Dějiny Židů

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Dievča babuska (23)
Typ práce: Referát
Dátum: 14.01.2019
Jazyk: Čeština
Rozsah: 3 189 slov
Počet zobrazení: 89
Tlačení: 15
Uložení: 14
Praktické!

Dějiny Židů

Úvodem je nezbytné připomenout si alespoň stručně nejvýznamnější události, které přispěly k formování takového judaismu, jaký známe dnes. Při zkoumání starověkých dějin Izraelitů máme značnou výhodu, oproti zkoumání dějin jiných národů, v podobě obsáhlého pramene – hebrejské Bible. Žádný podobný ramen se nám jiných kulturách nedochoval. Přesto ho ale nemůžeme brát za pramen historicky zcela věrný, je nutné brát zřetel na jeho náboženský význam a skutečnost, že mezi popisovanou událostí a jejím zaznamenáním vždy uplynula nějaká nezanedbatelná doba. Nicméně ve spolupráci s archeologií a poznatky z jiných kultur (klínopisné tabulky zmiňující se o Hebrejcích apod.) si můžeme vytvořit alespoň nějaký obraz společnosti a jejího fundování.

To, že tři velcí židovští praotcové, tedy Abraham, Izák a Jákob, byli pravděpodobně jakýmisi typy víry, a ne historickými postavami, není moc pochyb. Něco jiného je ale postava Mojžíše, který vyvedl zotročený izraelský lid z Egypta a po čtyřicetiletém putování ho dovedl do země zaslíbené – do Kenaanu. Tento přelom v dějinách Židů, osvobození se od otroctví a odchod z Egypta, je dodnes připomínán svátkem pesach1. Mojžíš provedenou obětí na hoře Sinaj uzavřel smlouvu, která spojuje Izrael s jeho Bohem a přijal zjevený zákon – Tóru. Tento zákon je kodifikován v Pentateuchu a stanoví zásady společnosti, v níž je Bůh pánem a králem a která podřizuje všechny své duchovní i světské aktivity nastolení jeho vlády. Příchod Židů do Kenaanu je datován do 13. století př. n. l., a co se týče postavy jejich vůdce, tak pro její reálnost mluví především jméno, které je zcela jistě egyptského původu -

„Móš“ znamená „syn“ a vyskytuje se jako složka ve jménech egyptských faraónů Thutmóse, Ahmóse. Namístě je otázka, proč by Izraelité vymýšleli pro zakladatele svého náboženství jméno původem ze země, která pro ně byla symbolem otroctví a smrti2? V době příchodu Izraelitů do Kenaanu nebyla tato oblast samozřejmě pustá a neosídlená. V jejich čele stál po Mojžíšově smrti Jozue, charismatický vůdce, pod jehož vedením se podařilo s usazenými Filištíny (Pelištejci) úspěšně bojovat. Následovala přibližně dvousetletá doba soudců - silných osobností s výjimečnými schopnostmi, kteří se do čela Izraelitů postavili v nelehkých dobách, kdy se museli bránit vnějším nepřátelům. Posledním z nich byl Samuel, který před svou smrtí

