Helénistické období

Makedonci přišli v 9.-8. stol. př.n.l. z Peloponnésu a smíchali se s místním thrácko-illyrským obyvatelstvem. Jejich pozdější vzestup byl usnadněn vzájemnou řevnivostí nejmocnějších řeckých států (Sparty, Athén, Théb). První kontakty s řeckými státy navazují Makedonci kolem roku 500 př.n.l.
V 5. stol. př.n.l. dochází k rozkvětu za vlády krále Archeláa. Získává přístup k moři, na jeho dvoře v Pelle působí řečtí umělci (Euripidés, malíř Zeuxis). Makedonci bohatli na dřevu, které těžili v rozsáhlých lesích. Král Filip II. (359-336 př.n.l.) systematicky a bezohledně rozšiřoval svou moc a dovedně spojoval vojenskou sílu a diplomatická jednání. Reorganizoval armádu – k těžké jízdě přidal těžkou pěchotu a utvořil novou taktickou jednotku, makedonskou falangu. Nejprve zajistil severní hranice proti útokům Thráků, Illyrů a dalších kmenů, pak se zmocnil řeckých obcí na břehu Egejského moře a tím získal bezpečný přístup k moři.

Filip dále proniká do jižní Thrákie a zmocňuje se zlatých dolů v Paganajském pohoří. Zatím Fókóvé utlačují členy delfské amfiktyonie, ta požádá o pomoc. Roku 352 př.n.l. poráží makedonské vojsko v Thessallii Fóky a obsazuje také Thermophyly. Filip II. získává právo zasahovat do řeckých záležitostí ziskem hlasů v delfské amfiktyonii. Roku 346 př.n.l. uzavírají Athéňané s Makedonií tzv. Filokratův mír.

V Athénách se vytvářejí dvě strany – jedna podporuje promakedonskou politiku a chce se dohodnout s Filipem. Jejím představitelem se stal řečník Isokratés, který vyzýval ke spojení proti společnému nepříteli – perské říši. Cílem strany, která zastávala protimakedonskou politiku, byl rozhodný boj proti Filipovi. Slavný řečník Démosthénés ve Filipovi viděl vážnou hrozbu samostatnosti řeckých států a překážku obnovy mocenských pozic Athén. Athény se spojily s několika obcemi ve středním Řecku, ale v bitvě u Chairóneie v Boiótii roku 338 př.n.l. Filip II. zvítězil a stal se pánem Řecka.
Tím nastal konec klasického období řeckých dějin, v němž udávaly tón městské státy. V řeckých obcích se nyní dostávají k moci promakedonští politikové. Athéňané se museli vzdát svých námořních výbojů, druhý námořní spolek byl rozpuštěn. Polis jako ekonomická a správní jednotka ztrácela svůj politický význam, určujícím mocenským činitelem se stala makedonská monarchie.

Roku 336 př.n.l. je Filip II. na svatbě své dcery zabit. Na trůn nastupuje jeho dvacetiletý syn Alexandr Makedonský. Jeho vychovatelem se stal sám Aristoteles. Alexandr upevnil svou moc v Makedonii i v Řecku a vydal se na tažení proti perské říši. Snažil se o překonání etnických a kulturních přehrad mezi Řeky, Makedonci a Peršany. Oženil se s dcerou Dareia III. a nařídil sňatky Řeků s Peršankami. Začal razit stříbrné mince a požadoval zavedení svého oficiálního kultu. Roku 323 př.n.l. zemřel na malárii.

Velký význam měla Alexandrova tažení. Roku 335 př.n.l. potlačil nepokoje v Thrákii a Ilýrii i povstání v Thébách a na jiných místech v Řecku. O rok později zahájil tažení proti perské říši, začal likvidací lodí a přístavů v Malé Asii. V bitvě u Gráníku zvítězil Alexandr nad maloasijskými satrapy a ovládl převážnou většinu řeckých obcí na západním pobřeží Malé Asie. Dáreios III. shromáždil početnou armádu, nicméně z bitvy u Issu na jihovýchodě Malé Asie (roku 333 př.n.l.) odešel poražen, Makedonci se zmocnili ohromné kořisti.

Dále pokračoval Alexandr v dobývání fénického a syrského pobřeží. Dáreios nabídl Alexandrovi vysoké výkupné a odstoupení celého území západně od Eufratu. Alexandr odmítl, protože se chtěl stát vládcem celé perské říše. Makedonci ovládli palestinskou Gazu a roku 332 př.n.l. podnikli tažení do Egypta. Alexandr byl uvítán jako osvoboditel země od perské nadvlády. Roku 331 př.n.l. založil Alexandrii, významné kulturní a hospodářské centrum celého helénistického světa. Roku 331 př.n.l. začalo tažení do nitra Perské říše. Alexandr vyhrál téhož roku v bitvě u Gaugamél a válka byla s konečnou platností rozhodnuta. Vojevůdce vstoupil do Babylónu a v Súsách se zmocnil pokladu perských králů, z něhož začal razit stříbrné mince. V Persepoli vypálil palác perských králů a nechal zavraždit Dáreia III.

