složek obyvatelstva. Otroci  byli používáni v menší míře.

Jádrem etruské moci byla dnešní Toskána. Etruskové získali pevné postavení na Apeninském poloostrově. E. expanze posilovala protietruské nálady v řeckém městě. Etruskové získali spojenectví v Kartágincích. V 6.stol.př.n.l. se začala na dolním toku řeky Tiberu rozvíjet městská osada, která dostala jméno Roma – Řím. Etruskové Řím ovládli. Etruská dynastie vládla v Římě  podle pověsti až do vyhnání r.510 př.n.l. Zánik etruského panství v Římě je součástí počínajícího úpadku etruské moci. Etruskové byli postupně zbavováni vlivu ve Středomoří. Ve 4.stol.př.n.l. se objevuje nový nepřítel – keltské kmeny, které se usazovaly v severní Itálii. Z opačné strany ohrožoval etruská města sílící Řím. R. 396 př.n.l. se Římané zmocnili Veji, r. 265 př.n.l. se do římského područí dostalo poslední nezávislé etruské město.
 
Počátky Říma (8.-6. stol.př.n.l.)
753 př.n.l.    tradiční datum založení Říma
8.-6. stol.př.n.l. „doba královská“
6. stol.př.n.l. reforma Servia Tullia
510 př.n.l. tradiční datum vyhnání etruské dynastie z Říma, konec království a počátek římské republiky

Řím vznikl spojením několika vesnic, ležících v pozdějším městském centru. Těžištěm předřímského osídlení byl pahorek Palatin Quitinál. Teprve pod etruským panstvím nabývala osada rysů antického města. Významné bylo odvodnění bažin Etrusky. Mohutná stoka odváděla vodu z těchto míst do Tiberu. Díky Etruskům poznali Římané i písmo. Obyvatelstvo se dělilo do 3 kmenů (rodových tribní), které se skládali každý z 10 kurií. Termín curia označovala skupinu 10 rodů. Tedy systém 3 kmenů, 30 kurií a 300 rodů. Podle příslušnosti ke kuriím se organizovalo římské vojsko. Kurijní sněm volil krále, nebo podporoval jeho zvolení. Král (rex) měl svrchovanou moc administrativní, vojenskou a náboženskou. Poradním sborem byl senát.

Do královské doby spadá vznik tzv. klientely . chudí Římané byli nuceni hledat hospodářskou podporu u bohatých patriciů a stávali se jejich klienty (cliens – chráněnec). Vůči svým ochráncům (patronům) měli různé povinnosti. Vlivní občané využívali svých klientů v politickém boji.

Reforma Sercia Tullia – etruský král, dal prý Římu ústavu. Rozdělil obyvatelstvo podle výše majetku a podle místa bydliště. V královské době ještě neexistovaly mince, směna měla naturální ráz. Členové každé třídy stavěli do armády stanovený počet vojenských jednotek – tzv. setnin (centurií).
Podle tradice došlo r.510 k vyhnání despotického etruského vládce.

Rané období římské republiky(509 – 205 př.n.l.)
509 př.n.l. tradiční datum smlouvy mezi Římem a Kartágem
498 počátek bojů mezi Římany a Latiny
449 tradiční datum zákonů 12 desek
444 plebejové získávají sňatkové právo s patricii
kolem 400 příchod Keltů do severní Itálie
387 dobytí Říma Kelty
367 plebejové získávají přístup ke konzulátu
326 zrušení dlužního otroctví v Římě
304 Řím ovládá Kampánie
290 konec bojů mezi Římem a Sammity
270-275 282-272 boj Římanů s Tarentem
272 pád Tarentu
265 dobytí posledního etruského města
 
Období po vyhnání etruské dynastie se vyznačovala úsilím Etrusků o získání opětné kontroly nad ztraceným městem. To ovšem neznamenalo konec etruského vlivu. Na počátku republiky zůstával Řím etruským městem. Etruská aristokracie se brzy latinizovala, splynutí s ostatními obyvateli.
Jedním z 1. válečných konfliktů, kt. byli Římané nuceni vybojovat, bylo střetnutí s federací latinských měst. Mezi Římem a Latiny bylo uzavřo spojenectví na základě rovnoprávnosti obou stran.