1 Více o svátku viz: Stern, M.: Svátky v životě Židů, Praha: Vyšehrad, 2002, str.: 165-189.

2 Segert, S.: Starověké dějiny Židů, Praha: Svoboda, 1995, str.: 58.

králem pomazal Saula, nepříliš šťastnou postavu židovských dějin. Většinou je za prvního skutečného krále považován David, který po sedmi letech přesídlil z Hebronu do Jeruzaléma, až do té doby přes svou strategickou polohu nepříliš významného města osídleného Jebusejci. Davidova vláda začíná kolem roku 1000 př. n. l. a znamená obrovské posílení po všech stránkách - po vojenské i hospodářské reformě představoval stát pro své sousedy více než rovnocenného soupeře. Z Jeruzaléma se stalo politické a hlavně náboženské centrum, což bylo dovršeno výstavbou chrámu za Davidova nástupce Šalomouna. Na svou dobu velkolepá stavba na hoře Sinaj, ztotožňované s legendární horou Morija, na níž měl Abraham obětovat svého syna Izáka a která údajně sahá až do nebe a do podsvětí, a především je místem počátku vzniku světa. Chrám měl tři místnosti, do první mohli vstupovat běžní lidé, do druhé jen kněží a do třetí, do velesvatyně s Archou úmluvy, mohl vstoupit pouze velekněz. U vchodu stály dva nic nepodpírající bronzové sloupy, symboly Boží moci a síly (jakín a boáz), celý interiér byl vyložen cedrovým dřevem a stěny byly zdobeny pozlacenými reliéfy. Na vnitřním nádvoří samozřejmě nemohl chybět oltář pro zápalné oběti. Ale ani vystavění náboženského centra nezabránilo rozpadu území na dvě království – severní Izrael a jižní Judsko. Severní království přetrvalo jen do roku 722, kdy bylo zničeno Asyřany, kteří většinu jeho obyvatelstva odvlekli do severní Mezopotámie, a sami se usadili na severu Palestiny. K velké tragédii pak došlo v roce 586 př. n. l., kdy do Jeruzaléma vtrhla babylónská vojska vedená Nabukadnezarem II. a zničila celé město, chrám nevyjímaje. I tentokrát bylo obyvatelstvo odvlečeno, ale do jižní Mezopotámie, kde postupně začal vznikat plán na výstavbu nového chrámu, který byl následně pojmenován Zerubábelův. S pomocí perského krále Kýra bylo po padesátiletém babylónském zajetí nutné nejprve obnovit infrastrukturu samotného města, a až v roce 520 přišla řada na chrám, jehož stavba trvala pět let. Na jeho výzdobě se tentokrát podepsala nelehká doba, v níž byl vystavěn. Z doby zajetí přetrvala nová židovská shromaždiště – synagogy, a také nový druh oběti – modlitba.

K další tragické události došlo v době vlády seleukovce Antiocha IV. Epifana, který zakázal celou řadu židovských zvyků (dodržování šabatu, zákaz obřízky atd.) a znesvětil chrám kultem boha Dia. Chrám byl znovuvysvěcen po makabejském povstání v roce 164 př. n. l., což si dodnes Židé připomínají svátkem chanuka3. Po

3 Více o svátku viz: Stern, M.: Svátky v životě Židů, Praha: Vyšehrad, 2002, str.: 129-142.

tomto povstání byl stát na čas zcela samostatný pod vládou Hasmoneovců, což ale

rozhodně nepřineslo uklidnění situace. Velkou rekonstrukci chrámu započal v roce

  1. př. n. l. Herodos Veliký, ale i tento velkolepý chrám byl zničen Titem v roce 70. n.
  2. Posledním pokusem o zisk samostatnosti bylo krvavě potlačené povstání Bar Kochby v letech 132 až 135 n. l., po němž následovalo vyhnání Židů, kteří se rozptýlili po celém světě. V samotné Palestině zůstala jen malá židovská pospolitost, která byla postupně ovládána byzantskými dobyvateli, Araby, křesťanskými křižáky, znovu Araby, mamlúky a Turky, a to až do roku 1917. Tímto rokem bych ukončil stručný přehled dějin židovského národa, přičemž se k některým obdobím ještě podrobněji vrátím v souvislostech, které sehrály významnou roli při formování odlišných náboženských společenství.

Samaritáni

O rozdělení území Palestiny po smrti Šalomouna jsem se již zmiňoval, pravděpodobně k němu došlo v roce 922 př. n. l., kdy na trůn v Judsku usedl Rechabeám a na trůn v Izraeli Járobeám. Jeruzalém zůstal nadále centrem Judska, ale severní království si muselo na své hlavní město ještě několik desetiletí počkat. Až král Omri založil roku 880 Samáří, město ležící ve střední Palestině. Již v minulosti panovalo mezi jihem a severem určité napětí, jak politické tak náboženské. Obyvatelé Judey odmítali se severními samaritány spolupracovat pro jejich kultickou nečistotu, a ti si proto vytvořili vlastní náboženské společenství navazující na původní tradice. Centrem samaritánské obce bylo město Síchem (dnes Nábulus), ležící jihovýchodně od Samáří. Židé z jižního království vytýkali samaritánům, že nejsou čistými potomky Izraelců, ale míšenci s kolonisty, které v 8. století na jejich území přestěhovali Asyřané (viz výše). Na druhou stranu samaritáni, přísně se držící textu Pěti knih Mojžíšových, vytýkali Židům, že se odchylují od staré praxe a od původního znění Tóry. Samáří nebylo na rozdíl od Jeruzaléma zničeno, a od počátku perské vlády bylo sídlem místodržícího. Samaritáni tedy byli v jakési výhodě, která se ale s přibývajícím počtem navrátilců z Babylónie rychle ztrácela. V roce 358 př. n. l. došlo k povstání proti perskému králi, na němž se podíleli, narozdíl od samaritánů, také Židé, za což byli náležitě potrestáni. Samaritáni měli s posledními perskými panovníky velice dobré vztahy, není tedy překvapením, že se postavili proti představitelům nové vlády Alexandra Velikého, který si roku 332 př. n. l.