Doku 327 př.n.l. se Alexandr vypravil do Indie. Cestoval z Baktrie hornatým územím dnešního Afghánistánu a Pákistánu k hornímu toku Indu a pronikl až do východního Paňdžábu. Chtěl pokračovat do údolí Gangy, ale tažení zakončil v deltě Indu. Důvodem byly dlouhé vyčerpávající pochody, těžké bitvy a nezvyklé prostředí, což vedlo k vysílení vojska. Návrat se uskutečnil částečně na lodích po Arabském moři a částečně po pevnině kolem pobřeží neprobádaným územím. Velký význam měly nové geografické a etnografické poznatky. Zásadním způsobem se změnily poměry v Řecku i v zemích Předního východu. Řecká kultura a společnost se obohatila a stala se nadnárodní, univerzální. Rozloha Alexandrovy říše sahala od dolního toku Dunaje až do Egypta a od pobřeží Jaderského moře až do východního Paňdžábu.

Po Alexandrově smrti vypukly spory o moc, v nichž se skutečné vlády chopili makedonští vojevůdci – tzv. diadochové. Vedli mezi sebou dlouholeté boje. V Řecku vypuklo povstání, ale bylo potlačeno. Po vyvraždění Alexandrových legitimních nástupců přijali diadochové v letech 306 a 305 př.n.l. královské tituly. V následných bojích mezi nimi trpělo zejména obyvatelstvo. V sedmdesátých letech 3. stol. př.n.l. se říše Alexandra Velikého rozpadla na tři části: ptolemaiovskou (Egypt, Palestina, jižní Sýrie), seleukovskou (Přední Asie) a antigonovskou (Makedonie, většina Řecka). V ptolemaiovském Egyptě se rozvíjelo hospodářství, řemeslná výroba a obchodní styky. Obnovovala se zavlažovací zařízení. Vlastníkem zemědělských pozemků byl král, který je svěřoval chrámům, hodnostářům apod. Ptolemaiovští vládci sídlili v Alexandrii. Od 2. stol. př.n.l. se objevují dynastické spory a vážné hospodářské potíže.

V seleukovské Přední Asii si významné mocenské pozice držely chrámy. Seleukovští vladaři rozdávali dobytá území privilegovaným jedincům a městům. Nejvýznamnějším městem se stal Pergamon. Panovník Antiochos III. (223-187 př.n.l.) chtěl obnovit moc a autoritu říše, vydal se na východní pobřeží až k Indu. Roku 188 př.n.l. utrpěl porážku od Římanů. Za zmínku stojí povstání Makkabejců (166-164 př.n.l.) v Palestině, které vypuklo po nahrazení Jahvova kultu kultem Dia Olympského. Povstalci v čele s Judou Makkabejským se zmocnili Jeruzaléma a obnovili Jahvův kult. Povstání skončilo vznikem samostatného judského státu. Po dynastických sporech a zdrcující porážce od Parthů roku 129 př.n.l. se význam seleukovské říše zhroutil.

V helénistickém Řecku nabývaly na významu tzv. spolky (sdružení států), zejména aitólský a achajský spolek. V achajském spolku se objevily protiřímské tendence a bylo proti němu zasaženo. Roku 146 př.n.l. se Římané zmocňují Korintu a nastává konec Řecka. Také výsledkem několika makedonských válek bylo roku 148 př.n.l. zrušení makedonského království a jeho připojení k římské říši.

V této době se makedonští řečtí vojáci, obchodníci, řemeslníci a další usazovali v zemích bývalé perské říše. Docházelo tak ke styku jejich zvyklostí, životního stylu a kultury s tradicemi Předního východu. Řeckou kulturu přijali nejrychleji místní zámožní obyvatelé. Sjednocovacími prvky se staly řecké právní normy a řecký jazyk. Vznikala nová města, která se stala hospodářskými a kulturními centry helénistických monarchií. Základním rysem měst byla pravoúhlá síť silnic.

V sochařství byly vedle mytologických výjevů a portrétů vládců oblíbeny náměty z každodenního života se zájmem o karikaturu. Ustoupilo se z monumentálnosti k dekorativnosti, dosáhlo se velké rozmanitosti, výraznou byla snaha o realismus. Na dvoře Alexandra Velikého působil Lýsippos, který vytvořil několik portrétů Alexandra i předních osobností řecké kultury (Aristoteles, Sókratés, Eurípidés). Výtvory malířů se nedochovaly, známe je jen z římských kopií.

Literárním centrem byl Múseion v egyptské Alexandrii a jeho knihovna. Hlavním představitelem alexandrijské básnické školy byl Kallimachos. Dramatická tvorba se zaměřila na komedie. Nová komedie se zajímala o denní život a osobní problémy lidí a stranila se společenských otázek a politiky. Zakládala si na srozumitelnosti pro široké vrstvy. Z děl autora Menandra se dochovala pouze hra Škarohlíd. V próze se těšil oblibě román (jeho tématem byly osudové lásky) a historiografická díla (dějiny Říma líčí historik Polybios).
Vzdělanost dosáhla v období helénismu obrovského rozkvětu. Eukleidés položil základy matematiky a geometrie, vynálezce a konstruktér Archimédes určil poměr mezi obvodem kruhu a jeho průměrem či objevil zákon statického vztlaku, působeného tělesem ponořeným do kapaliny. V lékařství se učinilo několik důležitých objevů díky pitvám. K systematické botanice položili základy Aristoteles a Theofrastos. Také technika využívala poznatků z přírodních věd k sestrojování válečných strojů, hodin apod. Ve filozofii se prosazovali stoikové (Zénón z Kitia) a epikurejci (Epikúros).