Na přelomu 5. a 4.stol. pronikly do sev. Itálie keltské kmeny – Taurinové a Bójové. Oběti nájezdů Keltů byly hlavně etruská města. V r.387 př.n.l. se Keltům podařilo zmocnit Říma. Keltové si od Římanů vynutili vysoké výkupné a město opustili. Vážným nepřítelem Říma se stal svaz samnitských kmenů. To vedlo ke 3 tzv. samnitským válkám. V r.321utrpěli Římané od Samnitů první z největších porážek e svých dějinách. Konflikt nakonec skončil porážkou Samnitů. Posledním řeckým městem, které si udrželo nezávislost byl Tarent. V r. 282 došlo mezi Tarenťany a Římany k boji. Tarent v r.272 kapituloval. V r.265 př.n.l. se přidalo na římskou stranu i poslední etruské město. S výjimkou severoitalských oblastí obsazených Kelty, byla celá Itálie v římském područí.

Vnitřní vývoj římské republiky – správa obce byla v rukou plnoprávných římských občanů – patriciů. Svobodní Římané, kteří nepocházeli z urozených předků – plebejové – byli vyloučeni z aktivního politického života. Jen patriciové se mohli stávat volenými členy úředního aparátu. Plebejové usilovali o to, aby se jim dostalo stejných práv, došlo k řadě konfliktů, přinutili patricie k řadě ústupků. 1. ústupkem bylo prosazení zvláštních plebejských úředníků, tzv. tribunů lidu (494 př.n.l.). Ke kodifikaci práva v Římě došlo podle tradice v r.449 př.n.l. Zákony byly sepsány na 12 deskách. V následujícím období se plebejové domohli sňatkového práva s patricii (r.445 př.n.l.). V r.287 př.n.l. dostalo plebejské tributní shromáždění právo vynášet zákony platné pro celý římský stát.

Politická moc se stala doménou bohatých plebejců a patriciů, kteří hleděli na stěžejní politické funkce jako na své výsadní právo. Tak se vytvořila úřední honorace – nobilita. Za konzuly byli voleni především její příslušníci.

Senát byl za republiky formálně poradním sborem vůdčích římských úředníků, brzy se ale stala činitelem v římské politice. Řádní úředníci byli zásadně voleni a po ročním působení byli vystřídáni úředníky novými.

V čele republiky stáli 2 konzulové, kteří měli zpočátku práva někdejších králů. Tribunát lidu – tuto funkci měli zastávat pouze plebejové. Od 3.st.př.n.l. získali tribunové přístup do senátu (úřad měl původně chránit plebeje před útiskem patricijských úředníků).

Armáda – jádrem byla pěší legie, která byla jen těžko porazitelná. Slabá byla římská občanská jízda a námořní síly.
Hospodářství – základem bylo zemědělství, směna měla dlouho naturální charakter. Mince byli měděné, raženy od r.289, a stříbrné, raženy od r.269.
Otroctví mělo zprvu patriarchální, domácí ráz, otroků stále přibývalo. R.326 př.n.l. byl vydán zákon zakazující zotročování dlužníků.
Náboženství – kněží měli velký politický význam.
 
Vznik římského impéria
264-241 př.n.l.  první punská válka
270-275  druhá punská válka
216 bitva u Kann
215-205  1. válka Římanů s Makedonií
192-188  válka mezi Římany a Sýrií
168 podmanění Makedonie
149-146  třetí punská válka
146 vyvrácení Kartága a Korintu  
Hlavní konflikt byl vyvolán rivalitou mezi Kartágem a Římem. Boj mezi Římany a Kartaginci tvořil hlavní osu velkých konfliktů, do bojů zasáhla i helénistická Makedonie.