podmanil rozsáhlé území. Alexandrem vyslaný místodržící Andromach byl samaritány zajat a zaživa upálen, což samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy – Alexandrovo vojsko dobylo město Samáří a jeho obyvatele pobilo, namísto nich se zde usadili makedonští kolonisté. Část samaritánů se pokusila před dobyvateli skrýt v jeskyních v nepřístupném údolí svažujícím se od Efraimské pahorkatiny, ale kosterní nálezy z roku 1963 vypovídají o jejich neúspěchu. Vojáci se do jeskyň ani nepokusili vniknout, zapálili před nimi klestí a lidi skrývající se uvnitř udusili. Bylo nalezeno několik set lidských koster, ale také aramejsky psané dokumenty, které nám dnes umožňují lépe poznat dobu posledních perských králů Palestiny4.

Špatné vztahy mezi Židy a samaritány ještě prohloubila událost spojená s panováním Antiocha IV. Epifana, který v roce 167. př. n. l. vydal několik nařízení, kterými chtěl židovské náboženství zničit. V jeruzalémském chrámu byl zaveden kult boha Dia, oltář byl znesvěcen obětováním vepřů, Židé nesměli dodržovat šabat a svátky a nesměli se obřezávat. Pro samaritány, na rozdíl od Židů, nebylo problémem tato nařízení přijmout, a dokonce dovolili, aby byl v chrámu v Síchemu uctíván řecký Zeus. Po povstání Makabejských se moci v Palestině ujali Hasmoneovci, kteří využili oslabení Sýrie a upevňovali svou moc. Za vlády Jana Hyrkána bylo podniknuto několik výprav proti samaritánům, a v roce 128 př. n. l. byla zničena jejich svatyně na hoře Gerizim i starobylé město Síchem. Později oblehl také Samáří a obyvatele prodal do otroctví. V době vlády římského Hadriána, po Bar Kochbově povstání, bylo Židům znovu zakázáno vyučovat Zákon a provádět obřízku. A přestože tato opatření postihla také samaritány, nevzpomínají na toto období nepříznivě - nepřátelství mezi oběma skupinami bylo tak silné, že nepříznivá situace pro jedny byla příznivou pro druhé. Samaritáni znovu přijali svatyni boha Dia, kterou jim Hadrianus postavil na jejich posvátné hoře. Za dalších vládců byla většinou postižena jen jedna skupina, což samozřejmě vzájemné nepřátelství ještě prohlubovalo. Přes všechny obtíže se samaritáni své víry nevzdali a jejich literatura dosáhla vrcholu ve 4. století, kdy své rozsáhlé učení aramejsky sepsali v díle Slovo Markovo. V této době ale události ovlivňoval další fenomén – křesťanství. Jeho prosazování v Palestině v 5. století vedla ke vzpoře samaritánů, kteří se snažili obnovit a upevnit svou organizaci. Když byl na jejich svaté hoře Gerizim postaven křesťanský kostel, přepadli a zničili kostely v palestinské Neapoli a Kaisareji. Za to jim byl zakázán vstup na posvátnou horu a