1.punská válka(264-241př.n.l.)Podmanění jižního cípu Itálie Římany vedlo ke změně vztahů s Kartágem. Sicílie se stala příčinou 1.konfliktu mezi Kartágem a Římem. V západní Sicílii si Kartaginci vybudovali osady. Na Sicílii došlo k válce a Kartágo i Řím stanuli proti sobě. Římané dosáhli v námořní bitvě rozhodujícího vítězství. Kartágo bylo nuceno platit Římu válečné odškodné.
2.punská válka(218-201př.n.l.)  - Hamilkar Barkas se snažil obnovit velkomocenskou pozici Kartága. Kartágince přitahovalo především hispáské nerostné bohatství (Ag, Cu). Nástupce Hasdrubal vybudoval město Carthago nova v Hispánii, uzavřel smlouvu s Římem, která určovala hranici. Po jeho smrti se ujal vlády jeho syn Hanibal, nadaný vojevůdce. Hanibal dobyl iberské město, Řím požádal o Hanibalovo vydání. Počáteční fáze války byla plně v rukou Hanibala. Kartaginská vojska přešla Pyreneje a Alpy, pronikla do Itálie a zasadila těžkou porážku Římanům v bitvě u Kann (r.216 př.n.l.). Vítězství u Kann nebylo Kartaginci využito vojensky ani politicky. Římané r. 212 př.n.l. dobyli Syrakusy (zabit Archimédes).

Hanibal se v Itálii dostal do izolace (obtíže se zásobováním a vojenskými posilami). R.205 se římský politil Publius Cornelius Scipio rozhodl vést rozhodující úder proti Kartágu. R. 204 se pod jeho velením vylodilo římské vojsko v Africe. R. 202 byla u města Zammy kartaginské vojsko poraženo, Hispánie připadla Římu.

1.makedonská válka - Filip V. se pokusil využít bojů Kartága s Římem ve svůj prospěch. R. 205 skončila válka smírem.
2.makedonská válka (200-196 př.n.l.)Makedonci byli poraženi a ztratili válečné loďstvo a pozice v Řecku.
3. válka s Makedonií (171-168 př.n.l.) Skončila římským vítězstvím u Pydnu r. 168 př.n.l.
3. punská válka(149-14 6př.n.l.)Byla uměle vyvolána Římany. T. 146 byli Kartaginci na hlavu poraženi, Kartágo bylo srovnáno se zemí.
Organizace římské říše – vytvoření římského impéria bylo úspěchem římské nobility. V jejich řadách si získali místo příslušníci malého počtu rodin, které měli rozhodující  vliv ve státě. Těžkosti s účinnou správou provincií byly příznakem skutečnosti, že republikánské zřízení vyhovuje jen Římu, ale nestačí pro správu impéria. Pro každou provincii byl každoročně volen správce s titulem praetora, situace si brzy vynutila prodloužení této doby. I výběr daní se stal (podobně jako hosp. využívání v provincii) záležitostí soukromé iniciativy. Uplatnili se zde tzv. jezdci – rostl jejich vliv ve společnosti – peněžní podnikatelé. Jezdcům bylo státem zadáváno provádění veřejných staveb, za určitý obnos jim bylo pronajímáno vybírání naturálních daní v provincii – tzv. publikáni. V Římě byl vytvořen stálý soud, který stíhal římské úředníky, kteří se dopustili vydírání na obyv. provincií. Vznik římského impéria vedl k rozvoji peněžních vztahů.

Otroci – války byly zdrojem velkého počtu otroků. Ti prac. V zemědělství, konali domácí práce, i jako pedagogové a lékaři. Na italském venkově se začaly vyvíjet středně veliké vily, jejichž provoz byl založen na maximálním využití menšího počtu otroků. V 2 st.př.n.l. se statky začaly hromadit v rukou velkých pozemkových vlastníků.

Město Řím - začal nabývat na výstavnosti až ve 2 st.př.n.l. R. 184 se objevuje 1. bazilika (kryté shromaždiště), dále zděné mosty, rozlehlé cirky.
 
Krize a zánik republiky
počátky krize
136-132 př.n.l. 1. povstání otroků na Sicílii
133 tribunát Tiberia Sempronia Graccha
123-122  vystoupení Gaia Sempronia Graccha
106 Mariova vojenská reforma
104-101  2. povstání otroků na Sicílii

Koncentrace zemědělské půdy měla za následek přeměny v italském zemědělství narůstal počet bezzemků zbavených politického vlivu.
Latifundia – Sicílie byla dějištěm latifundizace dříve než Itálie. Velkých pozemkových komplexů se využívalo jako pastvin. Obhospodařování bylo svěřeno otrokům.

Povstání otroků – nespokojenost u nich propukla asi r. 136 př.n.l., otroci se zmocnili velké části ostrova, vytvořili svůj vlastní stát. Římané tuto vzpouru nakonec potlačili. Pokusy o řešení agrárního problému – někteří jednotlivci byli ochotni učinit ústupky, které by vedly k obnovení stability Říma. Představitelé byli Tiberius a Gaius Gracchové.

Rolníci, kteří přišli o pozemek, přestávali být povinni vojenskou službou. R. 133 prosadil Tiberius Gracchus pozemkovou reformu. Pozemky byly přerozdělovány, Tiberius G. byl  zabit. Jeho bratr Gaius pokračoval v reformách, i on byl později zabit. Latifundistům pak bylo opět povoleno získat rozparcelované pozemky.

Velcí pozemkový vlastníci vytvořili skupinu zv. Optimáni – pokusy zabránit reformám 2.skupiny tvořili populáři – umírněné reformy. Politický boj vyústil až v ozbrojené střetnutí.

Mariova reformapředst. Popůlárů Gaius Marius provedl reformu – do vojska přijímal dobrovolníky bez ohledu na jejich majetkový census. Marius porazil krále Jogurtha a odrazil Germány.
Došlo ke konfliktu mezi optimány (Sulla) a populáry (Marius). Sulla se zmocnil Říma, potom odjel na tažení do Řecka. Marius se zmocnil Říma a vypořádal se se svými protivníky, ale r.86 zemřel. Sulla se opět zmocnil Říma a stal se 1.samovládcem v římské říši. Veřejně byly vyvěšeny tzv. proskripce – seznam nepohodlných osob.
Sullova diktatura byla zásahem do nepsané republikánské ústavy. R. 79 př.n.l. se Sulla diktatur vzdal.
 
Spartakovo povstání, 1. triumvirát, Gaius Iulius Caezar
73-71 př.n.l.  Spartakovo povstání
60 1.triumvirát
58-50  římská expanze v Galii (Caezar)
49-45  občanská válka mezi Caesarem a Pompeiem
15.března 49 zavražděn Caesar
Spartakovo povstání (73-71 př.n.l.) – Malá skupina gladiátorů v čele se Spartakem uprchla z Capuy. K nim se začali připojovat venkovští otroci. V r. 71 došlo k rozhodující bitvě, v níž byli otroci poraženi. Římany vedl Crassus.
V r. 70 př.n.l. se stal konzulem Pompeius a jeho úředním kolegou Erassus. Caesara byl vzdáleným příbuzným Gaia Maria, vystupoval jako jeho nástupce. Chyběli mu ale peníze, ty získal jako propraetor v Hispánii.

Pompeius, Crassus a Caesar uzavřeli r. 60 př.n.l. tajnou dohodu, tzv. triumvirát. Caesar odešel do Galie, a do r. 50 ji celou podrobil Římu. Crassus byl zabit v boji na východě. To vedlo k napětí mezi Caesarem a Pompeiem. Boj o moc svědčil o rozkladu republiky. Pompeius byl zvolen konzulem, chtěl zbavit Caesara moci. To vedlo k občanské válce (49-45), ta skončila vítězstvím Caesara. Pomohl Kleopatře nastoupit na egyptský trůn. Caesar nadále zachovával republiku, je ale pokládán za 1.římského císaře. 15.března 44 př.n.l. byl zavražděn.
 
2.triumvirát
43 př.n.l. 2.triumvirát
42 porážka republikánů
32 občanská válka mezi Antoniem a Octaviem
31 Octaviovo vítězství v námořní bitvě u mysu Aktia
30 připojení Egypta k římské říši
R. 43 př.n.l. uzavřeli Caesarovi stoupenci – Antonius, Octavius a Lepidus – 2.triumvirát. V r. 42 př.n.l. porazili republikánská vojska. Octavius docílil toho, že Lepidus opustil triumvirát. Antonius navázal spojenectví s Kleopatrou. V r.31 př.n.l. v bitvě u mysu Aktia byl Antonius poražen, Octavius připojil Egypt k říši.
 