4 Segert, S.: Starověké dějiny Židů, Praha: Svoboda, 1995, str.: 142.

jejich synagoga byla také přeměněna na kostel. Znovu se vzbouřili v roce 530, kdy se byzantské vojsko vydalo do boje s Peršany. Přestože se samaritánům podařilo poškodit několik kostelů, byli nakonec poraženi, a tentokrát byl trest ještě tvrdší – nesměli mít synagogy, nesměli odkazovat svůj majetek a byli vyloučeni ze všech veřejných funkcí. Řada významných samaritánů byla popravena. Jenže ani tentokrát nebyli zcela zlomeni, další povstání vypuklo v roce 556 v Kaisareji a dokonce byl zabit byzantský místodržící Štěpán. Ale ani tentokrát se Samaritáni nevyhnuli porážce a tvrdým trestům. Přesto přežili dodnes, žijí v Nábulusu a na předměstí Tell- Avivu, menší obec se nachází pod samotnou svatou horou Gerizim.

Specifikem samaritánského náboženství je přijímání výhradně Tóry. Žádný jiný text pro ně nemá takový význam, a už vůbec ne Talmud. Samaritánská Tóra vznikla nejspíše na základě protosamarských textů, a od Tóry židovské se liší v celé řadě věcí, napočítáno bylo asi šest set odchylek. Posvátná hora Gerizim, na které mělo dojít k obětování Izáka Abrahamem a jako jediná nebyla při potopě zaplavena, je zmiňována i v Desateru a náleží ji třináct zbožných jmen, zvláštní úctě se těší především Mojžíš, Jozue a Áron, od něhož až do 17. století odvozovali svůj původ kněží. Přestože se náboženství samaritánů drží starých tradic, prochází postupem času změnami. Významnou roli hraje rituální očišťování spojené s recitací Tóry, které bylo v minulosti prováděno v synagoze, dnes je ale provozováno doma. Zásadním bodem kultu je pak obřízka, ke které musí dojít osmý den po narození, přičemž neexistuje možnost odkladu, tak jako v tradičním judaismu, za což ho samaritáni také vždy kritizovali. Běžně byl sňatek uzavírán ve věku 14 let chlapce a 10 let dívky, ale dnes je věk vstupu do manželství podstatně vyšší. Uzavření smíšeného sňatku, ke kterým docházelo už v minulosti, je podmíněno následným vstupem do samaritánské společnosti. Samotný obřad je doprovázen symbolickým zaplacením za ženu a uzavřením smlouvy. Problém vždy představovalo nakládání s nebožtíky, neboť by se jich samaritáni neměli dotýkat - z tohoto důvodu byli v minulosti k omytí a oblečení mrtvého často přizváni příslušníci jiného vyznání. Dnes už ale vše provádějí sami, po sedm dní jsou nečistí a po třiceti dnech od úmrtí je smutek ukončen hostinou. Známá je oslava svátku pesach, na kterou je často pohlíženo jako na „poslední krvavou oběť Izraelitů“. Čtrnáct dní před svátkem se začíná s výběrem beránků, kteří jsou v den pesachu pod horou Gerizim zabiti a opečeni na dřevěných rožních. Při samotném usmrcení jsou prozkoumány jejich vnitřnosti, aby byla vyloučena jakákoliv nevhodnost oběti. Co se při hostině nesní, je spáleno. Po pesachu následuje svátek

nekvašených chlebů a sedmý den začíná pouť na posvátnou horu. Na významných místech se zastavuje celé procesí vedené knězem nesoucím svitek Tóry a židličku, na kterou je svitek vždy symbolicky „usazen“.

Esejci

Významnou sektou, působící od 2. století př. n. l. do zničení druhého chrámu, byli přísná pravidla dodržující esejci. Odmítavě se stavěli proti zesvětštění jeruzalémského kněžstva a k povrchnímu dodržování Zákona, nedostatku eschatologického očekávání a nepřipravenosti k boji se „syny tmy“, což byli všichni pohané a některé skupiny Židů. Část esejců se vzdálila od měst a každodenního politického dění do pouště kolem Mrtvého moře, kde se usadili asi 12 km jižně od Jericha. V roce 1947 zde došlo ke „kumránským nálezům“, které vrhly nové světlo na život tohoto až mnišského řádu, ale i na dobu jeho působení. Byly nalezeny zlomky asi šesti set rukopisů, které zde roku 68 n. l. toto společenství zanechalo a které dokreslily naše dosavadní představy o esejcích. Do té doby jsme o nich nalézali zprávy v dílech židovských autorů, historika Josepha Flavia a filozofa Filóna Alexandrijského, ale také u římského učence Plinia Staršího. Koncem 19. století byly nalezeny v synagoze ve Fustánu zlomky Damašského spisu, ale až kumránské nálezy pomohly tento spis zařadit. Esejci usazení v poušti se rychle radikalizovali a to hned v několika směrech. Prvním výrazným rysem byl společný majetek, dalším byly akutní apokalyptické naděje, pocit blížící se konečné bitvy, v níž Bůh a jeho věrní zničí veškeré zlo a bude nastoleno Boží království. Předpokládá se, že kumránské osídlení vzniklo kolem roku 130 př. n. l., ale samotné esejské společenství existovalo už delší dobu. Pravděpodobně se odštěpilo z proudu chasidismu, který se účastnil boje za očištění chrámu po znesvěcení Antiochem IV. Epifanem (viz výše). Hasmoneovská dynastie nastolená tímto převratem ale nesplnila apokalyptická očekávání o příchodu Božího království. A právě v této době se rodí protoesejské skupiny, do té doby jednotné chasidské hnutí se štěpí na radikálnější esejce a na umírněné farizeje, kteří se vzdali blízkého očekávání mesiáše. Samotné pojmenování esejcům dalo jejich okolí, oni sami se nazývali „jachad“, tedy „jednota“5. Vstoupit do jejich společenství nebylo vůbec snadné, novici podstupovali tříletou zkušební

5 Segert, S.: Starověké dějiny Židů, Praha: Svoboda, 1995, str.: 157.

přípravu, která zahrnovala slib života podle Mojžíšovy Tóry, života v modlitbě, poslušnosti, chudobě a čistotě ve světě Hospodina a podřízení se jeho vůli6. Za vážnější přestupek proti zvyklostem společenství následoval jasný trest – exkomunikace. Esejci se orientovali především na učení o konci světa a člověka, tedy na eschatologii, a také na dualismus ve smyslu zápasu lidí věrných Tóře a čistému životu s odpadlíky od Tóry a bezbožnými pohany, již zmiňovanými „syny tmy“. Klášterní pořádek se pravděpodobně nevztahoval na všechny esejce, jak se původně předpokládalo, celibát nebyl nutnou podmínkou a nebyly přinášeny zvířecí oběti. Z nalezených dokumentů je patrné, že v určitém okamžiku dala jasnou podobu společenství osoba zvaná ve svitcích Učitel spravedlnosti, proti němuž stála osoba nazývaná Bezbožný kněz, který byl nepochybně představitelem chrámového kněžstva. Těžko si ale o postavě Učitele spravedlnosti můžeme udělat podrobnější představu, neboť svitky samozřejmě nejsou dějepisným dílem. Už v 18. století se objevily názory, že z esejství se vyvinulo křesťanství, ale Ježíšovo učení nenavazuje na učení obsažené v esejských řádech, spíše s nimi polemizuje. Křesťanství se obrací ke všem lidem, naproti tomu se esejci obracelo jen a pouze na „syny světla“, tedy jen na členy společenství. Je však pravděpodobné, že některé prvky křesťanství našli v tomto společenství inspiraci. O tom, že došlo k rozdělení uvnitř samotné esejské společnosti jsem se již zmiňoval, a je celkem jasné, že kumránští esejci žijící v poušti cítili jistou nadřazenost ve vztahu k městským stoupencům, kteří nedodržovali všechna pravidla čistoty a svatého života. V Kumránu byli usazeni až do roku 68 n. l., kdy na tuto strategickou pozici zaútočili Římané, pobili obyvatele a zřídili si tu opěrný bod. Po této události se už esejci v dějinách neobjevují, ale není pravděpodobné, že by stejný osud postihl i městské stoupence. Ti se ale bez klášterního centra postupně vytratili, vytlačilo je to židovství, které se po zničení chrámu stalo majoritním - židovství farizejsko-rabínské.