Augustův principát
27 př.n.l. legalizace Augustovy moci
9 Římané pronikají do nitra Germánie a dosahují Labe
6 n.l. tažení proti Makomanům
6-9 n.l.  povstání v Panonii
9 n.l. porážka Římanů v Teutoborském lese
14 n.l. Augustus umírá

Ocatavius stanul v čele říše, většina obyvatel zbavená iluzí o dokonalosti republiky byla ochotna císařství přijmout. Legalizace císařského systému nastala r. 27 př.n.l., Octavius byl potvrzen jako princeps – 1.muž ve státě. Trvalou složkou císařské moci se stala tribunská pravomoc – zaručovala jeho nedotknutelnost.

Augustovi začaly být za jeho života prokazovány božské pocty. Senát měl podřízené postavení, to vedlo k neúspěšným pokusům o spiknutí zbavit se Augusta.

Základem armády byly pěší legie (za Augusta bylo 25 legií s průměrně 6000 muži). Řím měl vlastní posádku – tvořilo ji 9 praetoriánských kohort. Za Augusta byla třízena císařská pokladna, vedle ní existovala i dřívější státní pokladna, otevřena mincovna v Galii. Augustus oslavován Vergilem i Horatiem, k oslavě přispěli i Publius Ovidius Naso.

Stavby – na Palatinu byl vybudován rozsáhlý palác, chrám Pantheon.
V r. 9 př.n.l. překročili Římané Labe. Na území dnešních Čech, Moravy a záp. Slovenska byl Římany dosazen král Marbod u germánských Markomanů a Kvádů. Ten uskutečňoval nezávislou politiku.

V r. 9 n.l. byly v Tentoburském lese zaskočeny 3 římské legie germánskými Cherusky. Legie byly doslova vybity útočícími Germány.
Augustus neměl syna, proto adoptoval Tiberia. Tiberius byl příslušník starobylého Claudiova rodu, začala tak juliovsko-klaudiovská dynastie.
Augustovu vládu lze chápat jako přechod mezi republikou a císařstvím.
 
Upevnění principátu v 1.stol.n.l.
31 př.n.l.-68 n.l.  dynastie juliovsko-klaudiovská
14-37  Tiberius 
54-67  Nero
66-73  židovská válka
69-96  dynastie flaviovská
79 výbuch Vesuvu

Tiberius – po jeho nástupu na trůn došlo ke vzpouře legií na Dunaji a Rýně. Praetoriánská vojska byla shromážděna do 1 tábora u Říma.
Caligula – známky šílenství, byl zavražděn praetoriány
Claudius – snaha zavést pořádek do všech oblastí římské administrativy, byl 4x ženat, jeho žena Agrippina jej otrávila, aby zajistila svému synovi Neronovi nástupnictví.

Nero – počátek jeho vlády vzbuzoval naděje u senátu. Později se u něj projevila krutost, nedůvěra a ješitnost. Systematické pronásledování vlivných osobností. Pokus o jeho odstranění se nepodařil (popraven byl i Seneca a Petronius). Závěr jeho vlády byl typickým projevem diktatury. Císař spáchal sebevraždu, tímto vymřela juliovsko-klaudiovská dynastie.
Z boje o moc nakonec vyšel vítězně Flavius Vespasianus. Vespasianus (69-79) – než se stal císařem, bojoval s povstalci v Judeji, obnovil hospodářskou stabilitu říše. Jeho syn Titus potlačil židovské povstání. Za jeho vlády (79-81 n.l.) došlo ke katastrofálnímu požáru Říma a v r- 79 byla výbuchem zničena 3 kvetoucí města (Pompeje). Za Flaviovců byl dokončen největší římský amfiteátr, známé Koloseum, kt. pojalo 70 000 diváků.
Za Claudia a Nerona se rozšířila říše o Británii, upevnila se hranice na Rýnu a Dunaji. Spotřeba obilí byla závislá na dodávkách z Egypta a sev. Afriky.
Kolonát – malá produktivita otrocké práce vedla k tomu, že majitelé statků měli snahu zaměstnat svobodné pracovníky. Svobodní nájemci půdy – tzv. koloni platili statkářům nájemné. Postaví kolonátů se brzy začalo zhoršovat.
Náboženství – v 1.stol.n.l. se šířily kulty z východních oblastí, nabýval vliv judaismu, spojený s příchodem mesiáše – společné s křesťanstvím. Římané pokládali křesťanství za 1 ze židovských sekt. Mezi křesťany byli zprvu zastoupeni hl. příslušníci nižších spol. tříd. Koncem 1.stol. dochází k pronásledování křesťanů.
 
Vrcholný rozkvět římské říše
98-117  Traianus – největší územní rozmach impéria
117-138  Hadrianus
Císař Nerva zavrhl dynastický princip v obsazování císař. Trůnu. Vybral podle svého uvážení nejschopnějšího z vojenskopolitických činitelů a adoptoval jej. Sám adoptoval oblíbeného Trainána, další adoptivní císaři Hadrianus, Marcus Aurelius.

Za Traiana a Hadriana se císařský dvůr dělil na řadu kanceláří, kt. vyřizovaly přesně vymezenou agendu. Císařský dvůr se stal ústředním orgánem státní správy. K římské říši přibyly Arábie, Asýrie, Mezopotámie. Hadrianus se snažil o zabezpečení hranic říše.
Římské pomezí – limes Romanus – Římané se snažili upevňovat hraniční pásmo a udržovat římský vliv za hranicemi.
Hadrianus podporoval vznik a vzestup provinciálních měst – ty se staly centry romanizace, šířila se latina.
Vážné nepokoje vznikly v Judeji, kde povstání vedl Bar Kochbau (132-135) nabylo zvlášť nebezpečných rozměrů.
Řím byl plně závislý na dovozu potravin. Traianus nechal vystavět fórum, baziliku. Paláce a velkorysé stavby kontrastovaly s přeplněnými činžovními domy.
Vývoj křesťanství – římský stát pokračoval v pronásledování křesťanů. Podnětem byly tajné bohoslužebné schůzky křesťanů a jejich odmítavé stanovisko k císařskému kultu.
 
Markomanské války a první projevy krize
161-180  Marcus Aurelius
166-181  markomanské války
Po nástupu Marca Aurelia na trůn došlo k těžkostem na východě.
Markomanské války – r.166 došlo k nepokojům na středním Dunaji. Účastnili se jich Markomané, ale i germ. Vandalové, Langobardi.
Kolonát se v této době ocitl v krizi, došlo k úpadku zemědělské výroby. Těžkosti dolehly i na císařský dvůr. Císař povolával do zbraně i otroky a příslušníky kmenů, kt. nebyly plně pacifikováni. Císaři se podařilo obnovit akceschopnost římských vojsk. V r. 179/180 dosáhli Římané dnešního Trenčína (nápis). Nástupcem na trůně se stal Commodus (180-192). R. 192 byl Commodus odstraněn praetoriány.
 
Krize římské říše
193-211  Septimus Severus, obnova pořádku v říši
212 konstituce císaře Caracally o udělení občanství svobodnému obyv. v říši
235-268  rozvrat v říší, krize 3.stol.
270-275  270-275 Aurelius, obnova jednoty říše
Septimus Severus posílil centralistické postavení svého dvora. Na přechodnou dobu byly překonány následky krize. I po vydání Caracallovy konstituce se zvětšovaly rozdíly mezi svobodným obyv. Vnitřní situace v říši byla komplikovaná těžkostmi v okrajových oblastech.
Alexandr Severus – za jeho vlády vznikla novoperská říše s dynastií Sasánovců

Vyvrcholení krize (235-268př.n.l)
Úsilí senátu vyznívalo naprázdno, proklamace císařů se stala záležitostí armády. Docházelo k dalšímu zhoršení hospodářských poměrů. V zemědělství se prohluboval nedostatek pracovních sil. Obsah drahých kovů v mincích výrazně poklesl. Uprchlí otroci a koloni se živili loupežemi.
Centrální císařská moc byla značně oslabena. Projevily se rozdíly mezi řeckým východem a latinským západem.
Obnovení jednoty říše Aurelianem (270-275)
Císař Aurelianus obnovil pořádek v říši. Podařilo se mu zahnat germánské kmeny Alamany, zpevnil měnu.
Náboženství – oficiální podpoře se těšil kult boha Slunce, měl konkurovat křesťanství. Křesťanství bylo v 3.st. stále pronásledováno.
 