6 Chouraqui, A.: Dějiny judaismu, Praha: Victoria Publishing, 1995, str.: 15.

Závěr

Samozřejmě se judaismus rozštěpil ještě na více proudů, už bylo zmíněn druhý proud odštěpený po makabejském povstání od chasidismu – farizejství. Farizeové, kteří se po zničení chrámu Titem stali hlavním proudem judaismu, představovali politicko-náboženskou skupinu tvořenou vzdělanými laiky představujícími jakýsi střed mezi konzervativními saducei a eschatologicky naladěnými apokalyptiky, mezi něž patřili právě esejci. Spolu se saducei se farizejové podíleli na moci a náboženském rozhodování, v jejich aplikaci Tóry na každodenní život má základ ústní Tóra, později sepsaná v Mišně, která tvoří základ Talmudu. Celkově lze jejich přístup popsat jako modernější, pružnější a reagující na vývoj. Již zmiňované saducee, které po pádu druhého chrámu čekal zánik, lze označit za majetnou aristokracii spokojenou se svým postavením a tedy netoužící po jakýchkoli změnách. Přiklonili se k vládnoucí Hasmoneovské dynastii, nepřijímali apokalyptickou naději vzkříšení ani víru v anděly a duchy, odmítali ústní Tóru a představu nesmrtelné duše a posmrtné odplaty. V čase povstání proti Římu se vytvořila skupina horlivých bojovníků – zélótů, jejichž myšlenka se postupně vyostřovala apokalyptickou představou konečného mesiášského boje. I přes jasné politické zaměření skupiny tak není možné přehlížet její náboženskou motivaci. Další složkou židovstva byli therapeuti, o nichž přináší zprávy Filón Alexandrijský. Šlo o poustevníky a poustevnice žijící u Marejského jezera poblíž Alexandrie, ale nevíme, jaký byl jejich vztah k ostatním Židům. Nejspíš se u nich uchytily některé prvky řecké filozofie, které se vzdělané židovské kruhy v Alexandrii hojně věnovaly. Tato složka dosáhla svého vrcholu v díle Filóna Alexandrijského, který přijal z řecké kultury mnoho prvků a všechny je postavil do služeb židovského náboženství, aby pro ně získal vzdělané Řeky. V 8. století vznikla další sekta - karaité, jejímž zakladatelem byl Anan ben David, bratr bagdádského exilarchy, jehož nástupcem nebyl zvolen. Po odchodu do Palestiny založil první karaistickou obec, jejíž členové uznávali pouze Tanach, nikoli tedy Talmud, a proto se nazývají „Bnej Mikva“, tedy „Synové Textu“. Podobně jako saduceové odmítali veškeré ústní podání. Od tradičního proudu se zásadně liší jiným prováděním obřízky a především rituální porážkou zvířat. Z toho důvodu je jejich maso nekošer. Svého času měli karaité značný vliv, dodnes přežili malé skupiny v zemích bývalého sovětského svazu, v Polsku, Turecku a v Izraeli. Celá řada uzavřených židovských bratrstev a společenství vznikla také ve spojitosti

s mystikou, tedy kabalou, ale ta sama o sobě je tak rozsáhlým tématem, že by vydala na další práci. Stačí jen uvést, že se mystika vyvíjela vlivem celé řady činitelů, od staroegyptské mystiky, přes řeckou filozofii až po samotné židovské tradiční učení. Na závěr je nutné připomenout, že ani křesťanství nebylo ve svých počátcích ničím jiným, než židovskou sektou.

Použitá literatura:

Baumann, H. A.: Co by měl každý vědět o židovství, Praha: Kalich, 2000.

Hrabal, F.R. (sestavil): Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností, Bratislava: CAD PRESS, 1998.

Chouraqui, A.: Dějiny judaismu, Praha: Victoria Publishing, 1995.

Pavlicová, H. a kol.: Slovník – Judaismus, křesťanství, islám, Praha: Mladá fronta, 1994.

Prosecký, J. a kol.: Encyklopedie starověkého Předního východu, Praha: Libri, 1999.

Segert, S.: Starověké dějiny Židů, Praha: Svoboda, 1995.

Stern, M.: Svátky v životě Židů, Praha: Vyšehrad, 2002.

Terner, E.: Stát Izrael: Encyklopedický přehled, Pardubice: KORA, 1992.

Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 (10-najlepšie, priemer: 0)

:: Prihlásenie



Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.019