Od ustanovení dominátu do rozdělení říše (284-395 n.l.)
284-305  vládne Diocletianus
306-337  vládne Constantinus
313 edikt milánský – svobodné hlásání křesťanského učení
330 založení Konstantinopole
375 stěhování národů
378 bitva u Hadriánopole
395 rozpad impéria na západní a východní říši
Za Diokletiana se císař stal v říši jediným rozhodujícím činitelem. Snažil se zajistit si vhodného nástupce, jmenoval další spoluvládce. Říše tak byla řízena 4-mi víceméně samostatnými vládci. Provedl reformy, kt. ale měly omezený úspěch.

Po něm nastoupil Constantinus, mezi císaři (Constantinus, Licinius) rostla rivalita, v následujících bojích byl Licinius poražen. V r.313 vydal milánský edikt, jímž povolil svobodné vyznávání křesťanství. K překonání rozporů uvnitř křesťanské říše svolal Constantinus v r. 325 do maloasijské Nikace církevní sněm. Za Constantina se dále prohloubily rozdíly mezi západní a východní části říše. R. 330 založil v oblasti řecké kolonie Byzantia město Konstantinopol, ta byla r. 359 zrovnoprávněna s Římem. Další císař Iulianus Apostata se vrátil k tradičnímu pohanskému náboženství. R. 375 vpadly do Evropy hunské kmeny. Západní Gótové překročili Dunaj a se římským souhlasem se usadili na thráckém území. R. 377 ale proti říši povstali. R. 378 došlo mezi povstalci a římskými vojsky u Hadriánopole k bitvě, Římané byli poraženi.

Theodosius (379-395) – zapověděl konání pohanských obětí. Za jeho vlády se projevil vliv Germánů v říšské správě.
Rozdělení říše – Theodosiovými spoluvladaři byli formálně jeho dva synové, Honorius a Arcadius, kt. se r. 395 stali císařovými nástupci. Jejich nastolení znamenalo konec jednotného římského impéria, kt. se rozdělilo na 2 samostatné říše – v západní vládl Honorius, na východě Arcadius.
Za jejich panování došlo k oslabení císařské moci. Na východní území útočili Hunové, na západní Gótové.

Útoky barbarů na západní říše – Germáni byli sice římskými spojenci, ale vyžadovali neustále ústupky. R. 405 vtrhly do Itálie barbaři – Ostrogóti, Římané útok odrazili. Toho ale využili Germáni. Alarich r.410vtrhl do Itálie a vydrancoval Řím. Poté odtáhli Germáni do Galie, kde založili království.
Germánští Vandalové a Kvádové pronikli do Hispánie, Vandalové se přeplavili do Afriky, kde vybudovali království. Stále více Germánů prac. Ve státním aparátu i na římském dvoře.
Hospodářství – úpadek postihl hlavně města, venkov měl nad městy hospodářskou převahu.

Posledním římským úspěchem bylo odražení Hunů, vedených Attilou. V tzv. bitvě národů na Katalánských polích. Marně se útočníkům postavili Římané spolu s Vizigóty, Franky, Burgundy. R. 453 zemřel Attila a hunské výboje končí. V r. 449 vznikla v Británii říše Anglosasů, v Panonii říše východních Gótů. Vandalové zal. Království v Africe, dobyli Korsiku, Sardinii, dobyli i Řím.
Posledním předst. Západořímské říše byl Romulus Augustus. Ten byl sesazen germánskými žoldnéři vedenými Odoakerem. Odoaker byl prohlášen r.476 králem, ale nevstupoval jako panovník západořímské říše. Východořímská říš trvala do r. 1453.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1


Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.013